Читать книгу Píseň pro Sirotky - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 10

Sophia mířila zpět k místu, kde tábořila se zbývajícími děvčaty. Nevěděla, co má dělat, co si myslet, dokonce ani co cítit. Musela se soustředit na každý krok, který dělala. Pravdou ale bylo, že se soustředit nedokázala. Ne po tom, co právě zjistila. Zakopávala o kořeny, chytala se stromů, aby neupadla a snažila se vymyslet, jak s tou novinou naloží. Cítila, že se jí do vlasů zaplétají listy a špiní si šaty o kůru stromů.

Uklidňovala ji jen Siennina přítomnost. Lesní kočka se jí otírala o nohy a naváděla ji směrem k místu, kde stál vůz. Světlo vycházející z rozdělaného ohně působilo jako jediný bezpečný bod ve světě, který se náhle úplně změnil. Byla tam Cora i Emeline. Bývalá služka z paláce i nalezenec s nadáním nahlížet do myslí stejně, jako Sophia. Obě se tvářily, jako kdyby viděly ducha.

Sophia si nebyla jistá, jestli se z ní duch nestal. Měla pocit, jako kdyby vlastně neexistovala, jako kdyby ji jediný poryv větru dokázal rozehnat do všech stran. Jako by už nikdy neměla být taková, jako dřív. Sophia věděla, že po tom, co se prodírala mezi stromy, musí vypadat jako divoženka. Posadila se k jednomu z kol vozu a zírala do prázdna. Sienne se schoulila vedle ní a vypadala spíš jako domácí kočka než jako nebezpečný predátor, kterým ve skutečnosti byla.

„Copak?“ zeptala se Emeline. Stalo se něco? dodala myšlenkou.

Cora přistoupila k Sophii a položila jí ruku na rameno. „Děje se něco?“

„Já…“ Sophia se zasmála, i když smích byl to poslední, co by se v současné chvíli hodilo a na co se cítila. „Jsem opravdu těhotná.“

Než to dořekla, změnil se smích v slzy a jakmile začaly kanout, nedokázala je Sophia zastavit. Prostě se jí koulely po tvářích a ona nevěděla, jestli jde o slzy radosti nebo zoufalství, napětí ze všeho, co na ni ještě čeká, nebo něčeho úplně jiného.

Obě dívky ji objaly, jako by ji chtěly ochránit před okolním světem, který teď byl plný rozmazaných skvrn.

„Bude to dobré,“ řekla Cora. „Zvládneme to.

Sophia netušila, jak by to asi mohly zvládnout.

„Otec je Sebastian?“ zeptala se Emeline.

Sophia přikývla. Jak si mohla myslet, že by to mohl být někdo jiný. Pak si uvědomila… že má Emeline na mysli Ruperta. Nejspíš si myslela, že jeho pokus zašel dál, než jí Sophia skutečně řekla.

„Sebastian…“ zalknula se Sophia. „Je jediný, se kterým jsem kdy spala. Je to jeho dítě.“

Jejich dítě. Nebo alespoň jednou bude.

„Co budeš dělat?“ zeptala se Cora.

To byla otázka, na kterou Sophia nedokázala odpovědět. Byla to otázka, která hrozila, že jí znovu vžene slzy do očí. Sophia téměř brečela, už když na ni pomyslela. Netušila, co bude dál. Netušila, jak dál pokračovat.

I tak se ale snažila na něco přijít. V dokonalém světě by už měli se Sebastianem po svatbě a ona by na těhotenství přišla v kruhu lidí, kteří by ji podpořili. Zjistila by to v teple domova, ve kterém by byla radost přivést dítě na svět.

Místo toho byla venku, v chladu a vlhku. A pomoct jí mohly jen Cora s Emeline. Dokonce tu nebyla ani její sestra.

Kate? vyslala myšlenku do temnoty. Slyšíš mě?

Odpověď samozřejmě nepřišla. Možná za to mohla vzdálenost od města, nebo měla Kate příliš svojí práce. Možná, že za to mohlo tisíc jiných věcí, protože Sophia vlastně ani nevěděla, jaká omezení má nadání, které se sestrou měly. Všechno, co věděla bylo, že její slova zmizela v temnotě stejně, jako kdyby je prostě jen vykřikla.

„Možná, že si tě Sebastian najde,“ řekla Cora.

Emeline se na ni nevěřícně zadívala. „Vážně si myslíš, že se to stane? Že bude princ hledat nějakou holku, které udělal dítě? Že mu na tom záleží?“

„Sebastian není jako ostatní v paláci,“ řekla Sophia. „Je laskavý. Je to dobrý člověk. On–“

„On tě vyhnal,“ podotkla Emeline.

Na to Sophia neměla co říct. Sebastian sice neměl příliš na vybranou, když zjistil, že mu lhala, ale přesto se mohl pokusit najít způsob, jak se vypořádat s námitkami, které by jeho rodina mohla mít. Nebo vymyslet, jak být s ní.

Bylo příjemné si myslet, že by za ní mohl přijít, ale jak pravděpodobné to ve skutečnosti bylo? Jaká byla pravděpodobnost toho, že by vyrazil hledat někoho, kdo mu v podstatě ve všem lhal? Nešlo přece o pohádku, ve které galantní princ překoná devatero řek a devatero hor, aby našel lásku svého života. Ne, takhle to nefungovalo. Dějiny jsou plné královských bastardů, tak proč by záleželo na jednom dalším?

„Máš pravdu,“ řekla. „Nemůžu počítat s tím, že by za mnou přišel. Jeho rodina to nedovolí, i kdyby se o to chtěl pokusit. Ale přesto musím doufat, protože bez Sebastiana… nemyslím, že to bez něj zvládnu

„Jsou lidé, kteří vychovávají děti sami,“ řekla Emeline.

Ano, i tací se našli, ale mohla by k nim patřit i Sophia? Věděla, že by nikdy, nikdy neodložila dítě do sirotčince. Ne po tom, co tam sama zažila. Ale jak mohla doufat, že vychová dítě, když nedokázala najít bezpečné místo ani pro sebe?

Ale to už se možná mohlo brzy vyřešit. Ohromný dům sice nebyl kvůli tmě vidět, ale Sophia věděla, že tam je. Přitahoval ji a přitahovala ji jeho tajemství. Bylo to místo, kde žili její rodiče. Místo, jehož chodby plné plamenů ji stále pronásledovaly ve snech.

Hodlala zjistit pravdu o tom, kým skutečně je a jak zapadá do světa kolem. Možná, že díky odpovědím na tyhle otázky najde způsob, jak vychovat své dítě. Možná, že najde místo, kde bude vše v pořádku. Možná se jí dokonce podaří přivolat Kate a říct jí, že našla místo pro ně všechny.

„Máš… možnosti,“ řekla Cora. Zaváhání v jejím hlase dávalo najevo, že to jsou možností, které se Sophii zřejmě nebudou líbit.

„Chceš, abych se ho zbavila?“ zeptala se Sophia, aniž by jí nahlédla do myšlenek. Ne, to nebylo správné. Jak… jak by mohla udělat něco takového?

„Chci, abys udělala to, co považuješ za nejlepší,“ řekla Cora. Sáhla do váčku u pasu. Hned vedle toho, ve kterém měla šminky. „Tohle je rakkasový prášek. Každá dívka, kterou prodají, se ho brzy naučí používat. Svého pána totiž nemůžou odmítnout a pánova žena nechce děti, které nejsou její vlastní.“

V jejím hlase zazněla bolest a hořkost, které Sophia nerozuměla. Podvědomě tak sáhla do Cořiných myšlenek a objevila tam bolest, ponížení a opilého šlechtice, který vpadl do nesprávného pokoje.

Jsou chvíle, kdy bys to neměla dělat, poslala jí Emeline myšlenku. Výraz obličeje se jí nijak nezměnil, ale Sophia cítila nesouhlasný tón. Když nám to Cora bude chtít říct, řekne nám to sama.

Sophia věděla, že má Emeline pravdu, ale přesto ji mrzelo, že nemohla Coře pomoct stejně, jako jí ona pomohla s princem Rupertem.

Máš pravdu, odpověděla, mrzí mě to.

Hlavně ať Cora nezjistí, že jsi jí slídila v myšlenkách. Chápeš, jak jsou podobné věci osobní.

Sophia to věděla moc dobře, protože když šlo o pokus prince Ruperta udělat z ní jeho milenku, nechtěla o tom mluvit. Ani na to myslet. Vlastně to chtěla naprosto vymazat z hlavy.

Co se týkalo těhotenství, bylo to něco úplně jiného. Šlo o ni a Sebastiana, a to bylo něco velkého, složitého a možná i nádherného. Nebo možná hrozivého pro ni i všechny kolem.

„Rozmícháš ho ve vodě,“ vysvětlovala Cora účinky prášku, „vypiješ to a ráno už nejsi těhotná.“

Znělo to tak prostě. Nabídla prášek Sophii a ta ho váhavě přijala. Už když si váček brala, měla pocit, jako by někoho zrazovala. Jako by zrazovala sebe i Sebastiana. Přesto si ho vzala a potěžkala ho v dlani. Jako kdyby to bylo něco, co jí může poskytnout odpovědi.

„Nemusíš to dělat,“ řekla Emeline. „Možná máš pravdu. Možná, že pro tebe ten tvůj princ skutečně přijde. Nebo najdeme jiný způsob, jak to vyřešit.“

„Možná,“ řekla Sophia. Nevěděla, co si myslet. Myšlenka, že by se Sebastianem měli dítě, by byla za jiných okolností naprosto úžasná. Naplňovala by ji radostí z možnosti mít rodinu, usadit se a být v bezpečí. Tady to ale všechno vypadalo jako výzva, která se hravě vyrovnávala všemu, s čím se zatím setkaly. Vlastně všechno ještě překonávala a Sophia si nebyla jistá, jestli takové výzvě dokáže čelit.

Kde by to dítě vychovávala? Vždyť ani ona sama neměla kde žít. Neměla ani stan, mohla se jen skrýt po vozem. Dokonce i ten byl ale kradený, a proto měla pocit viny kdykoli jedla nebo pila něco ze zásob, které na něm zbyly. Copak mohla celý život krást? Mohla by to dělat, a přitom se starat o dítě?

Možná, že by se dokázala dostat do Monthys, protože tam už vlastně skoro byla, ale co pak? Stejně to budou jen trosky. Nebude možné tam žít, natož vychovávat dítě. Buď tak, nebo tam budou jiní lidé a Sophia jim asi nebude moct dokázat, co je skutečně zač.

A i kdyby ano, co potom? Copak může čekat, že lidé jen tak přijmou dívku, která má vytetovanou masku Bohyně. Masku, která dokládá, že patří k Nechtěným? Opravdu mohla čekat, že ji ti lidé přijmou a dají jí možnost vychovávat dítě. Že jí jakkoli pomůžou? Ne, k takovým, jako byla ona, se takhle nikdo nechoval.

Mohla přivést dítě do takového světa? Bylo správné přivést někoho tak bezbranného, jako bylo dítě, do světa, který je tak krutý? Ne, že by Sophia věděla, jaké to je, být matkou, nebo že by měla dovednosti, které by svého potomka mohla naučit. Cokoli, co znala z dětství se týkalo krutostí a neposlušnosti v Domě nechtěných.

„Zatím se rozhodovat nemusíme,“ řekla Emeline. „Do zítra to jistě počká.“

Cora zavrtěla hlavou. „Čím déle se bude čekat, tím to bude horší. Je lepší, když–“

„Dost,“ vyhrkla Sophia a utnula tak vznikající hádku. „Už stačilo. Vím, že se mi obě snažíte pomoct, ale tohle za mě rozhodnout nemůžete. Nejsem si jistá, jestli to můžu rozhodnout já sama. Ale budu muset a udělám to sama.“

Šlo o něco, o čem by si nejraději promluvila s Kate, ale na své volání zatím nedostala odpověď. Každopádně Kate byla stejně lepší na souboje, na to, jak se zbavit pronásledovatelů a podobné věci. S těhotenstvím by se nejspíš nevypořádala o nic lépe než Sophia.

Sophia přešla na druhou stranu vozu. Cořin prášek si vzala s sebou. Neřekla jim, co udělá, protože právě teď si nebyla jistá, jestli to sama ví. Sienne vstala a chtěla jít s ní, ale Sophia ji myšlenkou poslala pryč.

Ještě nikdy si nepřipadala tak osamělá, jako právě teď.