Читать книгу Píseň pro Sirotky - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

Sebastian pokračoval v cestě a nepochyboval, že za své činy bude muset nést následky. Jen tak odjet pryč? Protivit se matčiným rozkazům? Vyhýbat se svatbě, kterou pro něj naplánovala? Pokud by šlo o nižšího šlechtice, znamenalo by to pro něj okamžité vydědění. V případě syna královské vdovy se to téměř rovnalo zradě.

„Tak zlé to nebude,“ ujišťoval se a poháněl koně kupředu. „A i kdyby ano, Sophia za to stojí.“

Věděl, čeho se vzdává tím, že vyrazil pryč z paláce. Pokud ji najde a vezme si ji, nebudou se moct vrátit do Ashtonu, zabydlet se v paláci a doufat, že budou všichni spokojení. Pokud se budou chtít vrátit, budou si na ně všichni ukazovat a upadnou v královskou nemilost.

„Je mi to jedno,“ řekl Sebastian svému koni. Tím, že se bál královské nemilosti se dostal do téhle situace. Zavrhl Sophii, protože se bál, co si o ní budou lidé myslet. Dokonce ani nečekal na to, až se někdo ozve, předešel je, protože věděl, co by následovalo.

Bylo to slabošské, zbabělé gesto. Teď se ho chystal vzít zpět, tedy pokud to bude možné.

Klidně by Sophii vyměnil za tucet šlechticů, se kterými vyrůstal. Za stovku šlechticů. Nezáleželo mu na tom, jestli má vytetované znamení Maskované bohyně. Byla to jediná žena, kterou si Sebastian chtěl vzít.

Rozhodně si nechtěl vzít Milady d’Angelicu. Byla ztělesněním všeho špatného u dvora: marnivosti, povrchnosti, manipulace. Soustředila se na vlastní bohatství a úspěch a o nikoho jiného se nestarala. Nezáleželo na tom, že byla krásná a ze správné rodiny. Že byla chytrá a pomohla by upevnit královskou moc v zemi. Nebyla to žena, po které Sebastian toužil.

„Odešel jsem od ní dost rychle,“ řekl Sebastian. Zamyslel se, co by si asi kdo řekl, kdyby ho viděl, jak se baví se svým koněm. Pravdou teď ale bylo, že mu už nezáleželo na tom, co si lidé myslí. A navíc mu kůň naslouchal lépe než většina lidí, se kterými se v paláci setkal.

Věděl, jak to tam funguje. Angelica se ho nesnažila přímo podvést. Prostě se snažila podat to, co se mu nelíbilo, pokud možno příjemnou formou. Z pohledu ostatních šlechticů vlastně pro ty dva nebyl nikdo jiný, koho by si mohli vzít. Ostatní to dokonce mohli považovat za šťastný tah.

Sebastian už takhle ale věci brát nechtěl.

„Nechci už být v pozici, kdy je mým jediným úkolem zůstat naživu, pro případ, že by Rupert zemřel,“ řekl svému koni. „Nechci být na místě, kde mám hodnotu jen jako plemenný hřebec, nebo jako něco, co se prodá výměnou za zvýšení vlivu v zemi.“

Z tohohle pohledu mu možná kůň rozuměl lépe než kterýkoli šlechtic. Copak se nejlepší koně neprodávali kvůli svému vlivu na chov? Copak si šlechtictvo neuchovávalo záznamy o všech koních a jejich pokrevních liniích jen proto, aby věděli, na kterém bude nejlepší cestovat přes celý ostrov a na kterém bude lepší vyrazit na lov? Cožpak raději nezabíjeli své hřebce jen proto, aby zabránili smíšení jejich pokrevních linií s těmi nesprávnými?

„Najdu ji a pak seženu kněze, aby nás oddal,“ řekl Sebastian. „Dokonce i kdyby nás kvůli tomu chtěla matka obvinit ze zrady, bude muset přesvědčit Šlechtickou radu.“

Prince by jen tak z rozmaru nezabili. Někteří z nich by se nejspíš po čase přiklonili na jeho stranu. A pokud by to nevyšlo, pořád by se se Sophií mohl ukrýt v horách na severu nebo uprchnout přes Ostrovodu. Případně se uchýlit do zemí, kde měl být Sebastian vévodou. Najdou způsob, jak vše vyřešit.

„Hlavně ji ale musím najít,“ řekl Sebastian, když ho kůň vynesl z města do otevřené krajiny.

Byl si v podstatě jistý, že se mu podaří ji dostihnout, i když měla poměrně velký náskok. Potkával lidi, kteří viděli, co se stalo, když prchala z paláce. Ptal se strážných na to, co hlásili do paláce a poslouchal příběhy měšťanů. Většina z nich si nebyla jistá, co mu můžou říct, ale nakonec se mu podařilo zjistit dost informací, aby věděl přibližný směr, kterým se Sophia vydala.

Podle toho, co se dozvěděl, cestovala na voze, což znamenalo, že bude cestovat rychleji než pěšky, ale ani zdaleka ne tak rychle, jako Sebastian na koni. Najde způsob, jak ji dostihnout, i kdyby to znamenalo, že bude muset cestovat bez zastávky. Možná, že to byla část trestu za to, že ji nechal odejít.

Poháněl koně kupředu, až dorazil na rozcestí. Tam zpomalil a přemýšlel, kterým směrem se vydat.

U ukazatele směru tam spal muž se slamákem staženým přes oči. Vedle něj ležel alkoholem páchnoucí džbán. Zřejmě proto muž chrápal jako když pilou řeže. Sebastian ho zatím nechal spát a zadíval se na směrovky. Východní cesta by ho zavedla k pobřeží, ale Sebastian pochyboval, že by Sophia chtěla nastoupit na loď. Cesta na jih by ho zavedla zpět do Ashtonu, takže ta nepřipadala v úvahu.

Zbývala cesta vedoucí na sever a druhá na východ. Bez dalších informací neměl Sebastian tušení, kterou se vydat. Mohl zkusit hledat v prachu cesty stopy vozu, ale to by musel rozumět stopařskému umění a rozeznat stopy Sophiina vozu od stop stovek dalších vozů, které tu za několik dní projely.

Mohl se ještě ptát a doufat, že dostane správnou odpověď.

Špičkou boty lehce kopnul spícího muže do nohy. Když se muž s trhnutím probral, o krok ustoupil. Nebyl si totiž jistý, jak by tak silně opilý člověk mohl reagovat na jeho přítomnost.

„Cozakrachcež?“ vyhrkl opilec. Dokonce se mu podařilo i vstát, opíral se přitom o rozcestník, ale i tak se zdálo, že ho stojí nesmírné úsilí udržet se na nohou. „Co seš zač? Co chceš?“

Vzhledem k tomu, že se muž téměř neudržel na nohou, začal Sebastian pochybovat, jestli to byl dobrý nápad.

„Zdržuješ se tu často?“ zeptal se. Současně potřeboval, aby odpověď byla ano, ale doufal, že bude ne. Souhlas by totiž o mužově životě hodně vypovídal.

„Co tě to tak zajímá?“ štěkl opilec.

Sebastianovi začalo docházet, že se od něj nedozví to, co potřebuje. Dokonce i kdyby tu tenhle chlap trávil celé dny, Sebastian pochyboval, že by byl dost střízlivý na to, aby si někoho všiml.

„Na tom nesejde,“ odpověděl. „Hledám někoho, kdo tudy asi cestoval, ale ty mi asi nepomůžeš. Promiň, že jsem tě vzbudil.“

Obrátil se zpět ke koni.

„Počkej,“ vyhrkl muž. „Ty… ty seš Sebastian, že?“

Sebastian sebou při zvuku svého jména trhnul. Zachmuřeně se obrátil k muži.

„Odkud znáš mé jméno?“ zeptal se.

Muž na chvíli zaváhal. „Jaké jméno?“

„Mé jméno,“ řekl Sebastian. „Právě jsi mě oslovil jako Sebastiana.“

„Počkat, seš Sebastian?“

Sebastian se snažil zachovat klid. Tento muž na něj očividně čekal a Sebastiana nenapadalo moc možností, proč by to tak mělo být.

„Ano, to jsem,“ řekl. „A zajímalo by mě, proč tu na mě čekáš.“

„Já…“ Muž se na okamžik odmlčel a svraštil přitom obočí. „Měl jsem ti předat zprávu.“

„Zprávu?“ zeptal se Sebastian. Znělo to až příliš neskutečně na to, aby to byla pravda. Přesto začal doufat. „Od koho?“

„Byla tu jedna ženská,“ řekl opilec a rozdmýchal tak uhlíky Sebastianovy naděje do plného plamene.

„Jaká žena?“ zeptal se Sebastian.

Opilec se na něj nedíval. Zdálo se, že se chystá znovu usnout. Sebastian ho zachytil, napůl ho držel ve vzduchu, napůl jím zatřásl, aby se probral.

„Jaká žena?“ zopakoval.

„Tak něco… žena s vlasy jako oheň, na voze.“

„To je ona!“ vyhrkl Sebastian. Na okamžik ho naprosto ovládlo nadšení. „Bylo to před pár dny?“

Opilec se na chvíli zamyslel. „Nevím. Možná. Co je za den?“

Sebastian jeho otázku ignoroval. Musel zjistit, jakou zprávu mu Sophia nechala. „Ta žena… to byla Sophia. Kam jela? O jakou zprávu šlo?“

Znovu zatřásl opilcem, protože se zdálo, že zase usne. Sebastian si musel přiznat, že si na něm i trochu vybíjí vztek. Potřeboval vědět, jakou zprávu mu Sophia zanechala.

Proč u takového opilce. Copak nebyl nikdo jiný, po kom by Sophia mohla poslat zprávu? Když se podíval na muže, který se ani nemohl udržet na novou, okamžitě znal odpověď. Byla si jistá, že na něj Sebastian narazí, protože nemohl nikam odejít. Pokud by ji Sebastian následoval, rozhodně by ho vyslechl.

Což znamenalo, že chce, aby ji sledoval. Chtěla, aby ji dokázal najít. Už jen při té myšlence se Sebastianovi rozbušilo srdce. Možná mu chtěla odpustit vše, co se stalo, co jí provedl. Chtěla mu dát možnost, aby šel za ní, a to by přece nedělala, kdyby s ním nechtěla být, nebo ano?

„O jakou zprávu šlo?“ zopakoval Sebastian.

„Dala mi peníze,“ řekl muž. „Říkala, že ti mám říct… sakra, určitě to vím…“

„Mysli,“ pobízel ho Sebastian. „Je to důležité.“

„Říkala, že ti mám říct, že mířila do Barristonu!“ pronesl opilec s vítězoslavným výrazem. „Prý ti mám říct, že jsem to viděl na vlastní oči.“

„Do Barristonu?“ zeptal se Sebastian a zadíval se na směrovky. „Víš to jistě?“

Nedávalo to smysl. Sophia neměla důvod tam zamířit. Možná ale právě o to šlo. Vzhledem k tomu, že byla na útěku. Bylo to menší město, rozhodně nebylo tak velké ani lidnaté jako Ashton, ale díky průmyslu nebylo úplně chudé. Možná, že to pro Sophii bylo stejně dobré místo jako kterékoli jiné.

Muž přikývl. Sebastianovi to stačilo. Pokud mu Sophia nechala zprávu, pak nezáleželo na tom, kdo mu ji předal. Záleželo jen na tom, že ji dostal a že ví, kam pokračovat. Jako poděkování hodil Sebastian muži minci a vrátil se ke koni.

Popohnal zvíře cestou na západ. Snažil se cestovat co nejrychleji. Bude mu chvíli trvat, než se do Barristonu dostane, ale bude se snažit tam být co nejdříve. Mohl by ji dohnat ještě před městem nebo ji možná dostihne až tam. Tak nebo tak ji najde, a nakonec budou spolu.

„Jdu si pro tebe, Sophie,“ pronesl, zatímco kolem něj se míhala krajina Stezek. Teď, když věděl, že chce, aby ji našel, byl odhodlaný udělat cokoli bude nutné, aby ji dostihl.