Читать книгу Milovaná - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 14

Caitlin a Caleb pomalu kráčeli popři břehu řeky. Tato strana Hudsonu byla zanedbaná, pokrytá opuštěnými fabrikami a sklady paliva, které se už dávno nevyužívali. Bylo to tady v dezolátním stavu, no byl tady klid. Když se Caitlin podívala, po proudu řeky uviděla v tento březnový den plavat velké kusy pomalu se odlamujícího ledu. Jejich delikátní, jemné praskání naplnilo vzduch. Vypadali tajuplně a odráželi světlo tím nejzvláštnějším způsobem. Cítila se, jakoby právě vyšla na jednu z těch velkých desek ledu, sedla si a nechala se někam unášet.

Kráčeli spolu potichu, každý ponořený do svého vlastního světa. Caitlin se cítila trapně, že před Calebem ukázala takovou velkou zuřivost. Styděla se za to, že byla tak násilná a že nedokázala kontrolovat, co se to s ní děje.

Taky se styděla za svého bratra, za to, že se choval tak jak se choval a že trávil čas s takovými troskami. Nikdy předtím u něj takové chování neviděla. Cítila se trapně, že Caleba tomu všemu vystavila. Toto mohl být jenom těžko způsob, jak se seznámit s její rodinou. Teď si o ní musel myslet jenom to nejhorší. A to jí zraňovalo nejvíc ze všeho.

Nejhorší však bylo, že netušila, kam odsud půjdou. Sam byl největší nadějí k nalezení jejího tátu. Neměla žádné jiné nápady. Pokud by nějaké měla, už by ho byla před lety našla sama. Nevěděla, co Calebovi říct. Opustí ji teď? Samozřejmě, že opustí. Nebyla pro něj nijak užitečná a on musel najít ten meč. Jak by s ní vůbec mohl zůstat?

Jak tak kráčeli v tichu, cítila, jak roste nervozita, protože si myslela, že Caleb jenom čeká na správnou chvíli a opatrně vybírá ta správná slova, kterými by ji mohl zdělit, že musí odejít. Jako vlastně všichni v jejím životě.

“Opravdu mě to mrzí,” řekla nakonec jemně, “jak jsem se tam chovala. Mrzí mě, že jsem ztratila kontrolu.”

“To nemusí. Neudělala jsi nic zlého. Pořád se učíš. A jsi hodně silná.”

“Taky mě mrzí, jak se choval můj bratr.”

Usmál se. “Pokud jsem se něco za ta staletí naučil, tak to, že nemůžeš ovládat svou rodinu.”

Potichu pokračovali v chůzi. Podíval se na řeku.

“Tak?” konečně se zeptala. “Co teď?”

Zastavil a podíval se na ní.

“Chystáš se odejít?” zeptala se váhavě.

Vypadal, že se ponořil hluboko do svých myšlenek.

“Nenapadá tě nějaké jiné místo, kde by tvůj táta mohl být? Někdo jiný, kdo ho znal? Cokoliv?”

Ona se však už pokoušela vzpomenout si. Nezjistila nic. Vůbec nic. Zavrtěla hlavou.

“Musí existovat něco,” řekl empaticky. “Přemýšlej víc. Tvoje vzpomínky. Nemáš žádné vzpomínky?”

Caitlin silně přemýšlela. Zavřela oči a pokoušela se najít nějakou vzpomínku. Sama sebe se častokrát ptala stejnou otázku. Ve svých snech tátu viděla tak často, že už nedokázala rozpoznat, co byl sen a co byla realita. Mohla odříkat sen po snu kde ho viděla, pořád ten samý sen, ve kterém běžela po poli, on byl v dálce a pak, když se přibližovala, on se vzdaloval. Ale nebyl to on. Byly to pouze sny.

Byly tady nějaké záblesky, vzpomínky z časů, kdy byla malá, vzpomínky, jak s ním někam odchází. Myslela si, že to bylo někdy v létě. Pamatovala si na oceán. A bylo horko, hodně horko. No opět, nebyla si jistá, jestli to byla skutečná vzpomínka. Zdálo se, že tato vzpomínka se více a více rozmazává. A nedokázala si vzpomenout, kde přesně tato pláž byla.

“Hrozně mě to mrzí,” řekla. “Přeju si, abych ti měla co říct. Pokud ne kvůli tobě, tak aspoň kvůli sobě. Ale prostě nemám. Netuším, kde může být. A taky netuším, jak ho najít.”

Caleb se otočil a díval se na řeku. Zhluboka si povzdechl. Civěl na led a jeho oči opět jednou změnili barvu, tentokrát na mořskou šedou.

Caitlin cítila, že ten čas se blíží. V kterékoliv chvíli se mohl otočit a říct jí tu zprávu. Že odchází. Už pro něj neměla žádný význam.

Téměř si chtěla něco vymyslet, nějakou lež o jejím otci, nějakou stopu, jen aby s ní zůstal. Ale věděla, že to nemůže udělat.

Bylo jí do pláče.

“Nerozumím,” řekl jemně Caleb, pořád koukajíc na řeku. “Byl jsem si jistý, že jsi vyvolená.”

Potichu civěl. Jak čekala, měla pocit, že uběhlo několik hodin.

“A taky je tady něco jiného, čemu nerozumím,” řekl nakonec, otočil se a podíval se na ní. Jeho velké oči byli hypnotizující.

“Když jsem s tebou, něco cítím. Skryté. Při ostatních vždy dokážu vidět životy, které jsme spolu prožili, všechny chvíle, kdy se naše cesty skřížili, v jakékoliv inkarnaci. Ale s tebou…je to zamlžené. Nevidím nic. To se mi nikdy předtím nestalo. Je to jako…by mi bylo zabráněno něco vidět”

“Možná jsme žádné neměli,” odpověděla Caitlin.

Zavrtěl hlavou.

“To bych viděl. S tebou nevidím nic. Nevidím ani naši společnou budoucnost. A to se mi nikdy nestalo. Nikdy za 3000 let. Cítím se jako…nějakým způsobem si tě pamatuju. Cítím se, jako bych byl na pokraji toho, že něco uvidím. Je to někde v mé mysli. Ale nepřichází to. Zblázním se z toho.”

“Tak tedy,” řekla, “možná tam nakonec opravdu nic není. Možná je to pouze tady, teď. Možná tu nikdy nebylo nic víc a ani nikdy nebude.”

Okamžitě litovala svá slova. Znovu tam byla a říkala hloupé věci, které doopravdy ani nemyslela vážně. Proč to musela říct? Byl to přesný opak toho, co si myslela, co cítila. Chtěla říct: Ano, cítím to taky. Cítím se, jako bych s tebou byla od nepaměti. A budu s tebou navždy. Ale namísto toho to celé pokazila. Bylo to proto, protože byla nervózní. A teď to nemohla vzít zpátky. Ale Caleb se nenechal odradit. Namísto toho k ní přistoupil blíž, zvedl jednu ruku, pomalu jí položil na její tvář a odhrnul jí vlasy. Koukal hluboko do jejich očí a ona sledovala, jak ty jeho znovu mění barvu, tentokrát z šedé na modrou. Koukali hluboko do těch jejich. To propojení bylo ohromující.

Její srdce bilo a cítila, jak jejím tělem stoupá obrovské horko. Měla pocit, jakoby se ztrácela.

Snažil se vzpomenout si? Chtěl jí říct sbohem?

Nebo se jí chystal políbit?