Читать книгу Spona pro dědice - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

„Vy umíráte?“ zeptala se Sophia, protože nemohla uvěřit vlastním uším. Šok se v ní přeléval jako střídající se studené a horké vlny. Chtěla něco udělat, cokoli, jen aby tomu nemusela uvěřit. Sienne se k ní konejšivě přitiskla, ale to na situaci nic neměnilo.

„Nemůžete umírat,“ řekla Kate. „Takhle ne. Ne po tom, čím jsme si prošli. Takhle to být nemělo.“

Sophia cítila zármutek, který se sestry zmocnil, viděla slzy, které se jí hnaly do očí. Šokovalo ji to skoro stejně jako celá tahle situace, protože Kate nikdy nebrečela. Vždycky se raději rozčilila, aby nemusela být smutná.

„Neplakejte, drahouškové,“ ozvala se matka a rozpřáhla ruce. Sophia vstala a zamířila k ní. Viděla, že Kate udělala totéž. „Tohle se blížilo už dlouho.“

„Ale my vás zrovna našli,“ trvala na svém Sophia, jako by to snad k něčemu bylo. Věděla, že takhle to na světě chodí, i když by nemělo. Vážně by to mělo být jinak.

„Hlavní je, že jste nás našli,“ pronesl otec. „Máme možnost být zase rodina, i když jen nakrátko.“

Sophia viděla, jak sebou trhnul a zajel si rukou ke hrudi. Teprve teď si uvědomila, jak krátký může být jejich společný čas.

„Nejde s tím něco udělat?“ zeptal se Lucas. Sophia viděla, že se snaží skrýt své pocity. Nelíbilo se jí to. Chtěla, aby tu s nimi byl jejich bratr. Ne jen jeho skořápka.

„Něco jít musí,“ souhlasila Kate. „Kdybych pořád měla svoji moc, vyléčila bych vás. Kdybych o ni nepřišla…“

„Byla bys pořád otrokem jedné z nejstarších věcí v naší zemi,“ dokončila za ni jejich matka. „Tohle není tvoje chyba, Kate.“

„Ne, může za to vdova,“ štěkla Kate. „Ona a její přisluhovači. Ona je sice mrtvá, ale oni stále žijí. Všechny je najdu a zabiju.“

„Kate,“ pronesla jemně Sophia. „Teď není čas se rozčilovat.“

„Proč nejsi rozčílená ty?“ opáčila Kate. „K čemu je všechna ta moc, když nám nevrátí naše rodiče? Proč toho musíme pořád tolik obětovávat?“

Sophia chápala, že tím Kate nemyslí jen jejich rodiče, ale všechny ostatní věci, které se jim v životě staly. Všechnu bolest a utrpení.

„Musíme, protože někdy si to tak žádá osud,“ řekla matka. „Já vím, že jste viděli jen útržky toho, co se stane, Sophie, Lucasi. Já tahle vidění měla celý život. Čeká nás období ohromné moci. Viděla jsem válku i to, jak ta válka rozhodne o osudu celého světa.“

„Vdovu jsme porazili,“ řekla Sophia.

„A na pobřeží teď stojí Nová armáda,“ přikývla jejich matka. „Vede ji Pán vran. Kam přijde, tam zabíjí.“ Podívala se na Kate. „Je mi to líto, drahoušku, ale Will je mrtvý.“

Sophia cítila, jak se přes její sestru přelila vlna zármutku a bolesti. Jako by dostala zásah dělovou koulí. Pokusila se Kate obejmout, ale ta se od ní odtáhla. Nedovolila sestře, aby se jí dotkla.

„Ne, to nemůže být pravda. Určitě se pleteš,“ řekla. „Will… nemůže být…“

„Viděla jsem to,“ vysvětlila matka. „Zdálo se mi o pádu Ashtonu, viděla jsem okamžik, kdy obětoval svůj život, aby mohli ostatní utéct. Zachránil Sebastiana, poslal ho i s Violet pryč. Nechal vybuchnout dělo, které bránil, Pán vran přežil jen tak tak.“

Sophia čekala, že se v tu chvíli její sestra zlomí. Dokonce ani Kate nedokázala být silná věčně. Pokusila se se sestrou spojit v myšlenkách, ale zjistila, že je sestřina mysl obklopená stěnou ze žhavého vzteku. Kate nehnutě stála snad celou věčnost a teprve pak znovu promluvila.

„Jak ho zabiju?“

Procedila ta slova skrz zuby a čišela z ní přitom zuřivost.

„Tohle je temná cesta, Kate,“ pronesla jejich matka.

„Takhle to mělo být už od začátku,“ odpověděla Kate.

Sophia viděla, jak si jejich rodiče vyměnili pohledy.

„Jsou věci, které vy tři budete potřebovat, abyste se připravili na nadcházející bitvu,“ prohlásil jejich otec.

„Na nich mi nesejde,“ zavrtěla hlavou Kate. „Sejde mi jen na tom, aby zemřel ten, kdo nese vinu na Willově smrti!“

„K tomu budeš potřebovat svoji moc,“ upozornila ji matka. „Cesta k ní stále existuje, je ale poškozená.“

Sophia natáhla ruku, aby ji položila sestře na rameno. Kate jí to tentokrát dovolila.

„Najdeme způsob, jak ho zabít,“ pronesla. „I bez tvojí moci jsi pořád moje sestra, jsi—“

„Kdybych měla svoji moc, nebyl by Will mrtvý,“ řekla Kate. Sophia viděla, jak se zadívala na jejich matku. „Jak ji získám zpět?“

„Existuje jedno místo,“ odpověděla matka a sklonila hlavu. „Souhlasí to s tím ostatním, co jsem viděla. Pokud to opravdu chcete udělat…“

Sophia věděla, že ani teď nemají na vybranou.

„Chceme,“ řekla. „Pomůžeme Kate získat zpět její moc. Porazíme Pána vran.“

Viděla, jak jejich matka zavrtěla hlavou. „Tohle není věc, kterou byste mohli udělat všichni společně. Je třeba udělat tolik věcí a přitom je tak málo času. Svět závisí na úkolech, které teď čekají vás všechny.“

„Na jakých úkolech?“ zeptala se Sophia.

Viděla, jak se matka zamračila, zavřela oči a odmlčela se. Opřela se a teprve pak pokračovala. „Jed je stále silnější. Já… zapomněla, jak to bolí.“

„Musíme to udělat,“ pronesl jejich otec. Přistoupil k Sophii a vzal ji za ruku. Sotva se jí dotkl, zjevilo se jí v mysli nové vidění.

Měla před sebou Monthys, jejich starobylé sídlo, které se táhlo po krajině vysočiny. Viděla ho tak, jak nikdy dřív. Obklopovaly ho mihotavé vrstvy moci. Jedna pronikala skrz druhou a všechny byly neskutečně mocné. Zdálo se, že tvoří síť, která má za úkol chránit to, co je uvnitř. Síť byla nějakým způsobem spojená se zemí. Přesto v té síti ale něco chybělo. Bylo vidět matná místa bez ochrany a bez nich bylo Monthys jen ruinou. Na pěti místech se vznášely symboly a když se na ně Sophia zadívala, okamžitě pochopila, co znamenají.

Kámen, led, oheň, stín, duše, ozval se matčin hlas. Někteří z nejstarších lidí nadaných magií věřili, že to jsou věci, ze kterých je stvořený náš svět a pro každou z nich našli na světě její místo.

„Kamenov a Ishjemme?“ pronesla nahlas Sophia.

I další, ozval se otec a přidal se do rozhovoru. Každé místo ukrývá jeden ze základů našeho světa. Zdroj moci. Morgassa bývala sídlem ohně. Pak se ale její vládci rozhodli, že nechtějí nechávat něco tak cenného uprostřed pouště. Musíš ten oheň získat, Sophie, a využít ho.

Ill Ysbryd je podivné místo, poslala jí myšlenku matka. Věci tam jsou současně skutečné, ale i neskutečné. Tam bude muset jít Lucas. Uspěje jen s pomocí, ale musí věřit tolik, aby šel sám.

Místo jménem Si je ale ještě nebezpečnější, upozornil ji otec. Bojím se o tvoji sestru. Najde to, co hledá, ale co pak?

Vize skončila, nebo měla Sophia alespoň pocit, že už je po všem. Bylo těžké mít jistotu, protože v místnosti, která byla stále plná magie. Viděla na podlaze obrysy světa stejně jako na Lucasově disku. Linky zářily jasným světlem a jako by se do podlahy na pěti místech vypálily otvory, které zářily ještě jasněji než všechno ostatní.

Sophia si je prohlížela. Jeden z nich zářil přímo v jejím království. Druhý byl poblíž – na místě, kde věděla, že je Ishjemme. Třetí byl v samém středu mapy. Dva další byly úplně mimo. Jeden na ostrově obklopeném korálovými útesy a další ve městě ukrytém v horách uprostřed širé planiny. Zdálo se, že v okolí není nic, krom řeky, která skrz něj protékala.

„Jsou hrozně daleko,“ pronesla Sophia.

Lucas přikývl. „Proto nemůžeme jít společně. Půjdu na místo duše a najdu tam její základ. Zvládnu to.“

„Já půjdu sem,“ prohlásila Kate a poklekla, aby přitiskla prst na Si. „Pokud to musím udělat, abych zabila Pána vran, udělám to. Přinesu nám ten základ.“

„Což znamená, že já musím přesvědčit morgasského krále Akara,“ přikývla Sophia. Nezdálo se to nijak obtížné. Tedy až do chvíle, kdy si uvědomila, že se jim snažil zabránit dostat se na tohle zapomenuté místo. Dokonce i karavana, kterou s nimi poslal, by je dovedla někam jinam. Když se nad tím Sophia zamyslela, bylo vše obtížnější, než se zdálo.

„Zvládneš to,“ ujistil ji Lucas. „Uspějeme.“

„Zabiju kohokoli, kdo se mě pokusí zastavit,“ pronesla Kate s tvrdým výrazem.

„Kate—“ začala Sophia, ale Kate jen prudce zavrtěla hlavou.

„Mlč. Potřebuju to. Musím zuřit, protože pokud nebudu zuřit, nic ze mě nezbude. Tohle udělám. Udělám, co je nutné udělat. A navíc to vypadá, že na místě, kde žijí stíny, stejně nebude nic hezkého, ne?“

„Asi ne,“ pronesla Sophia. Zadívala se na rodiče, doufala, že jim dají nějakou radu nebo že jí pomůžou přesvědčit Kate, že je i nějaký lepší způsob než zabíjení.

Jejich rodiče teď ale seděli na divanu a ani se nehnuli. Měli zavřené oči a kolem nich se vznášela magie. Sophia cítila, jak se jí zadrhl dech. Udělala několik kroků a vzala matku za rameno. Zatřásla jí.

„Matko, slyšíš mě? Matko, otče?“

Oba byli až příliš nehybní. Dokonce ani jejich hrudi se nepohybovaly. Matčina kůže byla příliš chladná na dotek, teplo z ní vyprchávalo spolu s magií. Kolik sil vložili do posledního kouzla? Jak moc jedu kvůli tomu do sebe nasáli? Ukázali svým třem dětem, kam mají jít, ale sami přitom… sami se přitom otevřeli jedu tak, že na ně měl mnohem větší vliv než v předchozích letech.

Sophiini rodiče byli mrtví.