Читать книгу Spona pro dědice - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 16

Sophia předpokládala, že naléhavá řeč nejvyššího obchodníka N’Ka sice měla vliv na palácové stráže i na to, jak rychle ustoupily, ale větší vliv zřejmě měly postavy ve zlaté zbroji, které ji doprovázely. Na každém kroku si je všechny prohlíželi sloužící a zdálo se, že přemýšlejí, co se to děje. Vzduchem se nesl vzrušený šepot.

„Slyšeli legendy o válečnících ze Zapomenutého města,“ zamumlala Aia. „Myslí si, že náš příchod znamená jejich svobodu a pád krále Akara.“

„Nejsem tu, abych odstartovala revoluci,“ řekla Sophia. Prsty pohladila Sienninu srst. „Budeme se bránit, pokud na nás zaútočí, ale nic jiného.“

„Někteří z nich si myslí, že tohle bylo předurčeno,“ upozornila ji Aia.

Sophia zavrtěla hlavou. „Vždy záleží na našich rozhodnutích. Pojďme, N’Ka získává náskok.“

Pochodovali palácem, až došli do trůnního sálu, na který si Sophia pamatovala z minula. Když se ale rozhlédla, ztuhla.

Na kůlech tam byla naražená těla. Některá z nich zřejmě čerstvě, protože se stále pohybovala. Lidé umírali Sophii přímo před očima. Nedokázali už křičet o pomoc, ale Sophia stále v duchu slyšela jejich postupně vyhasínající prosby. Vyprchávaly stejně jako jejich životy. Nejhorší na tom bylo, že Sophia ty lidi na kůlech znala. Viděla jejich obličeje a cítila jejich myšlenky už dřív – cestou do Zapomenutého města. To ale nedávalo smysl. Vždyť to bylo jen několik hodin.

Na obou stranách brány plyne čas jinou rychlostí, poslala jí Aia myšlenku. Je to déle, než si myslíš.

I tak se ale museli všichni obrátit na cestu zpět hned, co zjistili, že je Sophia a její sourozenci opustili. A jejich odměnou za to, že se vrátili, bylo… tohle. Tolik jich tu zemřelo. Sophia viděla překladatelku Lani, jak stojí mezi dvěma strážnými a čeká, až ji narazí na další kůl. Zdálo se, že je poslední naživu.

Král Akar seděl uprostřed a vypadalo to, že si tu krutost vychutnává. Sophia posmutněla. Uvědomila si, že ho špatně odhadla.

„Podvedl jsi mě,“ řekla a předstoupila před něj.

Ve chvíli, kdy do sálu vstoupil tucet válečníků v duhových zbrojích, vynořili se ze všech koutů místnosti vojáci s kopími a mušketami. Muselo jich být snad třicet. Rozhodně dost na to, aby přemohli tucet válečníků.

Král Akar promluvil a Aia jeho slova tlumočila.

„Chránil jsem své království,“ pronesl král Akar. „Já jsem zdejší král a ty sis myslela, že můžeš jen tak přijít a vzít si, co se ti zamane?“

„Proč jsi zabil všechny ty lidi?“ obořila se na něj Sophia. Pokynula přitom rukou k přehlídce mrtvol na kůlech kolem trůnního sálu. „Byli to tví poddaní.“

„Jak jsi řekla, byli moji a zklamali mne,“ pronesl král Akar Ainým prostřednictvím. „Měli ti zabránit v tom, aby ses toulala kolem. Měli ti ukázat trosky Zapomenutého města a postarat se, že nic neukradneš.“

„Ty jsi mi ani nechtěl ukázat skutečné Zapomenuté město, že?“ obořila se na něj Sophia.

„Nevím, jestli vůbec tuší, kde to město je,“ upozornila ji Aia. „Nebyl to tenhle král, který nám sebral základní kámen. Možná to byl jeden z jeho předků. Hodlal ti ukázat místo, kde stávalo obchodní městečko před jednou z našich starých bran. Nejspíš by tvrdil, že to je ono.“

„Co ty víš o Zapomenutém městě našeho království?“ obořil se na ni král Akar.

Na to odpověděla Sophia. „Aia a ostatní z něj pocházejí. Z místa, kde se ukrývali moji rodiče. Pokoušel ses mě zastavit na každém kroku, králi Akare. Pokoušel ses zapírat, pokoušel ses mě svést na scestí, špehoval jsi mě. Byla jsem ochotná ti to odpustit, protože jsem si myslela, že ti opravdu záleží na tvém království. Ale tohle?“

Obrátila svoji pozornost zpátky k mrtvým. Nedokázala si představit, jaký vládce tohle mohl udělat svým poddaným a to, že to vše udělal přímo v trůnním sále, že si to zřejmě užíval, bylo ještě horší. Opravdu ho Sophia odhadla tak špatně?

Král Akar řekl něco, co způsobilo, že se Aia odmlčela. „Já jsem tu král. Nikdo není výš než já. Nikdo nerozhoduje o životě a smrti tak jako já. Dosadili mě bohové! Kdo jsi, abys mě soudila?“

Sophia chvíli mlčela a chtěla diplomaticky vyjednávat. Tohle byla cizí země s jinými obyčeji.

„Já jsem královna svého království,“ řekla. „Nechci, aby mezi našimi zeměmi panovalo něco jiného než přátelství. Můžeme si toho vzájemně hodně nabídnout.“

„Možná,“ odvětil král Akar.

Nebylo to moc, ale alespoň nějaký začátek.

„Ráda bych, abys s tímhle přestal. Udělej přátelské gesto,“ dodala Sophia a čekala, až to Aia přeloží. „Tvoji lidé tě nezklamali. Se sourozenci jsme jim utekli. Není lehké nás zastavit.“

„Slyšel jsem, co jste cestou udělali,“ přikývl král Akar. „Připadá mi to směšné. Tvrdíš, že jste našli Zapomenuté město?“

„Skutečné Zapomenuté město,“ pronesla Sophia a pamatovala na to, co jí řekla Aia.

„A našla jsi svoje rodiče?“ zeptal se Ainým prostřednictvím.

Při těch slovech ucítila Sophia bolest. Všechno to bylo příliš čerstvé. Zemřeli teprve nedávno. Sophia si přála, aby s nimi mohla zůstat déle, aby je mohla uctivě pohřbít.

Uctíš je tím, co tu děláš, poslala jí Aia myšlenku.

„Moji rodiče zemřeli, když jsem byla ve městě,“ odpověděla Sophia.

„To mě mrzí,“ prohlásil král Akar. Sophia pochybovala, že to myslí upřímně.

„Ještě předtím nám ale dali úkol,“ pokračovala Sophia. „Řekli nám, že se blíží velké zlo a abychom se před ním uchránili, musíme získat pět kamenů ze sídla jejich prvků. Zapomenuté město kdysi ukrývalo základní kámen ohně, ale ten je prý teď ve tvých rukách.“