Читать книгу Ruce - Otokar Březina - Страница 2

Illuse v žáru, jak halucinace umírajících žízní!

Zem jako přezrálá puká. Květy plamenů neviditelných

vyvřely, parasitní, mezi lilijemi a jako břečťany do výše plápolající

přissávají se k nehybným stromům. Sinavé blesky

tříští se v světle, v ironickém nárazu číší

slaví svou hostinu knížata noci. —

Ale jak oblaky nazpět do moře odnášející útěchu vláhy,

naděje naše zapadají za horizonty rozpálenými.

Jen němé vědro tvé spravedlnosti sálá jak brázdy jich letu

nad nivami a nad staveništi a nad cestami, kde bílé kameny svítí

jak řečiště ohně a kde jak náměsíční plíží se vojska.

Žhavý dech práce stoupá nad žhavý dech země, nad vlnu žhavější vlna,

údery tepen na spáncích otroků sviští jak hvízdání bičů,

smrtelně zvážněly zraky. Krutost věků ožívá v krvi:

nebezpečná procitnutí pralesa němého v žáru, když stíny se dlouží

v zimničních pařeništích trópů. A na hlavy milionů

ze hlubin slunce, trhaného křečemi bouří,

lávy sopečné proudy, rozstříklé v prachu oslňujícím,

řítí se v kataraktech.

Němé jsou nivy, ponurá města, v zakletých jeskyních dílen

na rtech zaťatých utichly písně ve vřeten výsměšném vření,

v úlisném šepotu řemenů, v úpěních ohně a kovů,

v zamlklých modlitbách volajících: Vysvobození! Ať pochodeň hněvu

blíž ještě k zemi se nakloní z modra a zžehne pavučinný květ její!

Syčí ječmenné klasy před zraky ženců předrážděnými,

jak tažení hmyzů, jež usedly na žhavá stébla,

v hněvivém šlehnutí jehel, v klokotném varu

nenávistném. A čekajíce na nahá těla a na rty oněmlé žízní,

tvrdě smějí se svedené vody, v nichž jako trsy jiskřících ostřic,

nože pod hladinami, paprsky odražené třesou se z vírů.

A večery se sady zapálenými! Poslední vegetace ohně

na zříceninách! Když jako mystické ovoce osudných poznání, slunce,

uzrálé v západu horečném, podzimním listí k zemi padne svou tíží

a puká, plod sesládlý příliš, a z purpurné kůry omamnou šťávu,

proud vonný, řeřavící hvězdami jader, víno šumící světlem,

vystřikne na rty nesčíslných! Vedra krve a touhy!

Číšemi rajských rozpomenutí jsou srdce! Fermenty žití a smrti

zdvihly se na dně a v jejich parách myšlenky šílí! Tance kol ohňů!

Květy, jež rozkoše bouří se lámou! Smrtelná zblednutí v úpalech snění!

Požáry pýchy! Ve zracích zajatců šílenství tvůrčí!

Bolestná procitání tisíce očí z němého množství nedočkavého,

které v úžase tohoto kosmu touží se rozlíti věky!

Hvězdami zjasněné cesty království tvého! Dobytí země

a nebes! —

Ale v řinčení číší slaví svou hostinu knížata noci!

A tvoje píseň je tichá, jak řeka za horami klokotající,

sladký ptáčníku duší! Od obzoru k obzoru šlehá tvůj úsměv,

linie blesků, ale ztrácí se dříve, než umdleni zvedneme zraky!

Ach, z bolestné proměny věcí na Gehennami poznati slávu tvé vůle

a jako písmo sdělení tajných ta doby nebezpečenství,

zjasněné nad ohněm tahy blankytovými, čísti ji v záři!

Ale snesla by zem tato celé bohatství smíření tvého?

Nepotopila by se, loď přetížená nákladem královských darů,

i s plavci? … Hluboké jsou noci v měsíci vedra… A hvězdy

jak zvoní…