Читать книгу Ruce - Otokar Březina - Страница 5

V oslňující bělosti světla ležela země, jako kniha písní

otevřená před našimi zraky. A takto jsme pěli:

Hle, v této chvíli ruce milionů potkávají se, magický řetěz,

jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva,

a přes mlčenlivé říše všech moří vzpíná se k bratřím:

V městech, jež z hlubokých horizontů se tmí, tragická obětiště,

a kde slunce, mystická lampa, spuštěná nízko z kleneb azuritových,

krvavě doutná v dýmu, valícím se nad nádražími a kathedrálami,

paláci králů a vojsk, parlamenty, žaláři, amfiteatry

a kde žár milionů srdcí v soumračná nebesa duchů

rozdrážděn sálá, v horečném větru slasti a smrti,

zrní žhavého uhlí, železným nástrojem rozrývané; —

v zasmušilých mlčeních nížin, v bolestných předtuchách léta,

když květem vyvřelé proudy sil jarních jak láva kamení v nepohnutosti,

dni, jak dělníci tajemných hutí za sebou plíží se unaveni,

a v krůpějích potu jiskří se člověk i zvíře, bratrsky sepjati ve jho,

pod jedním bičem neviditelným, od východu k západu šlehajícím; —

na vlnách moří a duší, kde úzkostně povely plavců, stržené vírem,

kolem stožárů krouží, oněmlé jásotem blesků, když nebe a vodstva

slily se v jediný element hrůzy a smrti; —

u všech výhní, stavů a lisů, v lomech a podzemních štolách,

na staveništích faraonů, kde zapřaženi úpí národové

a staví hroby gigantické pánům nad nesčíslnými; —

v démonickém pohybu pístů, kol a pák a nad hlavami letících kladiv; —

na bojištích, ve hvězdárnách, učilištích, lazaretech, laboratořích; —

v dílnách mistrů, zamyšlených nad mramorem, kde dříme

svět mocnější hrůzy a slávy a z hmoty odvěkých mrákot

napolo ozářen vstává v blýskotu dlát a v tvůrčím zjitření zraků; —

a tam, kde vášeň na sopečných úpatích smrti nechává kvésti

oranžové zahrady touhy a zráti vína a jedy nejohnivější

v horečném slunci nikdy nezapadajícím; a kde rozkoš,

alchymista otrávený parami svého marného varu,

šílí v halucinacích; – v soumracích tajemství a hudby,

kde myšlenka blíží se k místům zapovězeným a v orchestrech hřmících

snem harmonie ztracené zakvílí kovy a ze strun

vane proud písní, jak vítr prvotní země nad únavou duší;

pod gestem panen elektrisujícím kde jiskří se jara omamující,

noc osudu zvoní polibků letem, jako rty řeřaví hvězdy

a žena, bledá náhle při zavolání svého skrytého jména, agoniemi

jako po stupních, kluzkých krví, sestupuje k zakletým pramenům žití,