Читать книгу Svítání na západě - Otokar Březina - Страница 1

Ples věčných svítání do soumraků mých zpíval,

v nach růží západních se třásl rosou jitřní.

Den času nového mé slunce rudě stmíval,

však šerem duše mé lil tajnou záři vnitřní.

Most bledých paprsků má píseň zdvihla v pýše

nad hlubin zrcadla, kam obraz hvězd jsi protkal;

mé touhy, kající, šly po něm v rodné výše

a mrtvých předků sen mé snění na něm potkal.

Včel rojem před bouří když myšlénka má vřela

a ticha věčný hlas v ní těžkým echem zmíral,

když radost života mi dvéře uzavřela

a pokyn bolesti je dálkám otevíral,

své stíny žhavý den na cestu noci metal

a z květů jabloní mi leden dýchal v sněhu:

ze zrní vteřin mých sad jiných vůní zkvétal

a šelest rákosí mi pěl o druhém břehu.

V hod věčných vzkříšení tvůj kvas jsem toužil píti,

však žhavých účinků jsem neznal zrání tvého;

teď mdlý a opojen v své krvi slyším hřmíti

let vichrů z vinic tvých, žár léta tajemného.

U zdrojů nafty tvé, jež zapáleny chvějí

se dechem staletí a svítí věčným zořím,

jsem lampu doléval; však plnou číši její

jsem převrh na sebe a v plamenech teď hořím.