Читать книгу Svítání na západě - Otokar Březina - Страница 3

Příliš brzy jsem rozsvítil lampy a do váz natrhal kvítí

a vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech’:

koberce prostřel jsem, naléval vína, v nichž slunce minulá svítí,

jež před lety usínala v chudých mých vinohradech.

Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla,

a dýchala na tvůj neznámý obraz věnčený lilijemi;

čas vadl, růže mé chřadly, vína má hořkla, rudla má světla,

a sny, jež jsem ti naproti vyslal, se vrátily teskny a němy.

Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá

proudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění!

Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti splála

v ohnivé keře a suggescí vůně vedla tvé snění.

S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi;

naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří;

oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a v soumraku hrůzy

šlépěje přátelských kroků jak černým sněhem se zaváty šeří.

Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? Či leká

tě oblak, jenž zhaslými slunci se pozdvih’ a nad mým domem se prostřel?

Či smrt, která zabíjí v křižovatkách mé hosty a čeká,

až sám se přiblížím k oknu, blízko na osudný dostřel?

Je pozdě již. Záclony zdvihám, okna svá bez bázně otvírám výším

a od hvězd zvoní mi píseň započatá před staletími;

neznámý hlas tvůj chladivým nárazem etheru slyším

z té písně věčné se třásti tony přitlumenými.

V noci všech světů padá, kde polibků jásavá bouře se sráží,

jež rozžehá v křížení blesků nesčetné životy příští.

Věř, my se to líbáme tisící retů, objetím tisíců paží,

ve věčnosti bolestné něhy, jež od věků do věků prýští!

Ve vášnivém tepotu věčného Srdce, jež tisíci údery buší,

v tušení, jež prochází hroby a svítí z budoucích zoří,

v tajemství Zrání, jež v jedné duši slívá tisíce duší

a pohledem letícím věky na tváři zpřízněné hoří.