Читать книгу Svítání na západě - Otokar Březina - Страница 4

Dýcháním věčna rosíš mé květy, když nivy mé práhnou,

jím lípy mé před okny chví se a větvemi zvoní mi sklem;

z moří poslední noci mé noci jak oblaky táhnou

tížené třesením zarudlých hvězd a odvěkým snem.

Mé vteřiny tekou jak prosakující krůpěje teskného mžení

dnem mým do zahrad mé smrti, kde zraje soumraků mystický plod;

šelestí v duši mé jak raněných listů krvavé chvění,

bodají zraky mé reflexem západu v hladinách neznámých vod.

Pozdravy z druhého břehu, jež ke mně vichry tajemství svály!

Sesutí budoucích cest, jež křísí v hlubinách zalkání ech!

Údery tichem, jak znamení v noci, když přítel umírá v dáli

a jeho přízrak se plíží v sírově ozářených snech!

Škytnutí nárazu, z nějž prýští zvonění hudebních strojů

nesené rythmy staletých hodin, duše minulých let