Читать книгу Ve stínu lípy - Svatopluk Čech - Страница 2

Řeč první soused, hladě vlasy šedé,

s kužele paměti své volně přede:

Když pohlížím v tu letní krásu kol,

na zlaté snopy, v polích narovnané,

jež bohdá zítra svezem do stodol,

minulý příběh na mysli mně tane.

Z vás nikomu as není zcela novým;

než v lidských řečech vše se divněj’ tváří,

než lesní stromy při měsíční záři:

jak věc se sběhla, teď vám věrně povím.

Pět roků tomu. Právě jako dnes.

kraj celý smál se v žatvy zlatém šatě.

Jak našinci se dává srdce v ples,

když těká okem po tom šumném zlatě,

když před ním zevšad usmívá se, klaní

plnými klasy boží požehnání!

Vím, že v tom světě božím širokém

bezpočtu vábných rozkoší se skrývá,

o nichž nám prosťákům se jedva snívá,

že Adamovo celé nesem´ hoře,

an pot nám řine s čela potokem

v tu černou brázdu, jež nás živí spoře:

však, milí páni, když z té tvrdé země

nám zlatým zrním vzejde každé sémě,

a každá krůpěj prolitého potu

se třpytí rosou na bohatém klase, —

tu zapomínám všechnu na lopotu

a jako král ty drobné stébel voje

obhlížím s pýchou. Rád pak vlažím zase

svým potem horkým rodnou tuto půdu,

z níž děd i praděd živili se v trudu,

v níž s jejich popelem i můj se smíchá!

Nad palác je mi světnička ta tichá,

ten milý kout, s obrazy svatých v kole,

s žehnaným chlebem na prostičkém stole,

kde zvečera mne pilná žena vítá

a z očí dcer mi nové jaro svítá.

Ač jsou ty naše radosti snad chudé,

jak mezi klasy onde na poli

chrp očka modrá, máku líce rudé,

přec duch můj, věru, za ně nevolí

ten panský los, byť rozkoší jen šuměl,

a cizí kraj, byť zlato rostit uměl!

(Již vězte však, že rek ten zpěvu mého

rád předivo své řeči rozvláčí

a kolem cívky rozumu je svého

rád navinuje, volně zatáčí,

že leccos v šedivé si mate hlavě, —

nuž prosím, páni, suďte shovívavě!)

Nuž, – ano – tedy – právě jako dnes

úrodou zlatou kraj se pyšnil celý.

Za hájem dovázal jsem před nedělí

a chasu poseď obžinkový běs.

Co při tom činit? Těš se nebo zlob,

povříslem svážou tě po dávném právě.

Již poslední si ověnčili snop

koukolem, chrpou, mákem v plné slávě

a v jeho stínu, namanuv se v čas,

toulavý šumař k houslím bradu kloní —

již jako větrem kol se párky honí.

Kam hledíš krajem, všude zlatý klas

vláčejí zuby hrabic – srpů blýskot —

vrzání vozů, hudba, tanec, výskot!

Vtom skvostný povoz silnicí se blíží

a staví teď. Na pole mého mez

pán jakýs nohu se stupátka níží

a hledí vážně na mé chasy ples.

Šat jeho nápadný má střih i tvar

a v houšti kadeří a vousů tmavých,

předčasným bělem hustě prokvětavých,

tvář zatmělá, již rozryl času spár,

dalekých končin prudší věstí žár.

Víc k podivu mne její výraz nutí

a cizincovo konání. Jak duch

tam zakletý dlel stále bez pohnutí

a hleděl mlčky v obžinkový ruch,

dřív jakby upjatě v něm hledal, bádal,

pak jakby myšlének síť nad ním spřádal,

pak jakby ssál ten obraz v duši chtivě,

a posléz vážně, smutně, zádumčivě.

Zvědavě kráčím k podivnému hosti.

On vznesl ke mně zraky zadumané.

»To pole Bártovo?« děl. – »Moje, pane,

já s Bártovou je koupil usedlostí.«

Tvář svěsil s dumou ve sklopeném zraku.

Snad – myslím si – pán s mapou, zákonem,

z té družiny, co železnému draku

s křídloma páry, vozů ohonem,

přes hory, doly krajem cestu razí

a pánům formanům jen živnost kazí.

»A pravda-li, že pochovali Bártu?«

»Tři leta již ho černá země kryje.«

»A Bártová?« – zrak jeho lpí mi na rtu.

»Ta u mne, pane, na výminku žije.«

Zrak jeho zasviť, rozjasnil se skorem.

Že pěšky půjde – znám-li stezku borem?

Svůj průvod pánu nabídl jsem pak

a záhy větví zastínil nás mrak.

Po chvilce stanul. Naslouchá – tak zdá se

zrak jeho sklopen, skráně plny dum.

Sluch bystřím též. Však slyším pouze šum,

šept vrcholků, v nichž vánek kolébá se,

bzučení v mechu, listí veselé – a ticho jinak jako v kostele.

Než on tu stojí, v mech se mlčky dívá,

jak naslouchal by hlasům s vysoka,

neb hudbě jakés divné – hlavou kývá,

dlaň k srdci vine, vzdychá zhluboka.

Ba, hádankou čím dále byl mi víc.

Hle, zbytečným jsem vůdcem v šeru háje,

co stezek tam a skrýší – všechny zná je.

Zná jeho tajemství všech rub a líc:

ví o balvanu, pod jasany skrytém,

ví o stoletém dubu rozložitém,

ví o místě, jež krásné chová ryzce,

ví o potůčku, jenž se tají v blízce,

zná samovrahův smutný, pustý hrob,

kde větev jedle pošmourná se sklání

a jako krev se kopec jahod chrání,

pomíjen lidmi, ptáčků jenom zob …

Zná lidi ve vsi živé, dávno tlící,

jak byl by rodákem. A přece jen

češtinu bídnou mluví, divně znící,

vždy brkotá, z paměti slovce loví —

hůř´ nežli okresní náš hejtman nový.

K mým otázkám vždy mlčí zamyšlen.

Tu na mysl mi přišel Bártův syn.

Dán do škol z prvu po vědách se honil,

však pozděj´ duši k ničemnostem sklonil,

čím dále horších dopouštěl se vin

a hlouběj´ klesal do hříchů a dluhů —

že s hněvem Bárta povolal jej k pluhu.

Leč Václav s hrůzou, pohrdáním hleděl

na život ve vsi hluchý, lopotný

a poslušenství otci vypověděl.

I vzlét´, kam chtíč ho vábil nezkrotný —

v široký svět, kde tolik štěstí květů

mu kynulo, by uchvátil je v letu.

Po čase z Ameriky matce psal —

list putoval vám tehdáž z ruky v ruku —

jak lehce s Evropou se rozžehnal,

o plavbě na korábě, mořském hluku,

o žití za mořem, že líp tam rýti

hrud zlatých lán, než doma orat, síti,

o mravu tamějším a zákonu,

o stromech, vyšších téměř našich věží,

jež deset lidí opnout může stěží,

o hruškách zvíci našich melonů,

o Číňanu, jenž pere mu a vaří —

nu, zkrátka: čtení jako v kalendáři.

Aj, vida! Není zle v tom světě novém!

jsme říkali. Jen Bárta mlčel zcela —

onť syna nikdy nedotkl se slovem.

Po letech Bártová sousedkám řadou

list nový k nahlédnuti přinášela,

že Václav zbohat, žínku pojal mladou,

i podobiznou snachy pyšnila se.

Však byla divné krásy! Pod závojem,

jenž v lehkých záhybech po temném vlase

pol průzračný, jak mlha sněhobílá,

jí kanul v čelo, líc tak vábně milá

a velké oko s takým žáru znojem

nám kynuly, že každý divák něm

v ten obraz hleděl s čirým obdivem.

Dva listy ještě došly staré matky,

i peníze v nich – více ani řádky.

Nadarmo psala, ždala za odvět,

sám starý Bárta stránku připsal plnou —

list každý nerozbalen letěl zpět —

syn zmizel, zanik´, jakby spláchnut vlnou.

Ach bože! – přemýšlel jsem – zdaž to nyní

s pokleslou šíjí, v prvním vlasů jíní

po letech dvaceti svou vrací dráhu

syn pobloudilý k otcovskému práhu?!

Vtom rozhrnul pán větví clonu stinnou,

jež s obou stran se spjala nad pěšinou,

a stanul, podepřev se o kmen šedý.

Dol tento rodný s tichou dědinou

objaly z nenadání naše hledy.

I byl v tu chvíli krásou jedinou —

mně nikdy v také nezjevil se vnadě!

Plamenný kotouč slunce na západě

ohnivé šípy svoje po něm metal,

že vznímala se v plápol stromů čela

a mech na nízkých střechách zlatem zkvétal.

Zámečku okna plamenem se skvěla

a kolem báně kostela rej ptáčků

v kruh míhal se jak věnec ohniváčků.

Pod mlýnem rybník v rákosí se blýská

a nad ním každý lístek topolů

se v třepetavém kmitá plápolu.

V dým večera se tichá halí víska

a z polí polosžatých, z luk a borů

vše k sobě vábí. Plným za vozem

při hlučných písních, šumném rozhovoru

dav ženců chvátá stinným úvozem;

kytice klasů dítek zástup vláčí

tam po mezi; za stádem pastýř kráčí

v kosmaté houně těžkém příkrovu —

vše navrací se, spěchá k domovu.

Na věži kostelní v tom zazněl zvon.

A rázem ve vsi, na polích se tají

zvuk srpů, výskot, šumný ruch i shon.

Již proudy slavnými se rozlévají

po snivých stráních, zmlklém údolu

posvátné zvuky v mocném hlaholu.

Tu náhle cizinec, obnaživ hlavu,

rozpřáhl ruce, na kolena kles´

a zaryl divě prsty v lesní trávu

a vtiskl obličej u vonný vřes.

I mněl jsem, že se pomátly mu smysly,

jak počínal si: líbal zemi, štkal,

a volat chtěl, však hlahol nesouvislý

se z prsou jeho pouze dobýval.

Když posléz obličej od země zdvih´,

tu hrály perly v lících zbrázděných,

a tam, kde tváře své byl tiskl na ni,

též tráva leskla se jak rosou ranní.

I pravil ke mně pak:

»Jsem Bártův syn!

Kdys opustil jsem této vísky klín,

a za přeludem štěstí jsem se honil.

Čas mnohý v klamných paprscích jsem slonil

skráň bujnou, hrdou – pak ji objal stín.

Překrásné oko, jež mi lásku lhalo,

jak dýka skvoucí hruď mi probodalo,

ochladli druzi, minul štěstí klam

a v mrazu cizoty jsem zůstal sám.

Tu poznal jsem, že chudá rodná ves,

otcovská střecha vetchá, šindelová,

jasnější blaho, sladší kryje ples,

než celý svět ho v loktech šírých chová.

Tu poznal jsem, podušky zlatý lem

a hedvábí že žalost neodnímá;

jen na tom drahém srdci mateřském

i neštěstí a vina sladce dřímá.«

Tak vzdychal, volal; já pak neodhalil

v té chvíli trpké neštěstí mu všecko,

že matčin zrak i duch se stářím zkalil,

že nespatří a nepozná své děcko.

Jdem´ ke vsi. Ó, jak zdravil šedou střechu

v úponkách révy, v zelenavém mechu,

ty steré známé milé předměty,

jež dvorcem, chatou byly rozsety!

A hle i tam na lavičce podle stěny,

berličkou ruce majíc podepřeny,

uprostřed slunečnic a slezu květů

stařenka sedí, odumřelá světu.

A je tak malá, schoulená a sivá —

víc páry stín, než lidská bytost živá.

Den hasnoucí jí zlatí tváře vrásky

a zraků navždy uzamčená víčka —

tak sedává tu z lidí cizích lásky

bez duše příbuzné, bez přítelíčka.

Však nyní před ní klesá drahý syn,

skráň chorou ukládá na její klín,

na její roucho lkavé tiskne rety

a rosí okem bledé jeho květy.

Tu třesavé, hle! ruce vine ona

kol kadeří, jež první sníh mu schvátil,

i protrhla se šerá ducha clona:

»Můj Václav!« šepce, »Václav můj se vrátil.«

Což vypravovat dále? Krátce choval

ji v loktech syn, co klenot opatroval,

až pohrobil ji v lůno rodné půdy

a sám k ní zemdlené pak složil údy.

Hrob jediný, jak víte, oba jímá

a lehka dojista mu černá zem;

vždyť na tom drahém srdci mateřském

i neštěstí a vina sladce dřímá!