Читать книгу Ve stínu lípy - Svatopluk Čech - Страница 3

Po chvíli mlčení teď řeči nitě

vyzáblý krejčík uchopil se hbitě:

A přece dím, že v cizím jenom kraji

poznání vzácná jablka nám zrají.

Kdo za pecí se dočkal šedé hlavy,

jen polovičním zůstal člověkem;

jemnější mrav a názor žití pravý

lze ve světě jen získat dalekém.

Květ mnohý doba v novot ostrém vání

s haluzí krejčoviny odnesla;

však nejvíc, páni, želím cestování —

té krásné, vonné růže řemesla.

Jak vesele se tovaryš bral z domu

s ranečkem lehkým, lehkou myslí k tomu!

Jak nad ním obláček po nebes báni,

putoval volně luhem, doubravou;

kam pohlédl, svět šírý v usmívání

vstříc rozpínal mu náruč modravou.

Tak putovat – rty časem sklonit žhavé

na džbánu lem, jejž bílá dlaň ti skýtá,

a s díky vzhlédnout ve dvě hvězdy tmavé,

nad nimiž mák se v černou kadeř vplítá,

pak ulehnout si v trávu pod jabloní,

jež stinnou větev s vonným poupětem

na víčka lehce přivřená ti kloní,

a čekati, až v písku rozjetém

s plechovou zdobou, pestrým řešetem

vůz formanův se přikolébá líně

a pohostí tě v šíré plachty stíně,

navečer posléz branou zčernalou

v cizího města pestrou, šumnou vřavu

se pohřížiti, k tovaryšů davu

bez péče sklonit hlavu ospalou

na kůpu odstřižků, za družných řečí – —

nad cesty takové zda rozkoš větší?

Když vzpomínám na mladá svoje léta —

co zemí viděl jsem, kus jaký světa!

Byl ve Vídni jsem. – Tam jen život pravý!

Kostelů mračno, lázně, divadla,

že Praha celá v paláců těch davy

co krůpěj do moře by zapadla,

a deset chrámů svatovítských stěží

by štěpánské jen po šíj´ sáhlo věži.

Mnich uherský mne blíže Tokaje

náprstkem vína prastarého hostil —

sám svatý Štěpán révy k němu rostil —

na šírém světě také nezraje!

Toť byla vůně jako z nebes květů

a prška perel nádherného vznětu,

kypící oheň, purpurové blesky —

a každá krůpěj v ceně granát český.

Ba, v Benátkách až byl jsem, páni, v díle.

Ó, což bych mohl vyprávěti vám

o svatém Marku, slavné Campanile!

To město plyne na moři jak prám,

jsouc k Italie břehům připoutáno

řetězy tlustšími než lodní lano.

Tak dláždění si spoří vláda obce;

v ulicích čluny, gondolemi zvané,

dvojzubé na sáh vypínají zobce

jak černé noty, dvakrát čárkované.

Uprostřed města dávné slávy zjev,

ohromný palác dožů, k nebi strmí,

kde křídlatý svatého Marka lev

na zbožné obce útraty se krmí.

A vzdechů most – leč týden sotva dost

na vypsání všech města pamětností.

Než jeden příběh snad vás pobaví.

Byl tehda hoch jsem švarné postavy,

líc broskve nach, na bradě lehké chmýří,

a s očima, z nichž lásky bůže míří

nechybným šípem v dívčí útrobu, —

nu, slovem; krasavec.

(Tu s paty k hlavě

kruh posluchačů jeho podobu

pohledem plachým přelét´ ostýchavě.)

Když při okně jsem sedal na stole

s těkavou jehlou, křížem štíhlé nohy,

tu stíhával mne sladký pohled mnohý

z hedvábných záclon pyšné gondole.

Však pohled můj, nedbaje skvostných člunů,

dvou jenom záclon hlídal řasný běl,

jenž v okně za lagunou propouštěl

tvář časem sladkou, jako oblak lunu.

Ba, slunka jarního byl bratrem spíš

ten svěží obličej, pln záře smavé,

v němž pod lehkým jen křídlem řasy tmavé,

skloněným snivě, stinnou měli skrýš

a v důlku brady, důlkách smavých lící

bůžkové lásky, něžně laškující.

Zakrátko seznal jsem, že oko její

též na mně dlívá plno záliby,

že drobné prsty častěj´ odslánějí

bělostných záclon skoupé záhyby,

a brzy mluvou zraků blahou, bolnou

jsme vyznali si lásku obapolnou.

Však princeznu mou čaroděje zlého

hlídaly mračné, bdělé pohledy;

byl strýc to přísný, vzrůstu obrovského,

pochmurný titan, morous škaredý.

Jak rozvalená mračna v horském kraji,

v nichž stále bouřka hrozebná se tají,

obočí husté v krabatou mu tvář

posupně visí; – než se zasní komu,