Читать книгу F. L. Věk (Díl třetí) - Alois Jirásek - Страница 1

Každý rok zjara, někdy také až po žních, vzal P. Matouš Vrba svůj tmavomodrý plášť ze staré dubové skříně i červený velký deštník s plechovou, žlutě lesklou rukojetí, přichystal ten plášť a někdy také ten deštník v České expedici a vypravil se do kraje. Pokaždé jinam.

Ten plášť jeho byl velký, měl dlouhý límec, vespod samé kapsy, celý labyrint kapes, a byl jako malou filiálkou České expedice.

Z plátěných jeho skrýší vytahoval na svých potulkách knížku za knížkou, starší i novinky, ty tenké knížky na hrubém papíře švabachem tištěné „písmem hrabovských dědiců“ nebo u Jana Beránka impresora, spisy Krameriovy, Rulíkový a jiných, a prodával je i rozdával dle potřeby a místa.

Ale pokaždé bral na své výpravy několik výtisků Thámovy Obrany a Rulíkovu Slávu a výbornost jazyka českého. Ty udával nejvíc po městech. Pro vesnice a městečka tajily hlubiny jeho kapes dost Českých Amazonek, Mnislavů a Světivin, dost Historií o slovutném národě českém, také slušný počet Historií o Magoleně a Zazděné slečně a jiných kratochvilných historií.

Dařilo se mu různě. V panských kancelářích mu ukazovali dvéře, ve městech se mu leckdes vysmáli nebo si ukazovali, že se mu mate v hlavě. Zato páni bratři na farách vítali ho jako milého hosta a písmáci a čtenáři v městečkách i po vsích nemohli se ho dočkat a těšili se na něj, co jim přinese nového.

U těch rád zasedl v jejich nízkých začoudlých sednicích povalového stropu. Sám prožil v takové jizbě své mládí a v takové také pracoval kdysi za stavem, nežli se dal na studie. Kořeny jeho bytosti tkvěly v lidu, z něhož pošel, jemuž jako kaplan léta sloužil. Rozuměl mu a měl srdce pro všecku jeho tíseň.

S těmi strejci si chutě porozprávěl nebo se i zasmál jejich nápadům, vyposlechl jejich rozumy, jejich jadrnou řeč, a odpovídal na jejich dotazy. Mnohému z těch písmáků v očích zahrálo, když šedý kaplan vykládal, jak v Čechách bývalo, když vypjal obočí, a třepetaje vztyčeným ukazováčkem, opakoval: „Neumřela, neumřela, ale spí!“

Zato na zámeckých dvorech, na schodech kancelářských dost často v duchu i nahlas zahuboval na ty zpanštilé pisáky, na ty hloupé mudráčky, že jako slepí se klaní německé módě a na svůj jazyk zuby šklebí a posmíšky si z něho dělají.

Kromě německé módy rozpalovali mu také často krev ti „jakubínští svobodníci“, jak říkal, kvůli kterým se strhla ta válečná vichřice, a to že je ovoce toho stromu francouzské svobody, samá krev, samé popravy i ta nekonečná vojna.

Ze skrýše jeho kapes vycházely proto kromě Ribrcola na krkonošských horách, kromě Marana a Onyry také: Ludvíka XVI. toho jména krále francouzského ortel, smrt a kšaft i Náležité vypsání ukrutné smrti, kterou Marie Antonia, královna francouzská, podstoupiti musila —. Spis svého přítele, milčického rychtáře Fraňka Vaváka, nadepsaný Tma ve dne jako v noci na rozumu lidském v národu francouzském učiněná, vychvaloval zvláště horlivě a šířil.

„To je knížka, milý bratře Čechu, jako břitva,“ velebil, „ta těm jakubínům sází a taky těm našim zpozdilcům, kteří sobě myslí, že by Francouzové zrušili načisto robotu, kdyby se k nám dostali a naše vojsko zahnali. Tohle! Tohleto!“ a ťukal prstem do čela: hned však Vavákovu knížku rozvíral a nakvap v ní listy obracel, až vykřikl, ukazuje na hrubý dřevoryt:

„Tuhle, tu ji máte. To je ona, to je gilotina, to je věrné vyobrazení, takhle vypadá, to je ten strom francouzské svobody.“

Tak chodil v čepici od týla kupředu do polovice beránkem lemované, s malým dýnkem a střapečkem, se stínidlem vespod zeleným, v límcovém tmavomodrém plášti plném kapes. Velký červený svůj deštník nemohl často ani rozevřít nad svou hlavou hustých, šedých vlasů, jmenovitě když z Prahy vycházel, poněvadž i do jeho nitra nacpal knížek, zvláště těch tenčích.

Tak putoval v černých punčochách a ve střevících ne zrovna módních, bez přezky, chodil hlavní silnicí, vyhýbal se těžkým formanským vozům vysoko naloženým, poště i diligencím v oblacích prachu se ženoucím, ohlížel se za cválajícími kurýry ve tmavém fráčku s oranžovými výložky, ve vysokém klobouku s žíněným ohonem, potkával krosnáře, slovácké olejkáře, židy s ranci i písničkáře, tovaryše vandrovní s tlumokem pěkně zřízeným.

Často pohovořil s tím, oním, přidal se kus cesty, zastavil se v hospodě při silnici, před níž i pod jejíž kolnou stávalo plno povozů formanských, divných okročů zelených nebo žlutých i cestovních kočárů. Poseděl, pohovořil, prodal nebo i jen podal z kapsy nebo deštníku, jmenovitě v čas vagací, když setkával se s chudými studenty, kteří chodili hlavně po farách a sháněli viaticum.

Pojednou však opouštíval hlavní silnici, dal se napravo, polem do vsí, topolovou alejí k osamělému dvoru, odpočíval ve stínu plané hrušky v širém poli nebo ve stínu starých líp, chodil proti vodě jako krajánek po mlýnech. Znalť už svá místa, věděl, že ve mlýnech rádi čtou, že mlynář koupí, že dá, a kdo by už také koupil, když ne „pan otec“!

Chodíval tak od jara do podzimu, od toho radostného léta, kdy byla v Praze slavná korunovace Leopolda II., kdy on, P. Matouš Vrba, obléknuv slavnostní sutanu, stál s duchovenstvem u křížovnického kostela a vítal svého krále, za kterého se modlil, pohnut a s nadšením, protože v něm vítal lepší budoucnost a novou dobu poníženému jazyku českému, a těšil se jako všichni vlastenci, že se zazelená kmen staročeský.

To bylo na podzim toho roku 1791 a na jaře příštího zemřel král Leopold II. Hned potom vyhlásili Francouzové veřejně vojnu jeho synu jakožto králi uherskému a českému.

„To jen ti Francouzové jakubínským duchem prodchnutí. Král ne, ó král Ludvík ne, ten vojnu nechtěl,“ hájil všude P. Vrba, když na těch cestách dostal se do řeči o té vojně francouzské. „Dokonce nechtěl, ale donutili ho, musil se do toho dekretu podepsat. A teď jen vojna, vojna, a my nic. Teď se jen všecko vztahuje na francouzské okolostojičnosti, my nic, teď se obecní letopisové ve francouzské proměnili, a my, my Čechové utřeme hubu. Náš český jazyk do škol, do ouřadů, bože, všechno to mohlo být! Páni stavové o to již jednali a král Leopold, pánbůh mu dej věčnou slávu, ten chtěl – ale umřel, to neštěstí! A teď ta vojna s těmi jakubíny. O Bellona saeva!“

Pro tu vojnu se také jeho plášti zvolna ulevovalo. Lidé měli málo peněz a na knížky ještě míň. S plným však pláštěm a deštníkem se P. Vrba nikdy do Prahy nevrátil. Uvěřil nebo rozdal a hradil ze svého dědictví, z kapitálu, který mu nebožtík farář Hejna odkázal.

Ta Bellona saeva bouřila sic na jihu a v říši, v rovinách Lombardie a při Rejně hřměla děla a tekla krev tisíců, ale P. Vrba vídal i na svých pochůzkách v poklidných krajinách nárazy té válečné vichřice. Co vojska teď potkával! Silnice se ozývaly hromadným dunivým krokem, kotouči prachu černaly se gamaše, probělávaly se vojanské fráčky, rudě, zeleně, modře vyložené, a nad kaškety pěchoty, nad huňaticemi granátníků s těžkým „teletem“ na zádech se svinutým pláštěm na něm míhaly se blesky bodáků.

Povozy se uhýbaly, zajížděly na samý kraj silnice, aby vojsko mělo volno. P. Vrba často musil až za příkop, a tu stál a přehlížel s účastenstvím zardělé pěšáky, veliké tesaře vojanské s koženými zástěrami, se sekyrou v bílém koženém pouzdře na rameně v čele setniny, přehlížel vojáky za nimi, jak se nutí, jak pospíchají, až se jim v týle copánky třásly.

A jak každého litoval, na kterém bylo znáti, že už nemůže, že jde ztěžka, že nohy bolí nebo že kulhá, že ho obuv bolestně, do krve dře!

Samý mladý lid kolem přecházel, většinou samí rekruti; jen kaprálové s lískovkami a šikovatelé s rákoskami, staří kocouři, kteří musili opustit své ženy a děti v kasárnách a vésti tu ty k Rejnu, doplnit prapory, v nichž francouzské koule ulic nadělaly.

Při takových setkáních smekal P. Vrba čepici, třepal jí, pozdravoval a dojat i v nadšení volal přes příkop na vojáky, kteří se po něm obraceli:

„Sprovázej pánbůh! Sláva vám, věrní bojovníci, bojujte pro obhájení vlasti, svatého náboženství a našeho krále s těmi jakubíny. Budete mít chválu a poctivost své udatnosti!“

V nadšení svém volal tak na pěší, na jízdu, na dragony v třírohých kloboucích, nebo když se rozjařeným zrakem díval na bílé kyrysníky v černých pancířích a bílých pláštích. Žehnal jim v duchu i nahlas a obracel se za jejich řadami, dokavad nezmizeli v oblacích prachu nekonečné silnice, dokavad záblesk jejich palašů mohl zachytit a dokud ohlas jejich písně k němu zavítal.

Ti na Francouze táhli.

Pak uviděl také ty, kteří se s ním už utkali.

V pátém roce svých putování, tj. r. 1796, vyšel si v létě na severovýchod, do Hradecka. Zastavil se také v Dobrušce. Opočen minul, schválně, kvůli starému ,,spěšnovedovi“ Sýkorovi, s kterým se před pěti lety posekal pro nos a víno, když Sýkora se hádal, že se má říkat „citoň“ nebo „vonnocit“ a ,,noëlka“ a ,,noëlnice“ místo vinice.

V Dobrušce měl P. Vrba konkurenta v rozšiřování českého čtení, kupce F. Věka. Naposledy byl u něho před korunovací, ještě u svobodného. Nyní se mu mladý kupec pochlubil rozmilou, mladou ženuškou a dvěma dětmi, čtyřletým kloučkem a děvčátkem tříletým.

Vrba pobyl v Dobrušce celý den. S Věkem si pověděli o všech vlastenských „důležitostech“, spočetli kdekoho, jmenovitě z učených, kteří se hlásí k vlastencům, těšili se z knížek nově vydaných, prohlíželi spolu staročeské tisky, které Věk v okolí sehnal.

Byli ve všem jedné mysli; oba radostně rozehřívalo, že si tak rozumějí. Ale když došlo na vojnu a bitvy, na Francouze a jakobíny, povšiml si P. Vrba, že mladý kupec na Francouze nemá tak tuze svrchu a na jakubíny mu nějak málo huboval. Zato se více na Prahu vyptával.

Když P. Vrba odcházel, oznámil Věkovi, že se také zastaví v josefínské pevnosti v Plesu. Ale nedostal se tam. Docházeje, vrazil na řadu vozů plných raněných, jež provázelo malé oddělení vojáků.

Raněné přivezli z Klatov a z Plzně, kam byli nejprve z Bavor dopraveni a kam také uklidili všechny polní nemocnice, neboť vojsko ustupovalo před Francouzi k českým hranicím.

P. Vrba uviděl jen lehčeji raněné; nicméně se otřásl, když zhlédl ty bledé, přepadlé muže s ovázanými hlavami, s rukama na šátku nebo ležící bez vlády. A všem bylo vidět na očích a na tvářích tolik strádání a utrpení! A jaké noviny přinášeli jejich průvodčí! Že je zle, zle, že Francouzové postupují, že už obsadili Bamberk i Norimberk, že císařské vojsko pořád couvá, a půjde-li tak dál, že vrazí Francouzové co nevidět do samých Čech. Postupují prudce a všude strach a hrůza před nimi, lidé že utíkají, Klatovy, Plzeň že jsou plny uprchlých Bavorů a že tomu outěku není konce; po silnici k Berounu že všude plno, černo, že tudy také právě vezli pakáž bamberského biskupa, na padesáti vozích, a v každém že je po šesti koních zapraženo, to že byla řada jako nekonečný černý had.

P. Vrba už neměl stání. Tentokráte poprvé za těch pět let nechal naráz svých potulek. Co ještě v plášti a v příručním balíku měl knih, všecko rozdal cestou do Hradce. Tu pak nechal způsobu apoštolského cestování a koupil si lístek na poštu.

Celou cestu, ve voze, na stanicích, všude řeč jen o Francouzích a uprchlících. Potkali kolik kurýrů od Prahy se ženoucích, posledního před samou Poříčskou branou. Praha byla poplašena, plná rozruchu. Poplašena bavorskými uprchlíky, poplašena novinami a samými Jobovými zvěstmi, že generál Wartensleben byl poražen, Francouzové že vtrhli do Amberku; jiní dokonce rozhlašovali, že jsou už ve ,,Valdminichu“, generál Wartensleben že ustoupil na českou půdu.

Na Staroměstském rynku i na Koňském trhu bubnovali a troubili; verbovali tam, dobrovolníky najímali, a v jek ten a hluk přišuměla do davů se tam tlačících zpráva, že Říšskou branou vjíždí zase řada vozů, nekonečná řada, a že vezou zase samé raněné, to že byla zas tuhá bitva, u Dylingu, Francouzové že zase vyhráli.

Trvalo skoro celé dvě hodiny, nežli došel P. Vrba od Poříčské brány ku svému bytu na Dobytčím trhu. Klíč od bytu opatrovala mu sousedka, stará paní Marková, jež bydlela přes dvůr, v zadním patrovém domě. Šel rovnou k ní, ohlásit se jí a pro klíč. Jak stará paní v bílém čepci, majíc na prsou přes kříž bílý šátek s tištěnými na okraji pastýři a pastýřkami, už silně vyrudlými, ho zhlédla, začala hořekovat, ach bože, co se děje, co bude, lidé že se všude chystají na outěk z Prahy, že dělají skrýše, že už tady ze sousedství radovic ujeli.

P. Vrba se mračil a posupně mlčel. Vniveč se rozpadlo jeho proroctví, které co rok opakoval, ty jakubíny že rozmažou jako mouchy, všechny, všechny.

Co měl teď říci staré sousedce, ku kteréž před třemi lety přiběhl bez čepičky, jen tak v domácí černé kamizole a ve střevících, s číslem novin v rukou, a jíž s netajeným uspokojením oznamoval, že ten nejtužší jakubín Marat byl od jedné ženské jménem Karolíny Gordet (čtyřiadvacetileté!) tulichem probodnut, že to je trest boží, tak že budou kapat všichni. A rok poté jí ohlašoval, že ten mnohohlavý ještěr, ten ukrutný tyran Robespierre byl svými tovaryši jat a na gilotině popraven. – Tenkráte vítězně prorocky dokládal, nyní že je konec tomu jakubínskému tyranství, konec, konec.

A teď mohl ty jakubíny čekat na kvartýr, když už táhnou na Prahu, jak paní Marková strachy schnouc bědovala.

Zasmušile, zarmoucen vkročil do svého bytu, do klenutého pokoje, plného starých obrázků a obrazů malovaných na deskách i na plátně, i sošek ne mladších, s polychromií valně sešlou. Léta tu žil s farářem Hejnou a léta se tu s ním škorpil a hašteřil pro jeho potěšení, karty s ním hrál a do smrti ho ošetřoval. Kdyby tak teď vstal! Ó dobře mu tam na Olšanech.

P. Vrba pověsil kapsový plášť do staré almary, do kouta postavil červený deštník, oba kusy na dlouhý odpočinek. Jen se umyl a převlékl, už zase pospíchal z domu, nemaje stání. Rovnou zamířil do České expedice do Dominikánské ulice U tří růží; Kramerius se tam loni přestěhoval od Zlatého půlkola. Vrba dychtil po zevrubnějších a jistějších novinách a doufal, že v Expedici asi nejspíše se jich dopátrá.

Kramerius v tupetu, v hřebíčkovém kabátě, ani ne čtyřicítiletý, přimhuřoval oči, když šedovlasý kněz vstoupil. Neviděl dobře a také se pátera v Praze nenadál, věda, že se vypravil na venkov. Rád ho uvítal, posloužit však mu nemohl, protože, jak si postěžoval, nedochází juž řezenská pošta.

„A co pan rytíř Jeník z Bratříc, náš vlastenec – co jeho tém,“ vzpomněl P. Vrba.

„Už kolik měsíců mně nepsal; je se svým legionem pořád v jižních Němcích.“

„Bojuje, bojuje. Aby ho pánbůh chránil jako předloni!“

„To měl štěstí. Rána se mu pěkně bez památky zahojila.“

„Ó ti jakubíni!“ Hořkost i hněv zavanuly z hlasu starého kaplana. „Co padne našeho lidu, co statečných Čechů! Ach veřejí, milý vlastenče, že bych tam rád byl, abych mrtvá těla těch našich Čechů nepohřbená mohl pochovat a těm raněným ubožákům pomáhat.“

Nemohl; jen modlitbu za ně měl.

Modlil se za ně doma i nazejtří u Sv. Ignáce, kde sloužil jako obyčejně mši, když v Praze meškal, a modlil se za ně a za vítězství několik dní později s celou Prahou o velikém procesí, jež se ubíralo z Týnského kostela nahoru na hrad sv. Václava.

Vyšlo záhy po ránu, ohromné, nekonečné: napřed školní mládež, pak studenti, pořádky a cechy pod korouhvemi, světští kněží i mnišské řády, městský hejtman hrabě Vratislav, primátor Ondřej Steiner, úředníci, měšťané, muži, ženy, chudí, bohatí, všecka Praha, všecka úzkostná, lekající se Praha.

Mžilo, vítr vál a roznášel neklidně a nestejně hlahol všech zvonů; světla v lucernách se kmitala, plápolala, korouhve vlály a zmítaly se nad spoustou hlav prostých vlasů nebo v módních účesech, s tupety, copy. Déšť spouštěl se hustěji, prudčeji, ale nikdo nevyběhl ze zástupu, nikdo neuskočil do domu, když se ohromné těleso hnulo.

Zpěv zástupů rozléhal se v ulicích k mostu; stráně Petřínu i královské Hradčany za ním tratily se v mlhavu deště, jež tlumilo také pestrotu barev nekonečného průvodu, jeho korouhví i velikých červených, modrých mřežovaných deštníků, jež tu tam, ale poskrovnu, se rozepjaly nad hlavami pobožných. Karlův most byl jako makové pole v dešti.

Z té strakatiny jeho vznášel se zpěv zástupů a rozléval se nad zkalenou řekou, k Menšímu Městu, k němuž se pestrý proud průvodu valil. Tu na mostě zazpíval P. Vrba nadšeněji, ze srdce, když zanotovali: „Hospodine, pomiluj ny!“ Mělť rád tu píseň, protože byla staročeská, protože pocházela, jak věřil, od sv. Vojtěcha, a volala o pokoj v zemi.

Zmoklý se vracel domů. Ale chmury v jeho nitru se trhaly. Vroucí pobožnost, jeho i všech, pozdvihla mu mysl; vlny neklidu a obav ulehaly, zvláště když se zpáteční cestou dověděl od profesora Vydry (šel také z procesí), že generál Wartensleben neustoupil do Čech, že stojí proti Francouzům dosud na bavorské půdě.

Profesora Vydru doprovázel až k jeho bytu do Dominikánské ulice, k bývalému semináři sv. Václava. Cestou mluvili jen o vojně, P. Vrba začal také o landmilici, právě císařským patentem nařízené; ale hned „landmilice“ nechal a říkal „zemské vojsko“, když zaslechl, že učený profesor ji tak jmenuje.

„A krom toho vědí-li, miláčku,“ Vydra stanul u vrat svého obydlí, „zřizuje se pluk českých myslivců. Města a vrchnosti si ho vzaly na starost.“

„A jdou?“

„Hrnou se zrovna; myslivci a střelci se odevšad hlásí a nejvíc, slyším, z dobříšského panství a z křivoklátského. A ten pluk potáhne na hranice proti Francouzům.“

„Ó stará česká udatnost zas obživuje!“ P. Vrbovi zajiskřilo v očích a potěšen potřásl rukou profesora Vydry.

Sotvaže se pak doma převlékl, spěchal s novinou k sousedce, staré paní Markové, aby ji potěšil. Než prorokovat porážku „těch jakubínů“ si už netroufal. Ale zrovna, když nevěstil, dostali. Stvrdilo se, co den před tím procesím proskakovalo, nejisté však, že Francouzové utrpěli porážku. Bylo to pravda. U Švarcenfelda byli přemoženi. A hned nato mohl P. Vrba ohlásit nové vítězství, a ohlašoval, bez dechu skoro, že Jeho královská Vyvýšenost arcikníže Karel ztepal Francouze u Amberka a že zase už upalují zpátky k Rejnu.

Bouře nad Šumavou již rachotící obrátila se opět k západu, hrozivá černava, jež nad Čechami vyvstala, se rozešla. To bylo koncem srpna. P. Vrba však už svým kapsovým pláštěm nehnul. Už se nevydal na cestu. Nebylo klidu.

Vojna! Vojna! U Rejna sic nastalo příměří, ale z lombardské roviny hnala se vichřice na půlnoc. Dole bylo zle. Ze všech stran kvapilo tam vojsko na pomoc. Z Prahy odtáhla skoro všecka posádka a za ní pospíchalo městem skoro co den nějaké oddělení. Ulicemi rachotily bubny, rozléhaly se pádné kroky pěšího mužstva i dusot vojenských koní.

Vojna! Vojna! Ji připomínaly hlasy polnic i nemocnice plné raněných, divadlo i taneční sál. U Vusínů na Starém Městě tancovali ve prospěch vdov po těch, kteří padli při českých hranicích; v divadlech národním i „vlastenském“ u Hybernů pěli kantáty a hráli, tam německy, tu česky, na počest arciknížete Karla, že Čechy zachránil od francouzského vpádu.

P. Vrba šel sem i tam, ač jinak chodíval jen do „vlastenského“, tleskal tu i tam, ale víc v českém; zato se v německém vyptával, která z těch zpěvaček je Strinasacchi, primadona, ta slavná zpěvačka, ta Římanka, která se pěkně česky naučila a zpívala loni v české zpěvohře „Anička a Kubíček“. Proto se tolik po ní sháněl a mohl na ní oči nechat.

Doma již tak neopisoval všeliké památnosti české, zvláště historické. Zato se víc rozčiloval, jak řídil na mapě vojnu v Itálii. Řídil ji dle novin, dle domyslu, hlavně však dle svých přání. Osvobozoval obleženou Man-tovu, o niž se třásl, strojil „jakubínům“ zlé ouklady a zaháněl je na outěk.

Než všecky ty plány, všechna ta vítězství, která strojil v zimě i na jaře r. 1797, kazil mu a nemilosrdně bořil „francouzský nejvyšší“, generál Bonapart. Vzal mu Mantovu a postupoval rychle, jako vítr, až P. Vrba trnul a věřit nechtěl, dál a dál, z roviny do hor, z Itálie do Gorice.

P. Vrba zčervenal leknutím, když jednoho odpoledne koncem března uslyšel v České expedici, že Bonapart opanoval již Krajinu, že už i do Korutan vtrhl. Divže šedovlasý kněz nezaklel. Mrzut vrátil se domů. Bylo tím hůř, poněvadž také stará bolest, která zpravidla na podzim mu v kolenou vrtala, přišla pojednou mimořádně teď a neobyčejně prudce. Bylo sice jasné, krásné počasí, celý ten měsíc, ale neobyčejně studené. Sotva se domů dobelhal. Druhý den nemohl ani vstát. Léčil se jako jindy, ale když bolest nechtěla polevit, poslal starou Hanělku pro lékaře.

Nad Prahou slévaly se zářivým dnem hlasy všech chrámových zvonů. Jejich hlahol zaléhal až do jizby P. Vrby, jenž přemáhaje bolest usedl na loži, sepjal ruce a začal se modlit. Vědělť, že se tou chvílí ubírá jako loni zase velké procesí od Týna nahoru na Hrad, že je vede sám arcibiskup s velikou asistencí kněžstva, že jdou se zástupy volat k bohu, aby odvrátil valící se neštěstí a nedal Francouzům zvítěziti. P. Vrba sedě dlouho nevydržel. Schoulil se pod peřinu, když ho bolest zas prudčeji chytla.

Stará Hanělka lékaře doma nezastala. Přišel teprv až odpoledne. Jak ho páter ve dveřích zahlédl, volal na něj, zatínaje bolestí zuby:

„Heldičku, doktore, jdou, jdou na ty zlořečené mravence – oh!“

Když doktor Held, ještě ne třicítiletý, tmavých hustých vlasů bez copu, hladkých tváří, v tmavomodrém, upjatém kabátě s bělostnými kadrličkami u úzkých rukávů a v bílém šátku na krku blížil se s úsměvem k loži (měl úzké nohavice a boty s kopnami), nutil se P. Vrba do žertu:

„Ale housličky, dnes ne, ani englickou citaru, mám muziky dost, slyším andělíčky zpívat.“

Tím žertem připomínal časy, kdy doktor Held, ještě chudý student, se tu u nich penzistů zastavoval a nebožtíkovi faráři Hejnovi na housle hrával. Často přidával k tomu pro jeho šedovlasého kaplana ještě nějakou písničku ,,od nás“. Stavovával se u starých kněží, když odcházel z kondice, kterou měl přes dvůr v domě. Učil tam na housle.

Po smrti faráře Hejny sem nechodil, ale styky s osiřelým kaplanem nadobro nepřestaly. Vídával se s ním někdy v České expedici. Teď po dlouhém čase poprvé sem přišel – za úkolem lékařským.

Usedl u nemocného, pohovořil s ním o jeho bolestech, poradil i recept napsal a zase usedl u lože. P. Vrba se poněkud utišil. Zažloutlá tvář prve bolestného výrazu jasněla. Bolesti polevily a řeč doktora Helda působila jako dobrá medicína, jak vzpomínal na minulé časy, na nebožtíka jem-nostpána.

„Zrovna ho tu vidím, velebný pane, jak tadyhle“ (doktor ukázal na tmavou lenošku) „schouleně pokyvuje —“

„O to bylo jinač – líp, líp,“ povzdechl kaplan, obracuje se na bok, „a to, panečku, to bylo jeho – poslechnout jejich housličky. Ani se už jich někdy nemohl dočkat. ‚Kdypak zase ten chasníček přijde, kdypak on asi —’ To říkal kolikrát, sotvaže odešli. Anebo: ‚Ty housličky zrovna hovoří, viďte Matoušku – to kdybyste ještě uměl, vy lucipere.‘ “

A už se smál a drhl si temeno. ,,A co jsme se naškorpili, nahádali, takhle při novinách, já mu předčítal Krameriovy, vědí, a to zrovna byla turecká vojna. A on se Turků ještě bál, chudák stará. Copak by teď říkal jakubí-nům!“ vyhrkl kaplan prudčeji. „Ten by teď po lenošce bubnoval. – No, těm jakubínům ušel.“ P. Vrba mluvil rychleji, hlasitěji a potáhl se za řeči výš k polštářům, jako by se chtěl posadit. „Ti oni zas,“ řekl jen tak, ale znělo to tázavě. Také jeho pohled se ptal.

„A novin dost, velebný pane.“

„Ale po žádných nic, vědí —“

„Včera jsem jich slyšel u Hennetů.“

„U guberniálního rady?“ P. Vrba najednou zaťal zuby, jak náhlá bolest v kolenou zaryla; divže nezasténal. Mladý doktor rychle vstal a nachýlil se k němu.

„Už to přechází, ó – Už je líp; ale to to šlehlo jak žhavým drátem – Tak prosím jich – co u Hennetů. Stůně tam někdo?“

„A ne, rada mne někdy zve na housle. On sám je znamenitý muzikant a přítel muziky. Každý týden je u něho kvarteto. V advente a v postě pokaždé velká akademie, to sezve muzikantů a pomocníků, vědí; to tam vždycky bývá baron Vražda, baron Mac-Neuven, taky guberniální rada, ten má krásný tenor.“

„Hlele, Heldičku, samý baron,“ zažertoval starý kaplan; ale ta společnost mu imponovala.

„O také menší páni, velebný pane, jako já nebo Vitásek; to je kancelista u knížete Lobkovice, to jim je mistr na klavír, toho zvou všude, u apelačního rady Kaňky, u hraběte Šporka také bývá, u madam Etterichové a všude, kde mají muzikální akademie.“

„A ty tam u Hennetů slyšeli, milý doktore?“ zaváděl řeč starý kaplan, jenž nebyl nikterak hudební entuziast jako doktor.

„Ach, ty noviny! Prominou, velebný pane, málem bych byl zamluvil. Však nejsou veselé. Francouzové jsou už ve Štajrsku a táhnou po solné silnici rovnou na Vídeň.“

„Tak! —“ P. Vrba, jenž zatím usedl, spustil ruce na svrchnici. Ústa měl pootevřena, rozšířené oči zpod hustého obočí tkvěly nehnuté na doktorovi. Nemohl hned ani promluvit. Held pokračoval:

„Ve Vídni je náramný zmatek, strach a hrůza, opravují šance a všude verbují, studenti se už chopili zbraně, taky řemeslníci, kupečtí mládenci – A sem na Hrad,“ Held vstal, jako by na odchod pomýšlel, „přijel kurýr —“

Teď teprve nabyl P. Vrba řeči.

„Kam na Hrad!“ zvolal, „sem k nám? A co zas!“

„Aby prý všecko uchystali, že sem přijede dvůr.“

„O to je zle! Když chtějí sem, když se už dvůr stěhuje —“

„Přijede prý s ním taky ta francouzská princezna.“

„Která —“

„Dcera popraveného Ludvíka a Marie Antonie —“

„Ta! Ach, chudáček, tu bych rád viděl!“ Doktor se smál.

„No, do té doby, co přijede, budou snad zas jako rys, velebný pane. A půjdou zas ven, s knihami.“ Starý kněz zakroutil hlavou.

„Ba, milý zlatý, myslím, že ne, kdybych i byl zdráv. V těchhle zmatcích a nepokojích. Inter arma – vědí – Copak teď taky vydají na světlo? Málo se tiskne a nikdo si toho taky tuze nevinšuje. Je zle mezi lidem. Pan Kramerius taky stýská.“

Za těch slov si doktor Held náhle sáhl na prsa, ohmatával kabát, pak i sáhl pod něj, do kapsy.

„A nemám to s sebou. Když říkají, že silent Musae, aby viděli, že ne; zítra jim to přinesu.“

„A co, co —“

„Pěkné skládání, bude jich jistě těšit.“ Bera klobouk, pojednou si vzpomněl: „Včera u barona Henneta jsem také slyšel, že náš vlastenec rytíř Jeník —“

„Co je, povídají!“ P. Vrba sebou živě hnul a dychtivě upíral zrak na rty lékařovy.

„Měl namále. Na podzim byl raněn, v nějaké šarvátce, kdes u Limburka.“

„Zle —“

„Ležel mnoho neděl. Teď už zase slouží; psaní jeho došlo teprve teď, radovi Krtičkovi. No a teď si zas odpočinou, velebný pane, dost se namáhali —“

„O nic, žádné namáhání. Pozdrav jich pánbůh za to. Brabenečkové se v kolenou dost utišili; ale jak odejdou, začnou zas, to vím.“

„Raději bych zůstal, velebný pane. Mám ještě cestu, a není veselá.“

„Těžký pád nějaký?“

Doktor s kloboukem v rukou zastavil se u postele.

„Dost těžký pád, tak i tak. Jdu k Thámově tchyni. Poslal mi prve lístek.“

„Ach, je zle —“

„Horší, co je kolem.“

„S ním, vidějí. Taky jsem tak zaslech! Jejej, takový člověk, takový spisovatel! Však je taky ve Věnci pocty. Znají tu Rulíkovu knížku, tuze pěkné čtení. Kde by byla česká Thálie bez něho! Co on těch her sepsal, jen to opisovat co by to dalo, neřkuli sepsat.“ Pojednou ztlumil hlas a optal se: „A pije pryč, vědí.“

Mladý doktor zasmušil čelo.

„Bože, bože,“ povzdechoval kaplan. „A už ho proto Mihule před třemi lety pustil.“

„Kdyby nebylo ženských —“ Doktor chtěl podati nemocnému ruku, ten však, jako by si nevšiml, že je na odchodu, stržen zvědavostí i účastenstvím ho zadržel:

„A prosím jich, jak mluví jeho žena, když prý byla němá. Je-li pak to možná, co ars medicína?“

Doktor pohodil hlavou.

„Ta naše ars nic. Aleje to možná. Velkým pohnutím mysli přišla Thámová o řeč, ještě jako děvče, a velkým pohnutím jí zas nabyla při porodu.“

„Tak to je přece tak.“

„A hraje teď.“

„Já ji ještě neviděl.“

„Jen tak malé role, vědí, a Thám to nerad vidí. Tak už musím —“

„A já jich zdržel – A Heldičku – oni jsou čaroděj – vždycky nás tak potěšili, jemnostpána a mne taky, a teď zas – Kdyby snad,“ prosil hlasem i pohledem.

„Zítra zas, velebný pane,“ sliboval ochotně doktor, „to se ví. A na to skládání nezapomenu.“

„A pana Tháma pozdravujou, myslejí-li. Taky jsem s ním trochu známý.“

Jak Held vyšel ze světnice, P. Vrba zas ulehl, rovně na záda. Bolesti, jež cítil i za hovoru, jako by usínaly. Zavolal Hanělku a poslal ji s receptem do lékárny, aby přinesla mazání. A zase myslil na návštěvu, jaký je ten mladý doktor chlapík a jak zrovna řečí kurýruje. A Thám, jak ono tam – A dvůr snad už je z Vídně na útěku, a královská princezna do Prahy, mezi Čechy, dcera nešťastného Ludvíka – Ó ti mravenci v nohou! Kdyby do té doby polevili, aby mohl zas ven! Dobelhal by se třeba až na Hrad, aby uviděl ten kvítek nebohý.