Читать книгу F. L. Věk (Díl třetí) - Alois Jirásek - Страница 6

F. Věkovi se blaženě v mysli vyjasnilo, když se po ránu probudil a sobě uvědomil, že je doma. Byl rád, že je z Prahy. Musil však dost o ní vypravovat, o cestě tam a jak se mu v Praze dařilo, co tam nového. Na Prahu byli všichni dychtiví, doma i sousedé.

Všem povídal, naposledy ženě, když za soumraku seděli sami vzadu u otevřeného okna nad zahrádkou. Vzpomínal, jak včera těmihle časy pospíchal domů, zrovna letěl, a jak se těšil – Usmívala se, blažilo ji to, ale na očích jí viděl, že na něco myslí. Ptal se, naléhal, až vzhlédnuvši k němu s rozpačitým úsměvem, jakoby žertem mu vytkla:

„O divadle jsi nic nevypravoval —“

„Ach! O divadle! O kterém?“ Svitlo mu, chytil ji za ruku a přitáhl ji blíž k sobě, vesele, potěšen.

„Tys vzpomněla – U Hybernů, viď, jak jsme spolu byli, když tam Paula, Thámová —“

Chtěla zapírat, ale Věk ji k sobě přivinuv, živě pokračoval:

„Nebyl jsem tam, má zlatá, nehráli, nejsou ani v Praze, divadlo je v Karlových Varech, ale kdyby i v Praze hráli, na ni, na Paulu, bych se nešel schválně podívat, věříš? —“ Znělo to přesvědčivě, vřele.

Věkovo spojení s Prahou zůstalo jako prve, hlavně obchodní a vlastenecké. Held sice se zas ozval, ale odpověď na Věkovu odpověď skládal pak nějak příliš dlouho.

Zato Kramerius psal častěji, to když pravidelně posílal kromě svých novin také balíky knih, kteréž Věk pro sebe i pro jiné objednával, neboť sháněl nejenom čtenáře, nýbrž také kupce českých knih.

Na podzim došel od Krameria mohutný balík Nových kalendářů tolerancí. Z těch neměl Věk do Všech svatých kromě svého ani jediného výtisku. Šly jako na pochmátku.

Dni ubíhaly stejně, v práci, někdy v starostech, nic se hrubě neměnilo v klidném štěstí Věkový rodiny. Jenom děti. Rostly ve zdraví a prospívaly za matčiny péče i obou babiček. Nyní už oplácely návštěvy prabábě Snížkové. Chodily k ní často s maminkou nebo se služkou na toulku a tu zase druhá babička, stará Věková, se jich nemohla obyčejně dočkat a žárlila, že tam tak dlouho pobývají.

Věk byl se svým Rousseauem pořád v nesnázích a na ústupu. Viděl, že leccos nejde, na leccos že ještě čas, také volných chvílí nezbývalo a někdy pohodlnost vyhrála. Nechával teorií, ale s dětmi se zabýval. Snášel jim také ze sedničky knihy s obrázky, jež jmenovitě Vašíčka čím dále tím více poutaly. S chutí jim obracel listy v Hájkově kronice, v Harantově Cestě do Svaté země a naposled také v dědictví po starém Žalmanovi, v Bibli kutnohorské.

Byla radost pozorovati děti, s jakou dychtivostí prohlížely hrubé ty dřevoryty, v nichž se jim otvíral nový svět. Věk přitom vykládal, seč byla jejich mladá mysl, o bohu, o ráji, andělích, o českých knížatech a hrdinách, o Turcích a horkých krajinách; někdy naslouchal, jak matka jim u těch starých knih vypravuje, a vzpomínal, jak jemu to vzácno bývalo, s jakou tou-žebností a kradí se díval oknem na starého Žalmana, když obracel listy staré bible s obrázky.

Než i do Věková tichého zákoutí padaly hrozivé stíny a v idylický klid prostého života dunělo daleké hřímání. Noviny z bojiště docházely častěji, hustěji; nosili je z měst, psali je z vojny, posílali je tištěné z Prahy.

Věk je čítal doma i v hospodě, leccos sousedům vysvětlil, zvláště pak těm, kteří chodívali k němu na besedu. Sic jim pověděl leccos, nad čím by se opočenský vrchní zhrozil, Francouzů se však zastávati už tuze nemohl. Zlost na ně hořela všude a nikde nečinili v nich rozdílu. Francouzové popravovali a krev prolévali, Francouzové boha složili, vojnu začali, kvůli Francouzům všecky ty nesnáze a strasti: drahota, větší daně, i ta nejbolestnější – z krve.

Všecko to ucítili v tom zákoutí pod Orlickými horami, drahotu, berně, také zbytečné stříbro, zvláště kostelní, musili vydati na půjčku, a na vojnu odváděli teď tak, že nikdo nepamatoval. Každé chvíle sbírali a chytali mladé muže do hrozné služby vojenské, která trvala tenkráte do smrti, hroznější v ten čas krveprolévání, a hnali je na Rýn, do Nizozemí, doplnit prořidlé prapory pluku J. Colloreda, jejich králohradeckého.

Z těch končin docházely zprávy, ovšem opožděné (a co jich nedošlo!), že ten a onen z městečka nebo z okolí zahynul tam kdes na Rej ně nebo v Nydrlantu, že padl v boji nebo že zemřel ve špitále na rány – Ten neb onen krajan se sice vrátil, ale mrzák učiněný, bez nohy, bez ruky nebo jinak zohavený. A co vypravovali všichni ti vysloužilci, kterým nezbylo nežli žebrácká hůl, jak zkoušeli v poli i v ohni i v ranách na bojišti a ve Špitálech, jak kamarádi hynuli bídnou obsluhou nebo bez ní, jak rasovsky s nimi felčarové dělali!

Sic noviny velebily, jak české pluky hrdinsky bojují, jak také jejich, hradecký, si vybojoval slavného jména —

Noviny velebily, ale matky rukama lomily, otcové smutně, těžko vzdychali, sestry a milé bědovaly nad mrtvými i pro ty, které odvedli bůhvíkam do zajetí do Frankrajchu, kdež prý jim také gilotinou hlavy urážejí —

Věkový sympatie se měnily. V Praze blouzníval o míru národů a války nemiloval; teďs dychtivostí čekal, sháněl zprávy z bojiště a ne bez potěšení četl, že císařské vojsko v tom nebo onom boji zvítězilo: bojovalyť tam také české pluky a tekla tam krajanská krev —

Proto však nelál všem Francouzům, nepodceňoval jejich moc jako všichni kolem, a když rok potom, co se posledně z Prahy vrátil, zastavil se u něho P. Vrba, nenotoval mu v jeho vášnivých útocích na jakubíny, aniž tak najisto přisvědčil, když starý kaplan citoval posměšné veršíčky na „strom svobody“, kvítím, pentlemi i rudou čapkou ozdobený, jak ho jakubíni doma i mimo Francii stavěli:

Již se ten strom sem tam klátí,

bez kořena nemůž stati,

brzo zvadne, zbude slávy.

Čepička též nemá hlavy.

Jinak se s P. Vrbou potěšil. Pohovořil si s ním o vlasteneckých věcech, dověděl se o pražských vlastencích. Na Tháma se zvláště, s účastenstvím vyptával; zarazil se však, když mu P. Vrba naznačil, že tento znamenitý Čech a spisovatel časem si notně přihne. Vzpomněl, jak ho viděl tenkrát o frajbále – O Heldovi mnoho starý kaplan nevěděl, ledaže je samá medicína, že nehorázně študuje, ale že se má co ohánět, když se musí sám vydržovat, a ještě že domů panímámě posílá – P. Vrba vzpomněl na „spěšnovoda“ Sýkoru na Opočně, že by se byl rád u něho zastavil, ale že měl strach, že by se s ním pohádal, no, a jak by ne, když ten pošt-mistr vymýšlí taková nekřesťanská slova —

F. Věk na kus cesty P. Vrbu vyprovodil; když se rozcházeli, vtiskl mu do dlaně tři zlaťáky a prosil, aby je nějak doručil Heldovi, ale tak, aby nezvěděl, od koho jsou.

„Zaplaťpánbůh. Dodám a nemají strach, nezví nic. A teď, vlastenče rozmilý, spánembohem!“ —

Za týden pak vzpomněl Věk na P. Vrbu, že by litoval a že si bude vyčítat, proč se přece jen na Opočně nestavil. Za týden totiž potom, co P. Vrba s Dobruškou se rozloučil, dověděl se Věk, že poštmistr Sýkora na Opočně má po smrti; zrovna druhého dne navečer se o tom dověděl, jak lehko skonal, zrovna prý usnul. Bylo již pozdě navečer, nicméně konal Věk přípravy na zejtří, že půjde na pohřeb. K ránu však strhla se divoká bouře a lilo, jen cedilo, takže nebylo na cestu ani pomyšlení.

Brzo potom, za příležitosti, poptal se Věk po Sýkorově slovaři. Příbuzní už neměli nic. Všecko se zmařilo nebo přišlo do starých papírů; po těch se pídil nadarmo. Věkovi neběželo o dílo samo, ale jako zvláštnost by to byl uschoval; a pak cítil jako lítost a jistou šetrnost k dílu, pro které se Sýkora tolik natrudil, které bylo jeho jedinou útěchou i chloubou. Bylo v tom kus toho starce, všecka jeho snaha prospět nějak poníženému jazyku mateřskému.

Záhy zjara došla Věka veselejší zpráva z Prahy, od Helda, že odbyl rigoróza a že právě byl povýšen na doktora v lékařství. Věk mu napsal srdečné blahopřání a vzkázal přitom P. Vrbovi, aby, kdyby měl jen trochu cestu v tuto jejich stranu, aby se v Dobrušce najisto zastavil.

Čekal ho pak tím spíše, když noviny oznámily smluvené příměří a že válečné hrůzy budou skutečným mírem zažehnány.

Než léto minulo, a P. Vrba se neobjevil. Když se pak Věk po něm, jakož i po pražských vlastencích poptal písemně u Krameria, došla z České expedice s balíkem knih zpráva, že horlivý ten apoštol české knihy zjara dlouho stonal, v létě pak pro to vlhké a studené počasí že se nikam nevydal; v té nemoci že ho léčil mladý lékař, „náš vlastenec Held“, který je nyní substitutem ve špitále Milosrdných bratří, že jde o něm jedna řeč a chvála, jak horlivě se věnuje svému povolání, až sebe nic nešetří.

O Hněvkovském Kramerius psal, že se z Planíce málo ozývá, ještě nejspíš Puchmajerovi. U těchto řádků se Věk zastavil. Zamrzelo ho, že přítel, jindy tak upřímný, na něj zapomněl, jako by o něm nevěděl; toho že snad příčina různost stavů.

Vtom zachytl, maně do listu nahlédnuv, jméno Thám, a již četl, že Kramerius o něm mnoho neví, poněvadž je Thám s divadlem v— Teplicích, že měl také nemoc v domě a že také doktor Held tam chodil léčit, Thámovu tchyni, osvědčiv také tu, že je zvěděným žákem Aeskulapovým.

List Krameriův došel po hlavních žních, a po sv. Václavu, mimo nadání, list P. Vrby s netušenou novinou.

Bylo říjnového odpoledne. Věk seděl ve světnici vzadu s ženou a sousedem Bílkem, jehož vlasy, nad čelem silně prořídlé, vzadu však dlouhé, byly v týle v cop svázány. Seděli sami, děti byly s babičkou u prababičky Snížkové. Nebe zaklopeno, plno těžkých chmur, vál vítr a bylo vidět, jak rozvívá na zahradě spadalé listí sychravým, kalným vzduchem. A první dešťové krůpěje pleskaly do oken.

Soused Bílek, už starý muž, úst zapadlých mezi prohnutý nos a vysedlou bradu, v staré hnědé kamizole, seděl u velkých zelených kamen, jež měly kranclc, a v nich hučel příjemně oheň. Pokuřuje z krátké dýmky červené hliněné hlavičky, rozpřádal Bílek hovor (měl rád takové besedy a rád zvídal o světě) o zlém hrdinovi, který teď několika krajanům naháněl mnoho hrůzy, o kterém se mluvilo po celých Čechách. A velké oči obecného strachu zhlédly ho již také v okolí Dobrušky, v nedalekých horách a lesích.

O loupežníku Kovaříkovi byla řeč. Soused Bílek vykládal, že to je jistotná pravda, že už také tady v okolí se ukázal, na Hrádku, jistotně, tam že přišel v přestrojení, jako nějaký handlíř, že si v hospodě vyžádal sedničku, aby mohl přespat, v sednici že nechtěl ostat a měl prý takový divný pohled, tak podsoukale se díval, a když šel ležet, pozorovali ho skulinou, že vytáhl pistole a ty že si dal na židli k posteli —

Soused zabafal, až se mu vysedlá brada házela, pak, čekaje patrně mocný účinek, dokončoval:

„Všecky popadla taková hrůza a dlouho nemohli usnout.“

„A co ten cizí,“ ptala se mladá Věková, zaujata sousedovým vypravováním.

„Ráno tentam – zmizel a byl pryč, ani památky po něm. Ale na stole ležel tolar, pěkný nový tolar dobrého rázu.“

„Snad měl sám strach, a proto se tak vytratil,“ prohodil Věk s úsměvem.

„A ne, to ne, jakpak když se také ukázal v Solnici, předevčírem na faře, také cizí člověk a zrovna prý takový, takové oči —“

„A to ne, sousede, to už řeči rostou, to není pravda, alespoň o té Solnici to není tak. Včera jsem tam byl, mluvil jsem s kolika lidmi, s Patrčkou, a dlouho, toho jsem se na to optal, ale nevěděl nic a žádný, to si to tak někdo vymyslil.“

„No, prodávám, jak jsem koupil —“

„Četls,“ ozvala se Věková, pustivši na klín šití, „že se ten Kovařík toulá po lesích u Černého Kostelce, a to je daleko —“

„A daleko, Mařenko, za Kutnou Horou, víc ku Praze. Tady nebyl, jistojistě. A víte-li, sousede, že ten loupežník se vlastně ani Kovařík nejmenuje?“

„Ale jděte —,“ Bílek vyňal údivem dýmku z úst. „A jak —“

„Vojta je jeho příjmení a pochází prý někde z indického panství, za Prahou – Tady není, to by se jinak ohlásil, nežli jak povídáte.“

Někdo zaklepal na dvéře. Věková sebou bezděky polekaně trhla, hned se však sama sobě usmála. Přišel posel v mokrém plášti a přinášel psaní. Tři byla, dvě čistě kupecká z Prahy, třetí také z Prahy, ale písma m francouzské adrese Věk nepoznal. Rozlomil pečeť a hned se na dopis podíval. P. Vrba! Co píše, teď, co se přihodilo?

Věk dlouho nečetl a již zvolal:

„To není možná!“ a vstal. Věková se lekla.

„Co je, Františku! Co se stalo!“

Věk znovu četl, déle než prve, pak pouštěl zvolna ruce držící list, a hledě na ženu, vzrušen, dojat pravil: „To neuvěříš. Held umřel.“

Věková jako by vlády pozbyla. Stála nehnuté, s očima na muže upřenýma, a nevědouc opakovala: „To není možná.“

„P. Vrba to píše, najisto, a s velkým zármutkem. Ó chudák —“

„A co se mu stalo? Tak vám mladý!“ Obrátila se po sousedovi. „Nedávno je doktorem, snad se pamatujete, jak tu byl, tuhle Františka navštívit —“

„A bodejť, bodejť, na ňákého studenta se pamatuju, měl v kostele sólo na housle.“

„Ten, ten,“ přisvědčoval Věk. „A teď, když se tolik naklopotil, když už měl vyhráno —“

„A matka jeho v Třebechovicích, a sestry,“ lítostivě vzpomínala Věková, „oh, to bude rána —“

„A co se mu stalo?“ ptal se soused.

„Jeho povolání ho zabilo. Ve špitále U milosrdných mají mnoho nemocných na hlavnici, ta nemoc tam prý hrozně řádí, a Held se tak obětoval, tak je všecky ošetřoval, až ho to také chytlo —“

„Hlavnice —“

„Ta ho zabila.“ Věkovi se zakalily oči.

Bylo po besedě. Soused Bílek to cítil a za chvilku odešel. Také Věk nezůstal. Zašel do sedničky hluboce dojat smutnou novinou. Stál zamyšlen u okna; oči jeho nehnuté hleděly ven, kde se den nachyloval. Soumrak se přikrádal. Stromy na zahradě klátily se ve větru již jako stíny. A divné stíny míhaly se šerým vzduchem a padaly před okno na pustnoucí zahrádku, jejíž plot od deště zčernal a modře se leskl. Déšť harašil, chvílemi vítr zasténal. Byl smutný večer.

Smrt milého přítele vrhla těžký stín do Věkovy mysli. S lítostí vzpomínal na jeho všecky zápasy – a za to takový a tak časný konec! A kam, kam odešel. Nitro Věkovo klidem a štěstím uspalé se tím stínem probudilo a roj záhad jím zachvěl. Je-li všemu konec – kam šel, jak bude, shledají-li se kdy —

Jakés odtrnutí pocítil, když se mu kmitla věta, která kdys, když ještě celý čas se oddával takovému přemítání a zápasil s pochybnostmi, se mu hluboko zaryla do paměti. Byla to slova, jež četl ve Vyznání savojského vikáře: „Ach, pro své vady cítím příliš dobře, že člověk za svého života jen zpola žije a že život duše se počíná smrtí těla.“

Stál nehnutě a neviděl ani, že u prahu tiše stanula jeho žena. Hleděla na něj s upřímnou účastí, cítíc s ním jeho zármutek.

Tak smutný byl ten večer a za týden se mu Věk usmál. Za týden byl doktor Held opět mezi živými. Jak v prvním psaní Vrbově umřel, tak v druhém, které za týden došlo, zase ožil. Věk a všichni jeho strnuli nad tím nedorozuměním. Ale tentokrát bylo veseleji. Věk zapomněl, jak mu první list Vrbův sklíčil mysl. Jen když Held žil. Byl sice těžce nemocen, aleje naděje, psal P. Vrba, že s pomocí boží zase vstane; poleží si pravda ještě nějaký týden, ale z nejhoršího snad už vyvázl. P. Vrba žádal za prominutí, že Věka jistě zarmoutil, ale že on, Věk, nebyl jediný, jehož ta novina stihla, že šla do všech konců, a on, P. Vrba, že již sloužil za Helda smuteční mši svatou, z Třebechovic že přijela hned sestra Heldova, Barbora, že psali také jeho bratranci, faráři Bílému v Nové Pace —

„A jak, prosím tě, bylo možná —,“ ptala se mladá Věková i stará Snížková. Věk dle obšírného psaní P. Vrby vysvětloval:

„Na hlavničku se Held roznemoh, to je pravda, a tuze těžce. To si ve špitále hned na začátek vysloužil. Měl prý strašlivé bolení hlavy, pak také fantas a časem byl bez sebe. Už o něm pochybovali, profesor Matuška ho léčil. Ten dal jednou, když Held zas omdlel, otevřít okno, bylo do ulice, v tom pokoji, co Held ležel; jen tak, provětrat chtěl. Ale že bylo vždycky zavřeno, a teď otevřeno, rozkřiklo se, že Held umřel.“

„Ach, to je divné.“

„P. Vrba uslyšel tu novinu ještě navečer toho odpoledne v České expedici, a ráno už sloužil mši, a hned mně psal. Zatím už šla ta zpráva také z Prahy na všecky strany, kde měl Held známé. Když se zjistilo, že je ve všem omyl, že Held neumřel, byla už psaní pryč, a nežli došla zase druhá —“

„Chválabohu, že to tak – ale ubohá matka —“

„A to Held vydrží a bude dlouho živ,“ mínila stará Věková. Za několik dní potom, když došlo číslo Krameriových novin a když Věk do něho nahlédl, zamával jím nad hlavou a zvolal: „Pokoj! Sláva! Konec vojny!“

Všechen dům se sběhl, pak sousedstvo, a opět a opět musil Věk oznamovat, co tak radostně vyvolal, a četl tu i pod mořskými pannami v krámě lidem před pultem se tlačícím, a četl zas v hospodě sousedům: „Pokoj!! Ta nejradostnější novina národům. Večer v osm hodin ve vsi nepatrné Campo Formio, ležící mezi Udyní a hradem Paserino, v kteréž jen šestnáct domků se počítá, mezi císařskou královskou Milostí, jakožto králem českým a uherským, a Francouzskou svobodnou obcí sjednán byl —“

Z nejedněch úst ozvalo se zhluboka, z uvolněného nitra, s upřímným oddechnutím: „Buď pánbůh pochválen.“