Читать книгу F. L. Věk (Díl třetí) - Alois Jirásek - Страница 5

F. Věk, kupec v Dobrušce, od té chvíle, co se oženil, nezasteskl si ani jednou po stavu svobodném. Manželství jeho s Marianou, vnučkou sousedky Snížkové, bylo dobré a šťastné. Mladý kupec měl všechnu správu, ale šetřil práva své ženy. Vzali se o masopustě po slavné korunovaci Leopolda II., na kterou oba rádi vzpomínali, neboť se o ní v Praze vlastně našli. Manželství jejich nezůstalo dlouho jako den bez sluníčka, noc bez měsíčka a zahrada bez kvítí. Do roka měli dítě.

V ranní soumrak na neděli je F. Věk poprvé uviděl, při světle, celé zardělé, s tmavými vlásky, v peřince pěkným povijanem zavité. Prabába rozeňátka, stará Snížková, mu podala to maličké a bába jeho, Věková matka, usmívajíc se připomenula, aby požehnal synáčka svatým křížkem. A on, deista, učinil tak bez váhání, ano i s citem, u vroucím pohnutí. Pak přistoupil k mladé rodičce, bledé a vysílené, pohladil jí něžně vlasy, čelo jí políbil a vyšel ze sednice do zadní sedničky.

Tíže dlouhých a tajených starostí a obav z něho spadla a po rozčilení poslední noci přišel klid jistoty a uvolnění ze šťastného výsledku. Oddechl si zhluboka, a když vstoupil do prázdné sedničky, ovanulo jej kouzlo ticha a samoty. Srdce se však neutišilo. Než pohnutí to bylo sladké. Cit netušené radosti i vděčnosti k Nejvyššímu povznášel mu mysl, i tucha, že je to vážná událost pro něj, že svěřen mu těžký úkol a nová povinnost že nastala.

Přistoupil k oknu. Bylo odtud viděti do zasněžené zahrady v jitřním svítání. Hasnoucí měsíc nad ní, za jejími holými stromy, jako bílá hostie, jako by se rozplýval. F. Věk pohlédl k nebi, a maně sepjav ruce, děkoval Nejvyšší bytosti za to, že všecko tak šťastně dopadlo, a prosil, aby měl dost síly vychovat člověka.

Slovo to mělo u něho hlubší význam. Rozuměl člověka celého, po dobru a pravdě bažícího, k jiným pak milosrdného a snášenlivého, jak si jej v duchu utvořil vlivem idejí, jež mu na pražském učení vsákly v duši i působením knih, zvláště Rousseauových.

Prabába však i bába nechtěly nikterak uznat autority Rousseauovy. Hlavně a rozhodně se jí opřely, když jim František dle jeho Emila vykládal, že není zdrávo díté tak do peřinky zahalovat, je stahovat a šněrovat, že má míti volno, aby mohlo oudečky hýbat a krev aby mohla volně proudit. Prabába i bába tím se jednosvorně hájily, že by křivě rostlo, a když se ohnal Rousseauovým důvodem, že štěňátek a koťat také nikdo nezavijí a nešněruje a jak že zdravě vyrostou, pohněval si je obě, že co si myslí, aby nehřešil proti pánubohu a nepřirovnával člověka k němé tváři.

Polevil, musil, a pak ještě často. Lecjaké pověře se usmál, už před krtinami a také o nich, ale snesl je, když viděl, s jakou láskou obě stařenky o jeho synka pečují, že všecko jen pro něj, i ty pověry. O synkovo jméno také se s ženskými neshodl. Ty chtěly mít France, po taťkovi. Ale v tom nepovolil. Chtěl Václava, až se zemskému patronu poddaly a přijaly ho. Traktace po krtinách byla slavná. F. Věk si také pozval svého kmotříčka a prvního učitele, Františka Havránka, regenta „chori et scholarum“; přivedl si ho sám pěkně pod paždí, starce v staromódním dlouhém copu, již nachýleného, ale pro hudbu pořád nadšeného a ohnivého.

Když byli v nejlepším, přinesla stará Věková ze sedničky Františkův křestní kabátek a karkulku, vínek vyšívaný, květovaný, jakož i uměle složený tuhý papír. Všecko šlo kolem a regens chori Havránek se podíval, jak si před čtyřiadvacíti lety na tom papírku drobným písmem zaveršoval: „Z lásky k tobě v každé době, můj maličký kmotříčku —“ Když František ostatní verše dočetl, vzpomněli, zvláště stará Věková, na dvourenčník, který v tom vínku býval, a jak brzo zmizel o té velké drahotě, tenkrát když nastal hrozný hlad a kdy starý Žalman, ten „bubák“, perlinčan, po némž zdědil starou Bibli kutnohorskou, podstrkoval tuhle Františkovi hladem plačícímu plotem skývu chleba.

Malý Vašíček způsobil patrný převrat u Věků a měl velkou moc jmenovitě nad bábou a prabábou. Nežli se narodil, chodila stará Snížková k své Mařence denně; teď třeba kolikrát za den, pochovat, pokolíbat kloučka nebo se jen na něj podívat. Ale kolikrát, a skoro pokaždé, když přišla krámem plným škatul se zbožím, kolem dlouhého pultu pod mořskými pannami do sednice, chovala neb kolíbala Vašíčka stará Věková. Až někdy ty stařeny na sebe zažárlily, až pak také mladá, sličná hospodyně, plnější teď, silnější, jen kvetoucí, si muži už posteskla, s úsměvem, že se k Vašíčkovi ani nedostane.

Tatík ho také hledal, jak jen měl pokdy, podívat se na něj, pohoupat ho, do výše pozdvihnout; často také, i když neměl pokdy. Práce se mu jen hrnula.

Obchod, který po smrti otcově rozšířil, zveleboval se vůčihledě. Přes tu chvíli přikolébal se dobrušským nedlážděným rynkem kolem dřevěných domů s podsíněmi formanský vůz s bednami a balíky vysoko naložený a zarazil před Věkovým krámem. Formané ti přiváželi zboží nejvíce z Prahy, ale také až z Vídně a z Terstu. Z Věková pak krámu a skladu rozváželi šije menší kupci a kramáři z okolí. Mnoho také kováři a zámečníci. Zařídilť si Věk jmenovitě velký sklad železa a různých nástrojů hospodářských.

Také kupoval od tkalců v sousedních horských vesnicích plátna, nejvíce režná, a zasílal je do Police pláteníkovi Šrůtkovi.

Kromě obchodu měl také na starosti pole, jež zdědil po otci, i které sám už přikoupil. Pracoval v krámě, kde měl mládence a učedníka, v tmavém skladě, v sedničce, jež byla jeho pisárnou, a zase ven, na pole a vracel se voně větrem jako pravý hospodář. Chtěl o nejmenší věci sám vědět, na čeleď nespoléhal, a proto den mu nestačil.

Ale všecka ta práce šla mu k duhu. Kdo ho viděl v Praze na studiích, útlého štíhlého panáčka v modrém kabátě, v bílé vyšívané vestě, u rukávů kadrličky bělostné jako cukr a na spáncích pěkně zkadeřené vukličky, jak také vkročil do domácnosti paní Butteauové vyučovat Paulu na housle, ten by ho v Dobrušce po těch létech stěží poznal.

Jako by ještě něco vyrostl; a statný byl, ač ne tělnatý, a tvář mu pěkně osmahla. Všecek zmužněl. Mladá žena jeho spravovala s ním šetrně a starostně dům a všecko hospodářství. Poklid a pořádek všude jevil, jaká je hospodyňka, čilá jako vlaštovice.

Vstávala časně, hned jakmile zaslechla starou Věkovou, jež se první probouzela, jak šourajíc se v pantoflích po domě, zanotovala svou ranní: ,,Aj vstávajíce ráno z svého lože —“

Tak stařena sama začínala; každého však rána připojil se k jejímu slábnoucímu hlasu svěží hlas její nevěsty, jež za svobody v kostele na kruchtě zpívala i sóla.

Věk, leže ještě na posteli pod nebesy při zavřených okenicích, jejichž skulinami prosmekaly se paprsky prvního světla na podlahu až ku květované kolébce u ženiny postele, naslouchal nehnuté těm dvěma hlasům vedle nebo ze síně ztlumeně k němu zaznívajícím. Měl rád to zpívání a bylo mu pěkně při něm, jako by s těmi zvuky tichá spokojenost vanula celým stavením.

Nehnul sebou, dokud zpěv neutichl, leda když vedle na kolébce začal Vašíček houkat a broukat. Tu se Věk hned vymrštil, okenici otevřel a vzal do své postele malého cvalíka. Válel se s ním, hrál si s ním, až se kluk začal hlásit o snídani nebo dokud nepřišla žena, již přistrojená, čerstvě učesaných vlasů, svěží jako po koupeli, jasných, veselých očí, připomenout, že už je čas, aby vstával.

Někdy, když ji hned nezpozoroval, uvázla u prahu a dívala se, mateřskou radostí ozářená, na muže, jak poloustrojen se sklání nad Vašíčkem a loudí na něm usmání, jak mu říká: Běžela myška okolo bříška, nebo jak drže drobounké růžové jeho prstíčky, šimrá ho po měkké, drobné dlani a vesele mu říká říkání o kasičce na zeleném rendlíčku.

Teď už nepadal jí do duše tak často jako po svatbě stín obavy, bude-li ji mít muž tak pořád rád. Pro dítě ta myšlénka však nechodila; daloť dost péče a práce, a viděla, jakou má muž z něho radost, jak ji má rád. A s ním také ji. Když hocha líbal, nezapomněl i na ni, a často, když ho vzal do náručí, nesl jej jednou rukou a druhou přivinul ji.

Byla z ní rozkošná žínka, jež měla cudnost panny, mysl čistou jako křišťál. Kolikrát už vzpomněl na Prahu, na Loty Butteauovou, na Betynu, jaké to světácky, co ty věděly, jaké zkušenosti měly! A jak ve všem vypočítavé a sobecké.

Tenkrát před svatbou, když se ho Mariána tak úzkostně ptala, věří-li v boha, kdy se mu vyznala, jak často pozorovala světlo v jeho oknech a myslila, že čte snad nějaké neznabožské knihy a že se za něj modlila, byl tou oddaností až dojat a okamžik ten neminul jako prázdný stín beze stop v jeho duši.

O vřelé její oddanosti přesvědčoval se i pak, když se vzali, každý den. Přitom starala se mladá jeho žena s přirozeným vtipem a s upřímnou péčí o domácnost i o všechny jeho záležitosti, jmenovitě hospodářské. A přitom konala vše mile, vesele, s dívčím půvabem.

Dokud nepřišel Vašíček, zasedl Věk dost často, zvláště za podzimních večerů, nahoře na sedničce k pianu; ženě jeho byla ta chvíle, kdy mohla tam s ním naslouchati jeho hře, zrovna chvílí sváteční. Také se někdy, zpočátku, zastavila u jeho knih, českých i cizích, ve skříni za sklem srovnaných; o těch cizích ji jednou s úsměvem ujistil, že nejsou tak neznabožské, jak se domnívala. Ovšem to jí naznačil, bylo v tom jisté sebepovýšení, že některé z těchto knih otvírají rozum, a proto že jich kněží nechválí, že by pan farář se divně na ně díval.

Ale když viděl, že upřela na něj oči v nejistotě, a když se optala, co tedy tam v nich je, začal ji hladit po spánku, po tváři a s úsměvem ji chlácholil, že nic zlého, že nic takového, jak si tenkráte myslila, že to jsou také divadla a kratochvilné knihy. Kolikrát, když sama sedničku uklízela, přehlížela již klidně nápisy na hřbetech: Virgil, Horác, Voltaire, Rousseau, Volney, Meissner, Schiller.

Neznala žádného z těch jmen, nerozuměla žádné z těchto ‚mih, ale nemíjela jich netečně a nevšímavě. Byly Františkovy, čítal v nich jako v českých. Jakýs respekt k němu jí z nich zavanul. Než to se jí vracelo, když nad těmi cizími stála, nad ním se zamyšlovala, že je má z Prahy, ještě když tam studoval, že s nimi pak tu sám do noci sedal a že asi vzpomínal. A jednou po ránu, když ji Věk tak stihl u knih (měla bílý čepeček a byla jako květ), řekla mu to s úsměvem, a že tenkrát mu bylo asi smutno, pro Prahu, pro ni, pro tu – a – že snad teď ještě někdy vzpomene —

Chytil ji, až se lekla, a začal ji líbat, až zahořela jako mák radostí i rozkoší.

Co Vašíček přišel na svět, řidčeji nežli jindy zazvučelo na sedničce piano a ještě míň pak, když do roka se narodila Věkům holčička. Když měli Václava, musila dcerka být Ludmilou, a proti tomu jménu se ani obě stařeny, bába i prabába, ani mladičká máti nebránily.

S maličkou přibylo práce i radosti. Zpočátku hodně plakala; osvědčovalo se však na ní, že děvče pláče do krásy. Dařilo se jí, byla z ní rozmilá holčička plavých, jako lněných vlásků, drobnější sic, útlejší nežli o rok starší Vašík, čiperná však a čilá jako on.

Piano Tedy zřídka znělo, ale také knihy na sedničce, ty cizojazyčné knihy, stály teď nehnuté v zasklené skříni. Věkovi přirůstalo práce v obchodu i v hospodářství, za volných pak chvil, zvláště navečer, zůstal raději dole ve velké světnici, kde byla žena, děti, matka, a zanedbával i piano i cizí knihy, na nichž si jinak dost zakládal. Ale nebylo jen pro valné zaměstnání, že po nich nesahal.

Netoužil už tak po nich, lhostejněl a stával se i duševně pohodlným. Rozpor i zápasy, které mu v Praze a pak i tu v rodišti tak často mysl jitřily, poutichly. Usínalo v něm, mračna přestala se v jeho duši honit. Než proto mu jí nezazářilo plné jasno pevného přesvědčení a určitého názoru. Rozvoj jeho vnitřního člověka uvázl v indiferentismu. Těžkým otázkám a záhadám počal se vyhýbati. Touhy a blaho šťastné lásky, pak slasti mladého muže v manželství opojily a jako uspaly jeho duši.

Zhýčkala se tím jasem a rozkoší, váhala povznášeti se do chmur zápasů a přemítání. Nechtěl se z toho blaživého poklidu vytrhovat a okolí jeho také ho nevyrušovalo. Když někdy ucítil v duši jako výčitky, jako zaťukání, uspokojil se odkladem. Odložil, odkládal a také slevoval. Povoloval své matce i ženině bábě, strpěl nejednou jejich pověru, opustil proti nim nejednou Rousseaua, když se jednalo o synka, chodil skoro každou neděli na kůr zpívat nebo hrát, což po svém příchodu z Prahy nečiníval.

Také sousedskému okolí v lecčem povolil a víc a více se s ním sbližoval. Bylo to z hojných styků s ním, ze společných někdy zájmů. Jen ve vlasteneckých snahách neochabl. Po svatbě jako před ní odebíral české knihy, předčítal z nich doma ženě nebo kroužku mladších sousedů, kteří se u něho scházívali; někdy také v hospodě, kdež jmenovitě Krameriovy noviny měly hojně dychtivých posluchačů, zvláště poslední čas, co vypukla francouzská vojna.

Chodili k němu pro zprávy, i z vesnic, psal lidem na zámek k ouřadu, psal a posílal psaní vojákům na vojnu, radil v tom, onom. Viděl, jak ho mají za učeného, jak jim jeho studie imponují. Sám se nepřestal míti za osvícence a znal svou převahu, ač ne již s jistou pýchou jako kdysi za studentských let. Ano snažil se, aby jí nedal nějak cítit, a choval se ke všem shovívavě a laskavě. Činil tak i ze srdce i chtěje skutky plnit ideu humanity, která ze všech v Praze mu vštípených nejhloub zapustila kořen do srdce.

Do nových sporů se dostával, když docházely bouřlivé a často přehnané zprávy z Paříže, když všude s hrůzou naslouchali, co se děje ve francouzské zemi, když všechno kolem, z kazatelny, v domácnosti, v hospodách hněvivě mluvilo proti té francouzské svobodě, pro niž se tolik krve prolévalo. i v knihách a v novinách o ní tak psali.

Nemohl odpírati, nemohl těch ukrutností schvalovat, ale nemohl všecko také tak zatracovat a necítil také takového odporu a takové hrůzy z ohromné té bouře francouzské jako všichni kolem. Hlaholily z ní idey, o kterých kdysi v Praze nad knihami blouzníval.

Za večerních besed u něho v domě nebo v hospodě snažil se to ono vysvětlit, omluvit; ale bylo to nesnadné, poněvadž musil býti opatrným, zvláště když se přesvědčil, jak se každé slovo váží, že není už tak volno, jako bývalo za císaře Josefa. Na Opočně poprvé narazil.

Zajel si tam, bylo druhého roku, co vojna s Francií trvala, navštívit starého „spěšnovoda“ Sýkoru, o němž se doslechl, že upadl do těžké nemoci. Stařec, nápadně přepadlý, ho tuze rád uviděl a naslouchal, jako posilněn, jeho zprávám o Praze a vlasteneckých „důležitostech“. Pojednou chytil Věka za ruku a šeptal mu, že má zase několik nových slov, a výborných, ta že se mu povedla, jen kdyby ti oslové zdejší, ale že už je žádnému neřekl, protože ta hovada – ale v slovaru že je má, tam že je všechno, a ví-li Tedy, jak se má říkat místo talíř a švagr a švagrová – Švagrová, to že mu dalo, až na to přec přišel —

Starci, jenž zapomněl, že „sestromuže“ (švagra) Věkovi už dávno udal, kmitla se jiskra radosti a vítězství v šedých, malých očích pod obočím hrozně hustým. Věk se přetvářel, že neví, poddal se a s uznáním vyslechl, že talíř je vokolník a švagrová bratrožna. Pak, nemoha vydržeti v jizbě ukrutně vytopené, rozloučil se se starým Sýkorou a zastavil se na sklenici vína v malé, klenuté vinárně, kdež seděli tři zámečtí páni, důchodní, kontri-buční a vrchní, s opočenským a dobrušským farářem. Ten tu byl návštěvou.

V čele stolu seděl přibledlý vrchní ve vlásence s copem, muž vychrtlý, bystrých očí, jemuž všichni s pobožnou pozorností naslouchali. Červený, tlustý kontribuční nadto pořád hlavou pokyvovával, až se černá, velká mašle v týlu nad copem pochvívala. Vrchní vykládal o Francii, o pařížských hrůzách, většinou německy, co píše Courier des Londres, knížepán že mu ho půjčil, a Politische Zeitschrift, a tuhle že četl v jedněch novinách, také francouzských (přimhouřil oči a rozhodil v kloubu dlaní), tohle všecko že zavinili die sogenannten Philosophen —

Opočenský farář se usmál, prudce zakýval hlavou v živém souhlasu a vyrazil:

„Voltaire, Voltaire.“

„Aber noch mehr Hans Jakob —“

Vrchní se schválně odmlčel a díval se po auditoriu, jak bude překvapeno. Bylo, jmenovitě kontribuční, jenž přestal kývat velkou svou hlavou a povy-valil oči v údivu a očekávání, jaký to Hans Jakob —

„Hans Jakob Rousseau,“ doplňoval vrchní zvysoka, zrovna sázeje každé slovo. „Der am meisten. Ženským spletl hlavy hloupými romány a mužským mozek durch politische Träumereien. Jakobíni jsou z něho.“

Věk, jenž se s pány znal, se na toto ozval, míně, že Rousseau by jistě neschvaloval tohle krveprolití, že měl na mysli jen blaho —

„Dají pokoj!“ vyhrkl vrchní sebevědomě, s opovržením i popuzen, že někdo také ještě ví o Rousseauovi a že odvážil se mu ozvat. „Snad jsou také poblázněný. To něco slyšeli —“

„Já Rousseaua četl.“

„A tak ho snad chválejí! Und was diese Philosophen, že není boha, keine Religion, keine Autorität. Na —“ Okamžik mlčel, hledě vítězně na mladého kupce u vědomí, jak ho přede všemi žene do úzkých. Vida, že se Věk chce ozvat, bránit, chvátal ho úplně, jak myslil, porazit, a skoro již fistulkovým od rozčilení hlasem dorážel:

„Und die lasterhafte, grausame Ermordung der Tochter unserer grossen Kaiserin Maria Theresia, to snad také chválejí?“

Hlava kontribučního se rozkývala, zraky všech utkvěly na Věkovi, jenž náhle zrudl; uskokem vrchního popuzen ohrazoval se, to že ovšem neschvaluje, ale to že sem nepatří, on že mluvil jen o filosofovi —. „Ach, daj pokoj mit den Philosophen. Ihr Eigendünkel ist ihr Gott a balamutí svět, das heisst toho, kdo se dá,“ dodal s posměškem, jenž také zasvítil v jeho očích, jak je upřel na Věka. Farář z Dobrušky na Věka mrkal, dávaje mu znamení. Věk také ustal, ne tak na to varování, ale poněvadž viděl, že není s vrchním možná se příti. Dlouho se pak už ve vinárně nezdržel —

Když druhý den šel navštívit starého Havránka, svého kmotra a prvního učitele, potkal faráře, jenž se ho dotazoval, kdy včera přijel z Opočna, on že se tam zdržel až do večera. Pojednou, přistoupiv těsně k němu, vzal Věka za límec kabátu na prsou a třepaje jím začal tlumeněji důvěrně, ale s velkou vážností:

„Pane Věk, to nebyli včera dost opatrný,“ Věkovi voňoval. „Já nechci soudit, já bych také myslil, že ti škribenti ve Frankrajchu – vědí – ale hlavně jde o pana vrchního. Má na ně teď černé oko, nadrobili si, a povídal —“

„Že jsem jakobín, ne?“

„Nesmějou se, ano, řekl to, ein Verkappter, a že by —,“ farář přikloniv hlavu povznesl oči do výše, ,,že by se mělo na ně dát pozor. A nynějšího času, vědí. Já neměl nic říkat, ale varovat jich mám za svou povinnost.“

Věk zkrátka poděkoval a s úsměvem dodal, aby pan farář neměl žádných starostí. V duchu však byl zaražen i popuzen, nejvíc na vrchního. Že by se mělo dávat na něj pozor! Tak vrchní mluvil. A snad už tajně usoudil, aby se tak dálo. Hlupáci, obskuranti!

Byl by se tomu zasmál, ale to, co z Prahy slyšel, co mu již Hněvkovský psal, připomenulo mu, že věje jiný, ostrý vítr. Přítel si mu posteskl, jak je teď, ouřady že ve všem vidí nebezpečenství dobrých mravů a veřejného pořádku, že je cenzura náramně přísná, na divadlo i na knihy —

Jednání vrchního budilo odpor, nic však proti němu nemohl. Farářovi se od té doby spíše vyhnul. Nedůvěřoval mu, poněvadž pochyboval, že to jeho varování bylo upřímné; jistě chtěl jen postrašit, poněvadž je s vrchním podobných náhledů.

Opočenská ta příhoda přiměla také Věka, že na Hněvkovského poslední dopis dříve odpověděl, nežli hodlal. V tom svém vzrušení neměl nikoho, komu by se svěřil, před kým by svému hněvu ulevil. Nebylť v městečku nikdo, kdož by rozuměl, oč na Opočně běželo, a ženě se ani slovem nezmínil, aby ani stín znepokojení neprošel jeho domácností.

Psaní napsal koncem roku, odpověď došla až za několik měsíců, pětadevadesátého. Hněvkovský na opočenskou příhodu patrně zapomněl, poněvadž se jí ani slovem nedotkl. Zato víc rozkládal o novém vlastenském okusu, o knize, která bude míti nadpis Sebrání básní a zpěvů a která se již tiskne. Nadšená horlivost vanula z psaní a Věk cítil radost, s kterou Hněvkovský o knize mluví, jaké tam vyjdou básně, že tam bude mít Bělu a jednu s pseudonymem, pozná-li ji Věk, a Nejedlý starší také že dal báseň, bratr jeho jurista též, Šedivý také a že se přihlásil nový básníř Jungmann, filosofie snaženec, z berounského kraje, že zná francouzsky, anglicky, i že je v českém jazyku zběhlý; teď že zas po desíti letech, co Thám vydal poprvé knihu Básní, česká lyra zvučněji zazní.

Věk měl upřímnou radost z té noviny; ale přece se mu na dně zkalila.

Co chtěl on kdysi, oč se také snažil, jaké plány strojil i s Hněvkovským! – A ten a všichni se snaží a jdou kupředu, šlechtí umění, a on, jak zapadl v takovém koutě! Jak vysoko v mysli své lítal, a nyní – kramářem tady a sedláka kus.

Ale když vyšel ze sedničky, kde psaní přečetl, kde hodnou chvíli se nad ním zamyslil, a vkročil do světnice a Vašík se mu vstříc přibatolil, za nohu se ho chytl a Liduška zlatovlasá, v karkulce plné různobarevných bůstek, z matčina klína se po něm třásla, padala mlha. —

Praha se mu nyní víc a více vzdalovala a on jí. Nejvíc ho s ní ve spojení ještě Hněvkovský udržoval. Z jeho listů zvídal o vlastenských záležitostech, o známých vlastencích a přátelích, o Vydrovi, Thámovi, o Heldovi. Ten se tu v Dobrušce zastavil, když byl Věk první rok ženat; o vagacích přišel z Třebechovic, kde meškal u své matky. Tenkrát si znamenitě se starým Havránkem zahráli na kůru i pak ve škole, tenkrát také slíbil Held, že bude z Prahy dopisovat. Poslal však jen psaní dvě, a co se stal medikem, umlkl nadobro.

Toho roku, pětadevadesátého, v létě, musil se Věk vypravit do Prahy za obchodem. Bylo to poprvé od svateb. Tentokrát už klidně vjížděl do královského města, po kterém se kdysi tolik navzdychal.

Hospodou byl opět u Bažanta na Poříčí, už pro vzpomínky na studentská léta, když sem za starým Šulcem, formanem, chodíval. Tentokráte nevydal se odtud nejprve do Řeznické ulice podívat se v tichém roztesknění do domu, v němž kdysi Butteauovi bydleli, a nešel také nikam jinam pro vzpomínky. Jen v České expedici se zastavil. Byl na ni žádostiv, spěchal uvidět nové její místnosti v hrabovském domě U tří stříbrných růží v Dominikánské ulici, kam se Kramerius od Zlatého půlkola toho roku přestěhoval.

Kramerius ho srdečně uvítal, rád ho viděl, ukázal mu nové, prostornější místnosti, liboval si, jak mu teď volněji a že je větší pohodlí s tiskárnou, když ji má v domě. Věk se tu dověděl o Hněvkovském, že je z Prahy, v Planici, že se tam dostal za radního, o Thámovi, že je s divadlem v Karlových Varech a P. Vrba že je zase na cestách s knihami. Věk se také přeptal na profesora Vydru a rád slyšel, že „cordatus Bohemus“ je pořád čilý, že učí a nabádá v koleji jako dřív.

„Ale tuhle si naříkal,“ doložil Kramerius, „minulý pátek, jak tu byli; na oči si stěžoval, že mu jmenovitě levé nějak slábne, že hůř na ně vidí —“

Na Vaváka Věk také nezapomněl a hned mu také připadla rychtářova chráněnka, mladá Maternová z Květnice, která se přičiněním Vavákovým a P. Vrby dostala k starému strýci svému, obrstvachtmistrovi z Květnice, a která po jeho smrti zmizela z Prahy se zpěvákem od Bondiniho společnosti. Na tu sličnou zemanku zeptal se Věk víc kvůli své ženě, která věděla z Prahy, když tam byla o korunovaci, o nešťastné lásce Šedivého k spanilé „Fylině“, jak ji opěval.

Kramerius nevěděl nic o ní, nežli že zapadla jako do vody a že bezpochyby uvázla někde u divadla. Také Věk musil vypravovat a se zpovídat. Pověděl o ženě, o dětech, a Kramerius mžouraje očima usmívavě opakoval:

„Co jsem chválil, co jsem radil? Dobře, dobře tak, nu a nechybili, já s Vefinkou také ne. Synkové rostou, pomalu aby člověk na školu myslil.“

Z rodiny dostali se na Dobrušku, na okolí, vlastence a čtenáře, na knihy. Věk si vybral, kde co bylo nového, a zamluvil si již napřed celý stoh Nových kalendářů tolerancí.

„Ty jdou pokaždé jako na dračku. To je lidu do noty psáno,“ pochvaloval.

„Sejeme semínka, ctný vlastenče, do ouhoru, ale do nejlepší půdy. Kdyby se tady neujalo, pak je veta po nás.“

„Ale ono se ujímá, vidím to, pozoruju —“ Krameriova tvář se vyjasnila.

„A tady v Praze,“ dodal hned Věk, „je čtenářů také dost, za tu chvíli, co tu sedím, přešlo tolik kupců.“

„Mohlo by být lépe, milý příteli, jsou však zlé časy; vojna, to vědí. Ale v pátek, to by viděli, když má vyjít číslo o jedenácté. To už se o desáté tady před domem sežene tolik lidí, že v ulici není hnutí.“

„Chtějí noviny o válce —“

„Ano, to je hlavní —“

„A dočtou se také ledačeho jiného.“ Věk se významně usmál. „Vlastenského —“

„Vojna škodí, ale —“ Kramerius se nahnul blíže k Věkovi a tišeji pokračoval: „Neštěstí bylo, že král Leopold tak brzo po korunovaci zemřel.“

„Ano ano, co mohlo být! Pamatuju se, jak psali v novinách, že ten rok bude na věčné časy všem Čechům i jejich potomkům v slavné památce, že se stane mnoho stran zachování českého jazyka a jeho práva —“

Kramerius za té řeči vážně pokyvoval a pak řekl:

„Psal, psal – To bylo naděje, to bylo radosti – No,“ pozvedl hlavu a usmál se, „ale přece něco. Ani by neřekli, co se Čechů za tu dobu tenkrát probudilo z tvrdého spaní a roznítilo českým ohněm. A stolice českého jazyka, to je také památka, a jaká! Naše nové knihy, jako ta pana Puchmajera a těch mladých básníků, to jsou všecko ratolístky z toho kořene školního na universí. Z toho učení řeči a literatury bude naše učená Čechie znamenitých Čechů a vlastenských spisovatelů nabývati.“

V sousedství, z kláštera dominikánů, ozval se polední zvon. Věk se ani nenadál, že tu tak dlouho poseděl. Na odchodu musil slíbit, že se tu ještě jednou zastaví.

Veseleji odtud odcházel; pookřál hovorem s majitelem České expedice. Chválil si ho, jaký to rozšafný, zasloužilý muž. Vyjasněná nálada Věková počala se však záhy zase zasmušovat, to jak zasedl v hostinci k obědu i pak, jak šel ulicemi vyhledat Helda. Nic se nezměnilo, všecko tak jak bývalo, všude samá němčina, všecko jako cizí – A Helda, na kterého se těšil, nezastal doma.

„A teď už nemáš kam jít,“ pomyslil si v duchu. Cítil, jak tu osaměl, jak je tu již za tu krátkou dobu cizí a sám že se již také odcizuje.

Lidé přecházeli proudem, jeden druhého si nevšiml, nezastavil se, nepromluvil, každý jen jako za kořistí. Odvykl tomu docela; nebylo mu volno a první večer, co se tak sám v tom hemžení bral, stesk ho ovanul.

Obchodní své záležitosti vyřizoval rychle; pospíchal tak, že byl dřív hotov, nežli se nadál a než měl rozpočteno. A již neměl stání. Sotvaže se ještě u Krameria zastavil rozloučit se. Naposled ještě chodil po krá-mích, a to rád, nakoupit dárků ženě, dětem, babičkám. Vybíral a nešetřil, jen aby doma hodnou radost způsobil, všechny překvapil, a nejvíce ženu.

Zatím naložili jeho fůru, a když už takřka vyjížděl, přikvapil Held, jenž se tolik omlouval, že nebyl doma a že pozdě o Věkovi zvěděl. Věk byl mile překvapen jeho nenadálým příchodem, a tím více, poněvadž už předtím ho tížilo, že Held přestal psáti, a teď zas, že nepřišel, když mu nechal vzkázání v bytě. Mladý kupec se již domníval, že je v tom kus pýchy, že medikus nechce nic míti s venkovským kramářem.

A medikus přišel a měl nelíčenou radost, že Věka ještě chytil. Poseděli spolu, hovořili nejvíc o hudbě, o divadle; Held také vypravoval, jaké má kondice, hlavně že vyučuje na kytaru, ta že je v módě, a klavír, zato že flauta teď přichází dost v nevážnost.

Věk poseděl s Heldem drahnou chvíli; když se s ním loučil, nabídl se mu šetrně, potřebuje-li peníze – Helda to nabídnutí patrně těšilo, poděkoval však, teď že to potýkání ještě jde, ale kdyby mělo býti hůř, že by se přihlásil. Rozloučili se velmi srdečně.

Věk vydal se na cestu s forou plnou jeho zboží. Jak jeli za těch horkých letních dnů zaprášenou silnici mezi dozrávajícími lány obilí, bylo Věkovi jako před lety, kdy se vypravil poprvé na vagace. Teď jel k ženě, k dětem po prvním delším od nich odloučení. Byl přes týden z domova a již se mu po nich v Praze zastesklo. Teď cestou se na ně těšil jako tenkráte na domov, ale jako tenkráte, tak i teď se mu zdálo, že formanský vůz se vleče, že jen klapá a rachotí, ale z místa se nehýbá. Opustit ho však a jeti napřed nechtěl, poněvadž měl na něm zboží za kolik tisíc.

Ale když dojeli za Králové Hradec do Třebechovic, kdež musili zůstat na poslední nocleh, rozhodl se pojednou, že povoz tu nechá a sám že se vydá na další cestu. Hned si také sehnal příležitost s odpočatými koňmi, zastavil se na skok u Heldovy matky a jeho sester, vyřídil jim z Prahy pozdravení, několik slov pohovořil a již chvátal k najatému povozu, do kterého právě zapřáhli.

Soumrak nastal, když vyjeli směrem k Dobrušce. Nemohl se jí juž dočekati. Posedlo ho pojednou prudkou mocí přání býti doma ještě dnes, třeba pozdě v noci. Překvapí ženu, všechny. Nečekají ho ani zítra, a on se tak zjeví! Cítil už radost z toho překvapení, viděl, jak mladou svou ženu chytne, obejme. Krev se mu rozehřála; starosti, péče o povoz, o jeho náklad jako by byl někdo rozfoukl.

Koně klusali bez oddechu, vůz hrčel v pospěchu pustnoucí silnicí, až pak jel sám, nemaje nikoho před sebou ani za sebou. Také nikoho již nepotkali. Krajina vpravo vlevo zapadala do šera, vše se v něm ztratilo, luka, ouhor, obilné lány; po obzoru černo, po nebi chmury. Ale bylo teplo, příjemně. Věk, maje plášť volně přes ramena, opřel se do koutka otevřeného vozu a hleděl do noci.

Vpředu potřásala se rozžatá svítilna. Její zář míhala se po koních, po cestě, po trávě podél ní u příkopu, bledší zeleně v tom kmitavém osvětlení, míhala se po spoustě ztichlých, nehnutých klasů v lánech, jež hned opět tonuly v černu. Vůz hrčel tichem, zarudlý pruh lucerny, kolem níž se mihotaly bílé noční můrky v tichém přeletu, kvapil s ním tmou. Černý strom u pole se v něm mihl, keř nad příkopem; na rozcestí se kmitem zabělala boží muka, dál v polích nad lány začernala se do vlahé noci skupina stromů v jediný stín měkce slitá, a rudý bod, tiché světlo pod nimi blesklo – A zase to zmizelo, zase rozlité temno bez hlubších tónů a ticho s hlasy neúnavných cvrčků.

Pak psí štěkot je uvítal, to když do Opočna dojeli. Věk si vzpomněl na „spěšnovoda“ Sýkoru, ten že asi spí, na vrchního, jenž hrozil kvůli Rousseauovi a filosofům a dává-li si o něm donášet.

Minuli Opočen, stmělý už a spící, jeli zase kolem luk, mezi lány. Věk se už nechoulil v koutku, nýbrž dopředu nachýlen upíral zrak před se a vyhlížel.

Čím dále tím byl dychtivější, nedočkavější, zvláště když už rozeznal známé stromy u cesty, osamělá stavení. Pak vjeli mezi první příbytky rodného jeho městečka, v němž nehořela ani jediná svítilna. Nemělo žádných. V oknech také ani světélka. Na podsíních dřevěných stavení černá tma, náměstí pusté. Rachot kol, jenž se v tom tichu hlasněji rozléhal, ztichl před Věkovým domem.

Ale povoz ještě nezastavil a Věk už seskočil. V uvolněném, rozletitém plášti, nesa brašnu v ruce, kvapil ku svému stavení. Unavení z dlouhé jízdy přešlo naráz. Rychle, nedočkavě zaklepal, a když ospalá děvečka otevřela, letěl síní a po několika schodech, jež vedly do světnice.

Tu se mu vstříc otevřela náruč svěžích, bílých paží. Mladá jeho žena, v suknici jen a košili, bosa, jak z lože vyskočila, chytla ho kolem krku a líbala ho v prudké radosti. A v tom vzrušení vešli do světničky, odkud mu přiběhla naproti a kdež mu pootevřeným oknem vstříc zavanula vůně nočních lial na zahrádce.

„Což tys věděla, tys – nebo bylas vzhůru?“

„Už jsem ležela, ale nespala – Myslila jsem na tebe, nepřidáš-li si den, neostaneš-li dýl. Nebo —“

„Nepřijedu-li dřív, viď, viď!“ Přisvědčila a zase ho chytla.

„To mne tak těší, to mám radost, žes dřív – Já si nemyslila, že přijedeš, to se jen tak myšlenka kmitla, ale jak jsem zaslechla vůz, tak pozdě, teď, lekla jsem se radostí, a takové tušení jsem měla —“

Znovu ji tiskl a líbal.

„Děti už dávno spí – Ty se naptaly, ty se těší na tebe —“

„A jejich máma?“

„Ta nejvíc.“ Usmála se, a držíc muže za ruku, šla s ním k dětem. Ležely vedle sebe na postýlce bez nebes v hlubokém, svatém klidu dětského spánku. Mladí rodiče stanuli v šeru nad nimi a Věk v radostném pohnutí políbil jejich čílka.

Ptal se na matku, na babičku. Uslyšel, že jsou zdrávy a jak jeho ženě ve všem pomáhaly, co tu nebyl. Vyšel na síň ke komoře, kde matka spala, podívat se, probudila-li se. Zahlédl pruh světla, a když vešel, potkal na prahu překvapenou panímámu. Chtěla se jít podívat, neboť jí bylo divno, že se u stavení zastavil povoz, a zaslechla kvapné, známé kroky na síni. Chvilku s ní poseděl, pověděl stručně o cestě, jak pořídil, o voze se zbožím.

Pak vstal a pospíchal zase do světnice, kde zatím mladá Věková rozsvítila a narychlo na stůl přistrojila. Dlouho však nesvítili. Tlumené jejich hlasy zmlkaly za prahem, vedle v sedničce, kam pootevřeným oknem vanul dech nočních fial z květinové zahrádky, za níž, dál, na zahradě, tmělo se pod korunami ovocných stromů, tiše, splývavě rozloženými do vlažné letní noci.