Читать книгу F. L. Věk (Díl třetí) - Alois Jirásek - Страница 3

Held přišel k Thámovým nazejtří hned dopoledne. Tháma zastal v prvním pokoji a zase u práce. Doktorovi hned bodlo do očí, že je ve tváři požloutlý a ne dost svůj. Pohled jevil únavu a jakýsi nelad. Doktor v duchu ihned usoudil, že se Thám včera, když se rozešli, jistě někde stavil a hodně se tam omeškal. Sám o sobě pověděl, jak se včera ztratil, že ho ten proud zanesl až k samé Prašné bráně a že pak Tháma marně i u Modrého hroznu hledal.

„A ne, já nikde nebyl. Zvali mne sic na Starou rychtu, ale já šel rovnou domů. Když tady tchyně —“

„Jak spala?“

Doktor postřehl, že ta otázka překvapila. Odpověď nezněla zcela jistě. „Kašlala v noci, slyšel jsem —“

Vtom vešla paní Thámová, jež podala určitější zprávu, že maminka měla neklidnou noc, ale teď že se jí zdá, jako by se jí maličko ulevilo.

Held vešel s paní Thámovou do druhého pokoje. Thám zůstal. U lože nemocné paní Butteauové setkal se mladý doktor s Betynou, vkusně, po domácku oblečenou, v módním účesu. Když ho s ní paní Thámová seznamovala, neřekl, že ji zná; hned se k nemocné obrátil.

Zjistil, že není hůř, potěšil nemocnou a nařídil, aby jí dávali lék, jak včera poradil; pokloniv se dámám, vyšel hned do předního pokoje a zastavil se opět u stolku, kde Thám seděl o lenoch opřen, maje ruce spuštěny a oči někam před sebe upřeny. Hned se vzpružil, když zahlédl doktora. Ten mu oznámil, co shledal, a začal pak o včerejšku, o příjezdu dvorských vozů a vojenského průvodu. Jednal hlavně s Thámem, s patrnou pozorností. Paní Thámová záhy se poroučela a odešla k nemocné.

Betyna zůstala; mladý doktor si jí však všímal jenom tolik, co nejnutnější zdvořilost žádala. Než ona byla vytrvalejší nežli sestra. Chytila okamžik a začala o hudbě. Věděla, jaký je doktor zpěvák, jak výborně hrá na housle, zvláště však na kytaru, a jaký je hudební entuziast. Ptala se na představení u apelačního rady Kaňky (kdysi nalhala F. Věkovi, že při těch představeních účinkuje), s nadšením o nich mluvila a ptala se, jakou vlašskou operu tam letos chystají.

„Gli Orazi e i Curiazi,“ odpověděl doktor a hned se opět k Thámovi se vší pozorností obrátil. Tomu se zjasnila tvář a po rtech jako by úsměv se mu kmitl, když panna švagrová tak pochodila a když se pak dost úsečně poroučela. Bylo mu to zadostiučiněním.

Doktor i Thám pohlédli si do očí. Ani nehlesli, ale jako by si oba řekli: ,,Dobře tak.“

Brzo poté doktor odešel a Thám s ním. Před domem se však rozloučil. Měl zkoušku a doktor v sousedstvu návštěvu. Odpoledne pak zašel na Dobytčí trh, k páteru Vrbovi, svému bývalému dobrodinci, v jehož seznamu chudých studentů býval na prvním místě. Zastal ho v posteli. Starý kaplan dost pronaříkal ohavné „mravence“, že ho jmenovitě v noci tuze zlobili, teď že jako by si dali říct, jako by doktora čili, že si po obědě pěkně zdřiml, ale to že nic, copak, to že ví, najednou že jich nezazené ani celá celeberrima facultas medica – bolesti, no, co naplat – ale kdyby se mohl alespoň hnout, ale takhle. Se starou Hanělkou že nic není, ta že všechno splete, všecko že už mu donesla, kdo přijel, celý dvůr, a teď že přijede sám císař, všecko že utíká – ach bože, bože – ti jakubíni – a most se prý až třásl, co vozů přes něj jelo, a celou prý noc. V noci že vezli poklady, a všecko na Hrad, do skrýší, u Svatého Víta že bylo celou noc světlo.

„No, bába, vědí, všemu věří, všecko splete, a já nevím, na čem jsem.“

Held ho vyvedl. Pověděl mu, co sám včera viděl, a že dnes, před chvílí zrovna, přijelo zas oddělení kyrysníků a mnoho kočárů a vozů, a všecko nahoru na Hrad, a také oddělení jízdné gardy; na Hradčanech že je plno, pro vozy a koňstvo ani hnutí, všecky dvory že jsou plné. ,,A v těch kočárech —,“ ptal se P. Vrba.

„Přijeli arciknížata a arcikněžny, dřív nežli je tu čekali, dřív než jak byli ohlášeni.“

„A ta královská francouzská princezna taky?“

„Taky.“

„Přijela! Už!“ P. Vrba usedl dost hbitě na loži. „A chudáček, ach kvíteček! Viděli ji, viděli? Povídají —“

„Ba ne, velebný pane. Kočáry byly zavřitý a všude kolem tolik lidstva, že nebylo možná se blíž dotlačit. A na Hradčany také ne.“

„Snad s někým mluvili, kdo ji viděl.“

„Taky ne, ale jak se dovím, tak jim povím; a snad ji sám uvidějí, vždyť nebudou pořád ležet a ta princezna tak hned neodjede.“

„A kdoví; ta má chudák neštěstí. Pořád aby utíkala, a před svými, před krajany! Jen si to rozvážejí. Jak ti jakubíni se do Vídně dostanou, je zle —je zle,“ a třepal rukama a třásl šedou hlavou.

„Ale vždyť loni, povážejí – to byli už blíž, u bavorských hranic – a pak najednou —“

„Z božího dopuštění to vítězství u Švarcenfeldu. To je pravda, to by —“

Nedomluvil; mladý doktor totiž, jak o tom vítězství se zmínil, náhle vstal, a rozepjav svůj kabát, vyňal z náprsní kapsy složený papír.

„Tady to je, velebný pane, jak jsem včera povídal, to skládání.“ Rozbalil arch, jenž byl plný veršů švabachem psaných, a obrátil ho k nemocnému.

„Co je to, co —,“ ptal se P. Vrba dychtivě.

„Poslechnou, já jim to přečtu.“

Obrátiv se více tváří k nemocnému, začal, jak stál, čisti svým zvučným hlasem:

Nadmutí Frankové, svobodou zpití,

po krvi žízníc co vlkové lítí,

králům se rouhali v zpustlosti slov,

svobodu hlásali nad zlatý kov.

P. Vrba sedě přihrbeně, s rukama na svrchnici položenýma, rychle obrátil hlavu. V užaslém jeho pohledu pak svítalo souhlasem, uspokojením, když doktor četl verše líčící hrůzy, kterých se Francouzové dopouštěli.

Oubrkem jako mrak pádili dále,

Čechy by vydrali, zhubili krále —

P. Vrba potáhl ruce, sedl rovněji a krátkým, prudkým pohybem obrátil víc hlavu po doktorovi, jenž četl živěji a s větším důrazem, jak vtom

Čechové jako blesk povstali nyní,

na slavné předků si vzpomněli činy;

vzhůru v tom český jak jindy vstal lev,

aby svůj na Franky vysoptil hnčv —

Vzhůru, Češi! Vzhůru, bratři!

Pán Bůh z nebe na nás patří,

žehná vojska českého —

P. Vrbovi zasvítilo v očích; zavrtěl sebou a divže nevytrhl Heldovi papír z ruky. Když pak dočetl líčení francouzské porážky a že

Čechové bránili milé své země,

slovutných dedů jsouc udatné plémě —

neudržel se a vykřikl:

„Heldičku! Co to je! Je to tam tak?“

Arch spočinul před ním na svrchnici. Starý kaplan, těkaje zraky po jeho verších, mručel se zálibou, co oči ve chvatu chytly:

„Řehtali koňové, břinkaly meče – jejej Heldičku, opravdu! Popředu, pozadu lítala smrt —“ A vtom zvedl hlavu.

„Od koho to mají? Kdo to složil?“ A zase bloudil po verších a říkal polonahlas:

Čechové bránili milé své zemč,

slovutných dčdů jsouc udatné plémč.

„To sepsal můj dobrý známý, Nejedlý.“

„Nejedlý?! Ten teolog? Viděl jsem ho v Expedici.“

„Ne, ten ne, ale jeho mladší bratr, Jan, jurista.“

„Toho ještě neznám.“

„Velebný pane, to je jim chlapík. Nejpilnější a nejlepší žák Pelclův.

Nevynechá ani jedno jeho čtení o českém jazyku. A taky se v češtině vyzná, v těch starých spisech. Když mu sám Dobrovský přeje! A Ungar, ten ho má ňáko rád. Když dává musikalische Akademie, vědí, vždycky ho pozve. A tam se zas Nejedlý seznámil s jinými. Už ho zvou i u Lobkoviců, u Šternberků; u Nosticů také bývá, u hraběte Vratislava —“

„A jejej, jejej!“ žasl starý kaplan, jemuž to šlechtické zvaní velmi imponovalo. Mělť veliký respekt před šlechtou a oficíry; pamatovalo se mu to z jeho původu a že ustavičně od mládí až do času své penze žil mezi poddaným lidem.

A v tom úžasu se optal:

„Řeknou mně jen – - A to umí francouzsky?“

„Francouzsky, englicky; a je hezký chlapík, velký, jako malovaný. A tak nóbl. Celý kavalír.“

„A odkud je, a čí, prosím jich.“

„Řezníkův, ze Žebráka.“

„I pane králi!“ P. Vrba ve svém úžasu se usmál.

Vtom se zakroutil a pak se zase položil. Bolest, jež v kolenou tiše pořád vrtala, zaťala hloub.

P. Vrba sevřel rty, pak přemáhaje bolest pochvaloval hlasem zkaleným:

„To je dobře, vidějí. A oni také, doktore, mezi takové panstvo. Tak je někdy pošťouchnou, připomenou, že neumřela, ne, ale spí.“ Prstem zatřepat nemohl, zatínalť pod peřinou ruce, ale věrné oči zpod hustého obočí na doktora obrácené mluvily. „A co to skládání, rád bych – šije – opsal.“

„S radostí je půjčím. Však to bude, myslím, taky vytištěno.“

„Ale! Kde? V novinách —“

„Ne, má vyjít nový svazek Sebrání. Nejedlý povídal – Ale, teď si už odpočinou, velebný pane —“

„Nový svazek, tak – a to je dobře,“ liboval si P. Vrba, jako by napomenutí lékařova neslyšel. „Ten první mám, krásné rejmování – no – ti mladí, pomáhej pánbůh, ať máme taky svůj Parnas. To zas budu roznášet, chválit, budu – však já ty knížky udám – jen kdyby pánbůh dal, a —“

„Ti mravenci.“ Doktor se usmál. „No, vyženem je, vyženem —“

„Ale dřív ty jakubíny. Dokud nebude pokoj —“

„Ba, to je pravda.“ Held bral klobouk. „No snad – a bude-li co, přijdu povědět. Hlavně o té princezně,“ dodal s úsměvem. Opakoval lékařskou radu, co dělat, jaké obklady dávat; P. Vrba poslouchal, posvědčoval. Pojednou svitlo mu v očích i žlutavé tváři a vyhrkl:

„Teď jsem si vzpomněl! Když povídali, že je ze Žebráka. Vždyť já už mám taky skládání od jednoho Žebráckého. Ale to je už tuze staré. A latinské. Magister Clemens Žebracenus to napsal. A to už je kolik let, co jsem si to opsal. Mám to v lejstrech, začíná to, počkejme, no, ano:

Czechias antiquum, populosum et nobile regnum —

Znají to?“

Doktor Held, obávaje se, že by mu ty verše starý kaplan všecky říkal, a chtěje ho ušetřiti, přisvědčil, že zná, a chtěl odejít. Ale P. Vrbovi hned zase něco jiného připadlo.

„Prosím jich, ten pan Nejedlý —,“ začal starostlivým hlasem, „když chodí mezi takové panstvo, není taky frajmaur? Tam jsou, mezi těmi pány jsou!“ opakoval, stahuje sivé obočí, jako by hrozil a zároveň tajně i doktora varoval. Ten se v duchu jen usmál, nahlas však starého dobrodince a přítele těšil, že ne, že přítel Nejedlý nemá žádných takových spolků a že teď nic není, když vláda tak po nich pase. Tu teprve propustil P. Vrba mladého doktora.

Osaměv chopil se hned archu s básní Nejedlého a četl si polonahlas, dokud bolesti daly. Usedl, hlavou pokrucoval, ponenáhlu hlas zesiloval a také pravicí zašermoval. Báseň vřele cítil; jeho hněv na Francouze „jakubíny“ byl upřímný jako u většiny krajanů. Nemusil se jím tajiti, bylť zároveň loajální. A mohli přitom důrazněji přihlašovat a připomínat svou národnost i českého krále.

Báseň stěží dočetl. Musil zas ulehnout a divže se bolestí nesvíjel. Když nazejtří doktor Held opět přišel, uslyšel, jaký měl P. Vrba zlý den i zlou noc a že se mu teprve po ránu ulevilo.

„Slyšejí, doktore, taky mně napadlo, že jsem včera se zapomněl optat. Jak je u Thámů?“

„Staré paní je líp, myslím, že to půjde.“

„Jako s tchyní, ale jak s naším vlastencem —“

„No —,“ doktor váhavě začínal, „to bude těžká správa. To vědí, s ženskými. Ale s tchyní má dost starostí, myslím větší nežli jeho švagrová. To je takové fanfárum, pořád je ji vidět v Alejích a na veřejnosti. Teď jsem ji zrovna potkal —“

„Jen kdyby se víc bránil a toho ďábla přemáhal,“ mínil starostně P. Vrba.

Doktor rozuměl, přisvědčil a vzpomněl, jak včera večer zastihl Tháma na Staré rychtě zase podnapilého. Vrbovi však se o tom nezmínil, ani o tom, jak vyrozuměl z Thámovy řeči, když ho doprovázel, že asi měl Thám zase nějaké silné nedorozumění doma —

Pozejtří poté dostal P. Vrba mimo nadání návštěvu. Dopoledne byl u něho doktor Held, jehož péče a šetrnost ho dojímala, pozdě pak odpoledne přišel Kramerius.

„Stýská se nám po velebném pánu,“ zvolal majitel České expedice a sedl až k samé posteli, aby stačil krátký jeho zrak. P. Vrba jevil hlasitě svou radost a děkoval, a jak ho to těší, že si vzácný vlastenec na něj vzpomněl, však že tu leží jako Lazar celý den sám, kromě když přijde doktor Held, tomu aby pánbůh požehnal.

Kramerius rozmlouval o nemoci, pak vykládal, když se kněz ptal na Expedici, o jednotlivých stálých jejích návštěvnících i co nového.

„To vědí, teď válka panuje i u mne v Expedici, mezi knihami. Strach z Francouzů vjel do každého.“

„To si myslím, když sám dvůr – S Vídní je zle, Jobovy zprávy, vědí.“ Kramerius sebou na tuto připomínku živěji hnul, jako by si na něco vzpomněl.

„Je tuze zle,“ pravil, „ale náš Dobrovský věděl by radu.“ A prese rty kmitl se mu úsměv.

„Byl u nich?“ ptal se P. Vrba.

„Ne, on tu není, jel do Horšova Týna; panímáma mu stůně. Odtud si zajel do Domažlic, psal o tom Pelclovi, a to se rozumí, že hned na rathouz, jako v Domažlicích, prohlížet stará lejstra.“

P. Vrba upíral zvědavě i udiveně oči na Krameria, na jehož tupet a půl tváře padal od okna poslední svit. V klenutém pokoji počínalo se šeřit, staré obrazy i sošky ze zrušených klášterů na stěnách se již tměly.

„A co myslí pan abbé?“ ptal se P. Vrba nedočkavě.

Kramerius přímo neodpověděl.

„Našel tam staré listiny našich králů a také psaní, co Žižka psal, a jiné od Jana Jiskry z Brandýsa, toho slavného válečníka českého; obojí psaní české s podpisy. O tom psal Dobrovský a také to, že by tyto dva hrdiny poslal se šedesáti tisíci Čechů do Vídně, když se tam tak bojí Bonaparta.“

„Ach, kdyby bylo možná!“ povzdychl kněz.

„A ještě to píše Dobrovský, že by věděl, jak sebrat v Čechách a na Moravě sto tisíc mužů, ale vídeňským ministrům že radit nebude. Komu není rady, tomu není také pomoci. Loni že by ho byli málem ve Vídni zavřeli, když jim tam povídal, že do jara budou mít Napoleona před Vídní.“

P. Vrba se za té řeči opřel o loket. Okamžik mlčel, pak se tlumeněji optal: ,,A myslejí, že pan abbé —Jak je mu teď? Už to na něj nechodí?“ a zakmital prsty u samého čela. „Myslejí, že tohle je ze zdravého rozumu, co psal?“

„Tohle je – Aby ho pánbůh při něm zachoval. O, veliký duch! Veliký i ve smyslů zmatení. Veřejí, do smrti nezapomenu, jak jsem ho viděl v takovém stavu. Byli jsme ho tuhle s profesorem Pelclem v Nosticově paláci navštívit. Seděli jsme, rozprávělo se, hovořilo o všelijakých důležitostech a zdrželi jsme se dost dlouho. Bylo už skoro jako teď, ta chvíle. Dobrovský mluvil většinou pořád sám, a jadrně, jasně, radost poslouchat, ale najednou, seděl proti Pelclovi, vstane a povídá z ničeho nic:

‚Tam je neřád, neřád, všecko neřád,‘ a začal přecházet pokojem mezi knihami, několik jich měl ležet na podlaze, a chodil, ruce na prsou založené, s hlavou sklopenou, jako zamyšlený.

Jak to ‚neřáď vyřkl, on, takový uhlazený pán, Pelcl se lek a já taky, že je zase zle. To on, jako Dobrovský, vždycky začne takovými šerednými slovy, když ho šílení popadne.

My seděli a on chvilku přecházel sem tam, ruce pořád na prsou, až najednou se před nás postaví a dívá se na nás a pak, jako by měl černé na bílém, povídá tak jistě a určitě:

‚Pruský král ztratí Slezsko, které nám patřilo, a Sas Lužici. Království české rozmnoží se nesmírně, a Polsko ztrestané, že zanedbalo řeč mateřskou, šlechta á la mode, ta nejvíc, zase pokvete a carství ruské se rozšíří až k hranicím Persie a indické země.‘ A najednou se na mne zadíval,“ Kramerius vstal za řeči, „stál proti oknu, tu se mně mihlo, jak je přepadlý a zažloutlý ve tváři a vlasy měl kolem čela a po spáncích, nic srovnané. A tak se na mě chvilku dívá a najednou ukáže na mne rukou a povídá: ‚Oni napsali v předmluvě k Letopisům trojánským: Slavný národe slovanský! Slyšeli teď, jak se rozšíří, až k Persii a Indii, zpátky zas až tam, odkud vyšel. České království dojde zvelebení a Polsko zas pokvete a Rusko, to poroste – Slavný národe slovanský, bůh veliké věci na tobě a skrze tebe zjeví světu!‘

Velebný pane, já se třás a v tu chvíli jsem zapomněl, že je Dobrovský nemocen, že to je – To byl jako prorok a řeč jeho uchvátila srdce. Pelcl byl také jako pěna. Ale procitli jsme, a když jsme odcházeli, bylo nám smutno.“

Kramerius se odmlčel. V pokoji, pod jehož klenutím houstlo šero a obrazy na stěnách zčernaly i sošky, nastalo hluboké ticho. P. Vrba seděl sehnutě, s tváří po Krameriovi obrácenou, až pojednou zhluboka povzdechl. Host potáhl stolici a sedaje na ni dokončoval:

„Veřejí, do smrti na to nezapomenu. V ten okamžik, já nevím, jak se stalo, ale já věřil a byl jsem jako u vytržení. Ale pak, když Dobrovský začal zas přecházet pokojem a pořád zlobivě a tak s opovržením: ‚Kacafirkové! Kacafirkové!‘ to jsme se probudili.

Hned za dveřmi jsme si oba povzdechli a na schodech se Pelcl zastaví a povídá:

,Rozuměli? V tom zmatení zjevil, nač myslí, co ho tíží a čeho si toužebně přeje. To je Slovan, ó jistě nej větší! Pánbůh ho pozdrav!‘ “

„A je teď líp?“ optal se tišeji, s patrným účastenstvím starý kněz.

„Je, jen aby tak vydrželo. Ale medle, vlastenče, už je skoro tma.“

Za chvilku Kramerius odešel. P. Vrba ani nerozsvítil. Dlouho zůstal tak v šeru: myslil na Dobrovského, jeho „proroctví“, jak by těch sto tisíc mužů chtěl sehnat. Té noci dobře spal a také nazejtří bylo mu líp. Nemoc se ponenáhlu lepšila. Už mohl vstát a došourat se k starému černému stolu s dřevěnou mřížkou kolem tabule. První bylo, že si opsal do svých memorabilií verše pana Nejedlého O bitvě černopolské, kteréž také staré Hanělce přečetl. Nějak mu to málo chválila a nadto se i optala, má-li to skládání také nějakou notu. A tu ji starý pán mrzutě odbyl.

Za chvíli se však u něho pojednou vyjasnilo, když mu kluk z tiskárny, z České expedice, od pana Krameria, přinesl ceduličku, na kteréž bylo napsáno:

„Oznamuju, mnohovzácné poctivosti pane vlastenče, radostnou novinu, že pokoj zatím“ (to slovíčko bylo podtrženo) „až do plného pqjfcvrzení a podepsání jeho zjednán jest. Pokoje poslové překvapili vojska v Itálii i v říši uprostřed ohně a mečů blyštících. Proslýchá se, že císař pán Francouzům Nydrlandů postoupil —“

P. Vrba pozvedl svých očí ke stropu a zhluboka povzdechl.

„Deo gratias!“

Pak hned sháněl hůl a kabát a ven. Ode dveří se však vrátil ke stolu, odkiidž vzal Nejedlého báseň a strčil ji do kapsy. Daleko se nepustil, jen přes dvůr, k sousedce, k paní Markové, oznámit jí veselou novinu.

Stará paní v bílém čepečku byla velmi potěšena, že se velebný pán už tak sebral a že si na ni vzpomněl.

Stírala prach ze židle, ale hned si vzpomněla, že má škaredou starou zástěru. Vešla, pořád se omlouvajíc, kvapně vedle do pokojíčku, odkud se vrátila s čistou zástěrou a s čerstvým šátkem přes prsa uvázaným, s tím, jenž měl tištěné pastýřky (již vyrudlé) na okraji, a hned stoličku sháněla velebnému pánu pod nohy.

Ten ještě nesedl a již ohlašoval novinu. Paní Marková měla radost, a to že je dobře, však že už byl čas, alespoň teď bude zas maso lacirější a všechno, když ti cizinci, co se do Prahy nahrnuli, zas odjedou.

„Oni to, velebný pane, neviděli – ale veřejí – všude samý Francouz nebo Němec z říše, a jak by ne, kolik tisíc se jich sem sběhlo. A k tomu garda na Hradě, u Svatého Jiří je jí plno, jak by pak všemu ňenaskočilo, to musí být drahota.“

„A dvůr —“

„Ti oni teď taky neostanou.“

„A ta francouzská princezna – Slyšeli o ní?“

„Slyšet? Já ji viděla, velebný pane! Na vlastní oči viděla. Bože můj, berušku drahou, ubohou —“

„Kde, kde,“ ptal se P. Vrba dychtivě.

„Nahoře, u Sv. Víta, aigentlich, šly z kostela, jako princezny, a knížata taky, a jak se tak na ni podívám, bildšén, líbezná, krása, povídám, po matce, a taková frajndlich – a tak ainfach – a mladinká, ať jí je osmnáct. Každý se jen po ní obracel, jen po ní. Jak by ne! Když tak člověk vzpomene, co zkusila a že rodiče museli na krvavé lešení —“

„Ano, ano. Jakubíni – vidějí, krvežíznivci!“

„Mně se zalily oči, velebný pane, a nebyla jsem sama.“

„Věřím, věřím. Jen aby mně neujela, taky bych ji rád spatřil. A ti jakubíni! A taky dostali,“ a už to chytl. Hned rozpínal kabát a vytahoval Nejedlého báseň. Stará paní stála u prádelníku, nad nímž visely v rámečkách dvě siluety s mašlemi v týle a mezi siluetami mosazné pouzdro se skleněným víčkem, pod nímž ve stříbrných dracounových květech bylo vidět malý svatý obrázek bledých vodových barev a ceduličku s vyrudlým nápisem, označujícím jméno světce, z něhož kostičku kryly ty dracounové arabesky. Paní Marková poslouchala pozorně, nutila se, oči nespustila ze starého kněze, jenž, maje papír v rukou před sebou, pokrucoval šedou hlavou.

„Moc pěkné!“ zašveholila, když dočetl a oči na ni upřel, aby seznal dojem. „Moc pěkné, ale trochu moc vysoko, našinec tomu všemu ani dobře nerozumí.“

To souseda v duchu zamrzelo. Nadál se většího účinku a úspěchu. Poněkud zklamán vrátil se do svého bytu, kamž za chvíli poté přišel doktor Held. Nic neříkal, že se pacient už pustil z pokoje, ano doložil, že už bude moci brzo ven.

„Stromy jim začínají krásně kvést, obzvláště v Kanálce je tuze příjemně. Však jich tam za nějaký den vyprovodím. A k Thámům jdu dnes asi naposled.“

Šel tam odpoledne. Thám byl doma a zavedl ho do druhého pokoje. Paní Butteauová, která již dva dni neležela v posteli a mohla přecházeti pokojem, seděla právě ve staré lenošce, hodně přepadlá, s čepcem na hlavě, s velikým, už starším šátkem přes ramena a v bačkorách na nohou. Paula u okna něco šila; hned přistoupila k lenošce, jakmile doktor vstoupil.

Stará paní, velice mu vděčná, že ji pozdravil, vítala ho radostně a oddaně., že je tak mnoho laskavý a starostlivý, že ho dnes ani nečekala. Betyna že také tak myslila. Hned se také omlouvala, že ho ani neuctí, ale až sama bude moct, že jim pan doktor musí prokázat čest a přijít, že mu ukáže, jaké kafíčko umí uvařit.

Paule se mihl po tváři zarudlý stín. Doktor kvapně děkoval a zamlouval, radě, aby za dva tři dni, bude-li tak pěkně jako dnes, vyšla na zahradu a pak také ven na čerstvé povětří. A dodal:

„Nu a máj je tu, tady paní dcera a přítel Thám pojedou s divadlem do Teplic a vezmou jich s sebou.“

Všiml si, že Thámová paní, která tiše stála u lenošky, sebou hnula a nějak polekaně k němu vzhlédla.

„Já myslila, pane doktor, že by maminka měla letos právě zůstat. Taková daleká cesta jí neposlouží. Pohodlných kočárů nemáme —“

Thám pohlédl na ženu v úžasu a kvapně se optal:

„A kdo by maminku opatroval?“

„Zůstala bych tu s ní.“ Odvětila hned, ale na něj se ani nepodívala.

„To nemůže být! To nejde!“ Rozhodoval prudce.

Rasy se jí zakmitly, koutky úst hnuly se chladným úsměvem.

„Proč by nešlo! Mé role už někdo zastane!“ Řekla to trpce i s výčitkou.

„Betyna tu na léto taky sotva bude. Tak kdo by tu ostal s maminkou?“ dodala pak umíněně.

Doktor cítil, že se paní Thámové nechce do Teplic, matka že je víc záminkou. Tháma to nemile překvapilo, znepokojilo, viděl to na něm, jak se Thám na něj podíval a optal, myslí-li, že by se maminka nemohla na tu cestu vydat.

„Kdy pojedete do Teplic?“

„Asi za čtrnáct dní.“

„O, do té doby bude paní matka jako rys, i ať jede, cesta jí neublíží a Teplice jí znamenitě poslouží.“

Paní Thámová se zasmušila a zpod víček jí blesklo po doktorovi. Než neodpírala dál a také se jen nucené pousmála, když ji matka pohladila a chlácholila, že je dost silná, že by už třeba zítra mohla jet, a co by tu taky pak v létě v tom horku dělaly —

Když doktor Held odcházel, vyprovodil ho Thám až na síň. Stanuli nad schody.

„Mně se zdá, pane Thám, že má rada stran Teplic nebyla vhod.“ Podíval se zkoumavě na Tháma.

„Také jsem se divil. Vždycky tak ráda jezdila do lázní hrát. Ale já za tu radu děkuju,“ Thám vzal doktora za ruku, „a prosím, kdyby snad byla zase řeč —“

„Nepolevíme.“ Doktor se usmál a stiskl Thámovi ruku. Sestupuje ze schodů, uvažoval, že v tom snad něco je, ona že nechce a Thámovi že zase tak na tom záleží, aby tu neostala.

Po této návštěvě nechodil už doktor Held denně k Thámovým. Teprve za týden se tam opět stavil. Zastal jen Tháma, u něhož právě návštěvou meškal herec Amling.

Thám ho představil. Doktor Held přisedl k nim ke stolu plnému papírů a knížek; ptal se hned po pacientce, že ji dnešní krásný den asi vylákal do zahrádky.

„Ó dál! Tady pan Amling byl tak laskav a vymohl nám včera kartu do Kanálské zahrady; a tchyně i Paula hned že by se tam mohly dnes podívat —“

„To je dobře,“ chválil doktor, „je tam krásně a zdravo, čisté povětří z polí. A což oni že nešli? Taky by jim neškodilo trochu jarního slunce. Je tam krásně, všecko kvete —“

Thámovi se kmitl po rtech trpký úsměv.

„Slunce – květy – hezká věc, vzácný příteli, ale kdyby nebylo tolik práce.“

„Tak si udělají pokdy, nic naplat. Tenhle stůl jim zdraví nepřidá.“

„Ale jsem k němu přikován. A kdybych se i utrhl, budu myslit na práci i na sluníčku i mezi květy. Jsem jako tažný kůň. No a vždyť tu mám pěknou vyhlídku, jak je jaro.“ Přitom ukázal otevřeným oknem; bylo jím viděti pod jasným, modrým nebem přes měkké vlny omládlých korun, v jejich svěží, mladistvou zeleň, nad níž dál strměl v zátopě slunečné záře františkánský kostel.

Amling začínal být nějak neklidným a čekal patrně, až se hovor tak stočí, aby mohl vstát. A také, jak po Thámových slovech nastalo pomlčení, měl se pojednou k odchodu. Knihu, kterou držel v ruce, položil na stůl a pravil s úsměvem, jako by se omlouval, že často chodí a obtěžuje, ale že je takový čtenář, to že třeba do rána u knihy vydrží a nepovolí, dokud ji nepřečte. Tuhle že také naráz přečetl. Děkoval a litoval, že Teď bude konec, když odjedou.

Held si ho povšiml, jak stál s knihou před Thámem, jaký to je urostlý chlapík, jak jiskrných očí a že má krásné, bílé zuby; také tak herce pochválil, sotvaže odešel.

„Ten takhle v trikotu jako Romeo —,“ dodal pak s úsměvem.

„Na Romea má ještě daleko. Zatím se cvičí jenom tak, vědí. Bety, švagrová, se mu líbí.“

„Ach, proto je takovým zuřivým čtenářem. Ó knihy! Ó knihy!“ Held se zasmál.

„A proto také ten lístek do Kanálky, a proto je takový kolega ke mně, on od národního! Teď ono by to zase začalo, jako s návštěvami. Dokud tchyně stonala, byl pokoj. Ale teď hned zas přečetl Spiessa, přečetl-li, a přišel vlastně vyzvědět, je-li švagrová doma nebo kam šla. Teď on za ní žene na Barvířský.“

„Jdou taky trochu ven.“

„Ne, nemohu, musím tady ten kus upravit. A nějak mi to nejde,“ Thám chmuře obočí odstrčil sešit před ním ležící.

„Venku by přišli na dobré myšlenky. Sám sejdu také projít ze starostí.“ Thám pohlédl s úžasem na Helda. „Starosti? Oni?!“

„Á starostí dost. Teď, když jsem doktorát vyklopotil, co teď —“

„Oženit se.“ Vpadl Thám ironicky. Held se usmál a mávl rukou.

„Ach, na svatební traktaci se netěšejí. Pro samé kondice a učení a muziku zapomněl jsem se zamilovat; a teď už nechytnu. Teď poslouchám víc rozum.“

„A zkušenosti.“

„Také a pak,“ úsměv zmizel z Heldovy tváře a hlas zazněl vážným, srdečným tónem, „mám starou matku a dvě sestry, a ty nemají nic. Dokud pomáhal starší bratr —“

„Umřel?“

Held pokrčil rameny.

„Nevím, ale nejspíš on zahynul. Vidějí, když Rusové Očakov šturmovali, to sloužil pod Potěmkinem, a to bylo nějaké krveprolití a nic se mu nestalo; ale když Polákům pomáhal —“

„Což neostal v ruských službách?“

„Ne, a když on byl trochu nestálý. Když nám otec umřel, byl felčarem u nás v Třebechovicích a dřív na vojně, a nic neostalo, šel bratr do Ruska hledat štěstí; jako muzikant, toť se ví. Ale dal se tam na vojnu a pořídil to na obrlajtnanta. Pak ho to pojednou v Rusku omrzelo, vystoupil z armády a dal se do polské. Pravda, tam mu štěstí přálo víc. Stal se majorem u gardy a na šlechtice ho povýšili, ale vtom to rozdrobení Polska, nešťastný osud Kosciuszkův, vědí. Poslední psaní došlo z Mohyleva, a to už teď budou čtyři léta! Nejspíš on zahynul u Varšavy, když Suvorov Pragu šturmoval, bei dem grásslichen Blutbade – však jistě o tom četli. Sic panímámu a sestry pořád těším, že je v zajetí a že nemůže psát, a kdyby i psal, jakápak z Ruska jistota s psaním. Ale sám tomu již nevěřím. Myslím, že mezi těmi tisíci, které Rusové v té polské Praze pobili, byl také náš Ignác, anebo, a to by bylo horší, že je třeba s uřezanýma ušima mezi mordýři v Sibérii —“

Doktor Held, jenž se nutil do klidného tónu, umlkl a upřel na okamžik oči do země. Pak rychle zvedl hlavu a vstávaje pravil: ,,A já se za ním strojil.“

„Oni chtěli do Polska?!“

„Ovšem. Když tu bratr před pěti lety byl, to z Varšavy přijel k nám do Třebechovic, tak mně to vymaloval, jak tam na mne štěstí čeká, že se mně zachtělo do světa. Smluvili jsme se, že hned, jak budu doktorem, přijedu za ním. Teď jsem doktorát udělal, ale polským magnátem už nebudu.“

Doktor bral svůj klobouk s prádelníka.

„Nebudu, ale z Prahy ven, to se mi také nechce. Ich möchte – Venku jaká Wissenschaft, verstehen Sie, und der mocht ich mich widmen. Ale tady tak beze všeho, ohne Protektion. A hledat ji, na to jsem paličák.“ Vážnou tváří se mu rozlil úsměv. „Nebožtík pantáta mně vždycky říkal ‚Trotzkopf‘. To bylo první německé slovo, kterému jsem porozuměl. A tak co teď, was nun. Vidějí, že mám také starosti. No a o těch budu,“ vykročil ku dveřím, „venku, v Kanálce, přemýšlet.“

Thám mu stiskl ruku.

„Nemít chleba a chtít výš, to je vždycky utrpení, milý příteli. Ale oni jsou jinak v tom,“ hlas zněl těšivě, srdečně, „jim se to povede.“ Pojednou jako by si vzpomněl: „Snad potkají moji a tchyni, to by se hodilo, to bych moc prosil —“ Okolkoval a najednou vyrazil:

„Vždyť ona tchyně začíná už stýskat, kdovíjak prý ta cesta jí poslouží, že by snad bylo přece líp, aby letos ostala v Praze, rozumí se s Paulou, s mou ženou.“

Doktor už za prvních slov vypjal obočí a povztyčil ukazováček pravé ruky. Neřekl však nic, jen tak před se hleděl, jako by se zamyslil. Pojednou uchopil Thámovu ruku.

„Dobře,“ doktor mluvil ostřeji, s jakýmsi důrazem, „dobře. Vždyť vědí, co jsem slíbil. Kdy pojede divadlo do Teplic?“

„Pozejtří —“

„Už? To se už asi sotva uvidíme. Sbohem, pane Thám,“ doktor podal mu ruku. „Aby se jim dobře dařilo a na shledanou.“

„Na shledanou, a ještě jednou děkuju za všechno, pane doktore, děkuju.“ Thám přiložil i levici na jeho ruku, kterou potřásal, a hlas zachvěl se mu srdečným zvukem.