Читать книгу Toužení - Блейк Пирс - Страница 14

Rozlehlá hladina jezera Nimba vypadala tiše a klidně, zatímco se k němu blížil vrtulník.

Ale vzhled může oklamat, připomněla si Riley. Dobře věděla, že klidný povrch může chránit temné tajemství.

Vrtulník sestoupil, pak kolísal, zatímco se vznášeli a hledali místo pro přistání. Riley se z roztřeseného pohybu dělalo nevolno. Vrtulníky neměla moc v oblibě. Podívala se na Billa, který seděl vedle ní. Připadalo jí, že vypadá podobně vykolejený.

Ale když pohlédla na agenta Holbrooka, jeho tvář jí připadala prázdná. Sotva řekl během půl hodiny letu z Phoenixu jediné slovo. Riley ještě nevěděla, co si o něm má myslet. Byla zvyklá snadno lidi přečíst – někdy až příliš snadno, snadněji, než by jí bylo příjemné. Ale Holbrook, jí stále připadal záhadný.

Vrtulník konečně dosedl a všichni tři agenti FBI vstoupili na pevnou zem, vyhýbali se vířícímu vzduchu pod stále rotujícími čepelemi. Silnice, na které vrtulník přistál, nebyla nic víc než linie paralelních stop po pneumatikách skrze pouštní plevel.

Riley si všimla, že cesta nevypadala moc používaná. I tak se zdálo, že přes ní během minulého týdne přejelo dost vozidel a zakrylo tak všechny stopy po tom, co řídil vrah.

Hlučný motor vrtulníku utichl, takže bylo snazší hovořit, zatímco se Riley a Bill vydali pěšky za Holbrookem.

"Povězte nám, co jen můžete o tomto jezeře," řekla Riley Holbrookovi.

"Je to jedna z několika nádrží, vytvořených přehradami podél řeky Acacia," řekl Holbrook. "Toto je z umělých jezer nejmenší. Je plné ryb a je to oblíbené rekreační místo, ale společné prostory jsou na druhé straně jezera. Tělo bylo objeveno párem marihuanou sjetých teenagerů. Já vám ukážu kde. "

Holbrook je vedl ze silnice na kamenný hřeben s výhledem na jezero.

"Děcka byla přesně, kde stojíme," řekl. Ukázal dolů na okraj jezera. "Podívali se tam dolů a uviděli to. Říkali, že vypadalo jen jako temný obrys ve vodě."

"V jakou denní dobu tu ty děti byly?" Zeptala se Riley.

"O něco dříve, než kolik je teď," řekl Holbrook. "Vynechaly školu a sjely se."

Riley si celé místo činu prohlédla. Slunce bylo nízko a vrcholky červené skály za jezerem ve světle zářily. Na vodě bylo několik lodí. Ze srázu z hřebene dolů k vodě to nebylo daleko – snad pouhé tři metry.

Holbrook ukázal na nedaleké místo, kde svah nebyl tak strmý.

"Děti slezly tam dolů, aby se podívaly zblízka," řekl. "V ten moment zjistily, co to doopravdy je."

Chudáci děti, pomyslela si Riley. Už to bylo nějakých dvacet let, co ve škole vyzkoušela marihuanu. I tak si dokázala dobře představit umocněnou hrůzu, když udělaly takový objev, zatímco byly pod vlivem.

"Chceš slézt dolů a podívat se zblízka?" Zeptal se Bill Riley.

"Ne, odtud je dobrý výhled," odpověděla Riley.

Její vnitřní hlas jí říkal, že je tam, kde potřebuje být. Konec konců vrah jistě nevlekl tělo po stejném svahu, po kterém sestoupily děti.

Ne, pomyslela si. Stál přímo tady.

Dokonce to vypadalo, jako by řídká vegetace byla ještě trochu narušená na místě, kde stála.

Několikrát se zhluboka nadechla, snažila se vklouznout do jeho pohledu. Nepochybně sem přišel v noci. Ale byla to jasná noc nebo bylo zataženo? No v Arizoně v této roční době byla šance, že noc byla jasná. A ona si vzpomněla, že měsíc byl asi před týdnem jasně vidět. Ve svitu hvězd a měsíce mohl docela dobře vidět co dělá – možná i bez baterky.

Představila si ho, jak tady pokládá tělo. Ale co udělal potom? Očividně nechal tělo skutálet z římsy. Spadlo rovnou do mělké vody.

Ale něco na tomto scénáři Riley nesedělo. Znovu přemýšlela, stejně jako když byla v letadle, jak mohl být tak neopatrný.

Pravda, tady na římse asi nemohl vidět, že se tělo příliš hluboko nepotopilo. Děti pytel popsaly jako "temný obrys ve vodě." Z této výšky byl ponořený pytel pravděpodobně neviditelný i za jasné noci. Předpokládal, že se tělo potopil, jak tomu bývá u čerstvě mrtvých těl ve sladké vodě, zvláště když jsou zatížena kameny.

Ale proč předpokládal, že je tu voda hluboká?

Pohlédla dolů do čisté vody. V pozdně odpoledním světle mohla snadno vidět ponořenou římsu na místě, kde tělo přistálo. Byla to malá vodorovná oblast, nic víc než jen vršek balvanu. Kolem něj byla voda černá a hluboká.

Rozhlédla se po jezeře. Všude z vody vyčnívaly příkré útesy. Viděla, že jezero Nimbo bývalo hlubokým kaňonem předtím, než jej přehrada naplnila vodou. Viděla jen pár míst, kde šlo projít po pobřeží. Strany útesu padaly rovnou dolů do hlubin.

Po její pravici a levici Riley viděla hřebeny, které se podobaly tomu, kde stáli, vystupovaly přibližně do stejné výšky. Voda pod těmi útesy byla tmavá, beze stop po římsách, jaké ležely právě zde.

Cítila záchvěv porozumění.

"On už to předtím někdy provedl," řekla Billovi a Holbrookovi. "V tomto jezeře je další tělo."

*

Během cesty vrtulníkem, zpět na ústředí FBI ve Phoenixu, Holbrook řekl, "Takže si myslíte, že to nakonec je sériový případ?"

"Ano, myslím," řekla Riley.

Holbrook řekl: "Nebyl jsem si jistý. Hlavně jsem chtěl pro případ získat někoho dobrého. "Ale co jste viděla, že jste dospěla k tomuto rozhodnutí?"

"Existují další římsy, které vypadají stejně jako ta, přes kterou převrhl toto tělo," vysvětlovala. "Jednu z těch dalších použil už předtím a tělo se potopilo tak jak mělo. Ale možná tentokrát nemohl najít stejné místo. Nebo si možná myslel, že to je to stejné místo. Rozhodně ale čekal, že výsledek bude tentokrát stejný. Mýlil se."

Bill prohlásil, "Říkal jsem vám, že tam něco najde."

"Potápěči budou muset jezero prohledat," dodala Riley.

"To bude trvat dost dlouho," řekl Holbrook.

"Stejně se to musí udělat. Někde tam dole je další tělo. Můžete se na to spolehnout. Nevím, jak dlouho už je tam, ale je tam."

Odmlčela se, vnitřně posuzovala, co to všechno vypovídalo o osobnosti vraha. Byl zdatný a schopný. Nebyl to žádný patetický smolař jako Eugene Fisk. Byl spíš jako Peterson, vrah, který zajal a týral ji a April. Byl bystrý a vyrovnaný a zabíjení si důsledně užíval – sociopat, spíše než psychopat. Především byl sebevědomý.

Možná příliš sebevědomý, což mu škodilo, pomyslela si Riley.

Možná že to byla jeho zkáza.

Řekla: "Ten chlápek, kterého hledáme, není žádný kriminální ubožák. Můj odhad je, že je to obyčejný občan, přiměřeně vzdělaný, možná s manželkou a rodinou. Nikdo, kdo ho zná, si nemyslí, že je to vrah."

Riley sledovala Holbrookův obličej, zatímco si povídali. Přestože nyní věděla něco o případu, který dosud neznala, Holbrook jí stále připadal naprosto neproniknutelný.

Vrtulník zakroužil nad budovou FBI. Setmělo se a oblast tam dole byla dobře osvětlená.

"Podívej se támhle," řekl Bill a ukázal z okna.

Riley se podívala, kam ukazoval. Byla překvapena, když viděla, že odtud skalka vypadá jako gigantický otisk prstu. Rozprostíral se pod nimi jako uvítací cedule. Nějaký nekonvenční zahradní architekt rozhodl, že tento obraz, uspořádaný z kamene, se lépe hodí pro novou budovu FBI, než třeba květinová zahrada. Stovky velkých kamenů byly pečlivě umístěny do kroutících se řad, aby vytvořily iluzi rýh.

"Páni," řekla Riley Billovi. "Čí otisk prstů podle tebe použili? Myslím, že někoho legendárního. Možná Dillingera? "

"Nebo možná Johna Wayna Gacyho. Nebo Jeffreyho Dahmera."

Riley to přišlo jako zvláštní podívaná. Na zemi by nikdo nikdy neuhodl, že je uspořádání kamenů něco víc, než nesmyslné bludiště.

Připadalo jí to téměř jako znamení a varování. Tento případ se bude žádat, aby na věci pohlížela z nové a znepokojující perspektivy. Bude se nořit do temnoty, jakou si ani ona sama nepředstavovala.