Читать книгу Dokonalý Dům - Блейк Пирс - Страница 13

Eliza Longworthová spěchala k Pennyiným vchodovým dveřím, jak nejrychleji to dokázala. Bylo skoro osm hodin ráno a jejich cvičitelka jógy zpravidla přijížděla právě tou dobou.

Většinu noci probděla. Terpve za prvního světla měla dojem, že ví, co musí udělat. Jakmile se tak rozhodla, ucítila Eliza, jak jí padá kámen ze srdce.

Poslala Penny zprávu, v níž jí oznamovala, že měla za tu dlouhou noc spoustu času na přemýšlení a přehodnocení, zda se s ukončením jejich přátelství příliš neunáhlila. Měly by na tu lekci jógy přece jen zajít. A pak, až jejich cvičitelka Beth odejde, můžou se pokusit najít způsob, jak to mezi sebou urovnat.

Penny neodpověděla, to však Elize nebránilo se za ní stejně vydat. Sotva dorazila ke dveřím, uviděla, jak po dlouhé vinuté cestě přijíždí Beth a zamávala na ni.

„Penny!“ zakřičela a zaklepala na dveře. „Je tady Beth. Platí pořád naše jóga?“

Nedostalo se jí žádné odpovědi, a tak zazvonila na zvonek a zamávala rukama před kamerou.

„Penny, můžu dál? Měly bychom si na vteřinku promluvit, než se objeví Beth.“

Stále se neozývala žádná odpověď a Beth už od domu dělilo posledních sto metrů, rozhodla se proto jít dovnitř. Věděla, kde je schovaný záložní klíč, stejně však nejdřív zkusila dveře otevřít. Byly odemčené. Vešla do domu a dveře nechala otevřené pro Beth.

„Penny,“ zavolala. „Nechalas odemknuté dveře. Beth už parkuje. Dostalas moji textovku? Mohly bychom si na chvilku promluvit v soukromí, než začneme?“

Vešla do vstupní haly a čekala. Pořád ani slovo. Přešla do obývacího pokoje, kde obvykle cvičily jógu. I zde bylo prázdno. Zrovna se chystala zkontrolovat kuchyň, když vtom dorazila Beth.

„Dámy, jsem tady!“ ohlásila se od vchodových dveří.

„Ahoj, Beth,“ pozdravila se Eliza a otočila se, aby ji přivítala. „Dveře byly odemčené, ale Penny neodpovídá. Nevím, co se děje. Možná zaspala nebo je v koupelně nebo tak něco. Zajdu se podívat nahoru, jestli si mezitím chceš dát něco k pití. Určitě to bude jen minutka.“

„Žádný problém,“ prohlásila Beth. „Zákaznice, u které jsem měla být v devět třicet, stejně odřekla, tak nikam nespěchám. Klidně jí řekni, ať si dá na čas.“

„Dobře,“ přikývla Eliza a vydala se po schodech nahoru. „Za chvilku budem zpátky.“

Došlo zhruba do poloviny prvního schodiště, když ji napadlo, jestli neměla jet výtahem. Hlavní ložnice se nacházela ve třetím patře a takové dlouhé šplhání ji nijak nelákalo. Než si to stihla pořádně rozmyslet, uslyšla z přízemí jekot.

„Co se stalo?“ zakřičela a přitom už se otáčela a spěšně se vracela dolů.

„Rychle!“ volala Beth. „Dobrý Bože, pospěš si!“

Její hlas přicházel z kuchyně. Jen co dorazila na konec schodiště, Eliza se rozběhla, prohnala se obývacím pokojem a zabočila za roh.

Na kuchyňské podlaze ze španělských dlaždic ležela v obrovské kaluži krve Penny. Oči měla ztuhle otevřené vyděšením a tělo zkroucené v jakési hrůzné smrtelné křeči.

Eliza se hrnula ke své nejstarší a nejmilejší kamarádce a jak se k ní blížila, na husté tekutině jí to klouzalo. Podjela jí noha a ona tvrdě přistála na zemi, přičemž se celým tělem rozplácla v krvi.

S úpornou snahou se nepozvracet se doplazila k Penny a položila jí ruce na hruď. I přes oblečení cítila, jak je studená. Eliza jí však přesto zatřásla, jako by ji tím mohla probudit.

„Penny,“ žadonila, „probuď se.“

Její kamarádka nereagovala. Eliza pohlédla na Beth.

„Umíš první pomoc?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděla mladší žena roztřeseným hlasem a zavrtěla hlavou. „Ale myslím, že na tu je příliš pozdě.“

Eliza si jejího komentáře nevšímala a místo toho se snažila rozpomenout na kurz resuscitace, na který se před lety přihlásila. Zaměřoval se sice na pomoc dětem, princip by ale měl být stejný. Otevřela Penny ústa, zaklonila jí hlavu, zacpala nos a zhluboka vydechla do kamarádčina hrdla.

Poté se Penny vyšplhala kolem pasu, jednu ruku položila na druhou, obě dlaněmi dolů, a bříškem spodní dlaně prudce stlačila Pennin hrudník. Zopakovala to ještě podruhé a potřetí a pokoušela se dostat do nějakého rytmu.

„Ach bože,“ zaslechla zamumlat Beth a vzhlédla, aby zjistila, co se děje.

„Co je?“ zeptala se hrubě.

„Když na ni tlačíš, vytéká jí z hrudi krev.“

Eliza sklopila zrak. Byla to pravda. Při každém stlačení se objevil pomalý potůček krve, který vytékal z něčeho, co vypadalo jako široké tržné rány v její hrudní dutině. Znovu zrak zvedla.

„Zavolej na sto dvanáct!“ zakřičela, i když věděla, že to nemá cenu.

*

Jessie, která pociťovala nečekanou nervozitu, dorazila do práce brzy.

Se všemi těmi dodatečnými bezpečnostními opatřeními, jež zavedla, se rozhodla vyrazit do práce první den po třech měsících s dvacetiminutovým předstihem, aby měla jistotu, že tam bude před devátou, jak po ní chtěl kapitán Decker. Patrně se však v kličkování nespočetnými tajnými odbočkami a schodišti zlepšovala, protože jí cesta na centrální stanici netrvala ani zdaleka tak dlouho, jak čekala.

Zatímco kráčela z parkoviště k hlavnímu vchodu stanice, přejížděla očima tam a zpátky ve snaze odhalit cokoliv neobvyklého. Pak si však vzpomněla na to, co si včera těsně před tím, než usnula, slíbila. Nedovolí, aby ji hrozba jejího otce pohltila.

Neměla potuchy, jak obecné nebo přesné informace předal Bolton Crutchfield jejímu otci. Nemohla si ani být jistá, jestli Crutchfield mluví pravdu. Tak či tak s tím nemohla udělat o moc víc, než už dělala. Kat Gentryová prohlížela nahrávky Crutchfieldových návštěvníků. Jessie bydlela v podstatě v bunkru. Dnes dostane svou oficiální zbraň. A kromě toho musí žít vlastní život. Jinak se zblázní.

Do hlavní místnosti stanice se vracela s nemalými obavami, jak ji po tak dlouhé absenci přivítají. O to víc, když vzala v úvahu, že naposled tu byla ještě jako pouhá prozatímní pomocná profilující konzultantka.

Nyní se přívlastku „prozatímní“ zbavila a, i když byla technicky vzato stále konzultantka, dostávala zaplaceno od LAPD a těžila ze stejných výhod jako všichni ostatní příslušníci. To zahrnovalo i zdravotní pojištění, což, má-li to soudit na základě nedávných událostí, nepochybně hojně využije.

Vešla do rozlehlého hlavního pracovního prostoru, který tvořily desítky stolů, jež od sebe nedělilo nic víc, než korkové přepážky, nadechla se a čekala. Nic se ale nestalo. Nikdo nic neřekl.

Popravdě řečeno se zdálo, že si jejího příchodu nikdo ani nevšiml. Některé hlavy se skláněly nad policejními spisy. Jiné upíraly zrak na osoby na opačné straně stolu, ve vetšině případů svědky nebo podezřelé v želízkách.

Připadala si trochu zklamaná. Ještě víc se ale cítila hloupě.

Co jsem čekala—průvod?

Nevyhrála přece žádnou bájnou Nobelovu cenu za řešení případů. Odjela na dva a půl měsíce na výcvikovou akademii FBI. Bylo to sice bezva. Ale nikdo jí za to nebude tleskat.

Tiše prošla bludištěm stolů a míjela přitom detektivy, s nimiž v minulosti spolupracovala. Zhruba pětačtyřicetiletý Callum Reid vzhlédl od spisu, který si právě četl. Kývl na ni a brýle mu přitom málem spadly z čela, kde je měl posazené.

Alan Trembley, jemuž bylo něco přes dvacet a jemuž blonďaté kadeře jako vždy trčely do všech stran, měl na hlavě také brýle, ty jeho mu však spočívaly na nose, zatímco soustředěně vyslýchal postaršího muže, který vypadal, že si pořádně přihnul. Ani si Jessie nevšiml, když kolem něj procházela.

Došla ke svému až trapně uklizenému stolu, hodila na něj svou bundu a batůžek a posadila se. Sotva dosedla, uviděla z přestávkové místnosti vycházet Garlanda Mosese, jak si to s kávou v ruce šine po schodech nahoru do své kanceláře ve druhém patře. Vlastně to byl spíš přístěnek na smetáky.

Na nejvěhlasnějšího policejního profilistu celého LAPD se to zdálo jako poněkud nedůstojné pracoviště, Mosese to ale zjevně netrápilo. Popravdě to vypadalo, že ho toho celkově moc nezajímá. Bylo mu přes sedmdesát a pro oddělení pracoval jako konzultant především proto, aby se nenudil. Jako legendární profilista si mohl dělat víceméně, co se mu zlíbí. Dřív pracoval jako agent pro FBI, pak se ale přestěhoval na západní pobřeží, kde chtěl odejít do důchodu. Místo toho se ovšem nechal přesvědčit, aby konzultoval na oddělení. Souhlasil pod podmínkou, že si bude moci vybírat případy a určovat si vlastní pracovní hodiny. Vzhledem k jeho profesní historii k tomu nikdo nic nenamítal ani tehdy, ani dnes.

S chomáčem neupravených bílých vlasů, hrubou kůží a šatníkem někdy z roku 1981 měl pověst přinejlepším nevrlého bručouna a přinejhorším hotového protivy. Jessie nicméně během jejich jediné větší komunikace přišel hovorný, ne-li přímo přívětivý. Ráda by mu do hlavy nahlédla víc, stále se však trochu bála ho přímo oslovit.

Když se jí nad schody šouravě ztratil z dohledu, rozhlédla se kolem, zda neuvidí Ryana Hernandeze, detektiva, se kterým pracovala nejčastěji a kterého by s poměrnou jistotou označila za přítele. Nedávno dokonce začali používat svá křestní jména, což v policejních kruzích znamenalo vážnou věc.

Poprvé se ve skutečnosti setkali za neprofesionálních okolností v jejím posledním semestru na UC-Irvine minulý podzim, když ho její profesor pozval, aby přednášel před její třídou magisterské kriminální psychologie. Hernandez jim předložil případovou studii, již z celé třídy dokázala vyřešit jen Jessie. Později se také dozvěděla, že byla teprve druhou studentkou, která kdy případu přišla na kloub.

Od té doby zůstali v kontaktu. Jessie mu zavolala, aby jí poradil, když v ní začalo růst podezření ohledně motivů jejího manžela, ovšem předtím, než se ji pokusil zabít. A poté, co se přestěhovala zpět do DTLA, nastoupila do práce na centrální stanici, kde pracoval i Hernandez.

Pracovali spolu na několika případech, včetně vraždy Victorie Missingerové, filantropky z vyšší společnosti. Právě Jessiino odhalení vraha jí vydobylo respekt, jenž se z velké části podílel na její účasti na výcviku FBI. Nikdy by to ovšem nedokázala bez Ryana Hernandeze a jeho zkušeností a instinktů.

Byl dokonce tak uznávaný, že ho přidělili ke speciální jednotce u loupežných vražd, nazývané Speciální sekce vražd neboli zkráceně HSS. Zaměřovali se na vysokoprofilové případy, které vzbuzovaly nadměrný zájem médií nebo zvýšenou pozornost veřejnosti. K takovým případům zpravidla patřilo žhářství, vícenásobné vraždy, vraždy významných osob a samozřejmě sérioví vrahové.

Kromě jeho vyšetřovatelských talentů musela Jessie také uznat, že není nepříjemné trávit s ním čas. Měli mezi sebou uvolněný vztah, jako by se znali mnohem déle než jen šest měsíců. Když se nehlídala, prolétla jí v Quanticu hlavou několikrát myšlenka, zda by se věci vyvinuly jinak, kdyby se seznámili za jiných okolností. Jessie však tehdy ještě byla vdaná a Hernandez a jeho žena byli svoji už déle než šest let.

V tu chvíli otevřel dveře své kanceláře kapitán Roy Decker a vyšel ven. Decker měl vysokou a hubenou postavu a s výjimkou pár osamělých pramínků téměř žádné vlasy. Ještě mu nebylo ani šedesát, vypadal ale mnohem starší a jeho nažloutlý, vrásčitý obličej naznačoval, že je pod neustálým stresem. Nos mu končil v ostré špičce a malé oči měl vždy ve střehu, jako by byl nepřetržitě na lovu, což, připomněla si Jessie, svým způsobem taky byl.

Vkročil do hlavní místnosti a hned za ním i někdo další. Byl to Ryan. Vypadal přesně tak, jak si ho pamatovala. Něco přes sto osmdesát centimetrů, devadesát kilo, krátké černé vlasy a hnědé oči. Na sobě měl kabát a kravatu, které zakrývaly, jak svalnatou má postavu.

Měl třicet let, což bylo na úplného detektiva málo. Vystoupal však po profesním žebříčku rychle, zvlášť potom, co jako pochůzkový policista pomohl dopadnout neblaze proslulého sériového vraha jménem Bolton Crutchfield.

Zatímco s kapitánem Deckerem vycházeli, řekl mu šéf něco, co ho přimělo roztáhnout obličej do svého hřejivého, pohodového úsměvu, který působil tak odzbrojujícím dojmem, že mu ani vyslýchaní podezřelí nedokázali odolat. Ten pohled v Jessie k jejímu vlastnímu ohromení vzbudil nečekanou reakci. Někde v břiše zaznamenala podivný pocit, jaký už nezažila celá léta: motýly.

Hernandez ji zahlédl a zamával na ni. Oba muži k ní zamířili. Rozmrzelá z onoho nečekaného pocitu se postavila v naději, že se ho pohybem zbaví. Přinutila mozek, aby se přepnul do profesionálního režimu a pokoušela se na základě jejich výrazů odhadnout, o čem se ti dva spolu bavili. Oba však měli na tváři masky, což naznačovalo, že se snaží udržet obsah své konverzace mezi sebou. Jedné věci si Jessie ovšem všimla: Ryan vypadal unaveně.

„Vítejte zpátky, Huntová,“ pronesl Decker obřadně. „Věřím, že váš pobyt ve Virginii byl poučný?“

„Ano, velice, pane,“ odpověděla.

„Výborně. Přestože bych si moc rád poslechl podrobnosti, budeme to prozatím muset odložit na jindy. Místo toho si své nové dovednosti můžete rovnou vyzkoušet naostro. Máte případ.“

„Pane?“ řekla s lehkým překvapením. Předpokládala, že bude chtít, aby se do toho znovu pomalu dostala, a že nejdřív proberou její nové povinnosti v roli plnohodnotné, nikoli prozatímní, profilistky.

„Hernandez vám podrobnosti vysvětlí po cestě,“ oznámil jí Decker. „Jedná se o poněkud choulostivý případ a vyžádali si na něj speciálně vaše služby.“

„Opravdu?“ zeptala se Jessie a litovala svého nadšení ještě než to stihla doříct.

„Opravdu, Huntová,“ odvětil Decker a mírně se zamračil. „Zdá se, že jste si vysloužila pověst zaříkávačky předměstí. Teď to nemůžu dál rozvádět. Stačí, když vám řeknu, že ti nahoře chtějí, aby se v tomto případě postupovalo diskrétně. Očekávám od vás, že na to budete při práci pamatovat.“

„Ano, pane.“

„Dobrá. Promluvíme si později,“ prohlásil. Pak se otočil a bez dalšího slova odešel.

Ryan, který do té doby nepromluvil, se nyní konečně ozval.

„Vítej doma,“ řekl. „Jak se máš?“

„Není to nejhorší,“ odpověděla a ignorovala rozechvělý pocit, jenž se znenadání vrátil. „Jen si zase zvykám na to, jak věcí chodí, znáš to.“