Читать книгу Dokonalý Dům - Блейк Пирс - Страница 9

Přestože poněkud vypadla ze cviku, podařilo se Jessie proklestit si cestu dopravou z centra L.A. do Norwalku bez větších potíží. Aby se po cestě nemusela moc soustředit na to, kam se chystá, rozhodla se zavolat své rodině.

Její adoptivní rodiče, Bruce a Janine Huntovi, žili v Las Cruces v Novém Mexiku. On byl bývalý agent FBI a ona bývalá učitelka. Jessie u nich strávila pár dní, když byla na cestě do Quantica, a doufala, že to samé udělá i až se bude vracet. Jenže jí mezi koncem programu a návratem do práce nezbýval dostatek času, a tak musela druhou návštěvu oželit. Nicméně tam pořád chtěla brzy znovu zajet, zvlášť proto, že její máma sváděla boj s rakovinou.

Nepřipadalo jí to fér. Janine se s nemocí s přestávkami potýkala už víc než deset let, a to ještě po tom, co se jí před lety stala taková tragédie. Nedlouho předtím, než adoptovali šestiletou Jessie, totiž Huntovi přišli o syna v batolecím věku, také kvůli rakovině. Natolik toužili zaplnit náhlou prázdnotu v srdci, že jim nevadilo, že si k sobě berou dceru sériového vraha, jenž jí zavraždil matku a samotnou ji nechal napospas smrti. Jelikož Bruce pracoval pro FBI, američtí maršálové, kteří ji umístili do programu na ochranu svědků, usoudili, že to tak bude jen logické. Na papíře to všechno dávalo dokonalý smysl.

Zahnala ty myšlenky z hlavy a vytočila příslušné číslo.

„Ahoj, taťko,“ pozdravila. „Jak se daří?“

„Dobře,“ odpověděl. „Mamka odpočívá. Chceš zavolat později?“

„Ne. Můžeme mluvit spolu. S ní si promluvím večer nebo někdy. Co je u vás nového?“

Před čtyřmi měsíci by se jí s ním bez mámy mluvit nechtělo. Bruce Hunt byl muž, který si k sobě jen tak někoho nepustil, a Jessie taky nebyla právě zosobněním vřelosti. Z dětství na něj měla smíšené vzpomínky pohybující se od radosti k frustraci. Pamatovala si na lyžařské výlety, stanování a túry v horách a rodinné dovolené v Mexiku, kam to měli necelých sto kilometrů.

Také si ale pamatovala na hlasité hádky, obzvlášť ve svých pubertálních letech. Bruce uznával disciplínu. Jessie, jež v sobě roky dusila hněv za to, jak v jediném okamžiku přišla o svou matku, své jméno i svůj domov, měla naopak tendence neposlouchat. Od té doby, co nastoupila ke studiu na USC a následně ho dokončila, spolu mluvili celkem možná dvacetkrát. Navštěvovali se jen výjimečně.

Když se ale před nedávnem mamce vrátila rakovina, donutilo je to spolu hovořit bez prostředníka. A nějak se tím mezi nimi prolomily ledy. Dokonce za ní přijel i do L.A., aby jí pomohl se zotavit po břišním zranění, které jí Kyle minulý podzim přivodil při svém útoku.

„Tady se nic moc neděje,“ odpověděl na její otázku. „Mamka měla včera další chemoterapii, proto teď pospává. Pokud se na to bude cítit, možná si později zajdeme někam na večeři.“

„I s celou vaší policajtskou partou?“ dobírala si ho. Její rodiče se před pár měsíci přestěhovali ze svého domu do bytového zařízení pro seniory, které bylo obsazeno převážně vysloužilými policisty z Las Cruces PD, oddělení šerifa a FBI.

„Kdepak, jen my dva. Představoval jsem si večeři při svíčkách. Ovšem někde, kde můžeme vedle stolu postavit lavor, kdyby náhodou musela zvracet.“

„Ty jsi opravdu nenapravitelný romantik, taťko.“

„Dělám, co můžu. Jak se máš ty? Předpokládám, že svůj FBI výcvik jsi dokončila úspěšně.“

„Z čeho tak usuzuješ?“

„Protožes věděla, že se tě na to zeptám, a kdybys mi měla oznamovat špatné zprávy, ani bys nevolala.“

Jessie musela uznat, že na starého psa mu to ještě pořád slušně pálí.

„Prošla jsem,“ potvrdila. „Už jsem zpátky v L.A. Zítra začínám v práci a teď… jen zařizuju, co je třeba.“

Nechtěla mu říkat, kam ve skutečnosti míří, aby ho zbytečně neznepokojovala.

„To zní zlověstně. Proč mám dojem, že si nejdeš do obchodu pro chleba?“

„Nechtěla jsem, aby to tak vyznělo. Asi jsem jen mimo ze všeho toho cestování. Vlastně už jsem skoro na místě,“ zalhala. „Mám zavolat večer nebo počkat do zítřka? Nerada bych vám kazila nóbl večeři s lavorem na zvracení.“

„Možná zítra,“ poradil.

„Tak jo. Pozdravuj mamku. Mám tě ráda.“

„Já tě mám taky rád,“ řekl a zavěsil.

Jessie se pokusila soustředit na silnici. Doprava se začínala zhoršovat a z její cesty na NRD, která obvykle trvala pětačtyřicet minut, jí stále zbývalo další půl hodiny.

NRD, celým názvem Nerehabilitační oddělení, byla speciální samostatná jednotka přidružená k Norwalkské metropolitní státní nemocnici. V hlavní budově léčebny přebývali nejrůznější duševně nemocní pachatelé, u nichž soud rozhodl, že nejsou způsobilí k pobytu v běžné věznici.

Přístavba NRD, o jejíž existenci neměla veřejnost ani většina policejních a zdravotnických zaměstnanců tušení, však sloužila k mnohem choulostivějším účelům. Byla stavěná pro maximálně deset zločinců, které bylo třeba uvěznit poněkud tajněji. V současné době tam drželi pouze pět lidí, samé muže, samé sériové sexuální násilníky a vrahy. Jedním z nich byl Bolton Crutchfield.

Jessie se v myšlenkách zatoulala ke dni, kdy ho tam navštívila naposled. Bylo to předtím, než odjela na Národní akademii, a neřekla mu tehdy, že ji nějaký čas neuvidí. Chodila za Crutchfieldem pravidelně od minulého podzimu, kdy v rámci svého magisterského praktika obdržela povolení ho vyslýchat. Tamější zaměstnanci tvrdili, že s doktory a výzkumníky většinou odmítá hovořit. Z důvodů, jež Jessie pochopila teprve později, však proti její návštěvě nic nenamítal.

Během dalších několika týdnů dospěli k jakési dohodě. On jí poví podrobnosti o svých zločinech, jejich provedení a konkrétních motivech, pokud mu ona na oplátku sdělí něco o svém vlastním životě. Zpočátku se to zdálo jako spravedlivý obchod. Koneckonců usilovala o to, aby se stala policejní profilistkou se zaměřením na sériové vrahy. Jestliže se jí podaří jednoho z nich přimět, aby jí svěřil detaily činů, jichž se dopustil, mohlo by to pro ni mít nedozírnou cenu.

A navíc se ukázalo, že k tomu dostane dodatečný bonus. Crutchfield dokázal nějakým způsobem vyvozovat informace jako Sherlock Holmes, i když byl zavřený v psychiatrické léčebně. Stačilo mu se na Jessie podívat a okamžitě dokázal odhadnout spoustu věcí o jejím životě.

Tuto dovednost použil v kombinaci s informacemi, jež mu poskytla o jistém případu, k tomu, aby jí poradil s několika zločiny, včetně vraždy bohaté filantropky z Hancock Parku. Upozornil ji také na to, že její manžel možná není tak důvěryhodný, jak by se mohlo zdát.

Naneštěstí pro Jessie fungovaly jeho dedukční schopnosti i proti ní. Jejím prvotním důvodem, proč se s Crutchfieldem vůbec chtěla setkat, bylo to, že si všimla, že své vraždy provedl po vzoru jejího otce, legendárního a dosud nedopadeného sériového vraha, Xandera Thurmana. Thurman ovšem své vraždy spáchal o víc než dvacet let dříve na venkově v Missouri. Pro vraha působícího v jižní Kalifornii se to tedy zdálo jako podivně náhodná, nepochopitelná volba.

Nicméně se ukázalo, že Bolton byl jeho velkým fanouškem. A jakmile se ho Jessie začala vyptávat, co ho na těch starých vraždách tak zaujalo, netrvalo mu dlouho si dát věci dohromady a přijít na to, že ta mladá žena před ním má k Thurmanovi osobní vztah. Nakonec přiznal, že ví, že je to jeho dcera. A prozradil jí ještě něco—s jejím otcem se dva roky předtím setkal.

S radostí v hlase ji informoval, že její otec vstoupil do léčebny přestrojený za doktora a podařilo se mu s vězněm zapříst rozsáhlý rozhovor. Prý hledal svou dceru, jíž změnili jméno a umístili ji do programu na ochranu svědků poté, co jí zabil matku. Měl podezření, že by jednoho dne mohla dojít Crutchfielda navštívit, protože se jejich zločiny navzájem tak podobaly. Thurman chtěl, aby mu Crutchfield dal vědět, pokud se někdy objeví, a předal mu její nové jméno a adresu.

Od té chvíle se z jejich vztahu vytratila veškerá rovnováha a to ji nesmírně znepokojovalo. Crutchfield jí i nadále poskytoval informace o svých zločinech a radil jí se zločiny ostatních. Oba si však byli vědomi, že má v rukou všechny trumfy.

Znal její jméno. Věděl, jak vypadá. Věděl, v jakém bydlí městě. V jenom okamžiku dokonce zjistil, že přebývá v bytě své kamarádky Lacy a kde to je. A podle všeho dokázal i zpoza mříží údajně utajené léčebny sdělit všechny tyto údaje jejímu otci.

Jessie si byla poměrně jistá, že právě to byl alespoň zčásti důvod, proč Lacy, ambiciózní módní návrhářka, přijala šestiměsíční práci v Miláně. Jednalo se sice o skvělou příležitost, ale zároveň ji to taky zaneslo na opačnou stranu světa od Jessiina nebezpečného života.

Zatímco Jessie sjížděla z dálnice a od NRD už ji dělilo jen pár minut, vzpomněla si, jak Crutchfield konečně zmáčkl spoušť nevyřčené hrozby, která visela nad každým jejich setkáním.

Možná to bylo proto, že na několik měsíců odjížděla. Možná to bylo prostě naschvál. Když mu ale skrze prosklenou přepážku naposled pohlédla do vychytralých očí, vytasil na ni šokující novinku.

„Trochu si s vaším otcem popovídáme,“ oznámil jí se svým úlisným jižanským přízvukem. „Neřeknu vám kdy, nechci vám zkazit překvapení. Ale bude to nádhera, tím jsem si zcela jistý.“

Následující slovo ze sebe dokázala jen stěží vypravit. „Jak?“

„Ach, s tím si nedělejte starosti, slečno Jessie,“ pronesl uklidňujícím tónem. „Buďte si ale jistá, že až spolu budeme mluvit, nezapomenu ho od vás pozdravovat.“

Když zajížděla do areálu nemocnice, položila si tu samou otázku, která jí od té doby neustále vrtala hlavou a kterou dokázala zahnat, jen pokud se upřeně soustředila na jinou práci: opravdu to udělal? Zatímco se o tisíce kilometrů dál učila, jak chytat lidi, jako je on a její otec, opravdu se ti dva podruhé setkali navzdory všem bezpečnostním opatřením, jež měla přesně něčemu takovému zabránit?

Měla pocit, že tuhle záhadu zanedlouho rozluští.