Читать книгу Dokonalý Dům - Блейк Пирс - Страница 7

Jessie Huntová se s trhnutím probudila a na okamžik nechápala, kde je. Teprve po pár vteřinách si vzpomněla, že je ve vzduchu, na pondělním dopoledním letu z Washingtonu, D.C., zpátky do Los Angeles. Podívala se na hodinky a zjistila, že do přistání stále zbývají dvě hodiny.

Jelikož nechtěla znovu usnout, pokusila se probudit hltem z láhve s vodou, která byla nacpaná v kapse na sedadle. Převalovala ho v ústech a snažila se zbavit nepříjemného suchého pocitu na jazyku.

K dřímání měla dobrý důvod. Posledních deset týdnů patřilo k těm nejúnavnějším v jejím životě. Právě totiž dokončila Národní akademii FBI, intenzivní výcvikový program pro místní policejní personál, jehož cílem bylo seznámit se s vyšetřovacími technikami FBI.

Exkluzivního programu se mohli zúčastnit pouze jedinci, které nominovali jejich nadřízení. Pokud člověka nepřijali přímo do Quantica, aby se stal formálním agentem FBI, představoval tento rychlokurz druhou nejlepší možnost.

Jessie by za normálních okolností nesplňovala podmínky pro účast. Až donedávna působila pouze jako prozatímní pomocná policejní profilistka pro LAPD. Pak ale vyřešila vysokoprofilový případ a její cena prudce stoupla.

Když se na to dívala zpětně, chápala Jessie, proč na akademii upřednostňovali zkušenější policisty. První dva týdny programu měla dojem, že ji zdolá už jen samotné množství informací, kterými ji tam zahrnovali. Chodila na hodiny forenzních věd, práva, teroristického myšlení a její hlavní disciplíny, behaviorálních věd, kde se kladl důraz na to, jak se vrahům dostat do hlavy, a lépe tak porozumět jejich pohnutkám. A to ani nemluvila o nekonečném tělesném výcviku, po němž ji bolely všechny svaly v těle.

Nakonec se do toho však dostala. Kurzy, které jí připomínaly její nedávné magisterské studium kriminální psychologie, začaly dávat smysl. Tělo na ni zhruba po měsíci už nekřičelo při každém probuzení. A nejlepší na tom bylo, že během doby strávené v jednotce behaviorálních věd měla možnost komunikovat s těmi nejlepšími experty na sériové vrahy na světě. Doufala, že k nim jednoho dne bude také patřit.

Navíc to mělo ještě jednu výhodu. Jelikož od rána do večera tak tvrdě dřela, po psychické i fyzické stránce, téměř nikdy se jí nezdály žádné sny. Nebo přinejmenším žádné noční můry.

Doma se často budívala s křikem a orosená studeným potem, neboť se jí v podvědomí přehrávaly vzpomínky z dětství či jiná traumata z méně vzdálených dob. Stále si vybavovala nejčerstvější zdroj své úzkosti. Byl to její poslední rozhovor s uvězněným sériovým vrahem, Boltonem Crutchfieldem; ten, v němž jí oznámil, že si hodlá brzy popovídat s jejím vlastním zabijáckým otcem.

Kdyby strávila posledních deset týdnů v L.A., většinu toho času by horečně přemítala, zda Crutchfield mluvil pravdu nebo se ji jen snažil rozhodit. A pokud to myslel vážně, jak se mu zpoza zamknutých dveří zabezpečené psychiatrické léčebny podaří uskutečnit hovor s vrahem na útěku?

Jelikož se však místo toho nacházela o několik tisíc mil dál a každou vteřinu každého dne se soustředila na neúprosně náročné úkoly, neměla čas se Crutchfieldovými výroky zabývat. Brzy sice asi znovu začne, teď ale ještě ne. Teď byla jednoduše příliš unavená na to, aby si s ní její mozek mohl zahrávat.

Zatímco se opět uvelebovala na sedadle a pomalu se nechávala odnášet zpátky do dřímoty, vytanula Jessie v hlavě poslední myšlenka.

Takže pokud chci po zbytek života v klidu spát, stačí, když budu každé ráno posilovat, dokud se skoro nepozvracím, a pak se oddám deseti hodinám nepřetržité odborné výuky. To zní jako skvělý plán.

Koutky jí zacukal úsměv, ale než se jí stihl zcela rozlít po tváři, zase už spala.

*

Onen příjemný pocit pohody zmizel ve stejném okamžiku, kdy toho odpoledne vyšla před letiště LAX. Od této chvíle se bude muset mít opět neustále na pozoru. Koneckonců, jak zjistila, než odjela do Quantica, dosud nedopadený sériový vrah se vydal na lov. Xander Thurman strávil měsíce jejím hledáním. Thurman byl shodou okolností také její otec.

Z letiště se nechala spolujízdou odvézt do práce, což znamenalo centrální komunitní policejní stanici v centru L.A. Oficiálně začínala pracovat až zítra a na tlachání neměla náladu, a tak do hlavní místnosti stanice ani nechodila.

Místo toho zamířila k přihrádce se svou poštou a vyzvedla si veškerou korespondenci, kterou jí sem přeposílali z poštovního boxu. Nikdo—ani její kolegové, ani její kamarádi, ani její adoptivní rodiče—neznal její skutečnou adresu. Pronajala si byt prostřednictvím leasingové společnosti; na smlouvě se nikde neobjevovalo její jméno a neexistovaly žádné dokumenty, jež by ji s budovou mohly spojit.

Jakmile měla svou poštu, prošla postranní chodbou k autoparku, kde v sousední uličce vždycky čekala řada taxíků. Do jednoho z nich nasedla a navedla ho k obchodnímu středisku, které stálo vedle jejího bytového komplexu, zhruba o tři kilometry dál.

Jedním z důvodů, proč si k bydlení vybrala právě tohle místo, když její kamarádka Lacy trvala na tom, aby se vystěhovala, bylo to, že ho šlo jen těžko najít a ještě hůř se do něj dostávalo bez povolení. Zaprvé, parkoviště se nacházelo pod vedlejším obchodním komplexem ve stejné budově, takže kdyby ji někdo pronásledoval, měl by potíže určit, kam vlastně jde.

Zadruhé, i kdyby na to přišel, budovu chránili vrátný a pracovník bezpečnostní služby. K otevření vchodových dveří i výtahů bylo zapotřebí mít čipovou kartu. A žádný z bytů nebyl zvenku označen žádnými čísly. Nájemníci si zkrátka museli zapamatovat, které dveře jim patří.

Jessie i tak podnikla dodatečná bezpečnostní opatření. Za taxi zaplatila v hotovosti a jakmile z něj vystoupila, zamířila do obchodního centra. Nejdříve rychle prošla kavárnou, kde se protáhla mezi davy lidí, a poté vyšla bočním východem.

Následně si přes své po ramena dlouhé hnědé vlasy přetáhla kapuci a přešla přes zónu s občerstvením do chodby, kde dveře s nápisem „Pouze pro zaměstnance“ sousedily se dveřmi vedoucími na toalety. Strčila do dveří na dámské záchody, aby případný pronásledovatel viděl, jak se zavírají, a myslel si, že zmizela právě tam. Pak místo toho, aniž by se otáčela, spěšně prošla vchodem pro zaměstnance, za nímž se rozléhala dlouhá chodba se zadními východy z jednotlivých obchodů.

Proběhla zahýbající chodbou, dokud nedorazila ke schodišti s cedulí „Úklid“. Rychle seběhla ze schodů a otevřela si dveře čipovou kartou, kterou dostala od správce budovy. Podařilo se jí vyjednat si do této části budovy speciální přístup na základě své příslušnosti k LAPD. Raději se nepokoušela vysvětlovat, že se jedná o bezpečnostní opatření, protože její otec je sériový vrah na útěku.

Dveře úklidové místnosti se za ní zavřely a zamknuly a ona pokračovala úzkou chodbičkou, v níž všemi směry vyčnívaly odkryté trubky a kovové klece, které chránily zařízení, jimž nerozuměla. Po několika minutách překračování a proplétání mezi překážkami se ocitla v malém výklenku vedle velkého bojleru.

Zákoutí se nacházelo v neosvětlené prostřední části chodby a nebylo těžké ho minout. Když tu byla poprvé, museli ji na něj upozornit. Teď do něj zapadla a z kapsy přitom vytahovala starý klíč, který dostala ke staromódnímu zámku, jenž visel na dveřích. Otočila jím, do těžkých dveří se opřela a rychle je za sebou zase zavřela a zamkla.

Tím se ocitla v zásobovací místnosti v suterénu bytového komplexu, kde bydlela. Oficiálně se tak přesunula z obchodního střediska do budovy se svým bytem. Spěšně přešla na opačný konec potemnělé místnosti a málem přitom zakopla o kbelík s bělidlem, který se válel na podlaze. Otevřela další dveře, prošla prázdnou pracovnou správce údržby a dorazila k úzkému schodišti, vedoucímu do zadní chodby na hlavním podlaží budovy.

Zabočila za roh do vestibulu s řadou výtahů a slyšela, jak si vrátný Jimmy a strážce Fred ve vstupní hale přátelsky povídají s jedním z nájemníků. Sama teď neměla čas se s nimi vybavovat, slíbila si ale, že později je zajde pozdravit.

Oba to byli milí chlapi. Fred dřív dělal u dopravní policie, od níž ovšem předčasně odešel do penze kvůli ošklivé nehodě, která se mu v práci přihodila na motorce. Zůstala mu po ní kulhavá noha a veliká jizva na levé tváři, ani jedno ho však neodradilo od neustálého vtipkování. Jimmy mohl mít kolem pětadvaceti a byl to sympatický, upřímný kluk, jemuž tahle práce pomáhala zaplatit studium na vysoké škole.

Prošla vestibulem ke služebnímu výtahu, který ze vstupní haly nebylo vidět, použila svou kartu a napjatě čekala, zda se neukáže, že ji někdo pronásledoval. Věděla, že je to velice nepravděpodobné, i tak ale nervózně přešlapovala z jedné nohy na druhou, dokud dolů nedojel výtah.

Jen co před ní zastavil, vstoupila dovnitř, zmáčkla tlačítko pro čtvrté patro a následně stiskem dalšího tlačítka zavřela dveře. Když se ve čtvrtém patře opět otevřely, vydala se chodbou chvatně ke svému bytu. Zatímco se snažila popadnout dech, pustila se do důkladné prohlídky svých dveří.

Na první pohled působily stejně nezajímavým dojmem, jako všechny ostatní v jejím poschodí. Když se sem však nastěhovala, nechala si nainstalovat několik bezpečnostních vylepšení. Nejprve o krok ustoupila, aby stála metr od dveří a v přímé linii s kukátkem. Po jeho obvodu se rozlévala matná zelená záře, již nešlo zachytit z žádného jiného úhlu. Znamenalo to, že se do objektu nikdo nepokusil dostat násilím. Kdyby ano, kukátko by zářilo červeně.

Kromě kamery Nest, kterou si pořídila na zvonek, bylo po celé chodbě rozmístěno několik dalších skrytých kamer. Jedna z nich měla nezakrytý výhled na její dveře. Druhá snímala chodbu až po zadní stranu výtahu a vedlejší schodiště. A třetí byla natočená opačným směrem, ke druhému schodišti. Po cestě taxíkem je všechny zkontrolovala a nenašla kolem svého bytu za dnešek žádné podezřelé pohyby.

Dalším krokem byl vstup. Tradičním klíčem odemkla první zámek a po vložení karty uslyšela, jak se odemyká i ten druhý. Sotva vešla dovnitř, spustilo její pohybové čidlo poplach, kterého si nevšímala, dokud si nepoložila batoh na zem, nezamkla oba zámky a nezasunula bezpečnostní západku. Teprve pak zadala příslušný osmimístný kód.

Následně zpoza dveří sebrala obušek a spěšně zamířila do ložnice. Vedle vypínače zvedla sundávací zarámovaný obrázek, pod nímž se skrýval bezpečnostní panel. Naťukala do něj čtyřčíselný kód, a deaktivovala tak druhý, tichý alarm—ten, který by přímo kontaktoval policii, kdyby ho nezrušila do čtyřiceti vteřin.

Až poté si dovolila znovu začít dýchat. Zatímco se pomalu nadechovala a vydechovala, procházela se po svém malém bytě s obuškem v ruce, připravená na všechno. Prohledala ho odshora dolů—skříně, sprchu i spíž. Dohromady jí to nezabralo víc než minutu.

Když si byla jistá, že je sama a v bezpečí, zkontrolovala také všech šest video chůviček, které si rozestavila různě po bytě. Pak prohlédla zámky na oknech. Všechno bylo v pořádku. Zbývalo se tedy podívat na jediné místo.

Vešla do koupelny a otevřela úzký přístěnek s policemi plnými hygienických a čistících potřeb, jako toaletní papír, zvon, pár kostek mýdla, sprchové stěrky a prostředek na čištění zrcadel. Na levé straně přístěnku se nacházela malá přezka, které by si člověk nevšiml, kdyby nevěděl, kde ji hledat. Otočila ji a zatáhla a ucítila cvaknout neviditelnou západku.

Za regálem se otevřel průchod k nesmírně stísněné šachtě, kde byl k cihlové stěně připevněný provazový žebřík. Jak jáma, tak žebřík sahaly z jejího bytu ve čtvrtém patře až do vzduchové kapsy pod prádelnou ve sklepě. Měla fungovat jako poslední úniková cesta pro případ, že všechna ostatní bezpečnostní opatření selžou. Doufala, že ho nikdy nebude potřebovat.

Vrátila regál na místo a už už se chystala vrátit do obývacího pokoje, když koutkem oka zachytila svůj odraz v koupelnovém zrcadle. Bylo to poprvé, co měla příležitost se na sebe důkladně podívat, od té doby, co odjela. Líbilo se jí, co před sebou vidí.

Na první pohled nevypadala nijak zvlášť jinak než předtím. Během svého pobytu u FBI měla narozeniny a bylo jí teď dvacet devět, na jejím vzhledu se to ale neprojevilo. Popravdě si myslela, že vypadá líp, než před svým odjezdem.

Vlasy měla pořád hnědé, nyní ovšem působily jaksi živějším dojmem, ne tak zplihle, jako když před všemi těmi týdny opouštěla L.A. Navzdory dlouhým dnům u FBI jí zelené oči jiskřily energií a už se pod nimi nevyjímaly ty tmavé kruhy, na které si tak zvykla. Její štíhlá postava pořád měřila sto osmdesát, připadala si ale silnější a odolnější. Na pažích se jí zřetelněji rýsovaly svaly a trup měla z nekonečných sedů lehů a planků zpevněný. Cítila se… připravená.

Přesunula se do obývacího pokoje a konečně rozsvítila světla. Chviličku jí trvalo, než si vzpomněla, že veškerý nábytek kolem ní patří jí. Většinu ho nakoupila těsně předtím, než odjela do Quantica. Neměla moc na výběr. Všechny věci z domu, jenž vlastnila se svým sociopatickým a v současnosti uvězněným exmanželem Kylem, prodala. Nějakou dobu pak pobývala v bytě Lacy Cartwrightové, kamarádky z vysoké školy. Když se k ní však někdo vloupal, aby tím jménem Boltona Crutchfielda poslal Jessie zprávu, Lacy trvala na tom, že musí víceméně okamžitě odejít.

A tak také udělala. Dočasně se ubytovala v hotelu, dokud se jí nepodařilo najít bydlení—tohle bydlení—které by splňovalo její nároky na bezpečnost. Jenže bylo zcela nezařízené, a tak vyhodila balík peněz ze svého rozvodového vyrovnání za hromadný nákup nábytku a spotřebičů. Jelikož velice brzy poté musela vyrazit na Národní akademii, neměla dosud šanci si nic z toho pořádně užít.

Doufala, že teď tomu bude jinak. Posadila se na pohovku, opřela se a příjemně uvelebila. Na podlaze vedle ní ležela krabice označená jako „věci na roztřídění“. Zvedla ji a začala se jí prohrabávat. Většinu tvořily úřední papíry, kterými se v dané chvíli neměla v úmyslu zabývat. Úplně na dně krabice našla svatební fotografii 8 x 10, na níž byla ona a Kyle.

Téměř nechápavě na ni zírala a užasla nad tím, že ta samá osoba, co žila život na fotografii nyní seděla tady. Téměř před desetiletím, ve druhém ročníku na USC, začala chodit s Kylem Vossem. Krátce po promocích spolu začali bydlet a před třemi roky se vzali.

Dlouho se zdálo, že jde všechno báječně. Bydleli v pěkném bytě nedaleko od centra Los Angeles, neboli DTLA, jak se tam tomu často říkávalo. Kyle si našel dobrou práci ve finančnictví a Jessie studovala na magistru. Žili pohodlný život. Navštěvovali nové restaurace a chodili se dívat do populárních barů. Jessie byla šťastná a pravděpodobně by tak dokázala vydržet i do budoucna.

Jenže pak Kyla ve společnosti povýšili do kanceláře v Orange County a on trval na tom, aby se tam přestěhovali do moderní vily. Jessie navzdory své nejistotě souhlasila. Teprve tehdy se projevila Kylova pravá povaha. Posedla ho touha stát se členem tajného klubu, o němž se nakonec prozradilo, že funguje jako zástěrka pro prostituční služby. S jednou z tamějších žen si začal aférku. Když se to pak zvrtlo, zabil ji a snažil se to hodit na Jessie. Aby toho nebylo málo, poté, co mu na to Jessie přišla, pokusil se zabít i ji.

Ale ani teď, když si prohlížela jejich svatební fotku, nejevil její manžel žádnou známku toho, čeho byl ve skutečnosti schopen. Vypadal jako pohledný, přívětivý a lišácký budoucí mistr vesmíru. Zmačkala fotografii do kuličky a zahodila ji směrem ke koši v kuchyni. Dopadla přímo doprostřed, což v ní vzbudilo nečekaně očisťující pocit.

Fííí! To musí něco znamenat.

Něco na tomto místě na ni působilo osvobozujícím dojmem. Vše—nový nábytek, žádné osobní památky i její skoro paranoidní bezpečností opatření—tady patřilo jí. Byl to nový začátek.

Natáhla se a nechala své svaly uvolnit po dlouhém letu v natěsnaném letadle. Tento byt byl její—první místo za více než šest let, o kterém mohla něco takového pravdivě říct. Mohla jíst pizzu na gauči a nechat krabici jen tak povalovat, aniž by si kvůli tomu někdo stěžoval. Ne, že by byla ten typ člověka, co by něco takového udělal. Šlo ovšem o to, že by mohla.

Z myšlenky na pizzu najednou dostala hlad. Vstala, aby se podívala do ledničky. Nejen, že zela prázdnotou, ale navíc nebyla ani zapnutá. Až v tu chvíli si vzpomněla, že ji tak nechala schválně, protože jí připadalo nesmyslné platit za elektřinu, když bude dva a půl měsíce pryč.

Zapojila ji do zásuvky a jelikož nedokázala chvíli posedět, rozhodla se zajít nakoupit. Pak ji napadlo něco jiného. Vzhledem k tomu, že do práce musela až zítra a odpoledne ještě přiliš nepokročilo, mohla by se zastavit i někde jinde: na místě—a u člověka—o němž věděla, že ho bude muset dřív nebo později navštívit.

Po většinu času v Quanticu se jí to úspěšně dařilo dostat z hlavy, nicméně tu stále byla ona záležitost s Boltonem Crutchfieldem. Uvědomovala si, že by to měla nechat plavat, že se ji během jejich posledního setkání snažil navnadit.

Přesto však potřebovala mít jistotu: opravdu našel Crutchfield způsob, jak se setkat s jejím otcem, Xanderem Thurmanem, Ozarkským katem? Opravdu přišel na způsob, jak se spojit s vrahem nespočtu lidí, včetně její matky; s mužem, který ji jako šestileté dítě nechal samotnou přivázanou vedle matčina těla napospas smrti v promrzlé, osamocené chatě?

Brzy to hodlala zjistit.