Читать книгу Dokonalá manželka - Блейк Пирс - Страница 12

Objednala se u své bývalé terapeutky, doktorky Janice Lemmonové. Už samotné vědomí, že kvůli tomu bude muset opět navštívit staré dobré známé prostředí, jí pomohlo se trochu uklidnit. Jen co měla schůzku domluvenou, téměř okamžitě z ní panika opadla.

Když ten večer přišel Kyle domů—a dokonce brzy—objednali si jídlo na dovážku a pustili si béčkový, zato zábavný film o alternativních realitách s názvem 13. patro. Ani jeden se sice formálně neomluvil, vypadalo to však, že se jim znovu podařilo najít jejich komfortní zónu. Když film skončil, nezdržovali se před sexem ani vycházením schodů. Místo toho na ni Kyle skočil rovnou na gauči. Jessie to připomnělo dobu, kdy byli čerství novomanželé.

Toho rána jí Kyle před odchodem do práce dokonce přichystal snídani. Byla to katastrofa—spálený toust, roztékající se vajíčka a nepropečená krůtí slanina—Jessie si ale cenila jeho snahy. Trochu v ní hlodal špatný pocit kvůli tomu, že mu neřekla, jaké má na dnešek plány. Na druhou stranu se jí stejně neptal, takže vlastně nelhala.

Teprve když následující den ujížděla po dálnici a na obzoru začaly vystupovat obrysy mrakodrapů stoupajících z centra Los Angeles, cítila Jessie, jak stažený uzlík nervozity v jejím břiše povoluje. Polední cesta z Orange County jí trvala sotva hodinu, přičemž do města dorazila úmyslně brzy, aby se nejdřív mohla trochu projít. Zaparkovala na parkovišti kousek od ordinace doktorky Lemmonové, naproti kavárně Original Pantry na rohu ulice Figueora a Západní deváté.

Pak ji napadlo zavolat bývalé spolubydlící z USC a nejstarší kamarádce ze školy, Lacey Cartwrightové, která žila a pracovala nedaleko odtud, a zeptat se jí, jestli by někam nezašla. Odpověděla jí ovšem pouze hlasová schránka, a tak zanechala vzkaz. Jak vykročila po ulici Figueroa směrem k Hotelu Bonaventure, Lacey jí napsala, že má ten den příliš moc práce, ale že se můžou potkat příště, až bude mít Jessie cestu kolem.

Kdo ví, kdy to bude?

Zahnala své zklamání a soustředila se na město kolem sebe. Dychtivě nasávala všechny výjevy a zvuky každodenního ruchu, jimiž se tolik lišilo od jejího nového bydlení. Když došla k 5. ulici, zabočila doprava a loudavým krokem pokračovala v cestě.

Připomínalo jí to nepříliš dávné časy, kdy dělala přesně to samé několikrát týdně. Pokaždé, když neúspěšně zápasila s případovou studií do školy, vyšla si ven a potulovala se po ulicích. Doprava jí přitom sloužila jako bílý šum, zatímco si v hlavě problematický případ převracela ze všech stran, dokud nenašla přijatelný způsob, jak jej uchopit. Její práce dopadla skoro vždy nejlépe, pokud měla čas se na chvíli projít po centru a trochu si s ní pohrát.

Blížící se rozhovor s doktorkou Lemmonovou odsunula v hlavě stranou a místo toho se myšlenkami vrátila ke včerejší návštěvě u Kimberly. Pořád nemohla přijít na to, odkud plynulo ono záhadné tajnůstkářství přítomných žen. Zpětně ji však zaujala jedna věc—jak zoufale chtěly všechny slyšet podrobnosti o jejích profilovacích studiích.

Nedokázala říct, jestli to bylo proto, že povolání, do nějž vstupuje, působí tak neobvykle, nebo čistě proto, že to vůbec bylo nějaké povolání. Když na to teď myslela, uvědomila si, že žádná z ostatních žen nepracuje.

V minulosti některé z nich práci měly. Joanne působila v marketingu. Kimberly tvrdila, že když bydleli v Sherman Oaks, pracovala jako realitní agentka. Josette vedla malou galerii v Silverlake. Teď z nich ale byly ze všech mámy v domácnosti. A i když se se svými novými životy zdály být spokojené, zároveň na nich byl vidět hlad po informacích z profesionálního světa. Nenasytně, skoro až provinile, se vrhaly po každém soustu intrik.

Jessie zastavila a uvědomila si, že nějakým způsobem došla k Hotelu Biltmore. Byla tady už mnohokrát. Hotel byl mimo jiné známý tím, že se v něm v třicátých letech pořádaly některé z prvních Cen Akademie. Někdo jí také jednou řekl, že právě zde Sirhan Sirhan v roce 1968 zavraždil Roberta Kennedyho.

Než se rozhodla psát diplomovou práci o NRD, pohrávala si Jessie s myšlenkou profilovat Sirhana. A tak se jednou v hotelu objevila bez ohlášení a vyzvídala od vrátného, zda pořádají prohlídky pro veřejnost a zda by přitom viděla i místo, kde došlo ke střelbě. Vrátný na ni koukal, jako by spadla z višně.

Trvalo mu několik trapných okamžiků, než pochopil, o co jí jde, a pár dalších, než jí vysvětlil, že k atentátu nedošlo zde, ale v nyní zdemolovaném hotelu Ambassador.

Pokusil se ránu zmírnit vyprávěním o tom, jak byl JFK v hotelu Biltimore v roce 1960 demokratickou stranou nominován na prezidenta. Na to, aby si dokázala vyslechnout celý příběh, se ale cítila příliš poníženě.

I přes své zahanbení si však z této zkušenosti odnesla jednu velice cennou lekci, která ji od té doby neopustila: nikdy se nespoléhej na pouhé předpoklady, obzvlášť v branži, kde tě nesprávný předpoklad může zabít. Hned na druhý den změnila téma své diplomové práce a předsevzala si, že odteď všechno prostuduje předtím, než se vydá na místo činu.

Navzdory utrženému debaklu se sem Jessie i tak často ráda vracela, jelikož zbožňovala starodávné kouzlo tohoto místa. I tentokrát se okamžitě ocitla ve své komfortní zóně, jen co se začala proplétat známými halami a sály. Strávila tak dobrých dvacet minut.

Když na cestě ven procházela vestibulem, všimla si mladšího muže v obleku, který nonšalantně postával u pultu pro poslíčky a četl si noviny. Její pozornost však přilákalo to, jak moc se potil. Hotelem proudil chladný vzduch z klimatizace, takže se jí to zdálo být fyzicky nemožné. A přece si každých pár sekund musel z čela otřít kapky potu, jež se mu tam bez ustání formovaly.

Jak se může chlápek, co si jen tak čte noviny, tak strašně potit?

Jessie se přesunula o něco blíž a vytáhla telefon. Předstírajíc že si něco čte, ho přepnula na focení a naklonila ho tak, aby mohla muže sledovat, aniž by se na něj přitom přímo dívala. Sem tam ho rychle vyfotila.

Zdálo se, že noviny ve skutečnosti vůbec nečte, ale používá je spíše jako zástěrku, zatímco opakovaně střílí pohledem po taškách, které se zrovna nakládají na zavazadlový vozík. Jen co jeden z poslíčků začal vozík tlačit směrem k výtahu, muž v obleku si složil noviny pod paži a šouravou chůzí se vydal za ním.

Poslíček nastoupil s vozíkem do výtahu a muž v obleku ho následoval a postavil se na druhou stranu vozíku. Sotva se dveře téměř dovřely, viděla Jessie, jak vzal muž v obleku z boční části vozíku, kterou poslíček neviděl, jeden kufřík.

Sledovala, jak výtah pomalu stoupá, dokud se nezastavil v osmém patře. Asi po deseti vteřinách se rozjel zpátky dolů. V té chvíli vykročila ke strážci u hlavních dveří. Byl to laskavě vyhlížející muž, kterému táhlo na padesát, a mile se na ni usmál.

„Myslím, že máte v hotelu zloděje,“ oznámila mu Jessie bez okolků, protože mu chtěla rychle objasnit situaci.

„Jak to?“ zeptal se jí a trochu se teď mračil.

„Viděla jsem jednoho chlápka,“ vysvětlovala a ukazovala mu na telefonu jeho fotku, „jak ze zavazadlového vozíku sebral kufřík. Je sice možné, že byl jeho, ale provedl to velice utajeným způsobem a celou dobu se potil jako člověk, který je z něčeho nervózní.“

„Tak jo, Sherlocku,“ řekl na to strážce skepticky. „Dejme tomu, že máte pravdu. Jak ho mám najít? Viděla jste, ve kterém podlaží se výtah zastavil?“

„V osmém. Pokud se ale nemýlím, tak na tom nebude záležet. Jestli je to hotelový host, znamená to zřejmě, že je to jeho poschodí, a tudíž tam zůstane.“

„A jestli to hotelový host není?“ vyzval ji strážce.

„Jestli není, tak bych řekla, že se vrátí dolů tím samým výtahem, který do vestibulu přijíždí právě teď.“

Jen to dořekla, dveře výtahu se otevřely a z nich vyšel zpocený muž v obleku. V jedné ruce si nesl noviny a ve druhé kufřík. Vydal se směrem k východu.

„Hádám, že ho půjde někam zašít a pak začne s celým postupem nanovo,“ řekla Jessie.

„Zůstaňte tady,“ přikázal jí střážce a pak promluvil do vysílačky. „Okamžitě potřebuji posily do vestibulu.“

Zamířil k muži v obleku, který ho koutkem oka zaznamenal a přidal do kroku. Strážce ho následoval. Muž v obleku se rozběhl a probíjel si cestu k východu, když náhle vrazil do dalšího strážce, jenž běžel opačným směrem. Oba skončili na zemi.

Jessiin strážce muže v obleku popadl, zvedl ho, zkroutil mu ruku za zády a přirazil ho ke zdi hotelu.

„Nebude vám vadit, když se podívám do vašeho kufříku, pane?“ zeptal se.

Jessie chtěla vidět, jak to všechno dopadne, rychlý pohled na hodinky jí ovšem sdělil, že do začátku jejího sezení s doktorkou Lemmonovou v 11:00 zbývá už jen pět minut. Bude muset vynechat procházku nazpět a místo toho chytit taxíka, aby to stihla včas. Navíc nebude mít ani šanci rozloučit se se strážcem. Obávala se, že kdyby se o to pokusila, trval by na tom, aby zůstala a poskytla policii svou výpověď.

Stihla to jen tak tak a sotva si v čekárně začala sedat, ještě pořád bez dechu, už ze dveří vycházela doktorka Lemmonová a zvala ji do své ordinace.

„To jste sem z Westport Beach utíkala?“ zeptala se doktorka s chichotem.

„Tak nějak.“

„Tak pojďte dovnitř a udělejte si pohodlí,“ pokynula jí doktorka, zavřela za ní dveře a nalila jim oběma sklenici vody ze džbánku, v němž plavaly plátky okurky a citrónu. Pořád měla tu hroznou trvalou, kterou si Jessie pamatovala; tuhé blonďaté kudrlinky, které poskakovaly vždy, když se jí dotkly ramen. Na nose jí seděly tlusté brýle, kvůli nimž vypadaly její bystré soví oči mnohem menší. Obecně to byla malá žena, měřila sotva přes stopadesát. Očividně však byla houževnatá, za což zřejmě vděčila hodinám jógy, na které, jak se Jessie svěřila, docházela třikrát týdně. Na ženu po šedesátce vypadala skvěle.

Jessie se usadila do pohodlného křesla, jež používala při každém sezení, a okamžitě se v ní rozlil ten samý pocit, na jaký byla zvyklá ze starých časů. Byl to už nějaký ten pátek, co tu byla naposledy, více než rok, a doufala, že to tak i zůstane. Jednalo se však rovněž o místo útěchy, kde se svou minulostí nejdříve bojovala a následně ji pokořila a smířila se s ní.

Doktorka Lemmonová jí podala vodu, posadila se naproti ní, vzala do ruky zápisník a pero a položila si je do klína. Byl to její způsob jak vyjádřit, že sezení formálně začalo.

„O čem dnes budeme mluvit, Jessie?“ zeptala se přívětivě.

„Začneme asi dobrými zprávami. Dělám praktikum v DSH-Metro, na jednotce NRD.“

„No, páni. To je ohromující. Kdo je váš fakultní poradce?“

„Warren Hosta na UC-Irvine,“ odpověděla Jessie. „Znáte ho?“

„Narazili jsme na sebe,“ řekla doktorka záhadně. „Myslím, že jste v dobrých rukou. Je nedůtklivý, ale svůj obor zná skrz na skrz, a to je pro vás to důležité.“

„To ráda slyším, protože jsem neměla moc na výběr,“ poznamenala Jessie. „Byl jediný v okolí, koho Panel schválil.“

„Předpokládám, že abyste dostala, co chcete, musíte hrát trochu podle jejich pravidel. Tohle jste přece chtěla, nebo ne?“

„Ano,“ přitakala Jessie.

Doktorka si ji důkladně prohlížela. Proběhl mezi nimi nevyřčený moment pochopení. Když Jessie tehdy kvůli její diplomové práci vyslýchaly úřady, objevila se doktorka Lemmonová zničehonic na policejní stanici. Jessie si pamatovala, jak ji pozorovala, zatímco psychiatrička něco tiše sdělovala několika lidem, kteří do té doby nehlasně sledovali její výslech. Všechny následující otázky se zdály být méně obviňující a poněkud uctivější.

Teprve později se Jessie dozvěděla, že doktorka Lemmonová byla rovněž členkou Panelu a že si byla velmi dobře vědoma toho, co se děje na NRD. Dokonce i léčila některé pacienty, kteří tam pobývali. Když o tom zpětně přemýšlela, nemělo ji to překvapit. Koneckonců, Jessie tuto ženu vyhledala jako terapeutku právě proto, že měla jako odbornice v dané oblasti výbornou reputaci.

„Můžu se vás na něco zeptat, Jessie?“ promluvila doktorka. „Tvrdíte, že práce v NRD je to, co chcete. Zvážila jste ovšem, že na tom místě nemusíte najít odpovědi, které hledáte?“

„Chci jen lépe pochopit, jak tito lidé přemýšlejí,“ trvala na svém Jessie, „abych dokázala přesněji profilovat.“

„Já myslím, že obě víme, že vám jde o mnohem více.“

Jessie neodpověděla. Místo toho složila ruce do klína a zhluboka se nadechla. Věděla, jak si to doktorka vyloží, ale bylo jí to jedno.

„Můžeme se k tomu vrátit později,“ řekla doktorka Lemmonová potichu. „Pojďme dál. Jak se vám líbí manželský život?“

„To je hlavní důvod, proč jsem vás dnes chtěla vidět,“ přiznala Jessie, ráda, že může změnit téma. „Jak víte, nedávno jsme se s Kylem přestěhovali do Westport Beach, protože ho jeho firma přeložila nové pobočky v Orange County. Máme velký dům v báječném sousedství kousek od přístavu…“

„Ale…?“ pobídla ji doktorka Lemmonová.

„Něco mi na tom místě nehraje. Nedaří se mi přijít na to, o co přesně jde. Každý byl zatím neuvěřitelně přátelský. Zvou mě na kávu a na snídaně a na grilovačky. Dávají mi tipy na nejlepší obchody s potravinami a na jesle, kdybychom je nakonec potřebovali. Něco na tom ale prostě... nesedí. A začíná to na mě mít dopad.“

„Jakým způsobem?“ chtěla vědět doktorka Lemmonová.

„Cítím se sklesle, aniž bych k tomu měla dobrý důvod,“ vysvětlovala Jessie. „Kyle přišel pozdě, když jsem nám vařila večeři, a mě to zasáhlo mnohem více, než by mělo. Nebylo to nic zas tak hrozného, ale on to vzal s takovou lhostejností, že mě to užíralo. Dokonce i vybalování krabic je depresivnější, než by člověk od takového úkolu čekal. Neustále mám neodbytný pocit, že tam nepatřím, jako by všichni měli nějaký tajný klíč k místnosti, kde už všichni byli, jen mně ho nikdo nedá.“

„Jessie, od našeho posledního sezení už uplynula nějaká doba, a tak vám připomenu něco, o čem jsme se bavily minule. K tomu, aby vás takové pocity přepadly, nepotřebujete ‚dobrý důvod'. To, s čím se vypořádáváte, se může objevit zčistajasna. A dá se čekat, že ve vás stresující nová situace, bez ohledu na to, jak dokonale na první pohled vypadá, tyto pocity rozvíří. Berete pravidelně své léky?“

„Každý den.“

„Dobře,“ řekla doktorka a něco si zapsala do notesu. „Je možné, že je budeme muset změnit. Taky jsem si všimla, že jste zmínila, že možná budete v blízké budoucnosti potřebovat jesle. Je to něco, na čem aktivně pracujete—mít děti? Pokud ano, pak je to další důvod, proč změnit vaše léky.“

„Snažíme se… přerušovaně. Někdy to ale vypadá, že je z té představy Kyle celý nadšený, a jindy je najednou... vzdálený, skoro až chladný. Občas něco řekne a já jen přemýšlím ‚kdo je ten chlap'?“

„Pokud vás to uklidní, to všechno je úplně normální, Jessie. Jste v novém prostředí, v obklopení cizích lidí, a máte pouze jediného člověka, kterého znáte tak dobře, abyste se na něj mohla upnout. Je to náročné. A on cítí spoustu velmi podobných věcí, takže je jasné, že se někdy srazíte a budou chvíle, kdy si nebudete úplně rozumět.“

„To je právě ten problém, paní doktorko,“ pokračovala Jessie. „Kyle vůbec nevypadá, že by se stresoval. V práci se mu očividně líbí. Kousek od nás má starého kamaráda ze střední, může se tedy obrátit na něj. A vůbec všechno naznačuje, že je naprosto nadšený, že tam jsme—ani nepotřeboval žádný čas, aby si zvyknul. Nezdá se, že by mu z našeho starého života něco chybělo—ani kamarádi, ani místa, která jsme navštěvovali, ani to, že už není tam, kde se něco děje i po deváté večer. Úplně zapadl.“

„Klidně to tak může vypadat. Vsadila bych se ovšem, že uvnitř si vším tak jistý není.“

„Tu sázku bych přijala,“ opáčila Jessie.

„Ať už máte pravdu nebo ne,“ řekla doktorka, která si všimla ostří, které Jessie zaznívalo v hlase, „vaším dalším krokem by mělo být zeptat se sama sebe, co s tímto svým novým životem provedete. Jak to uděláte, aby byl lepší jak pro vás osobně, tak i pro vás a vašeho manžela jako pár?“

„Opravdu nevím, co dělat,“ přiznala Jessie. „Mám pocit, že tomu místu dávám šanci. Nejsem ale jako on. Nejsem člověk, co by do toho dokázal skočit jen tak po hlavě.“

„To je určitě pravda,“ souhlasila doktorka. „Jste přirozeně opatrná osoba a máte k tomu dobrý důvod. Abyste se však zvládla přizpůsobit, budete tu opatrnost možná na chvíli muset trochu omezit, obzvlášť ve společenských situacích. Zkuste se třeba trochu více otevřít možnostem, které máte kolem sebe. A možná dát Kylovi o něco víc důvěry. Připadá vám to jako rozumné požadavky?“

„Samozřejmě, že jsou, když se mě zeptáte v této místnosti. Venku je to jiné.“

„Možná je to jen vaše volba,“ navrhla doktorka Lemmonová. „Na něco se vás zeptám. Při našem posledním sezení jsme probíraly zdroj vašich nočních můr. Chápu to dobře, že je pořád míváte, nebo ne?“

Jessie přikývla. Doktorka pokračovala.

„Dobře. Taky jsme se bavili o tom, že se o to podělíte se svým manželem a řeknete mu, proč se několikrát týdně v noci budíte zalitá studeným potem. Udělala jste to?“

„Ne,“ přiznala Jessie provinile.

„Vím, že se obáváte, jak zareaguje. Mluvily jsme ale o tom, že když mu o své minulosti povíte pravdu, může vám to pomoci se s ní účinněji vypořádat a přitom vás to sblíží.“

„Anebo nás to může rozdělit,“ namítla Jessie. „Chápu, co se snažíte říct, paní doktorko. Nicméně jen velmi málo lidí ví o mé osobní historii, a to z dobrého důvodu. Není to nic pěkného ani příjemného. Většina lidí se s tím nedokáže vyrovnat. I vy o ní víte jen proto, že jsem si vás nejdříve pečlivě prověřila a zjistila jsem, že máte v dané oblasti speciální výcvik a zkušenosti. Našla jsem si vás a pustila do hlavy jen proto, že vím, že to zvládnete.“

„Váš manžel vás zná téměř deset let. Nevěříte, že by to zvládl?“