Читать книгу Stíny minulosti - Блейк Пирс - Страница 4

Chloe seděla na schodech před bytovkou vedle svého dvojčete, sestry Danielle, a dívala se, jak policisté předním vchodem odvádí jejich otce v želízkách.

Před Chloe a Danielle stál vysoký policista s velkým břichem. Byla horká letní noc a na jeho černé kůži se leskl pot.

„Holky, tohle vidět nepotřebujete,“ řekl.

Chloe to připadalo hloupé. I když jí bylo jen deset let, bylo jí jasné, že jen nechce, aby viděly, jak odvádí jejich otce do policejního auta.

Ale to bylo to nejmenší, co ji trápilo. Už předtím zahlédla tu krev dole pod schody. Viděla ty kapky krve, všude na spodním schodu, jak stékají dolů a vsakují se do koberce, který vedl do obýváku. Viděla i to tělo. Otočené obličejem dolů. Její otec se snažil ji toho všeho ušetřit. Ale i když se snažil, tak ten pohled na krev měla ve své hlavě pořád před sebou.

Měla to před očima i teď, když seděla venku a dívala se na toho tlustého policistu. Bylo to vše, na co dokázala myslet.

Chloe zaslechla, jak se zabouchly dveře policejního auta. Věděla, že ten zvuk znamená, že je jejich otec opouští – a jak tušila, pravděpodobně už navždy.

„Holky, jste v pořádku?“ zeptal se zase ten policista.

Ani jedna z nich neodpověděla. Chloe stále myslela na tu krev na schodech, a jak se pomalu vsakuje do koberce. Na chvilku se otočila k Danielle a viděla, že její sestra zírá do země a na své nohy. Ani nemrkala. Chloe si říkala, že s ní není něco v pořádku. Možná měla Danielle možnost si prohlédnout to tělo více, možná viděla i to, odkud všechna ta krev vytékala.

Tlustý policista se s z ničeho nic otočil a podíval nahoru na schody. Zatvářil se naštvaně a potichu nadával: „Ježiši, nemůžete s tím počkat? Ty holky jsou hned tady…“

Za ním vynášeli z budovy černý pytel a nesli ho dolů po schodech. Bylo v něm to tělo. To, ze kterého vytekla všechna ta tmavá červená krev na koberec.

Tělo jejich matky.

„Holky?“ zeptal se policista. „Nechce si některá z vás o tom promluvit se mnou?“

Ale Chloe se nechtěla bavit.

O chvíli později přijelo známé auto a zaparkovalo za jedním z policejních aut, které tu ještě stálo. Tlustý policista se je přestal snažit nutit do rozhovoru a Chloe věděla, že tam s nimi stál, jen aby se necítily osaměle.

Vedle Chloe, Danielle poprvé promluvila od chvíle, kdy vyšly z předních dveří bytu.

„Babi,“ řekla Danielle.

Povědomé auto, které zrovna dorazilo, patřilo jejich babičce. Ta vystoupila z auta, tak rychle, jak to jen šlo. Chloe si všimla, že jí po tváři tečou slzy.

I na své tváři cítila, jak se pomalu kutálí slza. Měla pocit, jako by se v ní něco zlomilo.

„Vaše babička je tady,“ řekl policista. V jeho hlase byla slyšet úleva, asi byl rád, že se jich konečně zbaví.

„Holky,“ řekla babička, a bylo to to jediné, co dokázala říct, jak k nim šla nahoru po schodech. Poté se už naplno rozplakala a objala své dvě vnučky.

Je to zvláštní, ale bylo to právě tohle obětí, které Chloe uvízlo v paměti.

Ten pohled na krev se z jejích vzpomínek postupně vytratil. Na toho tlustého policistu zapomněla už za pár týdnů a stejně tak i na celé to zatčení.

Ale tohle zvláštní obětí si Chloe pamatovala po zbytek života.

A také na ten pocit, který cítila, jako by se něco rozbilo a sesypalo.

Opravdu jejich otec zabil jejich matku?