Читать книгу Stíny minulosti - Блейк Пирс - Страница 6

Danielle si vzala z plata jednu kofeinovou tabletku a zapila ji teplou a vyšumělou kolou, potom otevřela šuplík se spodním prádlem a začala se v něm prohrabávat. Hledala co nejodvážnější kousek, jaký tam mohla najít.

Danielle pomyslela na Martina. Chodili spolu už asi šest týdnů. A i když se domluvili oba na tom, že se nebudou snažit nic uspěchat, tak Danielle už začínala docházet trpělivost. Rozhodla se, že se na něj dneska vrhne. Už ji nebavilo vždycky skončit u toho, že se jen líbají nebo jí sahá pod tričko, jako kdyby byla puberťačka, která neví, co dělá.

Ale ona věděla velmi dobře, co dělá. A předpokládala, že i Martin není žádný nováček. No, dnes večer konečně zjistí, jak na tom je.

Nakonec ze šuplíku vytáhla kousek, který toho moc nezakrýval. Přemýšlela, jakou si má vybrat podprsenku, ale nakonec se rozhodla, že ji vynechá úplně. Ona ani Martin nebyli na nějaké parádění, navíc věděla, že toho ve výstřihu moc nemá, a neexistovala žádná podprsenka na světě, která by to dokázala spravit. Krom toho, Martin říkal, že se mu nejvíc líbí její prsa, když je vidět jejich obrys přes tričko.

Měli se dnes potkat o něco dřív, aby stihli jít na večeři předtím, než o půl sedmé začne film. To, že měli jít tentokrát na večeři a do kina místo toho, aby si jen dali něco levného k pití a pak se šli nekonečně dlouho líbat k němu, jí také hrálo do karet. Přemýšlela, jestli si Martin rád někdy připadá taky jako džentlmen.

Chodím s tím chlapem už šest týdnů… podobný kraviny bych už měla o něm vědět, pomyslela si, zatímco si oblékala kalhotky.

Oblékala se před velkým zrcadlem, co měla na stěně ve své ložnici. Vyzkoušela si pár triček, a nakonec se rozhodla, že se bude snažit vypadat nenuceně. Vybrala si černé a trochu upnuté tričko a jednoduché džíny. Nebyla moc na sukně nebo šaty. Většinou na sebe hodila první věc, co jí ráno přišla pod ruku. Věděla, že je hezká, stejně jako její matka, zdědila po ní i bezchybnou pleť, takže většinou ani nebylo potřeba se líčit. Její vlasy, obarvené načerno, dobře seděly k temně hnědým očím a doplňovaly její celkový vzhled, dokázala působit jako roztomilá holka, ale i jako sexy dračice. Díky tomu všemu jí ani nevadilo, že nemá bůhvíjaký výstřih.

V rychlosti se ještě zkontrolovala v zrcadle, měla stejnou postavu, obličej a tričko s logem kapely, jako když chodila ještě na střední, a s tímto vzhledem byla Danielle připravená jít na rande s Martinem. On sám měl tak trochu drsnější vzhled. Jeden čas se věnoval amatérskému boxu, nebo aspoň to o sobě tvrdil. Postavu na to měl (což byl další důvod, proč Danielle už docházela trpělivost) a v současné době pracoval jako informatik na volné noze. Ale stejně jako ona, ani on se nijak zvlášť nehonil za kariérou a rád si zašel na pár drinků. Vlastně se k sobě skvěle hodili.

No ale stejně. Šest týdnů bez sexu. Byla z toho nervózní. Co když ji odmítne? Co když na to chtěl jít opravdu pomalu a jen ona je nedočkavá?

Povzdechla si a šla k ledničce. Vytáhla z ní Guinness a napila se, aby se trochu uvolnila. Uvědomila si, že pije alkohol na ty pilulky, které brala před chvílí, ale bylo jí to jedno. Její tělo si za ty roky už prošlo horšími věcmi.

Zazvonil jí telefon. Jestli volá, aby to dnes zrušil, tak ho asi zabiju, pomyslela si.

Když zjistila, že na displeji není jeho jméno, zase se uklidnila. Ale když viděla, že to je její sestra, taky z toho nebyla nadšená. Věděla, že bude lepší to zvednout. Když to nezvedne teď, Chloe jí za patnáct minut zavolá znovu. Vytrvalost byla jedna z vlastností, kterou měly společnou.

Zvedla to a přeskočila pozdravy, jak to měla ve zvyku. „Vítej zpátky v Pinecrestu,“ řekla nenadšeným tónem. „Už jsi tu zase jako doma?“

„Podle všech těch nevybalených krabic to tak ještě nevypadá,“ odpověděla Chloe.

„Kdys dorazila?“ zeptala se Danielle.

„Dnes ráno. Konečně jsme vyložili celou tu dodávku a teď se snažíme vybalit všechno z krabic a nějak to tu uspořádat.“

„Chceš pomoct?“ zeptala se Danielle.

Na druhé straně telefonu se rozhostilo ticho, bylo evidentní, že takovou otázku Chloe nečekala. I když pravda byla taková, že se Danielle zeptala jen proto, že věděla, že to Chloe odmítne. Nebo spíš, Steven by nechtěl, aby to Chloe přijala.

„Víš co, to je asi dobrý. Měla jsem ti zavolat, když jsme se tahali s těma zatracenýma krabicema.“

„Možná bych ti tehdy pomoc nenabídla,“ řekla sarkasticky Danielle.

„No, to je jedno. Poslyš, pamatuješ si na Kathleen Saunders ze střední?“

„Matně,“ řekla Danielle, při tom jméně se jí vybavil usměvavý obličej – takový, který byl vždycky trochu moc vlezlý.

„Ukázalo se, že bydlí v našem sousedství. Jen o dva domy vedle. Před chvilkou mě tu byla pozdravit. Taky nás se Steven pozvala na večírek tento víkend.“

„No teda, seš tam jeden den a už ses zabydlela. Už jste si koupili i rodinné auto?“

Opět následovalo krátké ticho. Danielle usoudila, že Chloe přemýšlí, jestli se na ni snaží být hnusná nebo to měl být jen vtip. „Ještě ne,“ řekla nakonec. „K tomu, abys měla rodinu, potřebuješ mít prvně nějaké děti. Ale co se týče toho večírku… myslím, že bys taky měla přijít, Kathleen se na tebe ptala.“

„Hm, jsem poctěna,“ řekla ironicky Danielle.

„Podívej, stejně se dřív nebo později potkáme,“ řekla Chloe. „Tak to může být rovnou už teď, ať se pak nenaháníme po telefonu. A taky bych chtěla, aby ses přišla podívat na náš nový dům.“

„Nevím, jestli o víkendu nebudu mít rande,“ řekla Danielle.

„Jako opravdový rande nebo to bude jenom nějaký chlápek na jednu noc?“

„Opravdový rande. Myslím, že by se ti líbil.“ To byla kravina. Ve skutečnosti moc dobře věděla, že Martin by se Chloe vůbec nelíbil.

„Tak to se dá snadno zjistit. Vezmi ho sebou.“

„Ježiši, ty jsi otravná.“

„To znamená, že přijdeš?“ zeptala se Chloe.

„To znamená, že uvidím.“

„Dobře, to beru. A jak se jinak máš Danielle? Je všechno v pohodě?“

„Co já vím, asi ano. V práci to jde dobře, a právě se chystám asi tak na dvacátý rande s tím stejným chlapem.“

„No, tak to je opravdu vážné,“ vtipkovala Chloe.

„Měla bych už jít,“ řekla Danielle.

„Jasně. Pošlu ti v smsce adresu. Doufám, že na ten večírek dojdeš. Je to v sobotu ve tři odpoledne.“

„Nic neslibuju,“ řekla Danielle a napila se Guinnessu. „Zatím čau, Chloe.“

Zavěsila a ani nepočkala na to, až se Chloe také rozloučí. Netušila proč, ale celý ten rozhovor byl pro ni vyčerpávající.

Sousedský večírek, pomyslela si ironicky. Vím, že se moc nebavíme, ale člověk by si řekl, že by mě mohla znát trochu líp…

Když nad tím tak přemýšlela, vzpomněla si na jejich matku. Začala na ni myslet skoro pokaždé, když jí Chloe lezla na nervy. Jak na ni tak myslela, přejela si rukou po krku. Zjistila, že je holý a spěchala zpátky do ložnice. Šla ke šperkovnici na komodě a vytáhla stříbrný řetízek, který měla po matce – byla to asi jediná hmatatelná věc, kterou měla, a která kdysi patřila Gale Fine. Dala si ho kolem krku a schovala drobný přívěšek pod tričko.

Jak se studený přívěšek se dotýkal její kůže, tak přemýšlela, jak často asi Chloe na jejich mamku myslí. Také se snažila si vzpomenout, kdy se naposled bavily o tom, co se tehdy před těmi sedmnácti lety stalo. Věděla, že je to obě pořád trápí, ale nikdo se nerad bavil o přízracích z minulosti.

Měla už jen asi deset minut, než bylo potřeba vyrazit na schůzku s Martinem. Dopila zbytek piva. Řekla si, že už půjde rovnou a kdyžtak tam bude o něco dřív. Šla k předním dveřím a pak se zarazila.

Přímo pod dveřmi ležela obálka. Před chvilkou tam ještě nebyla, když se bavila s Chloe na telefonu.

Šla ke dveřím a rychle ji zvedla. Celá tato scéna jí připadala povědomá, jako z nějakého filmu. Nebylo to poprvé, co obdržela podobný vzkaz.

Na obálce nic nebylo. Žádné jméno, žádná adresa, prostě nic. Otevřela ji, nebyla ani zalepená. Uvnitř našla kousek tvrdého papíru o velikosti hrací karty.

Vytáhla vzkaz a přečetla si ho. A pak ještě jednou.

Dala ho zpátky do obálky a celé to odnesla ke stolu, který byl vzadu v obývacím pokoji. Tam obálku položila k dalším čtyřem podobným.

Na chvíli na ně zírala, měla strach a byla z toho zmatená.

Dlaně se jí potily a cítila, jak jí buší srdce.

Kdo mě sleduje? pomyslela si. A proč?

Rozhodla se udělat to stejné, co vždycky, když ji něco trápilo. Rozhodla se to ignorovat. Snažila se na ten vzkaz přestat myslet, i na to, co na něm bylo napsané a zamířila ke dveřím, aby vyrazila na schůzku s Martinem.

Když vycházela z budovy, tak jí myšlenka na ten vzkaz ale pořád probleskovala hlavou, jako svítící neonová cedule.

VÍM, CO SE DOOPRAVDY STALO.

Nedávalo to smysl, ale na druhou stranu, to zároveň svým způsobem smysl dávalo.

Podívala se dolů na svůj vlastní stín na chodníku a měla potřebu přidat do kroku. Věděla, že se nedá doopravdy jakémukoliv problém utéct a nechat ho za sebou, ale cítila se díky tomu o něco lépe.

VÍM, CO SE DOOPRAVDY STALO.

Nohy ji moc neposlouchaly, chtěly se otočit a běžet zpátky, aby přišla na kloub těm dopisům – a možná někomu zavolala. Třeba policii. Nebo možná dokonce Chloe.

Ale místo toho Danielle jen přidala do kroku.

Podařilo se jí na většinu své minulosti zapomenout.

Tak proč by to nemohla udělat i s těmi dopisy?