Читать книгу Dokonalá Lež - Блейк Пирс - Страница 4

Jessie už ho skoro měla.

Od podezřelého ji dělilo asi deset metrů. Oba utíkali po písku, který byl pod jejich bosými chodidly nečekaně chladný. Pláž zela prázdnotou a ona v duchu uvažovala, kdy už konečně dorazí posily. Sama se podezřelému, co do velikosti, nemohla rovnat a jestli se muž otočí, nezbude jí možná nic jiného, než ho postřelit, aby si proti němu udržela výhodu. Tomu se však chtěla za každou cenu vyhnout, nebude-li to naprosto nezbytné.

Už už ho měla na dosah, když vtom se před ní najednou skácel k zemi. Ba ne, neskácel. Propadal se. A vzápětí jí přímo před očima docela zmizel v písku.

Než stihla Jessie pochopit, že se propadl závrtem na pláži, ucítila i ona, jak ji sypká zemina stahuje dolů. Rychle se pokusila něčeho zachytit, čehokoliv, co by ji mohlo před pádem do díry zachránit. Jenže ať kolem sebe šmátrala sebevíc, pod prsty jí proklouzávala jen jemná zrníčka písku. Navzdory jejímu urputnému úsilí vyškrábat se nahoru ji duna zanedlouho pohltila.

Když přišla k sobě, zjistila, že se nachází v jakési pobřežní jeskyni. Vůbec netušila, jak se sem dostala. Naproti sobě spatřila v hlíně podezřelého, kterého ještě před chvílí pronásledovala. Ležel na břichu a nehýbal se. Zřejmě byl v bezvědomí.

Jessie se rozhlédla, aby si udělala lepší představu o tom, kde se to vlastně ocitla. Teprve v tom okamžiku si uvědomila, že stojí a ruce má nad hlavou. Zápěstí jí k sobě poutalo lano, připevněné vysoko na stěně jeskyně. Bylo tak napnuté, že špičkami nohou jen stěží dosáhla na zem.

Jak se jí postupně projasňovala mysl, zasáhlo ji náhlé uvědomění: stejnou situaci už jednou zažila. Před dvěma měsíci visela v naprosto totožné pozici, když ji její vlastní otec a brutální sériový vrah, Xander Thurman, svázal a byl by ji umučil, kdyby ho předtím nestačila zabít.

Že by se dostala do spárů nějakého zabijáka, co se ho snaží napodobit? Jak by to vůbec bylo možné? Všechny podrobnosti o onom incidentu podléhaly přísnému utajení. Pak najednou zaslechla jakýsi zvuk a v ústí jeskyně se mihl stín. Jessie se pokusila rozpoznat, komu patří, neznámého však zezadu zalévalo sluneční světlo a zakrývalo jeho rysy. Viděla tedy jen siluetu vysoké, hubené postavy, jíž se v ruce leskl dlouhý nůž.

Stín pokročil vpřed a nakopl bezvládné tělo podezřelého, za kterým se Jessie před nedlouhou dobou hnala po studeném písku. Muže ten úder převalil na záda a ona spatřila, že vůbec není v bezvědomí. Byl mrtvý. Někdo mu nemilosrdně podřezal hrdlo, takže se mu na hruď vyřinula záplava krve.

Jessie vzhlédla, ačkoli svému vězniteli stále nedokázala nahlédnout do tváře. V pozadí uslyšela tiché zasténání. Stočila zrak do rohu jeskyně a všimla si něčeho, co jí předtím uniklo. Na židli tam seděla přivázaná náctiletá dívka s roubíkem v ústech. To ona sténala. Oči měla doširoka vytřeštěné hrůzou.

I tohle Jessie připadalo nemožné. Přesně takhle se to přece událo naposled. Přesně takhle při jejich minulém střetu spoutal jinou dívku. A i tato skutečnost měla zůstat v tajnosti. Jenže muž, který se k ní blížil, jako kdyby znal každý detail. Když už ho od ní dělilo jen posledních pár desítek centimetrů, konečně spatřila jeho obličej. Dech jí uvízl v hrdle.

Dívala se do očí svému otci.

Nemohla to pochopit. Vlastními silami ho zabila v brutálním souboji. Pamatovala si, jak mu nohama rozdrtila lebku. Copak se to za něj tehdy jen někdo vydával? Podařilo se mu nějakým způsobem přežít? Všechny otázky se najednou zdály nepodstatné, protože v tom okamžiku zvedl svůj nůž se zjevným úmyslem zabořit jí ho do těla.

Jessie se pokusila zaujmout pevnější postoj, aby mohla vyskočit a odkopnout ho, ani přes veškeré své usilovné natahování se jí ovšem nepodařilo patami dosáhnout na zem. Její otec po ní vrhl pohled plný škodolibé lítosti.

„Snad sis nemyslela, že se podruhé dopustím stejné chyby, chroustíku?“ zeptal se.

Pak po ní bez jediného dalšího slova máchl nožem, namířeným přímo na její srdce. Jessie zavřela oči a připravila se na smrtelnou ránu.

*

Zachvátila ji ostrá bolest, která ji málem připravila o dech. Nepřicházela však z hrudi, nýbrž ze zad.

Jessie otevřela svá pevně stisknutá víčka a zjistila, že není v žádné pobřežní jeskyni, ale v potem zbrocené posteli ve svém bytě v centru Los Angeles. Ve spaní se na ní z nějakého důvodu vzpřímeně posadila.

Zalétla očima k hodinám, jež jí prozradily, že je dva padesát jedna v noci. Bolest v zádech jí nepřivodila nedávná bodná rána, zato poslední hodina fyzioterapie, kterou si včera musela vytrpět. Za přetrvávající rozbolavělost ovšem vděčila svému otci a jeho skutečnému útoku před osmi týdny.

Tehdy ji totiž pořezal od spodního okraje pravé lopatky až skoro po ledvinu. Jeho nůž přitom hladce projel svaly i šlachami. Po následné operaci jí na památku zůstalo třicet sedm stehů.

Jessie se opatrně zvedla z postele a zamířila do koupelny. Jakmile stanula před zrcadlem, pustila se do povrchového hodnocení svých zranění. O jizvu na levé straně břicha, o kterou se jí přičinil její bývalý manžel ve spolupráci s pohrabáčem, sotva zavadila pohledem. Stejně tak neplýtvala pozorností ani na dlouhé jizvě, jež se jí táhla podél klíční kosti a již jí v dětství zanechal nůž jejího otce.

Místo toho se zaměřila na četná čerstvější zranění, která utržila, když se se svým otcem utkala v souboji na život a na smrt. Xanderovi se povedlo ji pořezat hned několikrát, obzvlášť na nohách, kde jí způsobil jizvy, jichž se nikdy nezbaví a kvůli nimž se v plavkách jen stěží vyhne šokovaným pohledům.

Nejhůř dopadlo pravé stehno, kam ji bodl při svém posledním, neúspěšném pokusu se vymanit ze sevření jejích kolen, kterými mu bušila do spánků. Jessie už sice nekulhala, pořád však pociťovala mírnou bolest pokaždé, když na zraněnou nohu přenesla váhu, což znamenalo při každém kroku. Její fyzioterapeutka sice tvrdila, že se to během příštích pár měsíců zlepší, zároveň ji však varovala, že jí nůž poranil nerv, a tak nelze s jistotou říci, zda se někdy zahojí úplně.

Jessie přesto dostala povolení vrátit se do práce a znovu se ujmout své role forenzní psycholožky pro LAPD. Nazítří ji čekal první den zpátky ve službě. To také nejspíš vysvětlovalo, kde se vzala ta mimořádně živá noční můra. Poslední dobou jich měla spoustu, tahle ale s přehledem trumfla všechny ostatní.

Svázala si své po ramena dlouhé, hnědé vlasy do ohonu a pronikavýma zelenýma očima si prohlížela vlastní obličej. Ten se zatím obešel bez jizev a stále jí od lidí získával komplimenty. Kvůli své štíhlé, atletické postavě a téměř stoosmdesáticentimetrové výšce si ji navíc často pletli se sportovní modelkou. Jessie nicméně silně pochybovala, že bude v blízké době předvádět spodní prádlo. I tak ovšem musela zkonstatovat, že na někoho, komu bude co nevidět třicet a kdo si prošel tím, čím ona, si nevede až tak špatně.

Vydala se do kuchyně, napustila si sklenici vody a posadila se ke snídaňovému pultu, smířená s tím, že už toho dneska moc nenaspí. Na probděné noci byla ostatně zvyklá z dob, kdy ji pronásledovali hned dva sérioví vrahové. Teď ale ležel jeden z nich pod drnem a druhý se podle všeho rozhodl nechat ji na pokoji. Teoreticky by jí tedy nemělo nic bránit v tom, aby svůj spánkový deficit dohnala. Zdálo se však, že to tak nefunguje.

Částečně za to mohla skutečnost, že si nemohla být stoprocentně jistá, zda je i druhý sériový vrah, který o ni jevil zájem, Bolton Crutchfield, doopravdy nadobro pryč. Všechno tomu nasvědčovalo. Od té doby, kdy ho naposledy spatřila před osmi týdny, po něm nebylo ani vidu ani slechu. Nezanechal po sobě jedinou stopu.

A co víc, sama věděla, že k ní chová i jakousi nevražednou náklonnost. Během těch několika výslechů, kterým ho podrobila v jeho cele, než z ní uprchl, se jí s ním podařilo navázat jisté spojení. Popravdě řečeno ji hned dvakrát varoval před hrozbami jejího vlastního otce, ačkoli tím u svého někdejšího mentora upadl v nemilost. Tak či tak se nyní zdálo, že na ni zapomněl. Tak proč to nedokázala i ona? Proč si jednou nemohla dopřát pořádně prospanou noc?

Zčásti to zřejmě bylo proto, že neuměla nikdy nic nechat jen tak plavat. Zčásti zase to, že ji do jisté míry stále sužovala fyzická bolest. A zčásti s největší pravděpodobností i to, že se zhruba za pět hodin znovu vrátí do služby, kde bude skoro určitě pracovat po boku detektiva Ryana Hernandeze, k němuž měla mírně řečeno komplikovaný vztah.

Jessie si rezignovaně povzdechla a oficiálně povýšila z vody na kávu. Zatímco čekala, až se dovaří, přecházela po bytě, svém třetím za poslední dva měsíce, a kontrolovala, zda jsou všechny dveře a okna bezpečně zamčené.

Tohle měla být její nová, napůl trvalá adresa a Jessie s ní byla vcelku spokojená. Potom, co v rychlém sledu vystřídala několik sterilních obydlí doporučených americkou maršálskou službou, jí konečně dovolili, aby se k místu svého dlouhodobého pobytu vyjádřila i ona sama. Maršálové jí pomohli její nynější příbytek najít a zabezpečit.

Byt se nacházel ve dvacetipatrové budově pouhých pár bloků od jejího posledního skutečného bytu v módní části centra L. A. Na rozdíl od její bývalé rezidence ji hlídal celý bezpečnostní tým, ne jen jeden strážce ve vstupní hale. Službu měli vždy tři bezpečnostní pracovníci, z nichž jeden dohlížel na parkovací garáž a druhý pravidelně obcházel jednotlivá poschodí.

Garáž navíc střežila brána, u které dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu hlídkoval vrátný. Všichni zaměstnanci, již se na této pozici střídali, byli policisté ve výslužbě. Speciální vchod pro návštěvníky měl v sobě zabudovaný detektor kovů. K výtahům i bytům se člověk dostal, pouze pokud měl přístupový čip a odpovídající otisk prstu. Každé patro v celém komplexu, včetně prádelny, posilovny a bazénu, sledovalo několik bezpečnostních kamer. Každý byt disponoval tlačítky pro spuštění poplachu a přímé spojení s ochrankou. A to byla teprve opatření, která poskytovala budova.

Nepatřila k nim tedy její služební zbraň ani další bezpečnostní prvky, jež jí maršálové pomohli zavést přímo v jejím bytě. Ty zahrnovaly nerozbitná a neprůstřelná skla do oken a posuvných dveří na terasu, dvojité vchodové dveře, které by z pantů dokázalo vyrazit jen policejní beranidlo, a vnitřní kamery s detektory pohybu a teploty, jež mohla zapínat a vypínat prostřednictvím svého telefonu.

Jessie se však nejvíc líbila poslední bezpečnostní vlastnost jejího nového příbytku. A sice, že ležel ve třináctém patře, které jako v mnoha jiných domech teoreticky vůbec nemělo existovat. Ve výtahu pro něj nebylo tlačítko. Služební výtah tam sice zastavoval, jenže ten mohli lidé používat pouze v doprovodu bezpečnostního strážce. Pokud se tam chtěl člověk dostat normálním způsobem, musel vystoupit ve dvanáctém nebo čtrnáctém patře a na hlavní chodbě otevřít nenápadné dveře s nápisem „přístup ke služebnímu panelu“.

Za těmito dveřmi se opravdu nacházela malá místnost se služebním panelem. Ovšem na druhé straně z ní také vedly další dveře, tentokrát označené cedulí „sklad“, jež šlo otevřít jedině speciálním přístupovým čipem. Za nimi se skrývalo schodiště do třináctého patra, ve kterém bylo stejně jako ve všech ostatních poschodích osm bytů.

Obyvatelé těchto bytových jednotek si však očividně vysoce cenili svého soukromí, bezpečnosti nebo obojího. Přestože tu zatím bydlela teprve týden, stihla už Jessie na chodbě narazit na jednu známou televizní herečku, kontroverzního moderátora rádiové talk show a právníka, proslulého odhalováním podvodů.

Jessie si poměrně přilepšila svým rozvodem, a tak si s cenou nedělala hlavu. LAPD s maršálskou službou jí navíc pomohli získat jisté policejní slevy, takže ji to nakonec ani nevyšlo tak draze, jak čekala. Nehledě na to, že za ten klid na duši to rozhodně stálo. I když o svém minulém bydlišti si také myslela, že je naprosto bezpečné.

Kávovar zapípal a ona si šla nalít kávu. Zatímco si do ní přidávala smetanu a cukr, uvažovala, zda poskytli nějaká ochranná opatření i Hannah Dorseyové. To Hannah byla ta sedmnáctiletá dívka, kterou Xander Thurman ve skutečnosti svázal, zacpal jí ústa roubíkem a přinutil ji sledovat, jak vraždí její rodiče a málem i Jessie.

Jessiiny myšlenky se k Hannah stáčely vcelku často. Hlavně proto, že přemítala, jak se jí asi po takovém traumatu žije v pěstounské péči. Jessie si jako malá prošla něčím podobným, ačkoli v mnohem útlejším věku; bylo jí tehdy teprve šest. Xander ji spoutal v osamocené chatě a přiměl ji dívat se, jak mučí a nakonec zabíjí její matku, svou vlastní ženu.

Ta událost na ní zanechala trvalé stopy a Jessie nepochybovala, že Hannah na tom musí být stejně. Dívka měla samozřejmě výhodu v tom, že zůstávala v blažené nevědomosti – neměla ponětí, že Xander byl i její otec a že je vlastně v podstatě Jessiina nevlastní sestra.

Hannah sice podle úřadů věděla, že byla adoptovaná, o totožnosti svých biologických rodičů však netušila zhola nic. A jelikož Jessie měla zakázáno se s ní po jejich společném hrůzném zážitku spojit, nebyla si vědoma ani jejich příbuzenství. Přestože Jessie žadonila, aby ji nechali s dívkou promluvit, a slibovala, že jí o jejich vztahu nic neřekne, všichni výše postavení činitelé se shodovali na tom, že další setkání nepovolí, dokud na to Hannah podle lékařů nebude připravená.

Z rozumového hlediska Jessie toto rozhodnutí chápala. Dokonce s ním i souhlasila. V hloubi duše ale pociťovala nesmírnou touhu si s děvčetem promluvit. Měly toho tolik společného. Jejich otec byl netvor. Jejich matky zůstávaly záhadou. Hannah tu svou nikdy nepoznala, zatímco Jessie na tu její zbyla jen matná vzpomínka. A stejně jako Xander zabil Hanniny adoptivní rodiče, provedl to samé i Jessiiným.

Navzdory tomu všemu nebyly samy. Obě měly rodinného příslušníka, který by jim mohl poskytnout útěchu a snad i malou naději na zotavení. Obě měly sestru, ačkoli by Jessie nikdy nevěřila, že je to možné. Prahla po tom dívku kontaktovat a navázat nějaké pouto s jediným přeživším členem svého rodokmenu.

Jenomže ať si takové shledání přála sebevíc, nedokázala se ubránit i jiné myšlence.

Co kdyby dívce naše seznámení přineslo víc škody než užitku?