Читать книгу Dokonalá Lež - Блейк Пирс - Страница 8

Ten puch se málem nedal vydržet. Žena musela být mrtvá přinejmenším dva nebo tři dny. Ležela na posteli bez přikrývky, oděná ve fitness legínách a sportovní podprsence. Její poloha ani pokoj sám o sobě nijak nenaznačovaly, že by tu došlo k fyzickému souboji. Nic neleželo převržené na podlaze. Nic nebylo rozbité. Její oblečení působilo nenarušeně. Na těle neměla žádné viditelné škrábance ani jiná zranění.

To samozřejmě ještě nic nedokazovalo. Jestli se tu odehrálo něco nekalého, měl pachatel spoustu času před odchodem místnost uklidit a dát Taylor trochu do kupy. S tím by jim měly pomoci otisky prstů na různých objektech v pokoji, včetně těla. Na první pohled se ovšem zdálo, že je vše na svém místě.

Jessie přistoupila k posteli, aby si oběť lépe prohlédla. Tým z oddělení soudního lékaře, který se právě chystal mrtvolu zabalit do pytle, zdvořile ustoupil o krok zpět.

Obličej Taylor Jansenové byl zmodralý a opuchlý. Oči měla zavřené. Kdysi ploché břicho, na němž žena očividně tvrdě pracovala, bylo nyní nafouklé – důsledek plynů, které se jí v těle po smrti nahromadily. Jessie dokázala i navzdory jejímu nynějšímu stavu poznat, že byla za života velice krásná.

„Sahal na ni někdo?“ zajímal se Ryan.

„Kromě snímání otisků ne,“ ujistil je Wayne.

„Vypadá, jako by umřela, když dřímala,“ poznamenal Ryan. „Není divu, že se za první příčinu považovala sebevražda. Možná že v těch lahvičkách v kuchyni nejsou jenom vitamíny. Jsem moc zvědavý, co se dozvíme z toxikologické zprávy.“

Jessie se naklonila ještě blíž a spatřila na Taylořině zapěstích a krku vybledlé modřiny. Vzhledem k tomu, jak nabobtnalá a bezbarvá byla nyní její kůže, dalo se jen stěží určit, před jakou dobou k nim přišla. Kdyby Jessie musela hádat, řekla by, že je utržila mnohem dřív než před dvěma dny.

„Okno a vchodové dveře byly otevřené celou dobu?“ vyptávala se Jessie. „Nebo je někdo otevřel až potom, co se našla?“

„Okno prý bylo podle jejího kolegy pootevřené, když sem přišel. Tvrdil, že zaklepal na dveře a pokusil se jimi dostat dovnitř. Jenomže byly zamčené, a tak tam vlezl oknem.“

Jessie přikývla, odvrátila se od Taylořina těla a zamířila k její skříni. Odstrčila posuvné dveře a nakoukla dovnitř. Zdálo se, že tři čtvrtiny jejího šatníku tvoří cvičební úbory a spodní prádlo. Podívala se zpátky na Ryana a strážníka Wayna.

„Rozhodně si musíme promluvit s jejím kolegou,“ prohlásila.

*

Vin Stacey zkroušeně seděl na zadním sedadle policejního auta zaparkovaného před komplexem.

„Zadrželi jste ho?“ zeptala se Jessie znuděně vyhlížejícího policisty, který stál u auta.

„Ne. Jenom jsme ho požádali, aby nikam nechodil, dokud nepřijdete dolů a nepromluvíte si s ním.“

„Ví, že nemusí čekat v autě? Protože mně to připadá, jako by si myslel, že ho zatýkáte.“

„Úplně jsme mu povahu naší žádosti neupřesnili,“ přiznal policista ostýchavě. „Prostě jsme mu řekli, ať počká v autě na další výslech.“

„Takže on si myslí, že je zadržený?“ ujišťovala se Jessie nevěřícně.

„Já nevím, jaký z toho má dojem, madam. My ho jen požádali.“

Jessie se ohlédla na Ryana, kterého to podle všeho ani zdaleka nepopudilo tak jako ji.

„Tobě to nevadí?“ obořila se na něj.

„Jo,“ přisvědčil. „Nemůžu ovšem popírat, že jsem tuhle taktiku v minulosti taky použil. Je to způsob, jak zařídit, aby někdo zůstal na místě, aniž bys ho musela formálně zadržovat.“

„Ale já myslela, že už není podezřelý,“ protestovala Jessie.

„Všichni jsou podezřelí. Vždyť to znáš.“

„No dobře,“ připustila Jessie. „Jenže on tam mezitím sedí a celý svět kolem něj chodí v domnění, že ho za něco zatkli.“

„To abychom to napravili,“ odvětil Ryan bezvýrazně.

Jessie se na něj zamračila a otevřela zadní dveře vozu.

„Pane Stacey?“ oslovila ho tónem, v němž nebylo ani stopy po předchozím ostří. Místo toho nasadila hlas jako med.

„Ano,“ odpověděl roztřeseně.

„Co kdybyste si vystoupil? Omlouvám se, že jsme vás nechali tak dlouho čekat. Vyšetřovali jsme s kolegou nahoře. Doufali jsme, že bychom vám mohli položit pár doplňujících otázek, jestli vám to nevadí.“

„Já už jsem všem na jejich otázky odpověděl,“ pronesl žalostně. „Nechápu, co jsem udělal špatně.“

„Nic jste špatně neudělal, pane Stacey,“ uklidňovala ho Jessie. „Pojďte, vystupte si. Já jsem Jessie Huntová, forenzní psycholožka u LAPD. Tohle je detektiv Ryan Hernandez. Zahlédla jsem tamhle na rohu kavárnu. Co kdybychom vám koupili šálek kávy a trochu si popovídali? Co říkáte?“

Muž přikývl a pomalu vystoupil z vozidla. Jessie si teprve v tu chvíli uvědomila, jak je obrovský. Když se napřímil, měřil dobrých sto devadesát centimetrů. Vážit musel aspoň sto kilo. Měl na sobě přiléhavé sportovní tričko s dlouhým rukávem, pod nímž se mu zřetelně rýsovaly vypracované břišní svaly. Biceps se mu napínal tak, že by Jessie ani nepřekvapilo, kdyby látku každou chvílí protrhl.

Navzdory jeho impozantní postavě však z jeho držení těla cítila i jakousi jemnost. Když se na něj zadívala pozorněji, všimla si, že má kolem krku těsně připnutý řetízek s duhovým přívěškem. Nehty měl nalakované třpytivě fialovou barvou.

„Předpokládám tedy, že také děláte trenéra v Taylořině posilovně,“ začala Jessie ve snaze trochu odlehčit atmosféru po cestě do kavárny.

Přikývl, ale neodpověděl. Ryan se držel o krok za nimi, jako by vycítil, že by jeho přítomnost mohla ohrozit její pokusy vybudovat si se Staceym nějaké spojení. Zatímco pokračovali k obchodu, Jessie postřehla, jak si muž opatrně mne zápěstí.

„Jste v pořádku?“ starala se.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Mám pocit, jako kdyby ze mě někdo vysál všechny vnitřnosti. To čekání a vědomí, že pouhých pár desítek centimetrů ode mě leží osoba, která mívala tak živou povahu, a teď je to jenom jakási chladná věc bez života. Bolí mě na to jen pomyslet. A vaši lidé to akorát zhoršili.“

„To bylo nemilé,“ připustila Jessie.

„Věděla jste, že když policie dorazila do Taylořina bytu, nasadila mi želízka?“ rozpaloval se. „Já tam v klidu seděl a čekal na ně. A on mi jeden spoutal ruce, zatímco druhý tam stál a nesundával ruku z pouzdra s pistolí. To já přece zavolal na devět set jedenáct!“

„Je mi to moc líto, pane Stacey,“ konejšila ho. „Když policisté poprvé dorazí na místo činu, musí bohužel zaujmout jistá opatření, která se následně mohou zdát přehnaná.“

„Nechali mi ta pouta celou půl hodinu, i když už si stihli dávno zkontrolovat moji občanku, zjistit, zda mám záznam, což nemám, a ověřit si, že jsem s Taylor pracoval. A to všechno, zatímco ona ležela mrtvá v posteli. Myslím, že oba víme, že kdybyste na devět set jedenáct zavolala vy a čekala tam na ně, chovali by se k vám úplně jinak.“

„Jasně,“ přikývla chápavě a vešla do kavárny. Vrhla pohled po strážníkovi, jenž muže předtím hlídal, a naznačila mu, aby zůstal venku.

„Takže říkáte, že jste s ní pracoval. Oba jste byli trenéři?“ pokračovala, protože chtěla rozhovor co nejrychleji odvést od Staceyho rozhořčení.

„Jo – v Solstice.“

„V té posilovně přímo naproti jejího bytu?“ otázala se Jessie, která si vzpomněla, že si fitness klubu všimla, když přijeli.

„Dobré dojíždění, co?“ prohodil.

Objednali si kávu a posadili se k nedalekému stolu. Ryan se k nim připojil, avšak nic neříkal.

„Tak, než se dostaneme k tomu, jak jste ji našel, pane Stacey…“

„Říkejte mi Vin,“ opravil ji.

„Dobře, Vine,“ vyhověla mu. „Ještě předtím se vás chci zeptat na Taylor samotnou. Jaká byla? Přátelská? Tichá? Lehkovážná? Vášnivá?“

„Lehkovážná bych neřekl. K ostatním trenérům a zaměstnancům se chovala zdvořile, ale profesionálně. Ke klientům měla vřelejší vztah, ovšem pořád na velice seriózní úrovni. To pro ni bylo typické. Někteří klienti chtějí trenéra, který bude jako jejich upovídaný nejlepší kamarád. To je tak nějak moje specialita. Jiní zase chtějí někoho, kdo neztrácí čas s nesmysly a pomůže jim dosáhnout jejich cílů. Pro takové lidi byla ta pravá Taylor.“

„Jaký druh klientů mívala nejčastěji?“ zasáhl do rozhovoru poprvé Ryan.

Vin střelil po Jessie váhavým pohledem, jako kdyby k odpovědi potřeboval její svolení. Souhlasně na něj kývla a on pokračoval.

„Chodili za ní všichni možní. Ale řekl bych, že víc jak v polovině případů se jednalo o vdané ženy mezi třicítkou a padesátkou. Spousty bohatých paniček v domácnosti, co se pokoušely shodit po porodu nebo si udržet dostatečně pevné tělo, aby jim manželé neutíkali za sekretářkami.“

„To byl její denní chleba?“ ptal se Ryan.

„Jo. Dokázala ty ženy skvěle povzbudit a dát jim pocit, že mají kontrolu nad vlastním osudem. Já jsem nezadaný, černý gay a i já měl kvůli ní občas chuť vzít si bílého chlápka ve středních letech jenom proto, abych mohl taky vzít svůj život do svých rukou.“

„Byli jste si blízcí?“ chtěla vědět Jessie.

„Zas tak moc ne,“ odpověděl. „Občas jsme zašli na kafe – někdy dokonce tady – nebo někam na drink. Párkrát jsem ji pozdě večer doprovodil domů. Za přátele bych nás ale neoznačil – spíš takoví kamarádi v práci. Myslím, že jsem se jí zamlouval, protože jsem se ji jako jeden z mála chlapů v tom klubu nesnažil pořád sbalit.“

„Šli na to někteří z nich obzvlášť agresivně?“ vyzvídal Ryan.

„Nevím jistě, jestli dokážu nejlíp posoudit, co dneska ženské považují za agresivní,“ přiznal. „Můžu vám jen říct, že se žádným z nich nikdy nenechala zastrašit. Když to někdo přehnal, neměla problém ho rázně usadit.“

„Víte, jak na tom byla se vztahy?“ položila další otázku Jessie. „Policistům nahoře jste prý tvrdil, že nikoho neměla.“

„Tvrdil jsem jim, že si myslím, že nikoho neměla. Vím, že před pár měsíci randila s nějakým chlápkem. Jenže jakmile to mezi nimi skončilo, začala kolem svého romantického života dělat hrozné tajnosti. A já nebyl v pozici, abych se z ní snažil něco vytáhnout, takže nepředstírám, že jsem expert.“

„Vine,“ ujala se slova znova Jessie, která se rozhodla přeskočit rovnou k otázce, o níž věděla, že se s ní budou potýkat po zbytek dne, „je podle vás možné, že se Taylor zabila sama?“

Muž tentokrát odpověděl okamžitě a s takovou vehemencí, jakou u něj ještě neviděla.

„Ani náhodou. Taylor na to prostě neměla povahu. Byla odhodlaná, ambiciózní. Patřila k těm několika málo lidem, co mají konkrétní cíle. Chtěla si otevřít svou vlastní posilovnu. Nikdy by se takhle neodkrouhla. Byla ten typ člověka, kterému já říkám morkocuc.“

„Co to znamená?“ zajímala se Jessie.

„Nasávala život do morku kostí. Nikdy by ten svůj dobrovolně neukončila.“

Všichni tři zůstali na okamžik jen mlčky sedět. Pak stočil Ryan konverzaci k méně filosofickým otázkám.

„Znáte jméno toho jejího bývalého?“ chtěl vědět.

„Ne. Ale jedna z trenérek v klubu by mohla. Pamatuju si, jak mi říkala, že ho jednou viděla Taylor vysazovat a prý ho poznala.“

Zatímco Vin odpovídal, Jessie zalétla očima ke dveřím kavárny, kudy dovnitř právě vcházel bezdomovec. Měl dlouhé vousy a boty s tak rozbitými podrážkami, že mu při každém kroku plandaly.

Její pozornost na něm však upoutalo něco jiného. Z levé ruky mu odkapávalo cosi rudého a pravou ruku měl schovanou pod bundou. Mumlal si pro sebe, prodíral se mezi zákazníky a zdálo se, že do nich čas od času schválně naráží.

„Jak se ta trenérka jmenuje?“ vyptával se Ryan. Seděl zády ke dveřím, a tak muže zatím nezpozoroval.

„Chianti.“

„To myslíte vážně?“ ujišťoval se Ryan. Nechtěně vyprskl trochu kávy, protože se nedokázal ubránit smíchu.

„Netuším, jestli je to její pravé křestní jméno,“ přiznal Vin a poprvé se také pousmál. „Každopádně v posilovně si nechává říkat Chianti Rosselliniová. Kdo jsem, abych ji soudil.“

„Proč mám dojem, že se touhle filosofií tak úplně neřídíte, Vine?“ prohlásila Jessie s šibalským výrazem, ačkoli přitom koutkem oka nadále pokukovala po bezdomovci.

Vin provokativně povytáhl obočí.

„Moc nerad vám narušuji vaši drbárnu…“ ozval se Ryan.

„Vy můžete dělat, co se vám zlíbí, hnědoočko,“ přerušil ho Vin a zamrkal na něj řasami.

Ryan to přešel bez povšimnutí a místo toho pokračoval.

„Ale potřebujeme od vás vědět, jak jste našel Taylor. Policistům jste řekl, že měla otevřené okno?“

Vinův obličej okamžitě povadl.

„Jenom na skulinku, ano. Nejdřív jsem zaklepal a zkusil dveře. Byly zamčené. Když neodpovídala, otevřel jsem okno trochu víc a vlezl dovnitř. Nejspíš jsem měl rovnou zavolat na devět set jedenáct. Jenže mě napadlo, že jestli je třeba zraněná a potřebuje pomoc, nemůžu tam jen tak stát a čekat.“

„Nemusíte se obhajovat, Vine,“ uklidňovala ho Jessie. „Měl jste strach o svou kamarádku. Jsem si jistá, že důkazy to potvrdí.“

„Děkuju,“ ocenil to Vin. Hlas se mu lehce třásl.

Jessie by vůči němu projevila silnější citovou reakci, kdyby se tak nesoustředila na bezdomovce, jemuž z paže stále kanul tenký pramínek krve. Nyní se začal na bříškách chodidel pohupovat zepředu dozadu a pravou rukou něco dělal pod bundou, která budila dojem, že je nasáklá jakousi hustou tekutinou. Vypadalo to, jako kdyby se bil do boku. Rty se mu bez přestání pohybovaly, ať už si ovšem bručel cokoliv, nešlo ho slyšet. Žena středního věku, jež před ním stála ve frontě, se po něm ustavičně nervózně ohlížela.

„Hele, Ryane,“ upozornila ho nonšalantně. „Podívej se nenápadně za sebe na toho vousatého chlapa vlevo ve frontě.“

Ryan poslechl a Vin taky.

„Na toho, co sebou pořád šije a hýbe pusou?“ zeptal se Ryan.

„Jo,“ přisvědčila Jessie. „Levá ruka mu krvácí a pravou má pod bundou. Myslím, že v ní něco drží.“

„Co to podle tebe je?“

„Nejsem si jistá. Taky jsem si ale všimla, že má na bundě u boku tmavou, mokrou skvrnu. Takže předpokládám, že to bude to samé, co mu způsobilo krvácení na druhé ruce. Navíc se zdá, že je celkem rozrušený. Narážel do ostatních zákazníků a ne náhodou.“

„Možná na tom něco bude,“ připustil Ryan tiše. „Anebo je jako polovina těch lidí, kolem kterých jsme prošli na ulici po cestě sem.“

„To je pravda,“ souhlasila Jessie, „až na to, že ta krev tomu trochu přidává na dramatičnosti. Nehledě na to, jak vyděšeně vypadají baristi za pultem. Přitom se vsadím, že jim sem musí bezdomovci chodit pořád.“

„Dobrá připomínka,“ poznamenal Ryan, vstal a tvář se mu na vteřinku stáhla do bolestivé grimasy. „Asi si zajdu stoupnout do řady na další kafe. Jessie, co kdybys potichu zašla pro toho strážníka venku a požádala ho, aby se k nám pro jistotu přidal?“

Jessie přikývla a také se postavila, přičemž se pokusila potlačit bolestné škubnutí, které jí po pár minutách nečinnosti projelo zády i nohou. Zamířila k východu a po cestě se ohlížela přes rameno. Viděla, jak Ryan zaujal pozici přímo za mumlajícím mužem. Otevřela dveře do obchodu a zamávala na uniformovaného policistu, jemuž předtím spílala.

„Mám obavy, že se vevnitř možná schyluje k potížím,“ informovala ho. „Ten vousatý muž před detektivem Hernandezem pod bundou pravděpodobně schovává zbraň. Nejsme si úplně jistí, ale pro všechny případy by se nám hodila posila.“

Sotva tu větu stihla dokončit, dolehl k nim zevnitř hlasitý křik. Bleskově se otočila a spatřila ve frontě onu ženu ve středních letech, jak se levou rukou chytá za pravé rameno. Ryan se za ní pokoušel vytrhnout bezdomovci z ruky lovecký nůž. Navzdory jeho tělesné převaze však proti muži neměl šanci.

Z vousáče sálal zběsilý hněv a Ryan zjevně nebyl v nejlepší kondici. Muži se během pár okamžiků povedlo vymanit z jeho sevření. Ryan ztratil rovnováhu a spadl na zem. Bezdomovec se mezitím rychle vzpamatoval a znovu se na něj vrhnul.

Jessie spěšně vrazila zpátky do obchodu a za běhu rozepínala své pouzdro s pistolí. Už už zbraň vytahovala, když vtom se před ní mihl nějaký pohyb. Byl to Vin Stacey. Skočil po mumlajícím muži a předloktím ho udeřil do čelisti, až útočník pozpátku narazil do pultu.

Nůž vyletěl omráčenému muži z ruky a odjel po podlaze. Vin se nad ním rozkročil, připraven zasadit další ránu, bude-li to třeba. Ukázalo se, že nebude. Vzápětí totiž k muži přiskočil policista, otočil ho na břicho a spoutal mu ruce za zády. Jessie vrátila pistoli zpátky do pouzdra a klekla si vedle Ryana.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ustaraně.

„Jo. Přežiju to, i když si nejsem jistý, jestli se dá to samé říct o mé důstojnosti.“

Došel k nim Vin a podal mu ruku.

„Chcete pomoct, hnědoočko?“ nabídl se a laškovně na něj zamžikal očima.