Читать книгу Kdyby běžela - Блейк Пирс - Страница 6

Cesta z Midtownu do Ashtonu trvala pouhých dvacet minut. Místo činu opustily ve 21:20, nicméně doprava páteční noci byla stále v plném proudu. Když se konečně dostaly z toho nejhoršího a najely na dálnici, Kate si všimla, že DeMarco nějak neobvykle mlčí. Seděla na místě spolujezdce a upřeně zírala, jak se kolem ní míhají dominanty města.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se Kate.

DeMarco ze sebe vyhrkla odpověď, aniž by se na Kate otočila, takže bylo jasné, že ji od odjezdu z místa činu něco trápilo.

„Vím, že už tohle děláš dlouho a umíš v tom chodit, ale já jsem takovou zprávu sdělovala pozůstalým jen jednou. Bylo to příšerné. Cítila jsem se hrozně. A ty ses taky nejdřív mohla zeptat, než jsi mě do toho navezla.“

„Omlouvám se. To mě vůbec nenapadlo. Ale je to součást naší práce. Nechci, aby to znělo necitlivě, ale měla by sis na to pomalu začít zvykat. Kromě toho ten případ jsme převzaly, takže nevidím důvod, proč bychom tím měly trápit toho detektiva.“

„Jasně… Ale přesto se příště můžeme o podobných věcech alespoň poradit, ne?“

Z jejího hlasu byl cítit vztek, což od DeMarco doposud neslyšela – nicméně nebyl mířen přímo na Kate. „Jo,“ odpověděla a dál se v tom raději nepitvala.

Zbytek cesty do Ashtonu už nepromluvily. Kate prošla tolika případy, kdy bylo nutné oznámit rodině smutnou zprávu, že věděla, jak moc by mohlo jakékoliv napětí mezi partnery celou situaci jen zhoršit. Ale také věděla, že DeMarco nebyla na žádné promlouvání do duše, takže jí to musela říct na rovinu, i když ještě byla naštvaná. Třeba je to ten případ, říkala si Kate, kdy si to člověk musí vyzkoušet na vlastní kůži, aby se s tím sžil.

K domu Tuckerových přijely ve 21:42. Kate ani nebyla překvapená, že se v celém baráku včetně verandy svítilo. Vzhledem k oblečení Jacka Tuckera to vypadalo, že odešel běhat už ráno. To, že byl nalezen ve městě, vyvolávalo celou řadu otázek. A všechny ty otázky vedly k jedné nešťastné a vystrašené ženě.

Na smrt vyděšené manželce, která se každou chvíli dozví, že je vdova, přemítala v duchu Kate. Bože, snad nemají děti.

Kate zaparkovala před domem a vystoupila z auta. DeMarco ji následovala, ale v mnohem pomalejším tempu, jako by chtěla dát Kate najevo nespokojenost s celou tou situací. Kráčely po dlážděné cestě, která vedla ke schodům na verandu. Ani k ní nestačily dojít a dveře domu se náhle otevřely.

Žena stojící ve dveřích je spatřila a okamžitě strnula. Očividně byla v takovém šoku, že ani nemohla najít slov. Nakonec ze sebe dostala jen: „Kdo jste?“

Kate pomalu sáhla do bundy pro průkaz. Ještě než ho stihla ukázat a představit se, žena už věděla, co přijde. Bylo to patrné z jejího výrazu ve tváři. A jakmile Kate s DeMarco došly ke schodům na verandu, Tuckerova manželka se sesypala na zem a začala naříkat.

***

Jak se ukázalo, Tuckerovi měli děti. Dokonce tři, ve věku sedmi, deseti a třinácti let. Všechny ještě byly vzhůru a nervózně vyčkávaly v obývacím pokoji, zatímco se Kate snažila dostat jejich matku – Missy, jak se za neustálého pláče stihla představit – dovnitř a usadit ji. Nejstarší z dětí přispěchalo k mamince, zatímco se agentka DeMarco snažila udržet ostatní stranou, aby té nebohé ženě dopřála alespoň trochu času na uklidnění.

V ten moment Kate došlo, že se nejspíš unáhlila, když do toho agentku DeMarco takhle navezla. Prvních dvacet minut u Tuckerových bylo zdrcujících. Něco tak srdcervoucího zažila za celou svoji kariéru jen jednou. Podívala se na DeMarco a stejně jako předtím v autě, i nyní se jí v tváři mísily vzdor a vztek. Kate napadlo, že podobné pocity v sobě nejspíš dusila už delší dobu.

Mezitím se Missy Tuckerová dostala alespoň částečně k sobě a uvědomila si, že by měla najít někoho na hlídání, pokud chce být Kate a DeMarco co nejvíce nápomocná. Zavolala tedy švagrovi, kterému za neustálého vzlykání sdělila smutnou novinu. Jelikož i on žil se svou ženou v Ashtonu, oba okamžitě přispěchali na pomoc.

Ve snaze dopřát Missy a jejím dětem trochu soukromí, aby mohly v klidu truchlit, požádala ji Kate o svolení porozhlédnout se po domě. Třeba najdou něco, kvůli čemu by někdo mohl chtít zavraždit jejího manžela. Agentky začaly s prohledáváním nočním stolků a osobních věcí v ložnici, zatímco se zezdola ozývalo vzlykání a nářek Tuckerových.

„Tohle je fakt děs,“ řekla DeMarco.

„To je. Omlouvám se ti. Vážně mě to mrzí. Jen jsem myslela, že to tak bude pro všechny lepší.“

„Je tohle snad lepší?“ zeptala se DeMarco. „Poslyš Kate, já vím, že se zas tak moc dobře neznáme, ale jednu věc vím o tobě jistě, ty máš neskonalou tendenci pomáhat ostatním a vystavovat přitom sama sebe ohromnému tlaku. To je ostatně důvod, proč se ti pořád nedaří skloubit čas s prací a se svojí rodinou.“

„No dovol?“ ohradila se naštvaně Kate.

DeMarco pokrčila rameny. „Promiň. Ale je to pravda. Místní policie tohle klidně mohla udělat za nás a my už teď mohly být bůhví kde a dělat na tom případu.“

„Bez svědků je naší největší nadějí manželka,“ odpověděla Kate. „Holt se přitom musí vypořádat se smrtí manžela, ale tak to je, ať se ti to líbí, nebo ne. Nikdo z nás z toho není nadšený. Ale někdy prostě musíš jít za hranice vlastního pohodlí. Podívej se na to z jiného úhlu pohledu, kdo se teď asi cítí hůř? Ty nebo ta čerstvá vdova truchlící dole?“

Kate si ani neuvědomovala, jak nahlas a podrážděně mluvila, dokud nevyřkla poslední větu. DeMarco na ni chvíli zírala, a poté jen zakroutila hlavou jako nějaký rozmazlený puberťák a odešla z místnosti.

Když i Kate opustila ložnici, všimla si, jak se DeMarco dívá skrze kancelář a malou knihovničku na chodbu. Kate ji tam nechala a raději šla hledat stopy ven. Nečekala sice, že by tam mohla něco najít, ale připadalo jí nezodpovědné, aby tento postup přeskočila.

Když se vrátila dovnitř, všimla si, že bratr Jacka Tuckera se svou chotí už dorazili. Missy se s bratrem dojemně vítala, zatímco jeho žena klečela u dětí a objímala je. Když si Kate všimla prázdného výrazu třináctileté dívky, která vypadala přesně jako její otec, nemohla se divit, že na ni byla agentka DeMarco naštvaná.

„Agentko Wise?“

Kate už mířila po schodech nahoru, a když se otočila, viděla Missy kráčet chodbou směrem k ní. „Ano?“

„Jestli se mnou chcete mluvit, vyřiďme to prosím hned. Nevím, jak dlouho to vydržím.“ A znovu začala nabírat k pláči. Kate obdivovala její sílu, neboť zpráva o smrti manžela ji zastihla sotva před hodinou.

Víc už Missy neřekla, jen vyšla po schodech do horního patra a cestou se ohlédla směrem k obýváku, kde seděly její děti s příbuznými. DeMarco se k nim připojila z koupelny, kde právě prohledávala lékárničku, načež se všechny tři odebraly do ložnice.

Missy seděla na kraji postele jako žena, která se právě probudila ze špatného snu, jen s tím rozdílem, že ta noční můra byla stále přítomna.

„Předtím jste se mě ptaly, proč byl v New Yorku,“ spustila Missy. „Jack pracoval jako vedoucí účetní pro jednu dost velkou firmu – Adler a Johnson. Poslední dobou dělali ve dne v noci pro nějakou společnost z Jižní Karolíny, která se zabývá vyřazováním jaderných zařízení z provozu. Někdy zůstával v práci tak dlouho, že pak rovnou přespal ve městě.“

„A dnes večer se měl vrátit nebo si myslíte, že by zůstal v hotelu?“ zeptala se DeMarco.

„Ráno v sedm jsem s ním mluvila, těsně předtím, než šel běhat. Tvrdil mi nejen, že dnes přijde domů, ale dokonce se chtěl vrátit docela brzo – zhruba kolem čtvrté.“

„Předpokládám, že jste se mu snažila dovolat nebo mu alespoň poslala zprávu, když se chýlilo k večeru?“ zeptala se Kate.

„Jistě, ale ne dřív než v sedm. Když se tihle chlápci zažerou do práce, tak zapomenou na čas.“

„Paní Tuckerová, FBI byla přivolána k případu, protože detaily a okolnosti smrti vašeho muže připomínají osm let starý případ. I tehdy byl obětí muž z Ashtonu, kterého též zavraždili v New Yorku,“ vysvětlovala Kate. „Ačkoliv nemůžeme říct s jistotou, že spolu obě vraždy souvisí, kontaktování úřadu bylo v tomto případě na místě. Takže je pro nás velice důležité, abyste se zamyslela nad lidmi, které si váš manžel mohl znepřátelit.“

Kate viděla, že Missy znovu bojovala se slzami. Spolkla nutkání propuknout v pláč a snažila se ze všech sil pokračovat.

„Nikdo mě nenapadá. Neříkám to jen proto, že jsem ho milovala, ale on byl doopravdy strašně milý a laskavý člověk. Kromě pár drobných neshod v práci si za celý náš společný život nevybavuji jedinou vyhrocenou hádku.“

„Co blízcí přátelé?“ zeptala se Kate. „Měl nějaké kamarády, obzvlášť muže, se kterými trávil čas a kteří by ho mohli znát z jiné stránky?“

„No, pravdou je, že se choval poněkud dětinsky, když byl v blízkosti svých známých z jachtového klubu, ale pochybuji, že by o něm řekli něco špatného.“

„Znáte jejich jména, abychom si s nimi mohli promluvit?“ zeptala se DeMarco.

„Ano. Měl takovou svou partu… On a tři další muži. Scházeli se v jachtařském klubu, případně v baru, kde koukali na sport. Většinou na fotbal.“

„Nevíte náhodou, zda někdo z nich nemá nějaké nepřátele?“ znovu se zeptala DeMarco. „Byť jen žárlivou exmanželku nebo vzdálené příbuzné?“

„To netuším. Já je moc neznala a…“

Náhle ji přerušil zvuk pronikavého nářku ze spodního patra. Missy se podívala směrem ke dveřím ložnice pohledem, který Kate lámal srdce.

„To je Dylan, naše prostřední dítě. On si byl s otcem tak…“

Znovu se odmlčela. Rty se jí třásly, jak se ze všech sil snažila nepropadat pláči.

„To je v pořádku, paní Tuckerová,“ uklidňovala ji DeMarco. „Běžte za svými dětmi. Pro začátek toho máme celkem dost.“

Missy vyletěla z postele a s pláčem utíkala ke dveřím. DeMarco ji pomalu následovala a cestou se ještě naštvaně ohlédla za Kate. Ta zůstala v ložnici o něco déle, neboť se snažila vstřebat emoce z předchozích minut. Ne, na tuhle část práce si člověk nikdy nezvykne. A nejhorší na tom bylo, že získaly jen minimum informací.

Když nakonec zamířila zpět k chodbě, plně chápala rozhořčení agentky DeMarco. K čertu, vždyť i ona sama byla na sebe naštvaná.

Kate sešla dolů ze schodů a pokračovala k vchodovým dveřím. Viděla, jak DeMarco nastupuje do auta a utírá si slzy z očí. Jemně za sebou zabouchla dveře, zatímco se z domu ozýval nářek truchlící rodiny Tuckerových, který umocňoval dojem z celého případu, jenž se zdál být předem ztracený.