Читать книгу Kdyby běžela - Блейк Пирс - Страница 8

Olivia Tuckerová bydlela v tuctovém bytě v Jackson Heights. Když Kate s DeMarco dorazily, byl u ní zrovna místní kazatel. A právě on otevřel dveře, vysoký černoch s pochmurným výrazem ve tváři. Skepticky si agentky prohlédl a povzdechl si.

„Mohu vám pomoct, dámy?“

„Rády bychom si promluvily s paní Tuckerovou,“ odpověděla DeMarco. „Kdo vůbec jste?“

„Leland Toombs, kazatel z jejího kostela. A kdo jste vy?“

Následovala klasická policejní rutina, kdy se agentky prokázaly průkazy a představily se. Toombs udělal krok zpět a podíval se na ně nesouhlasným pohledem.

„Chápete snad, že je teď velmi rozrušená, ne?“

„Samozřejmě,“ odpověděla Kate. „Snažíme se najít vraha jejího syna a doufaly jsme, že by nám s tím mohla trochu pomoct.“

„Kdo to je?“ ozval se roztřesený hlas odněkud z bytu. Z protější místnosti vyšla žena a zamířila rovnou ke dveřím.

„To je FBI,“ odpověděl jí Leland. „Ale Olivie, dobře si rozmyslete, jestli jste teď na takový rozhovor připravená.“

Olivie Tuckerová přišla ke dveřím a vypadala absolutně zdrceně. Měla zarudlé oči od pláče a vypadalo to, že má dokonce problémy s chůzí. Podívala se na Kate s DeMarco a položila Toombsovi ruku na rameno.

„Musím to udělat,“ řekla. „Pastore Toombsi, omluvil byste mě na chvíli?“

„Možná bych měl být raději u toho.“

Olivie zakroutila hlavou. „Ne. Vážím si toho, ale s tímhle se musím poprat sama.“

Toombs se zamračil a podíval se na agentky. „Buďte na ni prosím hodné. Není na tom vůbec dobře.“ Naposledy se na Olivii podíval, než vyšel ze dveří. Při odchodu na ni ještě zavolal přes rameno, „Kdybyste cokoliv potřebovala, Olivie, určitě mi zavolejte.“

Olivia se za ním ještě chvíli dívala, a pak pomalu zavřela dveře. „Pojďte prosím do obýváku.“

Mluvila tichým, roztřeseným hlasem a při chůzi to stále vypadalo, že ji nohy moc neposlouchají.

„Víte,“ spustila, když dorazily do obýváku, „že mi policie zavolala a řekla mi to až šest hodin poté, co našli jeho tělo?“

„Za tak dlouho?“ zeptala se nevěřícně Kate.

„Nejspíš si mysleli, že mi Missy zavolá a řekne mi to. Protože ona se to samozřejmě dozvěděla jako první. Ale Missy to odmítla udělat, takže mi nakonec zavolala policie.“

„Jste si jistá, že to odmítla?“ zeptala se DeMarco. „Nemyslíte si, že vzhledem k situaci na to prostě zapomněla?“

Olivia pokrčila rameny, ale nechtěla tím vyjádřit, že neví. Spíše jako by tím říkala to mě nezajímá.

„Chcete mi tím říct, že si myslíte, že by Missy byla schopná udělat něco takového záměrně?“ zeptala se Kate.

„Abych byla upřímná, tak nevím. Ta ženská je strašně pomstychtivá. Ale rozhodně by mě to u ní nepřekvapilo. Možná na to zapomněla, aby se mnou nemusela mluvit nebo, chraň bůh, mě vidět.“

„Povíte nám, proč ji tak moc nenávidíte?“ zeptala se DeMarco.

„No, já ji nikdy neměla moc v lásce. Ze začátku byla docela sympatická, ale to se jen snažila získat moje sympatie. Jakmile jí pak Jack nasadil zásnubní prsten, stala se z ní úplně jiná osoba. Panovačná. Manipulativní. Žila si v přepychu, ale nikdy to nedokázala řádně ocenit. Možná, někde hluboko uvnitř a svým zvráceným způsobem, Jacka skutečně milovala – o tom nepochybuji. Ale nikdy si ho nevážila.“

„Můžete to trochu rozvést?“ zeptala se Kate.

„Nic jí nebylo dost dobré – pořád chtěla víc. A ani to neskrývala. Všechno, co kdy měla – děti, bohatého manžela, překrásný dům, zkrátka co vás napadne – pro ni to bylo málo. Jack se pro ni klidně mohl roztrhnout, a stejně by nebyla spokojená.“

Kate si nemohla nevšimnout té nenávisti, která Olivii vyzařovala z očí, když mluvila. Skutečně věřila všemu, co říkala. A i když s Missy Tuckerovou mluvila jen chvíli, tomuhle bylo vážně těžké uvěřit.

„Myslíte si, že Jack o ní smýšlel podobně?“

„Chraň bůh. Byl úplně zaslepený. Jí a tím jejím malým divadýlkem.“

„Takže můžete s klidným svědomím vyloučit, že by měl poměr?“

Její zděšený výraz mluvil za vše. Přesto si však Olivie nebrala servítky. „Jak se vůbec opovažujete položit mi tak stupidní otázku, když víte, čím vším jsem si za poslední hodiny prošla? Taktnost a slušnost vám asi nic neříká, co?“

„Ptám se jen proto, abychom věděly, jakým směrem se dál ubírat. Pokud by se do něčeho podobného zapletl, mohlo by to hrát velkou roli v celém případu. Protože upřímně, momentálně nemáme žádné svědky ani podezřelé.“

"Podezřelé? Zlato, vždyť jsem vám teď řekla, kdo to udělal. Ta jeho nenávistná ženuška.“

Kate a DeMarco se na sebe poněkud nechápavě podívaly. Ať už měla Olivia Tuckerová pravdu, nebo ne, případ se pomalu dostával do nepříjemných kolejí.

Poslední poznámka visela nějakou chvíli ve vzduchu, než se Kate rozhodla pokračovat. Od toho okamžiku si dávala setsakramentský pozor na to, co říká a pečlivě volila každé další slovo.

„Jste si jistá, že chcete učinit tak odvážný výrok?“ zeptala se Kate. „Pakliže to myslíte vážně, budu to muset považovat za stopu a začít nahlížet na Missy Tuckerovou jako na případnou podezřelou.“

„Je to vaše práce, dělejte, jak uznáte za vhodné,“ řekla Olivia. „Ale já tu ženu znám. Toužila po něčem jiném. Chtěla vypadnout, jen nechtěla riskovat, že tím všechno ztratí. Tak mi řekněte jednodušší způsob, jak to udělat, než zabít svého manžela.“

Kate nikdy nevěřila, že by se ve své kariéře mohla setkat s někým tak zaslepeným nenávistí k někomu jinému. Viděla toho už hodně – znepřátelené sourozence, neshody s přiženěnou rodinou, atd. Ale Olivia Tuckerová je všechny strčila do kapsy.

„Musím podotknout,“ řekla DeMarco, „že jsme tu od našeho příjezdu strávily hodně času zjišťováním detailů o Jackovi i Missy. A i když naše záznamy nejsou úplné, nic nenasvědčuje tomu, že by mezi nimi mělo dojít k jakýmkoliv manželským neshodám.“

„To je pravda,“ souhlasila s agentkou DeMarco Kate. „Nepřišly jsme ani na žádné finanční problémy a Missy nemá jediný záznam v trestním rejstříku. Což se ale nedá říct o vás. Nechcete nám tedy říct, co se stalo tu noc, kdy na vás Missy zavolala policii, protože jste se snažila dostat do jejich domu?“

„Jack to měl tehdy v práci těžké. Dostal panický záchvat. Volala jsem k nim, abych zjistila, jak na tom je a mohla si promluvit s vnoučaty, ale Missy to nechtěla dovolit. Tvrdila mi, že za jeho záchvat paniky můžu částečně já, ale že on sám by mi to nikdy neřekl, protože na to je až příliš hodný. Potom zavěsila, tak jsem se rozhodla, že se tam zajdu podívat. Chvíli jsme se dohadovaly, načež mě vyhodila ze dveří a nechtěla mě pustit dál. A potom… no, zkrátka mi bouchly saze, takže na mě zavolala policii.“

„Pokud bude třeba, určitě se na to podíváme,“ řekla Kate. „Ale upřímně, nic z našich záznamů nenasvědčuje tomu, že by měla Missy sebemenší důvod k vraždě svého manžela. Nemá žádný zjevný motiv.“

„Tak pak teda nechápu, proč jste vůbec tady, když jste tak přesvědčené o její nevině.“

„Upřímně?“ řekla DeMarco. „Protože na nás vyskočilo vaše jméno. Jeden z Jackových kolegů zaslechl vyhrocený rozhovor s Missy, který se týkal vás. Takže jsme zkontrolovaly váš rejstřík a objevily jsme ten incident s přivolanou policií.“

Olivia se usmála jako unavený padouch z filmu. „Chápu, už jste si o mně udělaly vlastní názor.“

„Tak to vůbec není. Jen jsme…“

„Pokud vám to dámy nebude vadit, ráda bych vás slušně požádala, abyste už šly. Nechte mě v klidu truchlit nad svým synem.“

Kate viděla, že jejich čas s Olivií Tuckerovou se nachýlil ke konci; kdyby na tu ženu dál vyvíjela nátlak, akorát by se uzavřela do sebe. Stejně by z ní nedostaly žádné kloudné informace – snad jen, že by na té její ohavné nenávisti vůči snaše bylo přece jen něco pravdy. Ale o tom Kate pochybovala.

„Děkujeme vám,“ řekla Kate. „A přijměte naši upřímnou soustrast.“

Olivia přikývla, postavila se a odešla z pokoje. „Jistě si pamatujete, kde jsou dveře,“ řekla, mizejíc do jiné místnosti.

Kate a DeMarco opustily dům bez zjevné stopy, ale za to jimi pěkně otřásl názor Olivie Tuckerové na Missy.

„Myslíš, že by na tom mohlo být něco pravdy?“ zeptala se DeMarco. Konečně to vypadalo, že ji opustila špatná nálada, a mohl za to tenhle případ.

„V tuhle chvíli si myslím, že jen hledá odpovědi, ale něčemu z toho jistě věří. Řekla bych, že si v hlavě poskládala kousky strachu, které se v ní za ta léta nahromadily, a teď je akorát zveličuje, aby měla koho obvinit a na koho si vybít zlost.“

DeMarco přikývla hlavou a obě dvě nasedly do auta. „Ať už to mělo znamenat cokoliv, bylo to pěkně hnusné.“

„Ale myslím si, že u ní můžeme vyloučit nějaké falešné divadýlko. Asi bychom se teď měly zaměřit na Missy a dát na ni pozor. Můžeme uvědomit místní policii, aby věděli, jak je Olivie zaujatá.“

„A co pak?“

„Pak si spolu sedneme. Třeba u sklenky vína v hotelu.“

Znělo to jako dobrý nápad, ale Kate musela myslet na Missy Tuckerovou a na to, jak se jí ze dne na den proměnil rodinný život v bohapustou prázdnotu. Kate měla stále v živé paměti, jaké to je přijít o milovaného manžela, muže, který vás zná jako knihu, kterou četl už milionkrát. Takové utrpení se nedá popsat slovy, jako by zemřel kus vás.

Jak si tak mířila do hotelu, ty staré pocity v ní vyvolaly obrovskou motivaci vyřešit tenhle případ. Zahrabala v paměti po detailech z původní vraždy, až na začátek Nobiliniho případu.

Snažila se vzpomenout si na jméno – jméno, které sice dobře znala, ale které zapadlo někam na dno její paměti. Dnes časně z rána jí ho něco připomnělo, když mluvily s Jackovými přáteli v jachtařském klubu.

Cass Nobiliniová.

Víš, že tam jsou odpovědi, pomyslela si Kate.

Mohly by být. A jestli bude třeba, půjde je tam hledat.

I když doufala, že to zvládne i bez toho. Doufala, že už se s Cass Nobiliniovou nikdy v životě nesetká. Ale bylo jí jasné, že to nejspíš nevyjde – a čím dříve tak učiní, tím lépe.