Читать книгу Seznamte se, Agent Zero - Джек Марс - Страница 11

Reid se postavil tak prudce, že se jeho židle málem převrhla. Jeho ruka se automaticky sevřela kolem vzorované rukojeti Beretty, teplé od jeho zad. Jeho mysl na něj nepříčetně křičela. Tohle je veřejné místo. Jsou tu lidé. Nikdy dřív jsem z pistole nestřílel.

Než ale Reid stačil zbraň tasit, ten cizinec vytáhl ze zadní kapsy peněženku. Zakřenil se na Reida, očividně pobavený jeho lekavou povahou. Nevypadalo to, že by si toho kdokoliv jiný v baru všimnul, snad kromě servírky s tím vrabčím hnízdem na hlavě, která jen zvedla obočí.

Cizinec přišel k baru, položil na pult bankovku a zamumlal něco směrem k barmanovi. Pak se vydal k Reidovu stolu. Stál za prázdnou židlí notnou chvíli, na rtech mírný úsměšek.

Byl to mladý, nanejvýš třicetiletý muž s nakrátko ostříhanými vlasy a jednodenním strništěm. Postavu měl celkem hubenou a rysy strohé. Díky ostrým lícním kostem a vyčnívající bradě vypadal téměř jako karikatura. Nejvíc odzbrojující však byly brýle s rohovinovými obroučkami, které nosil a díky kterým působil jako Buddy Holly, který v osmdesátých letech vyrostl a objevil kouzlo kokainu.

Reid typoval, že to byl pravák; levý loket držel těsně u těla, což obvykle znamenalo, že mu z ramene visí pouzdro s pistolí tak, aby mohl v případě potřeby tasit pravou rukou. Levou rukou si přidržoval lem své semišové bundy, aby zbraň nebyla vidět.

„Mogu sjediti?“ zeptal se muž nakonec.

Mogu…? Reid mu neporozuměl ihned, jako tomu bylo s arabštinou a francouzštinou. Nebyla to ruština, ale blížilo se jí to natolik, aby si z kontextu dokázal odvodit význam slov. Muž se ho ptal, zda si může sednout.

Reid pokynul k volné židli naproti němu, muž se posadil, levý loket měl však celou dobu přitisknutý k tělu.

Jakmile se usadil, servírka mu přinesla sklenici piva jantarové barvy a postavila ji před něj. „Merci,“ poděkoval. Uculil se na Reida. „Vaše srbština není dobrá?“

Reid zakroutil hlavou. „Ne.“ Srbština? Předpokládal, že muž, se kterým, se měl setkat, bude Arab jako jeho únosci a ten vyslýchající.

„Tak tedy anglicky? Ou francais?“

„To je na vás.“ Reid byl překvapen, jak klidně a vyrovnaně jeho hlas zněl. Srdce mu hrozilo vyskočit z hrudi, jak byl vyděšený… a pokud by měl být upřímný, pociťoval také náznak znepokojivého vzrušení.

Srbův úsměv se ještě rozšířil. „Líbí se mi toto místo. Je temné. Tiché. Jediný bar v této čtvrti, o kterém vím, že prodává Franziskaner. Je moje oblíbené.“ Zavřel oči a dlouze se napil ze své sklenice. Z hrdla mu uniklo spokojené zavrčení. „Que delicioso.“ Otevřel oči a dodal: „Nejste tím, koho jsem čekal.“

Reidovi se zhoupl žaludek na vlně paniky. Ví to, křičela na něj jeho mysl. Ví, že nejsi ten, s kým se tu měl setkat, a navíc má zbraň.

Jen klid, řekla ta druhá část, ta nová. To zvládneš.

Reid polknul, nějakým způsobem se mu ale podařilo udržet své ledově klidné vystupování. „To vy také ne,“ odpověděl.

Srb se zasmál. „To zní férově. Je nás ale mnoho, že? A vy – vy jste Američan?“

„Vyhnanec,“ odpověděl Reid.

„To my všichni, no ne?“ znovu se zasmál. „Před vámi jsem potkal jen jednoho Američana v našem hmm… jak je to slovo… konglomerátu? Ano. Takže pro mě to není nic divného.“ Mrknul.

Reid ztuhnul. Nedokázal odhadnout, jestli to byl vtip nebo ne. Co když věděl, že Reid není tím, s kým se měl setkat, a teď si s ním jenom pohrává nebo hraje o čas? Složil si ruce do klína, aby skryl své roztřesené prsty.

„Můžete mi říkat Jurij. Jak mám říkat vám?“

„Ben.“ Bylo to první jméno, které ho napadlo. Jmenoval se tak jeden učitel, kterému kdysi dělal asistenta.

„Tedy Bene. Jak jste začal pracovat pro Íránce?“

„S nimi,“ opravil ho Reid a pro efekt přimhouřil oči. „Pracuju s nimi.“

Jurij si opět loknul svého piva. „Jistě. S nimi. Jak k tomu došlo? Navzdory vašim společným zájmům jsou většinou, řekněme… uzavřená skupina.“

„Jsem důvěryhodný,“ řekl Reid bez mrknutí oka. Neměl nejmenší tušení, odkud se ta slova brala a byl překvapen, s jakým přesvědčením je dokázal vyslovit. Vycházela z něj s takovou lehkostí, jako by si je už někdy nacvičoval.

„A kde je Amad?“ zeptal se Jurij ledabyle.

„Nemohl dorazit,“ odpověděl Reid vyrovnaně. „Mám vás pozdravovat.“

„Dobře, Bene. Takže říkáte, že je hotovo.“

„Ano.“

Jurij se předklonil a přimhouřil oči. Reid ucítil z jeho dechu slad. „Potřebuju to slyšet přímo, Bene. Je ten chlap ze CIA mrtvý?“

Reid na chvíli ztuhnul. CIA? Jako ta CIA? Najednou všechny ty řeči o agentech v akci a vize o zadržování teroristů na přistávacích rampách a v hotelech dávaly daleko větší smysl, přestože jako celek to nechápal. Pak si uvědomil závažnost své situace a jen doufal, že nenalomil věrohodnost svojí šarády.

Také se předklonil a pomalu řekl, „Ano. Ten chlap ze CIA je mrtvý.“

Jurij se znovu nenuceně opřel a opět se usmál. „Dobře.“ Popostrčil si brýle na nose. „A ty informace? Máte je?“

„Řekl nám všechno, co věděl,“ řekl Reid. Všimnul si, že se mu prsty pod stolem už vůbec netřesou. Jako by jej teď ovládal někdo jiný, jako by si Reid Lawson přesedl na zadní sedadlo ve svém vlastním mozku. Rozhodl se, že s tím nebude bojovat.

„Mustafarova poloha?“ zeptal se Jurij. „A všechno, co jim řekl?“

Reid přikývl.

Jurij párkrát zamrkal v očekávání odpovědi. „Čekám.“

Ta skutečnost Reida zasáhla jako blesk z čistého nebe, když si dal dohromady těch několik málo informací. CIA v tom byla zapletená. Existoval nějaký plán, v rámci kterého zemře spousta lidí. Šejk o něm věděl a řekl jim – jemu – všechno. A ti, co unesli Reida, potřebovali zjistit, co šejk věděl. A to chtěl vědět i Jurij. Ať už šlo o cokoliv, muselo to být velké a Reid se připletl přímo do středu toho něčeho… přestože tak nějak cítil, že to není úplně poprvé.

Dlouhou dobu nic neříkal, dost dlouho na to, aby Jurijovi pomalu zvadl úsměv na rtech a proměnil je v tenkou čáru. „Neznám vás,“ řekl Reid. „Nevím, koho zastupujete. Čekáte, že vám řeknu všechno, co vím, a pak prostě odejdu a budu věřit, že se to dostane na správné místo?“

„Jistě,“ řekl Jurij, „přesně tohle od vás čekám, je to hlavní důvod našeho setkání.“

Reid zakroutil hlavou. „Ne. Drahý Juriji, tak se mi zdá, že tyhle informace jsou příliš důležité na to, abychom s nimi hráli tichou poštu a doufali, že se dostanou k těm pravým uším ve správném pořadí. A jen abyste věděl, je jen jedno místo, kde jsou tyhle informace uložené – přesně tady.“ Poklepal si prstem na svůj levý spánek. Byla to pravda; informace, které hledali, byly pravděpodobně pohřbené někde v jeho mysli a pouze čekaly, až se dostanou na povrch. „Také se mi zdá,“ pokračoval, „že teď, když tyhle informace má CIA, se naše plány budou muset změnit. Už mě nebaví dělat poštovního holuba. Chci jít do akce. Chci hrát skutečnou roli.“

Jurij na něj jenom zíral. Pak vybuchl ostrým hýkavým smíchem a uhodil dlaní do stolu tak prudce, až vylekal několik hostů. „Vy!“ pronesl a zahrozil prstem. „Vy můžete být vyhnanec, ale stejně máte typické americké ambice!“ Znovu se rozesmál a zněl při tom nemálo jako osel. „Co tedy chcete vědět, Bene?“

„Začněme tím, koho tady zastupujete.“

„Jak víte, že někoho zastupuji? Z toho, co víte, bych mohl být přímo vůdce. Původce celého velkého plánu!“ Rozpřáhl obě ruce v teatrálním gestu a znovu se zasmál.

Reid se křivě usmál. „To si nemyslím. Řekl bych, že jste ve stejné pozici jako já, přenášíte informace, vyměňujete si tajemství, chodíte na setkání do zapadlých barů.“ Taktika při výslechu – snažit se vztáhnout svou osobu k jejich situaci. Jurij dokázal mluvit několika jazyky a očividně mu chyběl ten tvrdý přístup, kterým se vyznačovali jeho věznitelé. Přestože však byl v nižším postavení, stále věděl víc než Reid. „Co říkáte na dohodu? Vy my řeknete, co víte, a já vám řeknu, co vím já.“ Ztišil svůj hlas, až téměř šeptal. „A věřte mi. To co, vím já, byste měl vědět.“

Jurij si v zamyšlení začal hladit strniště na bradě. „Líbíte se mi, Bene. Což je, jak se to řekne… konfliktní situace, jelikož z Američanů se mi obvykle dělá zle.“ Ušklíbl se. „Bohužel pro vás vám nemůžu říct, co vím.“

„Tak mě zaveďte k někomu, kdo může.“ Ta slova z něj vyšla naprosto samovolně, jako by úplně přeskočila jeho mozek a přelétla přímo do jeho úst. Logická část jeho já (nebo spíš Lawsonova část) bezradně křičela v protest. Co to děláš?! Ber, co můžeš, a vypadni odsud!

„Nechtěl byste se se mnou projet?“ zeptal se Jurij a v očích mu zablýsklo. „Vezmu vás za svým nařízeným. Tomu můžete říct, co víte.“

Reid zaváhal. Věděl, že by neměl. Věděl, že ani nechce. Stále tu ale byl ten bizarní pocit odpovědnosti a ten ledově klidný odstup v jeho podvědomí, který mu znovu říkal: Jen klid. Měl zbraň. Měl nějaké dovednosti. Dostal se už příliš daleko. A soudě podle svých dosavadních zjištění, tahle záležitost sahala o dost dál než k několika Íráncům ve sklepě v Paříži. Byl tu nějaký plán, ve kterém byla zapletená CIA, a nějakým způsobem věděl, že v konečné fázi bude spoustě lidem ublíženo nebo hůř.

Přikývl, čelist pevně zaťatou.

„Skvěle.“ Jurij dopil svou sklenici a postavil se, levý loket stále přitisknutý k tělu. „Au revoir,“ mávl na barmana. Pak se vydal směrem k zadnímu východu z Féline. Vedl je přes malou ošuntělou kuchyni a ven skrz ocelové dveře na ulici dlážděnou kostkami.

Reid ho následoval do noci. Překvapilo ho, že se setmělo tak rychle, zatímco seděl v baru. Na konci ulice stálo černé SUV, motor na volnoběhu, okna téměř tak černá jako stěny v baru. Zadní dveře se otevřely, než k nim Jurij stačil vůbec dojít, a vyskočily z nich dvě gorily. Reida nenapadlo, jak jinak je pojmenovat; oba byli ramenatí, obrovští a vůbec se nesnažili skrýt automatické pistole TEC-9, které se jim houpaly na postroji v podpaží.

„Jen klid, přátelé,“ řekl Jurij. „Tohle je Ben. Odvezeme ho za Otcem.“

Otec. Ve fonetické ruštině biologický otec. Nebo v technickém slova smyslu „stvořitel“.

„Pojďte,“ řekl Jurij bodře a poplácal Reida po rameni. „Je to velice příjemná jízda. Napijeme se spolu šampaňského. Jen pojďte.“

Reidovy nohy nechtěly poslouchat. Bylo to riskantní – příliš riskantní. Pokud s nimi nasedne do tohohle auta a přijdou na to, kdo je, nebo na to, že není tím, za koho se vydával, mohl by z něj být mrtvý muž. Jeho dcery budou siroty a nejspíš se nikdy nedozví, co se s ním stalo.

Ale jaké měl vlastně možnosti? Nemohl dělat, že se najednou rozmyslel; to by bylo příliš podezřelé. Bylo vysoce pravděpodobné, že již dalece překročil hranici místa, ze kterého není návratu, jednoduše tím, že sem Jurije následoval. A pokud by dokázal hrát tuhle hru dostatečně dlouho, mohl by se dostat až ke zdroji – a přijít na to, co se to děje v jeho hlavě.

Vykročil směrem k SUV.

„Ah! Un momento, por favor.“ Jurij pokynul prstem své svalnaté eskortě. Jeden z nich zvedl Reidovi ruce do vodorovné polohy a druhý ho mezitím ohledal. Nejdříve našel Berettu zastrčenou vzadu za opaskem jeho kalhot. Pak sáhl Reidovi do kapes a dvěma prsty z nich vytáhl svazek bankovek a předplacený telefon a všechno podal Jurijovi.

„Tohle si můžete nechat.“ Srb mu vrátil peníze. „Zbytek si budeme muset prozatím ponechat my. Bezpečnost. Jistě chápete.“ Jurij si strčil telefon i zbraň do kapsy svého kabátu a Reid na sekundu zahlédl hnědou rukojeť jeho pistole.

„Chápu,“ řekl Reid. Teď byl neozbrojený a bez možnosti zavolat pomoc, pokud by to bylo potřeba. Měl bych utéct, pomyslel si. Prostě se rozběhnout a neohlížet se…

Jeden z ranařů mu sklonil hlavu a strčil ho dovnitř SUV. Oba dva muži ho následovali. Nakonec dovnitř nasedl Jurij, který za sebou zavřel dveře. Posadil se vedle Reida, zatímco jeho gorily se namáčkly vedle sebe naproti nim, zády ke směru jízdy těsně za řidičem. Od předního sedadla je dělila jen černá přepážka.

Jeden z naproti sedící dvojice se pootočil a zaklepal na přepážku klouby dvou prstů. „Otec,“ řekl chraplavě.

Ozval se charakteristický zvuk a zadní dveře se zamknuly. Na Reida dopadla plná tíha jeho situace. Nasedl do auta se třemi ozbrojenými muži, bez nejmenšího tušení, kam vlastně jedou, a s nevalnou znalostí toho, kým měl vlastně být. Převézt Jurije nebylo příliš těžké, teď ho ale vezli k nějakému šéfovi… pozná snad on, že Reid není tím, za koho se vydává? Potlačil nutkání vyskočit, rozrazit dveře auta a utéct. Odsud nebylo úniku, alespoň ne v této chvíli. Bude muset počkat, až dorazí na místo, a doufat, že se odtud dostane v jednom kuse.

SUV se rozjelo napříč ulicemi Paříže.