Читать книгу Seznamte se, Agent Zero - Джек Марс - Страница 8

Tma. Chlad. Hukot, ohlušující, táhlý, bolestivý.

První věc, které si Reid všiml, když přišel k vědomí, byla, že svět byl černý – nic neviděl. Štiplavý pach paliva ho dráždil v nose. Snažil se pohnout svými ztuhlými končetinami, ale ruce měl stále svázané za zády. Mrznul, ale necítil žádný vítr; jen chladný vzduch, jako by seděl v lednici.

Pomalu, jako v mlze, se mu začaly vybavovat vzpomínky na to, co se stalo. Tři středovýchodní muži. Pytel přes hlavu. Jehla do ramene.

Začal panikařit, lomcovat pouty a kopat nohama. Zápěstími mu projela bolest v místech, kde se mu do kůže zařezal kov. Jeho kotník pulzoval a vysílal mu do celé nohy vlny bolesti. V uších cítil intenzivní tlak a neslyšel nic víc než řev motoru.

Na zlomek sekundy ucítil v žaludku pocit klesnutí – výsledek negativního přetížení. Byl v letadle. A podle zvuku soudil, že se nejednalo o běžné cestovní letadlo. Všechen ten rámus, nadměrně hlučný motor, pach paliva… uvědomil si, že se musí nacházet na palubě nákladního letadla.

Jak dlouho byl v bezvědomí? Co mu to píchli? Jsou jeho dcery v bezpečí? Jeho dcery. Do očí mu vstoupily slzy v zoufalé naději, že se jim nic nestalo, že snad policie uslyšela jeho zprávu a poslala do jeho domu někoho, kdo se o ně postará…

Zavrtěl se ve svém kovovém sedadle. Navzdory bolesti a vyprahlému hrdlu se pokusil promluvit.

„H-haló?“ vyšlo z něj sotva slyšitelným šeptem. Odkašlal si a zkusil to znovu. „Haló? Je tu někdo…?“ Uvědomil si, že přes řev motoru nemohl nikdo nic slyšet, pokud by neseděl přímo vedle něj. „Haló!“ pokusil se o zvýšený hlas. „Prosím… řekněte mi, co se to–“

Hrubý mužský hlas na něj zasyčel něco v arabštině. Reid sebou trhl; ten muž byl velmi blízko, ne dál než dva metry.

„Prosím, jen mi řekněte, o co tady jde,“ prosil. „Co se děje? Proč tohle děláte?“

Druhý hlas jej výhružně okřikl v arabštině, tentokrát napravo od něj. Reid sebou při tom ostrém napomenutí škubl. Doufal, že hučení motoru letadla zamaskovalo, jak se třese.

„Máte toho nesprávného,“ řekl. „Co po mě chcete? Peníze? Moc jich nemám, ale mohl bych – počkat!“ Kolem jeho paže se sevřela silná dlaň jako svěrák a o chvíli později jej vytrhla z jeho sedadla. Zapotácel se, pokusil se vstát, ale nestabilita při letu a bolest v jeho kotníku vyhrály. Podlomila se mu kolena a svalil se na bok.

Něco tvrdého a těžkého narazilo do jeho trupu. Celým torzem se mu rozlehla bolest. Snažil se protestovat, ale vycházely z něj jen nesrozumitelné vzlyky.

Další bota jej nakopla do zad. A pak další do brady.

Navzdory příšerné situaci, ve které se vyskytl, Reida napadla bizarní myšlenka. Tihle muži, jejich hlasy, jejich kopance, to vše nasvědčovalo tomu, že jde o osobní mstu. Necítil se pouze napaden. Vysmívali se mu. Tihle muži byli naštvaní – a jejich hněv byl zaměřený na něj jako laserové ukazovátko.

Bolest pomalu vybledla a na její místo nastoupila chladná otupělost, která pohltila jeho tělo, než znovu ztratil vědomí.

*

Bolest. Pronikavá, pulzující, neutuchající, spalující.

Reid se opět probudil. Vzpomínky na minulost… nevěděl, kolik už uplynulo času, ani neměl tušení, zda je den či noc, nebo kde se vůbec nachází. Ale vzpomínky se mu vrátily, nesouvislé, jako jednotlivé útržky z foto filmu rozházené po zemi.

Tři muži.

Nouzový telefon.

Dodávka.

Letadlo.

A teď…

Reid se odvážil otevřít oči. Nebylo to snadné. Cítil, jako by měl víčka slepená lepidlem. I přes tenkou kůži dokázal určit, že kolem něj bylo jasné, umělé světlo, které čekalo na druhé straně. Cítil na obličeji jeho teplo a viděl síť kapilár na svých víčkách.

Zamžoural. Jediné, co viděl, bylo nelítostné světlo. Jasné a bílé, které se mu vpalovalo do očí. Bože, jeho hlava byla jako střep. Pokusil se zasténat a s novou dávkou elektrizující bolesti zjistil, že ho bolí taky čelist. Jazyk měl oteklý a suchý a cítil na něm kovovou pachuť. Krev.

Uvědomil si, že jeho oči šly tak ztěžka otevřít, protože byly skutečně slepené. Na tváři cítil horkost a něco lepkavého. Krev mu stekla přes čelo do očí. Nebylo se čemu divit, když ho v letadle surově zkopali do bezvědomí.

Ale přesto viděl to světlo. Sundali mu z hlavy pytel. Jestli to bylo dobře nebo ne, to se teprve uvidí.

Jeho oči se pomalu přizpůsobovaly a on se opět marně snažil pohnout rukama. Stále byly svázané, tentokrát však ne pouty. Na místě ho držela silná, hrubá lana. Kotníky měl také přivázané – k nohám dřevěné židle.

Jeho zrak se konečně přizpůsobil silnému světlu a začal rozeznávat nejasné obrysy. Nacházel se v malé místnosti bez oken s nerovnými betonovými zdmi. Bylo tam horko a vlhko, až mu vzadu na krku vyrazil pot, přestože že jeho tělo bylo chladné a částečně znecitlivělé.

Pravé oko neodkázal úplně otevřít, a i sebemenší pokus mu vysílal do hlavy ostrou bolest. Buď ho do toho místa kopli, nebo ho bili i tehdy, když už ztratil vědomí.

To jasné světlo vycházelo z tenké výslechové lampy na pojízdné základně nastavené zhruba na jeho výšku a nasměrované přímo do jeho obličeje. Halogenová žárovka intenzivně zářila. Pokud za touhle lampou něco bylo, neměl šanci to vidět.

Malou místností se rozlehlo cinknutí, při kterém sebou Reid trhnul – zvuk odsouvané západky. Někde zavrzaly panty, Reid ale neviděl žádné dveře. Pak se s dutým kovovým zvukem opět zavřely.

Světlo zastínila silueta, která se nad ním vztyčila a vrhla na něj svůj stín. Otřásl se, neodvažoval se vzhlédnout.

„Kdo jste?“ mužský hlas, trochu vyšší než hlasy mužů, kteří jej unesli, ale přesto silně říznutý středovýchodním přízvukem.

Reid otevřel ústa a chystal se promluvit – říct jim, že není nic víc než obyčejný profesor historie, že mají toho nesprávného – ale rychle si vzpomněl, že naposledy, když se o to pokoušel, ho zkopali do bezvědomí. Namísto toho mu ze rtů uniklo tiché zaskuhrání.

Muž si povzdechl a stáhl se ze světla zpět do tmy. Reid zaslechl, jak něco zaskřípalo po betonové podlaze; nohy další židle. Muž posunul lampu, aby mířila mírně od Reida, a pak si sedl naproti němu na židli tak, že se jejich kolena téměř dotýkala.

Reid pomalu vzhlédl. Muž naproti němu byl mladý, nanejvýš třicet let, s tmavou kůží a elegantně zastřiženým černým plnovousem. Na očích měl kulaté stříbrné brýle a bílou kufi, kruhovou pokrývku hlavy bez lemu.

V Reidovi svitla naděje. Tento mladý muž vypadal, že by mohl být inteligentní, ne jako ti surovci, kteří jej napadli a unesli z domova. Možná by se s ním dalo vyjednávat. Možná to tu všechno řídil…

„Začneme jednoduše,“ pronesl muž. Tón jeho hlasu byl mírný a nenucený, jako když psycholog mluví ke svému pacientovi. „Jak se jmenujete?“

„L… Lawson.“ Hlas se mu při prvním pokusu zlomil. Zakašlal a mírně ho vyděsilo, když na podlahu dopadly kapičky krve. Muž před ním znechuceně ohrnul nos. „Jmenuji se… Reid Lawson.“ Proč se ho stále ptají na jméno? Už jim ho přece řekl. Ukřivdil snad někomu, aniž by o tom věděl?

Muž se táhle nadechl a pak pomalu vydechl nosem. Opřel se lokty o kolena, naklonil se dopředu a ztišil hlas. „Je spousta lidí, kteří by teď rádi byli v této místnosti. Naštěstí pro vás jsme tu jen vy a já. Pokud ke mně však nebudete upřímný, nebudu mít jinou možnost, než sem pozvat… ostatní. A ostatní tak nějak postrádají můj soucit.“ Narovnal se. „Takže se vás zeptám znovu. Jak… se… jmenujete?“

Jak je mohl přesvědčit, že byl přesně tím, co jim říkal? Reidův srdeční tep se zdvojnásobil, když na něj dopadla drsná pravda. V této místnosti mohl dost možná zemřít. „Říkám vám pravdu!“ naléhal. Najednou se z něj slova začala řinout jako z prolomené přehrady. „Jmenuji se Reid Lawson. Prosím, řekněte mi, proč jsem tady. Nemám tušení, co se tady děje. Neudělal jsem nic –“

Muž na židli ho udeřil přes obličej hřbetem ruky. Reidova hlava sebou divoce trhla. Zalapal po dechu, když mu čerstvě roztrženým rtem projela palčivá bolest.

„Vaše jméno.“ Muž si otřel krev ze zlatého prstenu, který měl na ruce.

„Ř-říkal jsem vám,“ zakoktal se, „že se jmenuji Lawson.“ Spolkl vzlyknutí. „Prosím.“

Odvážil se vzhlédnout. Muž seděl opřený ve své židli, netečně, chladně. „Vaše jméno.“

„Reid Lawson!“ Reid cítil, jak se mu do obličeje hrne krev a bolest se začíná měnit v hněv. Nevěděl, co jiného má říct, co chtějí, aby jim řekl. „Lawson! Jsem Lawson! Můžete si zkontrolovat mou… mou…“ Ne, nemohli zkontrolovat jeho občanku. Neměl s sebou peněženku, když jej ti tři muslimové unesli.

Jeho vyslýchající zamlaskal a zasadil mu svou kostnatou pěst na solar. Reidovi opět unikl z plic všechen vzduch a celou minutu se nemohl nadechnout, až se mu nakonec podařilo trhaně vtáhnout do plic trochu vzduchu. Jeho hruď příšerně pálila. Po tvářích mu stékal pot a pálil ho v rozraženém rtu. Jeho hlava visela bezvládně s bradou na klíční kosti a měl co dělat, aby potlačil vlnu nevolnosti.

„Vaše jméno,“ opakoval muž klidně.

„Ne… nevím, co chcete, abych vám řekl,“ zašeptal Reid. „Netuším, co nebo koho hledáte. Ale já to nejsem.“ Copak se úplně zbláznil? Byl si jistý, že nikomu nikdy neublížil, aby si zasloužil takové jednání.

Muž v kufi čapce se opět předklonil, tentokrát vzal Reidovu hlavu zlehka dvěma prsty, zvedl mu ji a přinutil tak Reida podívat se mu do očí. Jeho tenké rty se zkroutily v křivém úsměvu.

„Příteli,“ řekl, „může to být ještě mnohem, mnohem horší.“

Reid polknul a ucítil v hrdle kovovou pachuť. Věděl, že krev je emetikum, stačí necelého půl litru a přinutí ho zvracet. Už tak se mu dělalo nevolno a bylo mu na omdlení. „Poslouchejte,“ prosil úpěnlivě. Jeho hlas zněl rozechvěle a bázlivě. „Ti tři muži mě unesli z mého domova na Ivy Lane, číslo 22. Jmenuji se Reid Lawson. Jsem profesor evropské historie na Kolumbijské Univerzitě. Jsem vdovec se dvěma náctiletými…“ tady se zarazil. Zatím jeho únosci nedali nijak najevo, že vědí o jeho dvou dcerách. „Pokud nehledáte tohle, nemůžu vám pomoci. Prosím. Tohle je pravda.“

Vyslýchající se na něj díval dlouho a bez mrknutí. Potom něco ostře vyštěkl v arabštině. Reid sebou při tom náhlém výbuchu trhnul.

Západka se opět odsunula. Přes rameno sedícího muže Reid zahlédl obrys otevírajících se dveří. Vypadalo to, že jsou vyrobené z nějakého druhu kovu, železa nebo oceli.

Uvědomil si, že tato místnost měla sloužit jako vězení.

Ve dveřích se objevila silueta. Muž vyštěkl něco dalšího ve svém rodném jazyce a silueta opět zmizela. Věnoval Reidovi křivý úsměv. „Uvidíme,“ řekl jednoduše.

Ozvalo se charakteristické skřípání koleček a silueta se opět objevila, tentokrát však před sebou do betonové místnosti tlačila ocelový vozík. Reid v příchozím poznal toho ramenatého hromotluka, který zaklepal u jeho dveří a neustále se mračil.

Na vozíku byl zastaralý přístroj, hnědá krabice s tuctem různých knoflíků, regulátorů a silných černých drátů zapojených na jedné straně. Z druhé strany vycházela rulička bílého papíru, na kterém byly přitisknuté čtyři tenké jehličky.

Byl to polygrafický přístroj – pravděpodobně stejně starý, jako byl Reid sám, nicméně šlo bezpochyby o detektor lží. Napůl odlehčeně si vydechl. Alespoň teď budou vědět, že jim říká pravdu.

Co s ním udělají pak… o tom nechtěl přemýšlet.

Muž, který ho vyslýchal, mu začal energicky zapínat senzory na suchý zip kolem dvou prstů, manžetu kolem levého bicepsu a dva popruhy kolem hrudi. Pak se opět posadil, vytáhl z kapsy tužku a konec s růžovou gumou stiskl mezi zuby.

„Víte, co je tohle,“ řekl jednoduše, „víte, jak to funguje. Pokud řeknete cokoliv jiného než odpovědi na mé otázky, ublížíme vám. Rozumíte?“

Reid kývnul: „Ano.“

Vyslýchající klapnul spínačem a zatočil několika knoflíky na stroji. Zamračený hromotluk stál za jeho ramenem a zastiňoval tak světlo z výslechové lampy. Shlížel dolů na Reida a bedlivě ho pozoroval.

Tenké jehly se lehce pohnuly po roli bílého papíru a zanechaly na něm čtyři černé stopy. Vyslýchající na papíře zaznačil odrážku a pak svůj pohled stočil zpět k Reidovi. „Jakou barvu má moje čepice?“

„Bílou,“ odpověděl Reid tiše.

„Jaký jste živočišný druh?“

„Člověk.“ Vyslýchající si vytvářel srovnávací základ pro otázky, které přijdou – obvykle šlo o čtyři nebo pět obecně známých faktů, aby se pak dala odhalit potenciální lež.

„Ve kterém městě bydlíte?“

„New York.“

„Kde se teď nacházíte?“

Reid potlačil posměšek, který se mu dral na rty. „Asi… asi na židli. Nevím.“

Vyslýchající si dělal občasné poznámky na papír. „Jak se jmenujete?“

Reid dělal, co bylo v jeho silách, aby se mu netřásl hlas. „Reid. Lawson.“

Všichni tři bedlivě sledovali přístroj. Jehly stále zaznamenávaly bez sebemenšího narušení; v grafu nebyly žádné znatelné vroubky.

„Jaké je vaše zaměstnání?“ zeptal se vyslýchající.

„Jsem profesor evropské historie na Kolumbijské Univerzitě.“

„Jak dlouho jste profesorem?“

„Třináct let,“ odpověděl Reid upřímně. „V New Yorku jsem pomocným profesorem poslední dva roky.“

„Byl jste někdy v Teheránu?“

„Ne.“

„Byl jste někdy v Záhřebu?“

„Ne!“

„Byl jste někdy v Madridu?“

„N–ano. Jednou, zhruba před čtyřmi lety. Byl jsem tam na summitu jménem univerzity.“

Jehly se stále ani nehnuly.

„Vidíte?“ Reid se snažil mluvit klidně, přestože se mu chtělo křičet. „Máte špatného člověka. Ať hledáte kohokoliv, já to nejsem.“

Nosní dírky vyslýchajícího se zavlnily, ale jinak nikdo nereagoval. Hromotluk si založil ruce, na kterých vystupovaly modré žíly.

„Potkal jste někdy muže jménem šejk Mustafar?“ zeptal se vyslýchající.

Reid zakroutil hlavou. „Ne.“

„On lže!“ Do pokoje vstoupil vysoký, hubený muž – jeden z těch dalších dvou, kteří ho unesli, ten samý, který se jej poprvé zeptal na jeho jméno. Vešel do místnosti dlouhými kroky, nepřátelský pohled upřený na Reida. „Tenhle stroj se dá porazit. To přece víme.“

„Bylo by tu nějaké znamení,“ odpověděl vyslýchající klidně. „Řeč těla, pot, životní funkce… Všechno nasvědčuje tomu, že mluví pravdu.“ Reid si nemohl pomoct, ale připadalo mu, že mluví anglicky jenom kvůli němu.

Vysoký muž se otočil, začal přecházet z místa na místo a rozzlobeně si něco bručet v arabštině. „Zeptej se ho na Teherán.“

„To jsem udělal,“ odpověděl vyslýchající.

Vysoký muž se rozzuřeně otočil na Reida. Reid zadržel dech v očekávání další rány.

Místo toho se muž vrátil k přecházení. Rychle řekl něco arabsky, vyslýchající odpověděl. Hromotluk upíral oči na Reida.

„Prosím!“ řekl hlasitě, aby překřikl jejich hašteření. „Nejsem tím, za koho mě máte. Nepamatuji si na nic z toho, na co se ptáte…“

Vysoký muž ztichl a jeho oči se rozšířily. Málem se praštil do čela a pak něco vzrušeně řekl vyslýchajícímu. Netečný muž v kufi čapce si hladil bradu.

„To je možné,“ řekl anglicky. Vstal a vzal Reidovu hlavu do obou dlaní.

„O co jde? Co to děláte?“ ptal se Reid. Muž konečky prstů zlehka přejížděl po jeho lebce, nahoru a dolů.

„Tiše,“ řekl muž nesmlouvavě. Pročesával Reidovy vlasy, zkoumal krk, uši… „Ha!“ vzkřikl najednou ostře. Rychle něco řekl svému komplici, který se vmžiku přiřítil a prudce strhl Reidovu hlavu na stranu.

Rychle přejel prstem přes jeho processus mastoideus, bradavkový výběžek kosti spánkové, který se nachází přímo za uchem. Přímo pod kůží nahmatal podélný hrbolek sotva větší než zrnko rýže.

Vyslýchající něco vyštěkl na vysokého muže, který následně rychle odešel z místnosti. Reidův krk bolel z podivného úhlu, ve kterém drželi jeho hlavu.

„Co? O co jde?“ zeptal se.

„Ten hrbolek tady,“ řekl vyslýchající a znovu po daném místě přejel prstem. „Kde se tam vzal?“

„To je… to je jen kostní výrůstek,“ řekl Reid. „Mám ho od doby, co jsem měl dopravní nehodu, kdež mi bylo něco přes dvacet.“

Vysoký muž se rychle vrátil, tentokrát však v rukou nesl plastový tác. Položil jej na pojízdný stolek vedle polygrafu. I přes tlumené světlo a podivný úhel jeho hlavy Reid zcela zřetelně viděl, co na tácku leží. Sevřel se mu žaludek.

Na tácku bylo úhledně vyskládaných několik ostrých nástrojů.

„K čemu to je?“ zeptal se hlasem plným paniky a snažil se znovu vyprostit z pout. „Co to děláte?“

Vyslýchající vyštěkl na hromotluka krátký rozkaz. Ten udělal krok kupředu a náhlé světlo z výslechové lampy Reida málem oslepilo.

„Počkat… počkat!“ vykřikl. „Jenom mi řekněte, co chcete vědět!“

Hromotluk sevřel Reidovu hlavu v ocelovém stisku, aby se nemohl hýbat. Vyslýchající si vybral nástroj – skalpel s tenkou čepelí.

„Prosím ne… prosím ne…“ Reidův dech se zrychloval, až téměř lapal po dechu.

„Ššš,“ utěšoval ho vyslýchající klidně. „Teď bude lepší, když se nebudete hýbat. Nerad bych vám uříznul ucho. Alespoň ne omylem.“

Reid zařval bolestí, když se mu do kůže za uchem zařízla čepel skalpelu, ale hromotluk jej držel pevně. Každý sval v těle měl napjatý.

K jeho uším dolehl podivný zvuk – klidná melodie. Vyslýchající si během řezání Reidovy hlavy zpíval arabskou píseň.

Zakrvácený skalpel odhodil na tác, zatímco Reid zrychleně dýchal skrz zaťaté zuby. Vyslýchající sáhl po jehlových kleštích.

„Obávám se, že tohle je jen začátek,“ zašeptal Reidovi do ucha, „až teď to začne skutečně bolet.“

Kleště uchopily něco v Reidově hlavě – jeho kost? – a vyslýchající škubnul. Reid zakřičel v agónii, když se mu do mozku zakousla neúprosná bolest a tahala za všechna nervová zakončení. Paže se mu třásly. Chodidla bezradně bila o podlahu.

Bolest se stupňovala, až si Reid myslel, že víc už nevydrží. Krev mu bušila v uších a jeho vlastní výkřiky mu zněly jako ozvěna. Výslechová lampa potemněla, okraje jeho vidění se rozostřily a Reid pomalu ztratil vědomí.