Читать книгу Seznamte se, Agent Zero - Джек Марс - Страница 14

Reid vůbec nic neviděl. V celé budově nebyla žádná okna. Pracovníci ve vedlejší místnosti museli nejspíš vypnout pojistky, protože i zvuky strojů vedle úplně utichly.

Rychle natáhl ruku do míst, kde věděl, že by měl stát Otec a chytil ho za límec, než se stačil rozběhnout. Reid s ním trhnul zpět a Otci unikl přidušený zvuk. V tu samou chvíli se rozsvítilo nouzové světlo, jednoduchá žárovka vyčnívající ze zdi přímo nad dveřmi. Celá místnost se ponořila do slabé, tajemné záře.

„Tihle chlapci nejsou hloupí,“ pronesl Otec tiše, „nedostaneš se odsud živý.“

Reidův mozek běžel na plné obrátky. Potřeboval zjistit, kde všichni jsou – nebo ještě lépe, potřeboval, aby přišli přímo za ním.

Ale jak?

Jednoduše. Víš, co máš dělat. Přestaň se tomu bránit.

Reid se zhluboka nadechl nosem a pak udělal tu jedinou věc, která mu v téhle situaci dávala smysl.

Střelil Otce.

Ostrý výstřel z Beretty se rozlehl jinak tichou místností. Otec vykřikl bolestí. Obě ruce mu vystřelily k levému stehnu – střela ho jen škrábla, ale rána hodně krvácela. Vyrazil ze sebe celou řadu ruských nadávek a kleteb.

Reid ho znovu popadl za límec a opět jím trhnul dozadu, až ho málem povalil na zem, a přinutil ho schovat se za stroj na plnění lahví. Čekal. Pokud byli muži stále vevnitř, zcela jistě výstřel uslyšeli a měli by přiběhnout. Pokud by nikdo nepřišel, znamenalo by to, že jsou venku a čekají na ně.

Odpověď na svou otázku dostal o pár vteřin později. Dvojité dveře někdo z druhé strany kopnutím rozrazil, dost silně na to, aby třískly o zeď. První jimi prošel chlap s kalašnikovem, zdviženou hlavní rychle opisoval široké oblouky zleva doprava a zpět. Další dva vešli těsně za ním, oba ozbrojení.

Otec zavrčel bolestí a rukou si pevně svíral nohu. Jeho muži to uslyšeli a se zdviženými zbraněmi obešli roh stroje na plnění lahví. Otce našli sedět na zemi s bezvládnou nohou a bolestným sykáním skrz zaťaté zuby.

Reid tam však nebyl.

Rychle se proplížil kolem druhé strany stroje, přikrčil se a čekal. Berettu schoval do kapsy a místo ní vzal do ruky prázdnou lahev z pásu. Než se stačili otočit, rozbil lahev o hlavu nejblíže stojícího pracovníka se středovýchodními kořeny. Zubaté hrdlo lahve zabodl do hrtanu druhého muže. Reidovi přes prsty stekla jeho krev, když chlap naposledy zakašlal a spadl na zem.

Jeden.

Afričan s útočnou puškou se otočil, ale ne dost rychle. Reid předloktím odstrčil hlaveň stranou, přestože vzduch prořízla salva ran. Udělal krok dopředu, tasil Glock, přiložil ho pod jeho bradu a stiskl spoušť.

Dva.

Poslední střelou dorazil prvního teroristu – bylo zcela jasné, že přesně s takovým typem lidí se tu potkal – který stále ležel v bezvědomí na zemi.

Tři.

Reid ztěžka oddychoval a snažil se přinutit srdeční tep ke klidnějšímu tempu. Neměl čas zděsit se nad tím, co právě udělal, ani na to nechtěl myslet. Jako by profesor Lawson upadl do šoku a Reidovu mysl zcela ovládla ta druhá část.

Pohyb. Napravo.

Otec se vyplazil zpoza stroje a šátral po útočné pušce. Reid se rychle otočil a nakopl ho do břicha. Síla kopance Rusa úplně otočila. Chytil se za pohmožděný bok a sténal.

Reid zvedl kalašnikov. Kolik výstřelů z něj padlo? Pět? Šest. Byla to zbraň se zásobníkem na třicet dva nábojů. Pokud byl plný, stále jich měl k dispozici dvacet šest.

„Ani se nehni,“ řekl Otci. K Rusovu velkému překvapení ho tam Reid nechal a šel zpátky do vedlejší místnosti skrz dvojité dveře.

Pracoviště, na kterém se vyráběly výbušniny, bylo ponořené do podobné červené záře vydávané nouzovým světlem. Reid kopnutím rozrazil dveře a okamžitě poklekl na jedno koleno – pro případ, že by někdo na vchod mířil zbraní – a s puškou zvednutou rychle přejel místnost zleva doprava. Nikdo tu nebyl, což znamenalo, že musel existovat nějaký zadní východ. Našel ho rychle – ocelové bezpečnostní dveře mezi schodištěm a jižní zdí. S největší pravděpodobností se daly otevřít pouze zevnitř.

Ti další tři byli někde venku. Byla to nebezpečná hazardní hra – neměl šanci odhadnout, jestli na něj čekají přímo za dveřmi, nebo jestli se pokusili obejít budovu a dostat se k předním dveřím. Potřeboval najít způsob, jak si sázku v téhle hře pojistit.

Tady se konec konců vyrábějí výbušniny…

V nejzazším rohu na druhé straně místnosti, přímo za pásem, našel dlouhou dřevěnou bednu zhruba o velikosti rakve naplněnou polystyrenovou výplní. Opatrně ji rozhrnoval, až narazil na něco pevného a vytáhl to ven. Byl to matně černý plastový kufřík a on už teď věděl, co v něm najde.

Opatrně jej položil na melaminový stůl a otevřel ho. Víc než překvapení však cítil zlost, když poznal, že jde o bombu v kufru s nastaveným časovačem, který se však dal obejít pomocí spínače mrtvého muže, kdyby cokoliv selhalo.

Reidovi na čele vyrazil pot. Opravdu chci tohle udělat?

Hlavou mu probleskl nový výjev – afghánští výrobci výbušnin s ustřelenými prsty a celými končetinami v důsledku špatně vyrobených bomb. Budovy, které se proměnily v suť v důsledku jednoho špatného pohybu, jediného nesprávně zapojeného drátu.

Jakou máš jinou možnost? Je to buď tohle nebo tě zastřelí.

Spínač mrtvého muže byl malý zelený kvádr o velikosti kapesního nože s páčkou na jedné straně. Reid ho vzal do levé ruky a zadržel dech.

Pak ho stisknul.

Nic se nestalo. To bylo dobré znamení.

Ujistil se, že jeho sevřená pěst pevně drží stisknutou páčku (pokud by ji uvolnil, bomba by okamžitě vybouchla) a časovač kufříku nastavil na dvacet minut – tak dlouhou dobu stejně potřebovat nebude. Pak pozvedl kalašnikov v pravé ruce a vypadl.

Trhl sebou; zadní bezpečnostní dveře zaskřípaly v pantech, když je otevřel. Vyskočil do tmy s puškou zdviženou. Nikdo tam nebyl, alespoň ne za budovou, určitě ale uslyšeli nezaměnitelný zvuk otevírajících se dveří.

Reid měl sucho v hrdle a srdce mu bušilo jako o závod, zády ale zůstával přitisklý k ocelové stěně a opatrně se plížil k rohu budovy. Dlaň křečovitě sevřená kolem spínače mrtvého muže se mu potila. Pokud by ho teď pustil, s největší pravděpodobností by byl na místě mrtvý. Množství trhaviny, ze které byla bomba vyrobená, by dokázalo zbořit zdi budovy a jeho srovnat se zemí, pokud by se dřív neobrátil v prach.

Včera byl můj největší problém udržet si devadesát minut pozornost mých studentů. Dnes v ruce svíral rozbušku od bomby, až mu bělaly klouby, a snažil se uniknout ruským teroristům.

Soustřeď se. Došel k rohu budovy a nakoukl za něj, zatímco se snažil splynout se stíny, co nejvíc to šlo. U východní stěny stála silueta muže se zdviženou pistolí. Na stráži.

Reid se znovu ujistil, že jeho ruka pevně svírá spínač. To zvládneš. Pak vystoupil na světlo, všem na dohled. Muž se rychle otočil a začal zvedat pistoli.

„Hej,“ řekl Reid a zvedl ruku – ne tu, ve které držel pušku, ale druhou. „Víte, co to je?“

Muž se zarazil a lehce naklonil hlavu. Pak se jeho oči rozšířily strachem natolik, že Reid v měsíčním světle viděl jeho bělma. „Spínač,“ zamumlal chlap. Jeho pohled zatěkal ze spínače k budově a zase zpátky. Očividně došel ke stejnému závěru, jako předtím Reid. Pokud by tuhle páčku pustil, oba by byli ve vteřině mrtví.

Pracovník se vzdal plánu zastřelit Reida, namísto toho se otočil a rozběhl se k přední částí budovy. Reid ho rychle následoval. Zaslechl několik výkřiků v arabštině: „Spínač! Má ten spínač!“

Obešel roh a stanul před budovou se zdviženým kalašnikovem, jeho hlaveň položenou v ohbí lokte, druhou rukou držel tlačítko mrtvého muže vysoko nad hlavou. Chlap, který mu utekl, se ani nezastavil; běžel stále dál po štěrkové cestě, která vedla od budovy, a ochraptěle křičel. Další dva výrobci výbušnin čekali u vchodových dveří, očividně připravení Reida dorazit. Jakmile však vyšel zpoza rohu, jen na něj udiveně zírali.

Reid rychle obhlédl terén. Oba chlapi měli zbraně – Sig Sauer P365, rozšířený zásobník na třicet nábojů – žádný z nich ji však nezvedl. Jak předpokládal, Otec mezitím unikl předními dveřmi a momentálně byl na půli cesty k SUV. Kulhal a držel se za zraněnou nohu. Jedno rameno mu podpíral malý podsaditý muž v černé čepici – řidič, předpokládal Reid.

„Zahoďte zbraně,“ nařídil Reid, „nebo to odpálím.“

Výrobci výbušnin opatrně položili své zbraně do prachu na zemi. Reid z dálky slyšel výkřiky, víc hlasů. Od staré stavby se sem hnali další. Ta Ruska je pravděpodobně musela upozornit.

„Běžte,“ řekl jim, „řekněte jim, co se tady stane.“

Reid to dvěma pracovníkům nemusel opakovat. Dali se na rychlý úprk stejným směrem, kterým před chvílí utekl jejich stoupenec.

Reid přesunul svou pozornost k řidiči, který zrovna pomáhal kulhajícímu Otci. „Stát!“ zařval na ně.

„Ne!“ vykřikl Otec rusky.

Řidič zaváhal. Reid pustil kalašnikov a vytáhl z kapsy své bundy Glock. Dostali se sotva na půl cesty k autu – zhruba dvacet metrů. Jednoduché.

Udělal několik kroků směrem k nim a zvolal: „Ještě včera jsem si nemyslel, že bych kdy dřív vystřelil ze zbraně. Ale vypadá to, že jsem dost dobrý střelec.“

Řidič byl rozumný muž – nebo možná zbabělec, případně obojí. Odstrčil Otce a bez cavyků jej nechal spadnout na štěrkovou cestu.

„Klíče,“ dožadoval se Reid, „pusť je na zem.“

Řidičovy ruce se třásly, když sahal do vnitřní kapsy svého kabátu pro klíče od SUV a upustil je na zem ke svým nohám.

Reid mu pokynul hlavní pistole. „Zmiz.“

Řidič se dal na útěk. Z hlavy mu spadla černá čepice, ale nevěnoval tomu pozornost.

„Zbabělče!“ vyštěkl Rus.

Reid se ke klíčům dostal jako první a pak se postavil nad Otce. Hlasy se přibližovaly. Stará budova byla něco přes půl kilometru daleko; té ruské ženě mohlo trvat tak čtyři minuty, než se k ní pěšky dostala, a pak několik dalších minut, než ostatní doběhnou zpět. Matematika říkala, že má asi dvě minuty.

„Vstávej.“

Otec mu místo odpovědi plivl na boty.

„Jak chceš.“ Reid schoval Glock do kapsy, popadl Otce zezadu za sako a táhl ho k SUV. Rus řval bolestí, když mu postřelená noha dřela o štěrk.

„Nastup,“ neřídil Reid, „nebo tě střelím i do druhé.“

Otec si něco bručel pod vousy a syčel bolestí, ale nastoupil do auta. Reid za ním zabouchl dveře, rychle vůz oběhl a sedl si za volant. V levé ruce stále svíral spínač mrtvého muže.

Nastartoval motor a dupl na plyn. Pneumatiky se protočily na místě, až od nich odlétal štěrk a prach, a pak vozidlo s trhnutím vyrazilo vpřed. Jen co se Reid dostal zpět na rovnou příjezdovou cestu, ozvalo se několik výstřelů, které ve sledu těžkých nárazů zazvonily o stranu spolujezdce. Okno – vpravo přímo vedle Otcovy hlavy – prasklo jako pavučina, ale nepovolilo.

„Idioti!“ zařval Otec. „Přestaňte střílet!“

Neprůstřelné, pomyslel si Reid. Samozřejmě. Věděl ale, že nevydrží věčně. Sešlápl plyn až na podlahu, SUV opět vyrazilo kupředu a s řevem se prohnalo kolem tří mužů po stranách, kteří pálili na auto. Když projížděli kolem dvou dělníků, kteří stále utíkali jako o život, Reid stáhl okénko na své straně.

Pak vyhodil spínač z okna.

Výbuch otřásl celým SUV, přestože už byli relativně daleko. Ten výbuch Reid ani tak neslyšel, jako spíš cítil hluboko uvnitř, jak mu otřásl vnitřnostmi. Letmý pohled do zpětného zrcátka neukazoval nic jiného než intenzivní žluté světlo, jako by se díval přímo do slunce. V zorném poli mu chvíli plavaly jen tečky, ale přinutil se soustředit na cestu. K obloze se vznesla oranžová koule, která s sebou nesla ohromný oblak kouře.

Otci unikl trhaný, naštvaný povzdech. „Nemáš ani tušení, co jsi právě udělal,“ řekl tiše. „Jsi mrtvý muž, agente.“

Reid nic neřekl. Uvědomoval si, co právě udělal – zničil značné množství důkazů, které by moly svědčit proti Otci, jakmile ho předá úřadům. Otec se ale mýlil; nebyl mrtvý muž, alespoň zatím ne, a ta bomba mu naopak pomohla dostat se pryč.

Zatím.

Před nimi se vztyčila stará budova, ale tentokrát nebyl žádný čas pozastavit se a obdivovat její architekturu. Reid se díval přímo před sebe, jen kolem ní projel. SUV skákalo na hrbolaté cestě.

Reidovu pozornost upoutala záře ve zpětném zrcátku. V jeho zorném poli se objevily dva páry světel vyjíždějících od staré budovy. Byly nízko k zemi a i přes řev svého auta slyšel typické vysoké řičení motoru. Sportovní auta. Znovu dupl na plyn. Budou rychlejší, ale SUV bylo na nerovný terén lépe vybavené.

Vzduch rozrazilo několik dalších výstřelů, které se setkaly se zadním nárazníkem. Reid sevřel volant oběma rukama, až mu pod napjatými svaly vystouply žíly. Měl to pod kontrolou. Tohle dokázal zvládnout. Ta kovová brána nemohla být daleko. Přes vinici jel osmdesát osm kilometrů v hodině; pokud by udržel takovou rychlost, mohlo by to stačit, aby bránu rozrazil.

Jedna střela zasáhla zadní pneumatiku na straně řidiče. Ta vybouchla a SUV se prudce zakymácelo. Přední část auta se divoce stočila. Reid zaťal zuby a automaticky strhl volant na druhou stranu. Zadní část sebou smýkla, ale SUV se nepřevrátilo.

„Bože ochraňuj mě,“ zaúpěl Otec. „Tenhle šílenec bude moje smrt…“

Reid znovu strhl volant a podařilo se mu vůz vyrovnat, ale pravidelné bouchání pneumatiky mu říkalo, že jednou jenom na ráfku a cárech gumy. Jejich rychlost klesla na šedesát pět kilometrů v hodině. Reid se snažil znovu přidal plyn, ale SUV sebou zatřáslo a málem dostalo další smyk.

Věděl, že nedokážou udržet dostatečnou rychlost na to, aby bránu rozrazili. Jen by se od ní odrazili.

Je to elektrická brána, napadlo ho najednou. Ovládal ji ten strážný venku – ke kterému se už bezpochyby doneslo, že se bude pokoušet uniknout a bude tak připravený se svou zbraní – to ale znamenalo, že z tohohle pozemku musel existovat ještě jeden východ.

Jejich pronásledovatelé nepřestávali pálit a výstřely stále bubnovaly o jejich zadní nárazník. Reid zapnul dálková světla a zahlédl kovovou bránu, která se k nim rychle přibližovala.