Читать книгу Osud Draků - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 16

Gareth přecházel nervózně komnatou sem a tam. Jeho mysl bouřila vztekem i studem nad neúspěchem s pozvedáváním meče. Snažil se představit si, jaké to asi bude mít důsledky. Dělalo se mu z toho zle. Nemohl uvěřit, že byl tak hloupý a pokusil se pozvednout Meč Osudu, který nedokázal zvednout žádný z MacGilů po celých sedm generací před ním. Proč si myslel, že by mohl dopadnout lépe než jeho předkové? Co ho přivedlo k tomu, že měl pocit, že je něco lepšího než byli oni?

Měl si to uvědomit předtím. Měl být opatrný a v žádném případě neměl přeceňovat vlastní možnosti. Měl se prostě spokojit s faktem, že získal otcův trůn. Proč se proboha snažil mít ještě víc?

Teď všichni jeho poddaní věděli, že není Vyvoleným. Jeho vláda tím bude už navždycky poznamenána a dost možná to roznítí nové pochybnosti o jeho účasti na otcově smrti. Už teď viděl, že se na něj každý dívá jinak než předtím. Jako kdyby byl duchem. Jako kdyby se už připravovali, že po něm brzy přijde někdo další.

A co bylo ještě horší, poprvé ve svém životě se Gareth sám před sebou cítil nejistý. Celý svůj předchozí život viděl svou stezku jasně narýsovanou. Žil v domnění, že jednoho dne nastoupí na otcův trůn, že bude vládnout a že pozvedne ten slavný meč. Teď byla jeho sebedůvěra otřesena v samotných základech. Teď si najednou nemohl být jistý vůbec ničím.

Úplně nejhorší ze všeho ale bylo, že nedokázal z mysli vypudit obraz otcovy zamračené tváře, která se mu zjevila těsně předtím, než se pokusil meč zvednout. Měl to být snad nějaký způsob jeho odplaty?

„Bravo,“ ozval se zatrpklý hlas.

Gareth se šokovaně otočil, neboť netušil, že není v místnosti sám. Podle hlasu okamžitě poznal, o koho se jedná. Znal ho už dlouhá léta a po stejnou dobu jej doslova nenáviděl. Byla to jeho manželka.

Helena.

Stála ve vzdáleném koutě komnaty, dívala se na něj a jemně pokuřovala ze své opiové dýmky. Zhluboka vydechla kouř, podržela jej na moment v plicích a potom jej pomalu a s rozkoší zase vydechla. Její oči byly zarudlé jemnými krvavými žilkami a Garethovi bylo jasné, že kouří bez přestání už notně dlouho.

„Co tady děláš?“ zeptal se.

„Tohle je vlastně moje svatební komnata,“ odpověděla. „Můžu tu dělat cokoliv se mi zamane. Jsem tvá manželka a královna. Nezapomínej na to. Vládnu tomuhle království stejně jako ty. Po tom tvém dnešním debaklu vezmu slovo vládnout mnohem vážněji.“

Garethova tvář potemněla. Helena mu vždycky dokázala zasadit ten nejtvrdší direkt do toho nejbolavějšího místa a v nejméně vhodnou dobu. Opovrhoval jí více než kteroukoliv jinou ženou, která kdy chodila po světě. Nechápal, jak mohl tehdy souhlasit, že se s ní ožení.

„To myslíš vážně?“ vyštěkl, otočil a rychle rázoval k ní. „Nezapomínej, že já jsem tu král, holčičko, a můžu tě nechat zavřít jako kohokoliv jiného v tomhle království. Jestli jsi nebo nejsi moje manželka v tom nehraje vůbec žádnou roli.“

Posměšně se ušklíbla.

„A co potom?“ vyštěkla. „Zajímají se tvoji noví poddaní o tvou orientaci? Ne, předpokládám, že ani trošku. Ani maličko v tom vymyšleném světě, ve kterém král Gareth teď žije. Ne v představách někoho, kdo se absolutně nezajímá o to, jak jeho činy vnímají ostatní lidé.“

Zastavil se přímo před ní. Zjištění, jak snadno jej dokáže prokouknout, jej popuzovalo až do morku kostí. Dobře rozuměl její výhrůžce a uvědomil si, že hádat se s ní mu nemůže přinést nic dobrého. Takže před ní jenom stál se zaťatými pěstmi a čekal.

„Takže co ode mne chceš?“ řekl potom pomalu a snažil se ovládnout, aby neudělal něco neuváženého. „Nepřišla jsi ke mně jenom tak. Něco chceš.“

Suše a posměšně se rozesmála.

„Cokoliv, co budu chtít, si prostě vezmu. Nepřišla jsem tě žádat o nic. Chci ti ale něco říct: celé království právě vidělo, jak ses zesměšnil při pokusu o zvednutí meče. Kam nás to přivádí?“

„Co myslíš tím nás?“ zeptal se a přemýšlel, kam tím může Helena mířit.

„Tvoji lidé teď vědí to, co já věděla vždycky: že jsi k ničemu. Že nejsi žádný Vyvolený. Blahopřeji. Aspoň je to konečně oficiální a můžeme se přestat přetvařovat.“

Zamračil se na ní.

„Můj otec meč taky nedokázal zvednout. A stejně potom dokázal efektivně a dobře vládnout.“

„Ale i tak to jeho vládu poznamenalo,“ vyštěkla. „Každou její vteřinu.“

„Pokud nejsi spokojená s mými schopnostmi,“ soptil Gareth, „proč se prostě nesebereš a neodejdeš odsud? Proč mě neopustíš? Mě a celé tohle směšné manželství. Já jsem teď králem. Už tě stejně nepotřebuju.“

„Jsem ráda, že jsi to zmínil,“ řekla, „protože to je přesně důvod, kvůli kterému jsem přišla. Chci abys naše manželství oficiálně ukončil. Chci se rozvést. Je tu jeden muž, kterého miluji. Skutečný muž. Vlastně je to jeden z tvých rytířů. Chrabrý válečník. Milujeme se, doopravdy. Nikdy jsem takovou lásku nepoznala. A chci se za něj provdat.“

Gareth na ni zůstal šokovaně zírat. Bylo to jako kdyby mu někdo do zad vrazil nůž. Proč s tím Helena musela přijít teď? Proč ze všech možných okamžiků právě teď? Bylo toho na něj už příliš. Měl pocit, že si do něj okolní svět potřebuje ještě i kopnout, zatímco už leží na zemi a snaží se popadnout dech.

S vlastním sebezapřením si navíc musel přiznat, že pro Helenu přece jenom asi někde hluboko v mysli určité city choval, protože když mu teď tak stroze oznámila, že se chce rozvést, tak se s ním něco stalo. Rozzlobilo ho to. Stálo ho to mnoho sil, ale musel uznat, že si ten rozvod nepřeje. Pokud by to přišlo od něj, připadalo by to v úvahu, ale když o to žádá ona, to bylo něco úplně jiného. Nechtěl, aby dosáhla svého. Ne takhle snadno.

Také přemýšlel, jak by tenhle rozvod mohl ovlivnit jeho pozici na trůně. Rozvedený král by mohl přece rozvířit celou řadu otázek. Navíc, ačkoliv bylo obtížné si to přiznat, zjistil, že na toho rytíře žárlí. A také jej rozzlobilo, jak si dobírala jeho nedostatek mužnosti. Přál si odplatu. Přál si pomstít se jim oběma.

„To se nestane,“ zavrčel. „Jsi svázána se mnou. Zůstaneš mojí manželkou napořád. Nikdy tě nepustím na svobodu. A pokud někdy odhalím toho rytíře, se kterým mi zahýbáš, tak ho nechám mučit a potom popravit.“

Helena mu věnovala pohled plný nenávisti.

„Já nejsem tvoje manželka! A ty nejsi můj manžel. Nejsi ani muž. Náše manželství je nesvaté. Od okamžiku, kdy jsme byli oddáni takové bylo. Byl to jenom domluvený svazek pro získání více moci. Bylo mi z toho už tehdy nanic a ten pocit během těch let nijak nezeslábnul. Zničil jsi všechny mé naděje, že bych někdy mohla být doopravdy šťastná.“

Prudce a zlostně oddechovala.

„Ten rozvod mi odsouhlasíš, nebo celému království odhalím, jakýže to muž ve skutečnosti jsi. Rozhodnutí je na tobě.“

Nato se k němu Helena otočila zády a nasupeně odkráčela z místnosti pryč, přičemž se ani neobtěžovala za sebou zavřít dveře.

Gareth uprostřed komnaty osaměl. Poslouchal ozvěnu jejích kroků a cítil, že jeho tělem prostupuje mrazení, které nebylo snadné setřást. Zůstalo na tomhle světě vůbec něco, na co se ještě mohl spolehnout?

Ještě se ani nestačil uklidnit, když tu si povšimnul, že do otevřených dveří vstupuje někdo další. Neměl ani dost času, aby si v hlavě pořádně urovnal vzrušený rozhovor s Helenou, když tu před sebou spatřil další známou tvář. Firth. Obvyklá lehkost jeho chůze byla tatam. Namísto toho nesměle vstoupil do místnosti a s provinilou tváří se pomalu přibližoval.

„Garethe?“ zeptal se nejistým hlasem.

Jeho oči byly doširoka otevřené. Gareth jasně viděl, jak špatně se Firth cítí. Měl by se cítit zle, pomyslel si. Koneckonců to byl Firth, kdo jej povzbuzoval, aby se pokusil pozvednout meč, a kdo jej nakonec opravdu přesvědčil, že je víc, než kým si myslí, že je. Kdo ví, jak by to bez Firthova našeptávání všechno dopadlo? Možná, že by se o to nakonec Gareth ani nepokusil.

Zlostně se k němu otočil. Ve Firthovi konečně našel objekt, na který může vypustit všechnu zlobu, která se v něm nahromadila. Vždyť to byl přece on, kdo zabil jeho otce. Byl to Firth, ten hloupý kluk ze stájí, kdo jej zatáhl do všeho tohohle zmatku, na konci kterého se stal pouhým dalším ztroskotaným uchazečem na MacGilském trůně.

„Nenávidím tě,“ zasípal. „Kde jsou tvoje sliby teď? Kam se podělo tvoje přesvědčení, že ten meč dokážu zvednout?“

Firth ztěžka polkl a zdál se velmi nervózní. Marně hledal jakákoliv slova. Očividně neměl nic, co by na svou obranu mohl říct.

„Je mi to líto, můj pane,“ řekl. „Mýlil jsem se.“

„Mýlil ses v opravdu hodně věcech,“ vyštěkl Gareth.

No jistě, čím více o tom Gareth přemýšlel, tím jasněji viděl, jak moc Firth vždycky všechno zpackal. Ve skutečnosti, kdyby nebylo Firtha, tak by jeho otec dnes žil a Gareth by se nedostal do ničeho z toho, v čem se musel koupat teď. Tíha královské koruny by neležela na jeho hlavě a všechny ty věci, které se pokazily, by zůstaly v pořádku tak, jak byly předtím. Garethovi se stýskalo po svobodě, kterou měl, když ještě nebyl králem, když ještě otec žil. Toužil, aby se to tak mohlo vrátit a věci zase byly tak jako dřív. Ale to nešlo. A za všechno mohl Firth.

„Co tady chceš?“ zavrčel na něj.

Firth si nervózně odkašlal.

„Slyšel jsem…zvěsti…sloužící si šeptali. Rozneslo se, že tvůj bratr a sestra kladou všude možně různé otázky. Byli viděni v prostorách pro sloužící. Zkoumali dokonce odpadní jámy a určitě hledali vražednou zbraň. Ten nůž, který jsem použil k zabití tvého otce.“

Garethovi při těch slovech ztuhla krev v žilách. Zachvátil jej panický strach. Copak tento den ještě mohl být horší než už byl?

Odkašlal si.

„A co objevili?“ zeptal se. V krku měl takové sucho, že ta slova skoro nedokázal vyslovit.

Firth zakroutil hlavou.

„Nevím, můj pane. Všecko, co jsem zjistil je, že mají nějaké podezření.“

Gareth pocítil novou vlnu zlosti. Takovou, o které by ani nevěřil, že je jí schopen. Kdyby nebylo Firthova neskutečného diletantství, s jakým se vražedné zbraně zbavil, žádný z těchto problémů by teď nemuseli řešit. Kvůli Firthovi byl vlastně nejvíce zranitelný.

„Řeknu tohle jenom jednou,“ zasyčel Gareth, přistoupil k Firthovi tak blízko, že mohl cítit jeho strachem zrychlený dech a zamračil se na něj tak přísně, jak jen toho byl schopen. „Už nikdy nechci tvoji tvář znovu vidět. Rozumíš mi? Odejdi a už se nikdy nevracej. Převelím tě na nějakou pozici hodně daleko odsud. A jestli ještě jednou vkročíš mezi zdi tohohle hradu, buď si jistý, že tě nechám zatknout.

„A TEĎ VYPADNI!“ zařval.

Firthovy oči se zalily slzami. Mladík se otočil a utíkal z místnosti pryč. Ozvěna jeho kroků zněla chodbou ještě dlouho poté, co zmizel za jejím rohem.

Gareth se vrátil k úvahám o svém neúspěchu s mečem. Nemohl se ubránit pocitu, že tím uvedl do pohybu pohromu, která se na něj už teď řítila. Přišlo mu, jako sám sebe postrčil z útesu a jediné, co měl od teď už zakoušet, byl jen a pouze pád.

Dlouhou chvíli stál jako socha uprostřed otcovy komnaty a přemýšlel, jaké síly svým konáním uvedl do pohybu. Cítil se osamělý, třásl se a celou jeho bytost vedle strachu vyplňovala nejistota.

Copak tohle znamenalo být králem?

*

Gareth bral schody kamenného točitého schodiště po dvou a rychle stoupal, patro za patrem, směrem na nejvyšší hradní cimbuří. Zoufale potřeboval čerstvý vzduch. Potřeboval také čas a soukromí, aby mohl přemýšlet. Nutně musel vyhledat nějaké vyvýšené místo, odkud by se mohl rozhlédnout po svém království, přehlédnout celé město a své poddané, aby se znovu ujistil, že je to všechno skutečně jeho. Potřeboval se ujistit, že po všech těch hrozných událostech, které tento den přinesl, je stále ještě králem.

Než se vydal na cestu, poslal všechny sloužící pryč, a teď stoupal po schodech sám a sotva popadal dech. V jednom z mezipater se zastavil, zlomil se v pase a snažil se vydýchat. Po tvářích se mu kutálely slzy. V každém stínu viděl otcovu zachmuřenou tvář.

„Nenávidím tě!“ zaječel do prázdného prostoru schodiště.

Skoro by přísahal, že se ozvěna toho výkřiku nakonec změnila ve výsměšný chechot. I hlas už potom připomínal více otcův než jeho.

Potřeboval se odsud co nejrychleji dostat pryč. Znovu se dal do běhu a nezastavil se, dokud nebyl úplně nahoře. Tam rozrazil dveře a vyběhl ven. Do tváře jej udeřil čerstvý vzduch.

Zhluboka vydechoval a užíval si slunečních paprsků, stejně jako hřejivého letního větru. Potom si z ramen serval královský kabátec, otcův královský kabátec, a odhodil jej na zem. Bylo tu na něj příliš horko a stejně už ho nechtěl nikdy znovu obléknout.

Rychle přerázoval k okraji cimbuří, pevně se chytil kamenné zdi a ztěžka dýchaje se rozhlédl do okolí. Viděl nekonečný dav, který proudil ven z hradu. Lidé stále ještě odcházeli z ceremonie. Z jeho ceremonie. I odsud mohl cítit míru jejich zklamání. Byli tak maličcí. Najedou mu přišlo až nemožné, že by všichni ti lidé měli být bezvýhradně pod jeho kontrolou. Ale byli.

Jenomže na jak dlouho?

„Královský majestát je legrační věc,“ ozval se hluboký hlas.

Gareth se otočil jako když do něj bodne, aby spatřil Argona, který stál jenom jediný metr za ním, oblečený v bílém plášti a třímající svou dlouhou hůl. Díval se na něj s úsměvem v koutku úst, ale jeho oči o úsměvu vůbec nevypovídaly. Mračily se a viděly až do jeho nitra. Garethovi ten pohled začal být okamžitě protivný. Zdálo se, že Argon toho vidí až příliš.

Byla zde velká spousta věcí, mnoho otázek, které chtěl Gareth Argonovi položit. Ale teď, poté co před chvílí zklamal tváří v tvář Meči Osudu, si nemohl vybavit byť jenom jedinou z nich.

„Proč jsi mi nic neřekl?“ zanaříkal zoufalým hlasem. „Mohl jsi mi povědět, že nejsem hoden ten meč uzvednout. Mohl jsi mi ušetřit všechnu tu hanbu.“

„A proč bych to dělal?“ zeptal se Argon.

Gareth se zamračil.

„Ty nejsi žádný královský rádce,“ řekl. „Možná, že jsi dával dobré rady mému otci, ale pro mě jsi zatím úplně k ničemu.“

„Možná, že tvůj otec zasluhoval dobré rady,“ řekl na Argon.

Garethova zlost začínala znovu kypět. Nesnášel toho muže.

„Už tě tu nechci vidět,“ řekl zlostně. „Nevím, proč tě můj otec najal, ale já nechci, aby ses zdržoval v Králově Dvoře.“

Argon se zasmál dutým, strašidelným smíchem.

„Tvůj otec mě nenajal, ty bláznivý kluku,“ řekl. „Ani jeho otec předtím. Jsem předurčen tu být. Klidně by se dalo říct, že to já jsem najal je.“

Nato Argon najednou učinil krok kupředu a jeho pohled se zakousl Garethovi až do hloubi duše.

„Dá se to stejné říci o tobě?“ zeptal se. „Jsi předurčen tu být?“

Ta slova zasáhla Garetha jako střela, načež mu po zádech přeběhlo zamrazení. Ta otázka byla přesně tím, co Garetha trápilo ze všeho nejvíc. Přemýšlel, jestli to nemůže být míněno jako výhružka.

„Toho, kdo vládne krvavě, čeká krev,“ pronesl Argon, načež se otočil a začal odcházet pryč.

„Počkej!“ zakřičel za ním Gareth. Najednou nechtěl, aby druid odešel. Potřeboval jeho odpovědi. „Co tím myslíš?“

Nemohl si pomoci, aby to nechápal jako zprávu, ve které mu Argon naznačoval, že jeho vláda nebude trvat nijak dlouho. Potřeboval vědět, jestli to tak bylo skutečně míněno.

Rozběhl se za ním, ale když už byl téměř u něj, když už natahoval ruku, aby po něm sáhnul, Argon náhle zmizel.

Gareth se v úleku zastavil, rozhlédl se všude kolem, ale nikde ho neviděl. Jediné, co mu dělalo na vrcholku hradu nadále společnost, byl ten dutý, hluboký smích, který se ozýval odevšad a zároveň odnikud.

„Argone!“ zakřičel Gareth.

Znovu se rozhlédl kolem sebe. Potom padl na jedno koleno, zaklonil hlavu a s pohledem upřeným k nebi vykřikl znovu:

„ARGONE!“