Читать книгу Osud Draků - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 17

Erec se společně s Vévodou Savarijským, Brandtem a desítkami vévodových stráží ubíral klikatými ulicemi Savarie, po jejichž stranách stály davy přihlížejících. Všichni mířili k domu dívky, která na hradě sloužila během hostiny. Erec trval na tom, že se s ní musí setkat bez sebemenších odkladů a vévoda se rozhodl, že jej za tím účelem osobně doprovodí. A když šel vévoda, tak šli i ostatní. Erec se rozhlédl po neustále vzrustajícím doprovodu a cítil se trapně. Došlo mu, že s tou dívkou poprvé promluví s desítkami lidí v zádech.

Od okamžiku, kdy ji poprvé uviděl, už nedokázal myslet na nic jiného. Kdo byla ta dívka, která působila tak vznešeně, ale přesto pracovala jako obyčejná služka u vévodova dvoru? A proč tak narychlo utekla, když zjistila, že si jí všimnul? Jak se mohlo stát, že po všech těch letech, kdy mu nadbíhaly ty nejurozenější z dam, zaujala jeho pozornost právě tato jediná?

Díky tomu, že se zdržoval ve vysoce urozené společnosti celý svůj život, a navíc sám nebyl ani v nejmenším prostého původu, dokázal rozpoznat dobrý rod na první pohled a od prvního okamžiku, kdy ji spatřil, mu bylo jasné, že pochází z mnohem vyššího postavení, než to, jaké nyní zastává. Potřeboval další možnost, aby si ji prohlédl a přesvědčil se, jestli si to jenom představoval, anebo je to skutečně pravda.

„Moji sloužící mi pověděli, že bydlí v domě na okraji města,“ vysvětlil vévoda. Jak procházeli, okenice domů se otevíraly a další a další zkoumavé pohledy byly vrhány na jejich zvláštní průvod. Vévodova přítomnost v těchto běžných ulicích, kde bydlel poddanský lid, byla něčím zcela výjimečným.

„Zřejmě je služkou u hospodského. Nikdo neví, odkud vlastně pochází. Všechno co víme je, že jednoho dne dorazila do našeho města a vstoupila tu do služby. Veškerá její minulost je ale zahalená tajemstvím.“

Zahnuli do další předměstské uličky, jejíž dlažba byla o něco horší než v té předchozí, domy stály blíže jeden k druhému a okolí celkově působilo o poznání zchátraleji než předtím. Vévoda si odkašlal.

„Přijal jsem ji jako sloužící u mého dvoru pro speciální příležitosti. Je tichá a stará se sama o sebe. Nikdo o ní nic neví, Erecu,“ otočil se k rytíři a chytil jej za zápěstí, „jsi si tímhle jistý? Ta žena, jakkoliv krásná se ti může zdát, je jenom další poddanskou holkou. Ty si přitom můžeš vybírat ze všech pannen v království.“

Erec se na něj podíval se stejnou naléhavostí.

„Musím tu dívku znovu vidět. Je mi jedno kým teď je.“

Vévoda zakroutil nesouhlasně hlavou, načež všichni pokračovali dalšími a dalšími klikatými uličkami. Brzy dorazili do poměrně pochybné čtvrti, ulice stále častěji lemovaly opilé existence, všudypřítomný nepořádek, ve kterém se popelily slepice a z každých vrat štěkali velcí, na řetězech uvázaní zlí psi. Mnohé ze stavení, která lemovala zdejší ulice, byly hospody, ze kterých se linul opilecký řev až ven. Chvíli co chvíli museli z cesty odklízet nějakého trhana, který se bez špetky poznání a respektu přišel podívat, kdo se to vydal na procházku do jeho sousedství, zatímco ulice pomalu temněly v nadcházejícím soumraku, a znovu se rozsvěcovaly narudlou září plápolajících pochodní.

„Udělejte cestu pro vévodu!“ křičel v jednom kuse velitel stráží a sám odstrkoval opilé postavy z cesty, kterou teď lemovaly téměř beze zbytku ošuntělé existence a užasle se dívaly na tuto neočekávanou návštěvu.

Konečně dorazili k malému, špinavě vypadajícímu hostinci postaveném z hrubého kamene a s rovnou břidlicovou střechou. Zdálo se, že by se do spodního patra mohlo vejít přibližně padesát lidí, přičemž pro některé z nich bylo ještě několik pokojů nahoře. Dveře seděly křivě ve svých pantech a jedno z oken domu bylo rozbité. Lampa nad vchodem visela nakřivo a bylo v ní příliš málo oleje, aby dokázala prostranství dostatečně osvítit. Z oken se na ulici linuly opilecké výkřiky, stejně jako všechny další zvuky pijácké zábavy. Zastavili se před dveřmi.

Jak může taková nádherná dívka pracovat na místě, jako je toto? Podivil se Erec zděšeně, když uslyšel všechen ten řev a smích zevnitř. Jeho srdce plakalo, když si představil, kolik ponížení musí denně zakoušet při službě v takové špeluňce. Tohle není správně, pomyslel si. Okamžitě byl rozhodnutý, že ji odsud musí dostat pryč.

„Proč sis musel pro hledání nevěsty vybrat to úplně nejhorší místo ve městě?“ zeptal se vévoda a věnoval Erecovi vyčítavý pohled.

Brandt se k němu otočil také.

„Poslední šance, příteli,“ řekl. „Zpátky na tebe čeká hrad plný urozených dam. Všechny nedočkavé až se vrátíš.“

Ale Erec rozhodně zakroutil hlavou.

„Otevři dveře,“ řekl.

Jeden z vévodových mužů si pospíšil, aby splnil příkaz. Zápach rozlitého piva a mnohých dalších věcí jej okamžitě přiměl ucuknout zpět.

Uvnitř bylo kolem baru a na lavicích okolo dřevěných stolů shromážděno velké množství mužů, kteří spolu velmi hlasitě mluvili, pokřikovali na sebe vtípky, smáli se a někteří se více či méně hrubě pošťuchovali. Byly to beze zbytku drsné typy, s pivními břichy, neoholenými tvářemi a mnohdy ve velmi špinavém oblečení. Nikdo z nich ale nevypadal, že by dokázal obstát v boji se cvičeným rytířem.

Erec učinil několik kroků dovnitř a rozhlédl se kolem. Nedokázal si představit, jak by dívka jako tamta mohla pracovat na takovém místě. Říkal si, že se nejspíše spletli a vstoupili do špatného domu.

„Promiň mi, pane, hledám mladou ženu,“ řekl Erec muži, který stál vedle něj. Byl vysoký, s širokými rameny, velkým břichem a křovinatým plnovousem.

„To jako vážně?“ vyprskl muž smíchy. „No, to jsi přišel na dost špatný místo! Tohle není žádnej bordel. Ale hned naproti přes ulici jeden najdeš, panáčku. Holky tam jsou milý a pěkně buclatý!“

Opilec se rozřehtal Erecovi do tváře a několik dalších se okamžitě přidalo.

„Nehledám žádný bordel,“ odpověděl Erec klidně, „hledám jednu konkrétní ženu, která tu pracuje.“

„To asi myslí tu služtičku,“ vykřikl jiný veliký muž. „Bude nejspíš někde vzadu a drhne podlahu. Škoda, byl bych radši, kdyby byla tady a seděla mi na klíně!“

Všichni okolostojící zaburáceli smíchem nad tím vtipem. Erec při pomyšlení na takovou situaci mírně zrudnul. Bylo mu jí líto. Musela denně obsluhovat takové existence. To bylo větší ponížení, než o jakém se odvažoval uvažovat.

„A kterej ty vlastně seš?“ ozval se jiný hlas.

Nato se objevil další muž. Tento byl větší než ostatní, měl tmavý plnovous i oči, širokou čelist a panovačný výraz ve tváři. Společně s ním přicházelo ještě několik dalších rváčů. Na jeho těle bylo více svalů než tuku. Evidentně přinášel problémy.

„Pokoušíš se sebrat mi moji služebnou?“ zeptal se zlostným hlasem. „Tak to odsud radši hodně rychle vypadni!“

Postoupil kupředu a natáhl se, aby chytil Ereca za límec.

Jenže ten nebyl nadarmo považován za nejlepšího bojovníka v celém království. Po všech těch letech tréninku byly jeho reflexy na úrovni, o které se tomu chlapovi nemohlo ani zdát. V okamžiku, kdy se jeho ruka dotkla Erecova těla, náhle bleskurychle a automaticky zareagoval, chytil ji, stáhl dolů, zkroutil do bolestivého úhlu za mužovými zády a následně poslal celou tu horu masa napříč místností.

Obr narazil do ostatních jako dělová koule a srazil je k zemi jako kuželky.

Celá místnost se propadla do hrobového ticha. Všichni se se zatajeným dechem dívali co bude dál.

„BOJ! BOJ!“ začal kdosi skandovat a ostatní se brzy přidali.

Otřesený hostinský se vyškrábal zpátky na nohy a se zuřivým rykem se rozběhl na Ereca.

Ten ale tentokrát na nic nečekal. Vyrazil útočníkovi vstříc, napřáhl se a v plné rychlosti jej loktem udeřil do obličeje, čímž mu jednou ranou čistě přerazil nos.

Hromotluk se zapotácel několik kroků nazpět a potom se jak široký, tak dlouhý zřítil na záda na podlahu.

Erec rychle došel k němu, chytil jej za límec, zvedl ze země a navzdory obrovitosti toho muže, jej zvedl nad hlavu. Potom udělal dva svižné kroky kupředu a hodil jej napříč místností jako pytel brambor mezi ostatní. Jedinou ranou tak srazil k zemi dobrou polovinu místnosti.

Všichni ostatní zůstali ohroměně zírat, přestali pokřikovat a utichli. Začínalo jim docházet, že narazili na někoho zvláštního. Najednou se však k činu odhodlal barman, který se teď vyřítil na Ereca s rozbitou lahví v ruce.

Erec o něm včas věděl a okamžitě položil ruku na jílec svého meče. Než ale mohl tasit, objevil se na scéně Brandt, který bleskurychle vytáhl dýku a než si barman stačil uvědomit kolik uhodilo, už měl její čepel přitisknutou ke krku.

Zastavil se uprostřed kroku jako socha, ostří už se téměř stačilo zakousnout do jeho kůže. Potom s očima široce vykulenýma strachem a s rukou třímající lahev stále napřaženou, stál a čekal, co přijde. V místnosti teď bylo takové ticho, že spadnuvší špendlík by tu nadělal nepřiměřený randál.

„Zahoď to,“ řekl Brandt suše.

Barman jej okamžitě poslechl a pustil láhev, která se roztříštila o podlahu.

Erec pomalu tasil meč, nechal si při tom záležet, aby byl zvuk čepele, která se třela o pochvu, co nejhlasitější a pomalu dokráčel k hostinskému, který se stále ještě válel v mrákotách na podlaze. Špička meče směřovala k jeho krku.

„Povím to jenom jednou,“ oznámil mu Erec. „Okamžitě vyhoď všechnu tuhle sebranku ven. Teď hned. A koukej zařídit, abych se mohl setkat s onou dámou. O samotě.“

„Vévoda!“ zakřičel někdo.

Oči všech se otočily ukazovaným směrem a konečně si povšimly vévody, který stál se svou stráží ve dveřích. Všichni přítomní si pospíšili, aby rychle sňali z hlav jejich pokrývky a uklonili se.

„Pokud tahle místnost nebude prázdná v okamžiku, kdy přestanu mluvit,“ oznámil všem vévoda, „tak každý z vás ničemů skončí v šatlavě.“

Místnost okamžitě explodovala aktivitou, všichni se jeden přes druhého drali k východu, ať už volili jako nejkratší cestu dveře nebo některé z oken. Jejich nedopité nápoje zůstaly osaměle stát na stolech.

„Ty taky,“ řekl Brandt barmanovi, sňal dýku z jeho krku, chytil jej hrubě za vlasy a smýknul s ním směrem ke dveřím.

Místnost, která ještě před několika málo okamžiky praskala ve švech, teď najednou zela prázdnotou. Uvnitř zůstali jenom Erec s Brandtem a vévoda s několika svými muži. Ti za posledním opilcem zabouchli vachrlaté dveře.

Erec se otočil k hostinskému, který už se mezitím zvládl na zemi posadit a teď si nevěřícně vytíral krev z rozbitého nosu. Erec jej oběma rukama chytil za límec, zvednul ho a hrubě jej posadil na dřevěnou lavici.

„Úplně jste mi zničili dnešní kšeft,“ postěžoval si hostinský. „Za to mi zaplatíte.“

Vévoda k němu přistoupil a vrazil mu facku.

„Můžu tě klidně nechat popravit za to, že ses dotknul tohoto muže,“ zavrčel na něj. „Víš vůbec, kdo to je? Tohle je Erec, první královský rytíř a šampión Stříbrných. Pokud si to bude přát, může tě klidně zabít sám, a to hned tady a teď.“

Hostinský se podíval na Ereca a vůbec poprvé se v jeho tváři objevil skutečný respekt. Téměř se na své lavici začal třást.

„Neměl jsem nejmenší tušení. Nepředstavil ses.“

„Kde je?“ řekl Erec netrpělivě.

„Je vzadu. Vytírá kuchyň. Co od ní chceš? Ukradla snad na té hostině něco? Je to jenom obyčejná služka.“

V Erecově ruce se bleskurychle objevil nůž, který se záhy zastavil kousíček od mužova hrdla.

„Ještě jednou ji nazveš ‘služkou‘,“ zahrozil mu, „a můžeš si být jistý, že ti podříznu krk. Rozumíš mi?“

Mužovy oči se zalily slzami. Pomalu pokýval hlavou.

„Přiveď ji sem a koukej si pospíšit?“ poručil mu Erec, škubnutím jej zvedl na nohy a ještě jej nakopnul. Mužovi trvalo několik dalších kroků, než opět nabral rovnováhu.

Když odešel, ozvalo se z chodby vedoucí do kuchyně řinčení nádobí a tlumené nadávky. O několik okamžiků později se dveře znovu otevřely a dovnitř vstoupilo několik žen oděných v hadrech a s čepci na hlavách, všechny umaštěné od práce. Byly tam tři staré ženy, možná tak šedesátileté. Erec si na okamžik pomyslel, jestli hostinský pochopil, o kom celou dobu mluvil.

Ale potom se objevila. Jeho srdce se v ten moment zastavilo.

Najednou nemohl ani pořádně dýchat. Byla to ona.

Měla na sobě zástěru, celou umaštěnou od špíny, hlavu nesla hluboce skloněnou, jakoby se ostýchala se rozhlédnout. Vlasy měla svázané a schované pod šátkem. Na tvářích zela vrstva špíny, ale přes to všechno Ereca znovu ohromila. Její pleť byla tak mladá a perfektní. Měla nádherně klenuté lícní kosti, malý nos a plné rty. Měla hrdé čelo, svědčící o urozenosti a několik pramenů nádherných zlatých vlasů nezbedně utíkalo zpod šátku.

Na kratičký okamžik se po něm podívala svýma velkýma, mandlově zelenýma očima, které ve světle pochodně jiskřily odstíny blankytně modré, a znovu jej zbavila slov. Ke svému překvapení zjistil, že je jí uchvácen ještě více než když ji uviděl poprvé.

Za ní přicházel hostinský, mračil se a stále ještě se snažil zastavit krev vytékající z rozbitého nosu. Dívka, spolu se staršími ženami, přešla nesměle místnost k Erecovi a uklonila se. Erec jí pokynul uklidňujícím gestem.

„Můj pane,“ řekla jemným, melodickým hlasem, který naplňoval Erecovo srdce radostí. „Prosím, pověz mi čím jsem tě urazila. Nevím co jsem provedla, ale ať to bylo cokoliv, je mi to neskonale líto.“

Erec se usmál. Slova, která pronesla, zvuk jejího hlasu a jazyk, který k tomu volila, to všechno v něm probouzelo novou vlnu sympatií. Přál si, aby nikdy nepřestala mluvit.

Natáhl ruku, dotkl se její tváře a nechal na ní své prsty až do chvíle, kdy se mu konečně podívala do očí. Jeho srdce se rozbušilo. Bylo to jako ponořit se do blankytné mořské laguny.

„Má paní, neučinila jsi nic špatného. Nemyslím si, že bys mě někdy něčím dokázala rozzlobit. Nepřišel jsem sem z hněvu, nýbrž z lásky. Od okamžiku, kdy jsem tě poprvé spatřil, už nedokážu myslet na nic jiného.“

Dívku taková odpověď očividně zaskočila, neboť okamžitě sklopila zrak zpět k zemi a několikrát rychle zamrkala. Promnula si ruce a najednou působila velmi nervózně. Očividně na nic podobného nebyla zvyklá.

„Má paní, prosím, pověz. Jaké je tvé jméno?“

„Alistair,“ odpověděla skromně.

„Alistair,“ opakoval Erec nadšeně. Přišlo mu to jako nejkrásnější jméno, které kdy slyšel.

„Nerozumím ale, k čemu jej potřebuješ znát,“ dodala jemně aniž odtrhla zrak od podlahy. „Jsi lordem a já jsem obyčejná služebná.“

„Moje služebná, abychom byli přesní,“ řekl hostinský drze a předstoupil kupředu. „Zavázala se mi. Před mnoha lety se tu upsala do služby. Slíbila mi sedm let. Na oplátku ode mě má jídlo a kde hlavu složit. Teď slouží třetí rok. Takže můžeš vidět, že tu jenom marníš čas. Je moje. Vlastním ji na základě právoplatné smlouvy. Nemůžeš si ji odvést pryč. Je moje. Rozumíš tomu?“

Erec toho muže nenáviděl víc, než kohokoliv jiného. Nechybělo mnoho aby tasil svůj meč a proklál jej. Ale jakkoliv by si to byl i zasloužil, Erec nehodlal porušit královské zákony. A navíc, veškeré jeho činy přece reprezentovaly sám trůn.

„Královský zákon je královský zákon,“ odpověděl Erec stroze. „Nehodlám jej porušovat. Také je ale pravda, že zítra začíná turnaj. A já, jakožto každý z jeho účastníků, mám právo si vybrat nevěstu. Tímto oznamuji, že jsem si vybral Alistair.“

Místností proběhlo překvapené zašumění.

„Pokud,“ dodal potom , „s tím ona ovšem souhlasí.“

Podíval se na Alistair, která nadále klopila tvář k zemi. Dobře viděl, že se červená.

„Souhlasíš, má paní?“ zeptal se.

V místnosti nastalo hrobové ticho.

„Můj pane,“ řekla jemně , „nemáš tušení, kdo jsem ani odkud pocházím, natož proč jsem teď tady. A já se obávám, že ti žádné z těchto věcí ani nemohu prozradit.“

Erec se na ní nechápavě díval.

„Proč bys mi to nemohla povědět?“

„Neřekla jsem to nikomu od chvíle, co jsem sem přijela. Přísahala jsem.“

„Ale proč?“ naléhal zvědavě.

Ale Alistair už pouze tiše stála a klopila zrak.

„Je to pravda,“ vložila se do hovoru jedna ze starších žen. „Tahle holka nám nikdy neřekla, kdo doopravdy je. Anebo proč se nechala najmout. Odmítá nám to povědět. Snažíme se to z ní dostat už roky.“

Erec byl naprosto zmatený. Jenže tím se pro něj stávala ještě zajímavější.

„Pokud nesmím vědět, kdo ve skutečnosti jsi, tak to vědět nebudu,“ řekl potom. „Ctím tvou přísahu. To ale nijak nezmírňuje můj zájem o tebe. Má paní, kýmkoliv jsi, pokud tento turnaj vyhraji, tak si tě vyberu za manželku. Před všemi ženami z celého království chci bojovat právě o tebe. Ptám se tě znovu: souhlasíš s tím?“

Její oči zůstávaly i nadále přibity k podlaze a teď se z nich navíc ještě začaly hrnout velké slzy.

Pak se Alistair najednou otočila a utekla z místnosti pryč.

Erec zůstal zkoprněle stát, stejně jako všichni ostatní. Neměl tušení, jak by si její jednání měl vykládat.

„Vidíš? Akorát jsi tu plýtval svým i mým časem,“ řekl hospodský. „Odmítla tě. Smiř se s tím tedy.“

Erec se na něj zamračil.

„Neodmítla ho,“ vložil se do toho Brandt. „Nedala žádnou odpověď.“

„Má právo vzít si čas na rozmyšlenou,“ řekl Erec na její obranu. „Koneckonců, je tu mnoho věcí, které je třeba promyslet. Ani ona mě vůbec nezná.“

Potom se omdlčel a přemýšlel, co by teď bylo nejlepší udělat.

„Dnes tu přespím,“ oznámil nakonec. „Dej mi pokoj vedle jejího. Ráno, ještě než začne turnaj, se jí zeptám znovu. Pokud bude souhlasit a pokud se mi podaří zvítězit, tak se stane mojí ženou. Pokud k tomu dojde, tak jí vykoupím ze služby u tebe a ona toto místo se mnou navždy opustí.“

Hostinský Ereca pod svou střechou očividně nechtěl, ale neměl odvahu cokoliv namítnout, takže se jenom otočil a odešel z místnosti pryč, přičemž za sebou práskl dveřmi.

„Jsi si jistý, že tu chceš zůstat?“ zeptal se vévoda. „že se nechceš raději se s námi vratit do hradu?“

Erec vážně přikývnul.

„Nikdy jsem si nebyl ničím tak jistý, jako tímhle.“