Читать книгу Osud Draků - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 19

Gwendolyn běžela po otevřené louce. Její otec král MacGil běžel spolu s ní. Byla ještě malá, možná, že jí mohlo být tak deset let a její otec byl taktéž mladší. Jeho plnovous byl krátce střižený a nebyla v něm ani jediná stříbrná nitka. Také obličej byl bez jakýchkoliv vrásek, pleť mladá a zářící. Byl šťastný, bezstarostný, držel ji při běhu za ruku a spokojeně se smál. Tohle byl otec, kterého si pamatovala, takhle ho dříve znala.

Potom ji chytil a jediným pohybem si ji přehodil přes rameno a začal se točit dokola. Znovu a znovu. Jeho smích byl silnější a silnější a ona nemohla jinak, než hystericky vřískat. Bylo jí v jeho rukách tak dobře a přála si, aby jejich společné chvíle nikdy neskončily.

Když ji ale položil na zem, stalo se něco divného. Slunečný den se najednou proměnil v soumrak. Když se Gwenina chodidla znovu dotkla země, pocítila, že už nestojí na louce plné květin a trávy, ale boří se až po kotníky do bahna. Její otec teď ležel v tom bahně na zádech několik kroků od ní a vypadal mnohem starší než předtím. Mnohem, mnohem starší, dokonce až příliš staře. Zdálo se, že se nemůže hýbat. O kus dál od něj ležela v bahně jeho královská koruna.

„Gwendolyn,“ zasípal. „Má dcero. Pomož mi.“

S vypětím všech sil zvedl z bahna ruku a natáhl ji k ní.

Okamžitě vyrazila, aby mu pomohla, aby chytila jeho nabízenou ruku. Jenže její chodidla se nemohla odlepit od země. Podívala se dolů, co se to děje, aby zjistila, že bahno kolem jejích nohou tuhne, vysušuje se a praská. Začala se zmítat, aby se z toho vězení dostala ven.

Najednou mrkla a zjistila, že bahno zmizelo a ona namísto toho stojí na ochozech jejich hradu a před sebou vidí celý Králův Dvůr. Něco tu ale nehrálo. Když se podívala pozorně, neviděla onu běžnou okázalost a čilý ruch města. Mnohem více teď připomínalo opuštěný hřbitov. Všude, kam až její oko dohlédlo se po zemi rozprostíraly čerstvé hroby.

Najednou za sebou uslyšela nějaký pohyb. Otočila hlavou za tím zvukem a zhrozila se, neboť se k ní přibližovala postava celá zahalená v černém plášti s kapucou. Ta se náhle dala do běhu, strhla si kápi, aby odhalila strašlivou tvář muže, kterému chybělo jedno oko a napříč jeho obličejem se táhla velká ošklivá jizva. Zavrčel, vrhl se k ní a pozvedl dlouhou dýku s nápadnou čepelí ze zarudlé oceli.

Pohyboval se příliš rychle a ona nebyla schopná včas jakkoliv zareagovat. Zvedla ruce s vědomím, že jí to před zavražděním nijak nepomůže. Muž se rozmáchl a plnou silou bodl.

Jenom několik centimetrů od její tváře se ale čepel náhle zastavila ve vzduchu. Vedle nich se najednou objevila další postava, která chytila vraha za zápěstí a zastavila jeho útok. Potom strašlivou silou zápěstí zmáčkla, dokud muži nevypadla dýka z ruky a nezazvonila na kamenné podlaze. Nově příchozí potom vraha zvednul nad hlavu a přehodil jej přes okraj ochozu. Ozval se vzdalující se výkřik plný děsu, který ukončilo žuchnutí a zapraštění lámaných kostí.

Její otec se otočil a podíval se na ni. Chytil ji pevně za ramena a patřil do jejích očí.

„Není tu pro tebe bezpečno,“ varoval ji. „Není tu bezpečno!“ křičel a zatínal prsty do jejích ramen tak silně, že začala křičet také.

V tom výkřiku se i probudila. Posadila se na posteli a rozhlédla se po komnatě ve snaze zjistit, jestli se v některém ze stínů někdo neukrývá.

Neobjevila však nic než ticho temné noci, která se už blížila k úsvitu.

Zpocená a zadýchaná vyskočila z postele a začala v noční košili přecházet po místnosti. Došla k malému kamennému umyvadlu a omyla si tvář trochou vody. Potom znovu a pak ještě jednou. Zády se opřela o chladivou zeď, cítila stejný chlad i z kamenné podlahy, a snažila se uklidnit.

Ten sen byl tak skutečný. Určitě to bylo něco víc než jen pouhý sen – možná skutečné otcovo varování, zpráva, kterou se jí snažil z onoho světa poslat. Najednou ze všeho nejvíc chtěla opustit tohle město, přímo teď, a už nikdy se sem nevrátit.

Zároveň však věděla, že právě tohle teď udělat nesmí. Musela se obrnit trpělivostí a vzít rozum do hrsti. Ale pokaždé, když mrkla, tak za víčky uviděla otcovu ustaranou tvář, která znovu a znovu připomínala ono varování. Musí udělat něco, aby ten sen konečně dostala z hlavy.

Podívala se z okna, a zjistila, že první slunce už pomalu začíná vycházet, a najednou jí napadlo, kam by se mohla vydat, aby přišla na jiné myšlenky. Královská řeka. To bylo ono. Tam by teď měla jít.

*

Gwendolyn si držela nos a znovu a znovu se nořila do chladných proudů Královské řeky. Seděla v malém přírodním koupališti, které řeka před staletími vykotlala do skály, a které bylo schováno na horním toku nad městem. Objevila toto místo, když byla malá a od té doby sem často chodívala. Držela hlavu pod vodou a cítila chladné proudy, které jí česaly vlasy a omývaly její nahé tělo.

To místo bylo odloučené od města, schované za hradbou stromů a poměrně vysoko ve svahu jednoho z okolních kopců. Byla tam malá laguna, kde řeka zpomalovala svůj tok a vytvářela přírodní koupaliště. Voda zde byla hluboká a poměrně klidná. Nad jezírkem bublala v podobě divoké říčky a ihned po ním tuto formu opět přebírala, aby pokračovala dolů k městu. Kameny na dně byly hladké a celé místo bylo ukryto tak dobře, že se tu mohla s klidnou duší koupat nahá, aniž by hrozilo, že by ji kdokoliv mohl objevit. Chodívala sem v létě téměř každého rána, přímo za východu slunce, aby si vyčistila hlavu a připravila se na nový den. Koupel jí pomáhala obzvláště v dnech, jako byl tento, když ji trápily noční můry. Bylo to její letní útočiště.

Zdálo se jí tak těžké o té dnešní přemýšlet jenom jako o obyčejném snu. Jak mohla vědět, že to ve skutečnosti nebylo něco mnohem důležitějšího? Nějaká zpráva nebo znamení? Jak mohla vědět, jestli je to všechno jenom výplod její mysli, anebo jestli za tím nestojí něco většího, co se rozhodlo jí dát šanci jednat, dokud je ještě čas?

Vynořila se se šplouchnutím nad hladinu a zhluboka se nadechla teplého ranního vzduchu. Všude kolem zpívali ptáci. Položila se do proudu na dlouhý plochý kámen tak, že celé její tělo zůstalo ponořené až po krk, a přemýšlela. Co chvíli do dlaní nabrala trochu vody a opláchla si tvář, načež prsty pročísla dlouhé rusé vlasy. Podívala se na hladinu laguny, ve které se odrážely koruny okolních stromů, druhé slunce, které už začalo vycházet, a také její tvář. Z třesoucího se zrcadla se na ní dívaly mandlové oči. Připadaly jí jako otcovy. Znovu musela začít myslet na ten sen.

Sama dobře věděla, že po atentátu na otce není Králův Dvůr ani pro ni tím nejbezpečnějším místem. Už jenom kvůli všem těm špiónům a pletichám, které se u dvora v jednom kuse kuly. A teď obzvláště, když se králem stal Gareth. Bratr byl naprosto nepředvídatelný. Mstivý a paranoidní. A velmi, velmi žárlivý. Dokázal vidět hrozbu naprosto v každém, a v ní obzvláště. Mohlo se stát cokoliv. Moc dobře věděla, že zde není bezpečná. To totiž nebyl vůbec nikdo.

Jenže ona nebyla tím, kdo by měl teď utíkat. Ona naopak musela zjistit, kdo byl vrahem jejího otce, a pokud to byl Gareth, byla rozhodnutá nedopřát si ani vteřiny oddechu, dokud nebude spravedlnosti učiněno za dost. Dobře věděla, že duše jejího otce nedojde pokoje, dokud nebude jeho vrah vypátrán. Spravedlnost byla to hlavní, o co se celý život snažil a ze všech lidí na světě si nejvíce zasloužil, aby byla vykonána i pro něj.

Gwen znovu přemýšlela o jejich setkání se Steffenem. Byla si jistá, že ten člověk něco skrývá a přemýšlela, co to může být. Doufala, že až přijde vhodný čas, tak sám začne mluvit. Jenže co když ne? Věděla, že musí ve svém pátrání pokračovat co nejrychleji, jenže bez Steffena nevěděla, kde jinde vlastně hledat.

Po chvíli vstala ze své chladivé koupele a jak ji příroda stvořila se vydala ke břehu, na který obratně vyšplhala. Jemně se třesoucí v ranním vzduchu se schovala za tlustý strom a naučeným pohybem sáhla pro ručník na větev, která ji k tomu účelu vždy sloužila.

Jenže ručník tam nebyl. Stála a nechápala, co se to mohlo stát. Byla si naprosto jistá, že jej tam před koupelí pověsila, tak jako to dělávala pokaždé.

Zmateně se rozhlížela, její tělo se třáslo, a snažila se pochopit, co se mohlo stát, když tu za sebou najednou uslyšela pohyb. Pak se všechno stalo ráz na ráz. O zlomek okamžiku později si uvědomila, že za ní stojí jakýsi muž.

Měl na sobě černý plášť s kápí a vypadal úplně přesně jako ten z jejího snu. Popadl ji zezadu, kostnatou rukou jí zacpal ústa, aby nemohla křičet, a pevně jí stisknul. Druhou ruku ji ovinul kolem pasu, přitiskl ji k sobě a zvednul tak, že se její chodidla ocitla ve vzduchu.

Začala kopat nohama kolem sebe a snažila se křičet, dokud ji zase nepostavil na zem. Pokusila se vymanit z jeho sevření, ale byl na ni příliš silný. Uviděla, že u sebe má dlouhou dýku s rudým ostřím, úplně stejnou jako tu, kterou viděla ve svém snu. Takže to nakonec opravdu bylo varování.

Ta čepel se teď ocitla na jejím krku a tiskla se k němu tak těsně, že kdyby se pohnula do jakéhokoliv směru jen o maličký kousek, tak by tím sama sebe řízla. Musela bojovat o každé nadechnutí. Po tvářích se jí začaly kutálet zoufalé slzy. Zlobila se sama na sebe. Jak jenom mohla být tak hloupá. Měla teď být přece mnohem opatrnější.

„Poznáváš, kdo jsem?“ zeptal se muž.

Naklonil se k ní, aby mohla zahlédnout jeho tvář. Její srdce se zastavilo, byla to ta samá, kterou viděla ve svém snu. Muž, kterému chybělo jedno oko a po tváři se mu táhla jizva.

„Ano,“ odpověděla třesoucím se hlasem.

Znala tu tvář velmi dobře. Nevěděla jaké je jeho jméno, ale byla si jistá, že to byl pouliční rváč. Takový ten typ nejnižšího ražení, jeden z party výrostků, se kterými Gareth kamarádil od dob, kdy byl ještě malý kluk. Tenhle pro Garetha pracoval jako poslíček. Vždycky jej posílal, když chtěl někoho zastrašit – anebo možná dokonce i zabít.

„Jsi pes mého bratra,“ zasyčela mu vzpurně do tváře.

Věnoval jí úsměv, kterému chybělo několik zubů.

„Nesu od něj vzkaz,“ řekl. „Napíšu ho čepelí téhle dýky, aby sis ho pro budoucnost líp zapamatovala. Mám ti vyřídit, abys přestala čmuchat. A abys na to nezapomněla, tak ti teď nechám poznámku rovnou na tý tvojí tvářičce. Tam ti to vydrží celý život.“

Nato si odfrkl, zvednul dýku a začal ji přibližovat ke Gwenině obličeji.

„NE!“ vykřikla zoufale.

Jediné co však mohla kromě křiku udělat, bylo připravit se na to, co mělo přijít a změnit celý její život.

Jenže než se čepel dotkla tváře, něco se stalo. Někde z výšky nad nimi se ozval vysoký dravčí výkřik a na mužovu hlavu se snesl velký stříbřitý sokol. Gwen ptáka okamžitě poznala:

Estopheles.

Pták zaryl svoje pařáty do mužova obličeje zrovna v okamžiku, kdy přiložil čepel na Gweninu tvář. Nůž zaštípal na jemné kůži a stihnul ji říznout než najednou změnil svůj zamýšlený směr. Muž vykřikl, upustil nůž a zvedl ruce k hlavě, aby se bránil nečekanému útoku. V ten okamžik proniklo větvemi stromů, které zakrývaly lagunu, několik silných paprsků ostrého slunečního světla. Gwen zahlédla jak Estopheles využila mužova chvilkového oslnění a odlétala do bezpečí pryč. Byla si jistá, prostě to věděla, že sokola určitě poslal její otec.

Teď ale nesměla marnit čas. Prudce sebou trhla, otočila se a, přesně jak ji to učili její učitelé, kopla muže patou přímo na solar. Trefila se naprosto perfektně. Chlap se okamžitě zlomil v pase, zdrcen přesností zásahu i jeho nečekanou razancí. Tohle se učila od doby, kdy byla ještě malé děcko a s takovou dávkou rutiny ani nepotřebovala velkou sílu, aby byla schopna zlikvidovat útočníka. K takovému úderu stačilo použít nejsilnějších svalů, které lidské tělo má – stehen – a především se precizně trefit do správného místa.

Musela však pokračovat dál, dokud její výhoda trvala. Oběma rukama chytila muže za vlasy na zátylku, čímž přidržela jeho hlavu dole, aby se nemohl hned snadno narovnat, a ve stejném momentu vystřelila kolenem vzhůru. Perfektně se trefila doprostřed jeho nosního můstku.

Ozvalo se prasknutí oznamující, že rána padla přesně jak měla. Z mužoval obličeje se okamžitě začala řinout krev. Bylo jasné, že mu zlomila nos.

Věděla, že ho musí vyřídit nadobro. Popadnout tu dýku a vrazit mu ji do srdce.