Читать книгу Moc Zbraní - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

Gwendolyn se zapřela proti chladnému větru, který ji bičoval, když stála na okraji Kaňonu a chystala se k prvnímu kroku na klenutou lávku, která tvořila Severní přechod. Vratký most se skládal z odřených lan a dřevěných prken, která vypadala, že je jen stěží udrží. Když se Gwen odhodlala k prvnímu kroku, hrůzou se přikrčila.

Sklouzla jí noha, a když se rukou zachytila zábradlí, pomohlo jí to jen málo, zábradlí se houpalo a nebylo téměř k ničemu. Gwen pokleslo srdce, když si uvědomila, že tenhle křehký most je jejich jedinou cestou na severní stranu Kaňonu. Jedinou cestou vedoucí do Zásvětí a k Argonovi. Vzhlédla a spatřila v dálce se rozprostírající Zásvětí, planinu oslepujícího sněhu. Přechod se jí teď zdál ještě zlověstnější.

Přišel náhlý poryv větru a rozkymácel lana tak silně, že se Gwendolyn musela zachytit zábradlí oběma rukama, a poklesla na kolena. Na moment si nebyla jistá, jestli se dokáže udržet, natož pak přes most přejít. Uvědomila si, že to bude mnohem nebezpečnější, než si myslela, a že při tom všichni dají v sázku své životy.

„Má paní?“ ozval se hlas.

Gwen obrátila hlavu a uviděla Aberthola stojícího jen několik stop od ní. Po jeho boku stáli Steffen, Alistair a Krohn. Všichni čekali, až ji budou moci následovat. Všech pět tvořilo skupinu, jakou by nikdo na okraji světa nečekal. Společně se chystali čelit nejisté budoucnosti a možná i smrti.

„Opravdu se musíme pokoušet o přechod přes tohle?“ zeptal se Aberthol.

Gwendolyn se otočila zpět a přejela pohledem přes sníh hnaný bičujícím větrem, otřásla se a pevněji si stáhla kožešiny kolem ramen. V koutku duše rozhodně nechtěla přecházet přes vratký most. Vlastně nechtěla ani podnikat tuhle cestu. Mnohem raději by se vrátila do bezpečí svého domova z dětství, Králova Dvora. Usadit se v jeho útulných prostorách, hledět do ohně a nemyslet na žádné z těch nebezpečí a problémů, které ji obklopovaly od doby, kdy se stala královnou.

Samozřejmě to ale nemohla udělat. Králův Dvůr už neexistoval. Její dětství bylo pryč. A teď byla královnou. Měla dítě, o které se musela postarat, budoucího manžela, který byl někde tam venku, a oba ji potřebovali. Pro Thorgrina by klidně prošla ohněm, pokud by to bylo potřeba. A Gwen cítila, že to skutečně potřebné je. Všichni potřebovali Argona – ne jen ona a Thor, ale celý Prsten. Všichni stáli nejen proti Andronicovi, ale i proti silné magii. Magii tak mocné, že dokázala lapit Thora, a Gwen netušila, jak by s ní bez Argona mohla bojovat.

„Ano,“ odpověděla. „Musíme.“

Pak se připravila k dalšímu kroku, ale tentokrát se k ní přihnal Steffen a zablokoval jí průchod.

„Má paní, prosím dovol mi projít jako prvnímu,“ řekl. „Nevíme, jaké hrůzy nás na mostě čekají.“

Gwendolyn jeho nabídka dojala. Přesto ale zvedla ruku a jemně ho odstrčila.

„Ne,“ řekla. „Já půjdu.“

Dál už neváhala, udělala krok kupředu a pevně při tom svírala lanové zábradlí.

Když vykročila, zasáhl ji do ruky mrazivý pocit, pocit ledu zařezávajícího se do masa. Chladný pocit vystřelující skrz její dlaně a paže. Prudce se nadechla a sama si nebyla jistá, zda se vůbec dokáže udržet.

Přišel další poryv větru a rozkymácel most ze strany na stranu, takže musela sevřít zábradlí ještě pevněji. Mrazivá bolest byla stále silnější. Ze všech sil se snažila udržet rovnováhu, přesto ale cítila, jak jí nohy kloužou po ledem pokrytých prknech. Most se prudce zhoupl do leva a Gwen si byla na moment jistá, že určitě přepadne. Pak se ale most zhoupl zpět opačným směrem.

Gwen padla na kolena. Ušla stěží deset stop a už jí srdce bilo tak, že mohla jen stěží dýchat. Ruce měla tak ztuhlé, že je skoro ani necítila.

Zavřela oči, zhluboka se nadechla a myslela při tom na Thora. Představovala si jeho tvář, každý drobný detail. Obrnila se svojí láskou k němu. Odhodláním ho zachránit. Ať to stojí cokoli.

Ať to stojí cokoli.

Gwendolyn otevřela oči a přiměla se udělat několik kroků kupředu. Pevně svírala zábradlí a tentokrát byla odhodlaná nezastavit za žádnou cenu. Vítr a sníh ji mohly srazit dolů do hlubin Kaňonu. Ale jí to teď bylo jedno. Už nešlo o ni. Šlo o lásku jejího života. Pro něj by dokázala udělat cokoli.

Gwendolyn cítila, jak se most za jejími zády pohnul pod novým zatížením a když se ohlédla, uviděla Steffena, Aberthola, Alistair a Krohna, jak ji následují. Viděla, jak Krohnovi kloužou tlapy na namrzlém povrchu, když ve spěchu prokličkoval kolem ostatních a zastavil se až po jejím boku.

„Nejsem si jistý, jestli to zvládnu,“ vykřikl Aberthol napjatým hlasem po několika nejistých krocích.

Jak stál, celý se třásl napětím a křečovitě svíral zábradlí. Slabý, starý muž, který se stěží dokázal udržet.

„Dokážeš to,“ řekla Alistair. Pak se k němu postavila a ovinula si jeho ruku kolem pasu. „Jsem tu s tebou. Neboj se.“

Když skupina opět vyrazila, pokračovala Alistair s ním a pomáhala mu kupředu. Dál a dál na most. Pěkně krok za krokem.

Gwen musela opět obdivovat Alistaiřino odhodlání tváří v tvář nepřízni osudu. Její klidnou povahu a nebojácnost. Měla schopnost, které Gwendolyn nerozuměla. Gwen nedokázala vysvětlit, proč k ní cítila takovou náklonnost, jakou cítila, ale přesto ji během krátké doby dobře poznala. Brala ji jako sestru. Z její přítomnosti čerpala sílu. A ze Steffenovy také.

Vítr se na chvíli uklidnil a tak toho využili. Brzy se dostali za polovinu mostu, protože dokázali jít rychleji. Gwen si na kluzká prkna zvykala stále víc. Vzdálená strana Kaňonu už byla na dohled, už jen padesát metrů daleko, a Gwendolynino srdce se naplnilo optimismem. Nakonec to snad přece zvládnou.

Přihnal se čerstvý poryv větru, tentokrát silnější než všechny předchozí. Tak silný, že Gwen opět klesla na kolena a musela sevřít zábradlí oběma rukama. Na tom, jestli se udrží, závisel její holý život, protože most se zhoupl téměř kolmo a pak se stejně prudce řítil na opačnou stranu. Cítila, jak prkno pod její nohou povolilo, a vykřikla, když jí v prázdném místě zmizela noha. Zasekla se až po stehno. Snažila se vykroutit, ale nemohla se dostat ven.

Gwendolyn obrátila hlavu a viděla, jak se Aberthol pustil Alistair a začal klouzat přímo k okraji mostu. Alistair zareagovala rychle, napřáhla ruku a zachytila ho za zápěstí těsně před tím, než sklouzl přes okraj.

Alistair se nakláněla přes okraj mostu, pevně se držela a Aberthol se houpal přímo pod ní. Mezi ním a dnem Kaňonu nebylo nic než obrovská prázdnota. Alistair byla celá napjatá a Gwen se modlila, aby lano vydrželo. Cítila se naprosto bezmocně s nohou uvězněnou mezi prkny. Srdce jí divoce bilo, když se snažila vyprostit, aby mohla pomoct těm dvěma.

Most se divoce houpal a Alistair i Aberthol se houpali s ním.

„Pusť mě!“ zaječel Aberthol. „Zachraň se!“

Abertholovi vyklouzla z ruky hůlka a teď se krouživým pohybem řítila přímo do hlubin Kaňonu. Zbývala mu už jen hůl přivázaná na zádech.

„Budeš v pořádku,“ řekla klidně Alistair.

Gwen byla překvapená tím, jak je Alistair klidná a jak si věří.

„Dívej se mi do očí,“ pevným hlasem poručila Abertholovi.

„Cože?“ zaječel Aberthol.

„Dívej se mi do očí,“ přikázala Alistair a v hlase jí zaznívala stále větší síla.

V tónu jejího hlasu bylo něco, co nutilo lidi k poslušnosti, a Aberthol k ní vzhlédl. Jejich oči se setkaly, a když k tomu došlo, začaly Alistaiřiny oči zářit. Jejich záře dopadla na Aberthola a Gwendolyn jen nevěřícně sledovala, jak záře obklopila Aberthola, jak se Alistair zaklonila a jedním trhnutím vytáhla Aberthola zpět nahoru na most.

Aberthol omráčeně ležel na mostě, ztěžka oddechoval a s úžasem hleděl na Alistair. Pak se rychle obrátil a pevně se zachytil lanového zábradlí oběma rukama, ještě předtím, než dorazil další poryv větru.

„Má paní!“ vykřikl Steffen.

Sklonil se ke Gwendolyn, pevně ji sevřel kolem ramen a vší silou trhnul.

Gwen se pomalu začala vysvobozovat z prken, ale když už byla téměř volná, vyklouzla Steffenovi z mrazem zkřehlých prstů a zapadla zpět na stejné místo. Tentokrát ještě hlouběji. Náhle pod ní povolilo další prkno a Gwendolyn vykřikla, když ucítila, že se řítí dolů.

Rychle natáhla ruce a jednou se zachytila lanoví mostu, druhou sevřela Steffenovo zápěstí. Když se houpala ve volném prostoru, připadala si, jako by jí trhali ramena z kloubů. Steffen se také kymácel, nakláněl se příliš daleko přes okraj. Riskoval svůj život jen proto, aby zachránil ten její. Jedinou věcí, která je chránila před pádem do hlubiny, byla praskající lana.

Ozvalo se zavrčení, když Krohn přiskočil a zabořil tesáky do kožešin Gwenina kabátu. Potom ji s kňučením a vrčením začal táhnout vší silou vzhůru.

Pomalu Gwen vytahovali, kousek po kousku, dokud se konečně nedokázala zachytit prken mostu. Pak se přitáhla, a když se konečně vyškrábala zpět na most, zhroutila se vyčerpaně obličejem dolů a ztěžka oddechovala.

Krohn jí znovu a znovu olizoval obličej a ona měla nevýslovnou radost. Byla mu neskonale vděčná, jemu a Steffenovi, který teď ležel vedle ní. Měla ohromnou radost, že žije a že ji zachránili před strašlivou smrtí.

Pak ale uslyšela podivný hlasitý zvuk a cítila, že se celý most zachvěl. Když se ohlédla, krev jí ztuhla v žilách: jedno z lan ukotvujících most ke Kaňonu prasklo.

Celý most se otřásal a Gwen s hrůzou sledovala, že i druhé kotvící lano, které drželo už jen na vlásku, praskalo také.

Všichni vykřikli, když se most oddělil od stěny Kaňonu, a zhoupl se s nimi tak drsně, že Gwen mohla jen stěží dýchat, jak prudce letěli vzduchem. Doslova rychlostí světla se k nim přibližovala vzdálenější stěna Kaňonu.

Gwen vzhlédla, rozmazaně viděla blížící se kamennou stěnu a věděla, že během několika málo chvil je zabije tvrdý dopad. Těla jim rozdrtí náraz, a i kdyby někdo přežil, zřítí se dolů do hlubin země.

„Kameni, ustup! PŘIKAZUJI TI TO!“ zaduněl hlas naplněný starověkou syrovou autoritou, hlas jaký Gwendolyn nikdy neslyšela.

Koutkem oka zahlédla Alistair svírající jednou rukou lano, druhou dlaň měla namířenou na útes, do kterého měli během několika chvil narazit. Alistair na něj nebojácně upírala pohled a z dlaně jí vyzařovalo žluté světlo. Jak se rychle blížili ke stěně Kaňonu, připravovala se Gwendolyn na náraz. To, co se stalo pak, ji ale šokovalo.

Přímo před očima se jí pevná kamenná stěna Kaňonu proměnila ve sníh. Když narazili, necítila Gwendolyn praskání kostí, které očekávala. Místo toho cítila, jak se její tělo noří do stěny lehkého, načechraného sněhu. Byl mrazivý a celou ji pokryl, vnikl jí do očí, nosu i uší, ale nezranil ji.

Žila.

Všichni viseli na laně upevněném k okraji Kaňonu, ponořeni ve sněhové stěně. Gwendolyn ucítila pevný stisk na zápěstí. Alistair. Její ruka byla, navzdory všudypřítomnému mrazivému chladu, podivně teplá. Alistair už nějakým způsobem zachytila i ostatní, včetně Krohna, a brzy je všechny táhla za sebou směrem vzhůru, zatímco ona šplhala po laně, jako by to nic nebylo.

Když se nakonec dostali nahoru, Gwen se zhroutila na pevnou zemi. Konečně na druhé straně Kaňonu. Přesně v okamžiku, kdy ho dosáhli, povolila i lana zbývající na této straně a všechno, co zbylo z mostu, se zřítilo přímo dolů do mlžných hlubin Kaňonu.

Gwendolyn tam ležela, ztěžka oddechovala a byla vděčná, že je zase na pevné zemi. Přemýšlela, co se vlastně zrovna stalo. Zem byla zmrzlá, pokrytá ledem a sněhem, ale přesto to byla pevná zem. Byla pryč z mostu a byla naživu. Zvládli to. Díky Alistair.

Gwendolyn se obrátila a hleděla na Alistair s novým pocitem úžasu i obdivu. Byla více než vděčná, že má Alistair po svém boku. Skutečně jí připadala jako sestra, kterou nikdy neměla, a také předpokládala, že ještě zdaleka neviděli veškerou moc, kterou Alistair skrývá.

Gwen netušila, jestli to zvládnou zpátky na hlavní část Prstenu, až dokončí svůj úkol – tedy pokud ho vůbec někdy dokončí. Pokud dokážou najít Argona. A když hleděla do stěny oslepujícího sněhu před ní, na cestu do Zásvětí, měla znepokojivý pocit, že ty nejtěžší překážky na ně teprve čekají.