Читать книгу Moc Zbraní - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 15

Godfrey jel v čele svých mužů následován Akorthem, Fultonem a silesiánským generálem. Po boku mu jel imperiální velitel, kterého velkoryse vyplatil. Godfrey měl na tváři široký úsměv. Když se ohlédl a spatřil oddíl imperiálních vojáků o síle několika tisíc mužů, kteří táhli s nimi, aby se připojili k jeho věci, cítil se vice než spokojeně.

S uspokojením pomýšlel na odměnu, kterou jim dal, ty nekonečné pytle plné zlata, vybavoval si výrazy na jejich tvářích a byl v povznesené náladě z toho, že jeho plán vyšel. Až do posledního okamžiku si tím nebyl jistý, ale teď poprvé po dlouhé době zase volně dýchal. Koneckonců existuje mnoho způsobů, jak vyhrát bitvu, a on právě jednu vyhrál, aniž by prolil jedinou kapku krve. Možná ho to nečiní tak odvážným a rytířským jako jsou ostatní válečníci, ale pořád to byl jeho úspěch. A nebyl právě to ten důležitý cíl? Mnohem raději nechal všechny své muže naživu za cenu menšího úplatku, než by viděl polovinu z nich padnout při nějakém zběsilém hrdinském činu. Takový zkrátka byl.

Godfrey pracoval tvrdě, aby dosáhl toho, co měl. Využil všechny své konexe z černého trhu, hampejzů, zadních uliček a hospod, aby zjistil, kdo s kým spal, které nevěstince v Prstenu imperiální vojáci často navštěvují, a kteří velitelé imperiálního vojska byli ochotní nechat se uplatit. Godfrey měl hlubší síť pokoutných kontaktů než kdokoli jiný – také strávil většinu svého dosavadního života tím, že je navazoval. A teď se mu perfektně hodily. To, že každý ze svých zdrojů štědře odměnil, rovněž nebolelo. Konečně našel pro zlato svého otce dobré využití.

Přesto si Godfrey nemohl být do posledního okamžiku jistý, jestli se na ně může spolehnout. Každý má svou cenu a Godfrey si uvědomoval, že se pustil na hodně tenký led. Věděl, že je to sázka do loterie, a že imperiální vojáci jsou jen tak stálí, jako zlato, kterým je zaplatil. Ale zaplatil je velmi štědře a nakonec se ukázalo, že jsou spolehlivější, než vůbec doufal.

Samozřejmě neměl ani tušení, jak dlouho mu tento oddíl imperiálních jednotek zůstane oddaný. Ale dostali se ven minimálně z jedné bitvy a prozatím je měl na své straně.

„Mýlil jsem se v tobě,“ ozval se hlas.

Godfrey se otočil a spatřil salesiánského generála, který se k němu blížil a ve tváři se mu zračil výraz obdivu.

„Musím přiznat, že jsem o tobě pochyboval,“ pokračoval. „Omlouvám se. Nedokázal jsem si představit, jaký plán vytáhneš z rukávu. Ale byl skutečně důmyslný. Už nikdy nebudu o tvých schopnostech pochybovat.“

Godfrey se na něj usmál s pocitem zadostiučinění. Všichni generálové, všechny ty vojenské typy, o něm pochybovali celý jeho život. Na dvoře jeho otce, dvoře válečníků, na něj vždy všichni pohlíželi s opovržením. A nyní konečně všichni viděli, že i on dokáže být svým vlastním způsobem stejně schopný jako oni.

„Nemějte obavy,“ řekl Godfrey. „I já o sobě někdy pochybuji. Učím se za pochodu. Nejsem velitel a nemám žádný jiný mistrovský plán než za každou cenu přežít.“

„A kam teď?“ zeptal se generál.

„Připojíme se ke Kendrickovi, Erecovi a ostatním a uděláme vše, co bude v našich silách, abychom podpořili jejich věc.“

Pokračovali v jízdě, tisícovka mužů, podivná a zneklidňující aliance mezi imperiálními vojáky a Godfreyho muži. Přes kopce a údolí, napříč dlouhými, suchými, prašnými pláněmi, mířili k údolí, ve kterém jim Kendrick řekl, že se setkají.

Jak jeli, Godfreymu se hlavou honily miliony myšlenek. Myslel na to, jak se asi daří Kendrickovi a Erecovi. Představoval si, jakou budou mít přesilu. A přemýšlel, jak se jemu samotnému bude dařit v příští bitvě, ve skutečné bitvě. Tentokrát už nebyl žádný způsob, jak se jí vyhnout. Godfrey už neměl v rukávu žádné další triky. Žádné další zlato.

Nervózně polkl. Cítil, že nemá tak ohromnou odvahu, jakou ostatní vypadali, že mají. Zdálo se mu, že se s ní už museli narodit. Všichni ostatní vypadali tak nebojácně, v bitvě a dokonce i v životě. Ale Godfrey si musel připustit, že se bojí. Když na to dojde, na bitevní vřavu, věděl, že se jí nebude snažit vyhnout. Ale byl nemotorný a těžkopádný. Neměl takové bojové dovednosti jako ostatní. A nevěděl, kolikrát ho ještě zachrání jen samotní bohové štěstěny.

Zdálo se, že ostatní se vůbec nestarají o to, zda zemřou – všichni vypadali odhodlaní položit své životy za slávu. Godfrey slávu oceňoval. Ale mnohem více si vážil života. Miloval pivo, miloval jídlo a dokonce i teď cítil kručení v žaludku a nutkání být zpátky v bezpečí v nějaké hospodě. Život v bitvě zkrátka nebyl nic pro něj.

Ale Godfrey myslel na Thora, který je tam někde v zajetí. Myslel na všechny své blízké, kteří bojovali za stejnou věc, a věděl, že tohle je místo, kde mu jeho čest, ať je jakkoli poskvrněná, velí být.

Jeli stále dál, až všichni vystoupali na vrchol, ze kterého se jim naskytl široký rozhled do údolí, které se rozkládalo pod nimi. Zastavili se. Godfrey zamžoural do oslepujícího slunce a snažil se zaostřit a pochopit to, co před sebou vidí. Zdvihl jednu ruku, aby si zaclonil oči, a zmateně se rozhlížel.

Ale najednou mu bylo k jeho hrůze všechno jasné. Godfreyho srdce se zastavilo. Dole pod nimi byly tisíce Kendrickových, Erecových a Srogových mužů. Všichni byli odváděni pryč jako zajatci. To byla ta bojová síla, se kterou se měl setkat. Byli kompletně obklíčeni desetinásobnou přesilou imperiálních vojáků. Všichni byli na nohou a měli spoutaná zápěstí. Ze všech nyní byli vězni a všichni byli vlečeni pryč. Godfrey věděl, že Kendrick a Erec by se nikdy nevzdali, pokud by k tomu neměli dobrý důvod. Vypadalo to, že padli do pasti.

Godfrey zůstal stát, ochromený panikou. Přemýšlel, jak se to jen mohlo stát. Celou dobu očekával, že je všechny najde v dobře rozehrané bitvě, předpokládal, že se k nim jeho jízda připojí a přidá se k útoku. Ale teď místo toho pomalu mizeli za obzorem, už dobrý půl den cesty před nimi.

Generál imperiálních vojsk dojel ke Godfreymu a posmíval se.

„Zdá se, že vaši muži prohráli,“ řekl imperiální generál. „To nebylo součástí naší dohody.“

Godfrey se k němu otočil a viděl, jak znepokojeně generál vypadá.

„Dobře jsem vám zaplatil,“ připomněl mu Godfrey. Byl nervózní, ale shromáždil veškeré své úsilí, aby jeho hlas zněl co nejpřesvědčivěji, zatímco si uvědomoval, jak se jejich vzájemná dohoda rozpadá. „A ty jsi slíbil, že se připojíte k naší věci.“

Ale imperiální generál zavrtěl hlavou.

„Slíbil jsem, že se k vám připojím v bitvě, ne na sebevražedné výpravě. S mými pár tisíci muži nepůjdu proti batalionu Andronicovy armády. Naše dohoda se změnila. Můžete s nimi bojovat sami – a já si nechám zlato.“

Imperiální generál se otočil a vykřikl, když zaryl paty do boků svého koně a vyrazil opačným směrem. Jeho muži ho následovali a brzy zmizeli na opačném konci údolí.

„Má naše zlato!“ řekl Akorth. „Máme ho pronásledovat?“

Godfrey jen zavrtěl hlavou a sledoval, jak imperiální vojáci mizí z dohledu.

„K čemu by to bylo dobré? Zlato je zlato. Nebudu kvůli němu riskovat naše životy. Nechte ho jít. V životě jde o víc.“

Godfrey se otočil a sledoval obzor a mizející skupinu Kendrickových a Erecových mužů, kteří ho nyní zajímali podstatně víc. Teď neměl žádnou zálohu a cítil se ještě více izolovaný než předtím. Cítil, jak se všechny jeho plány rozpadají.

„Co teď?“ zeptal se Fulton.

Godfrey pokrčil rameny.

„Nemám ponětí,“ odpověděl.

„Takový věci bys neměl říkat,“ odvětil Fulton. „Teď jsi velitel.“

Ale Godfrey jen znovu pokrčil rameny. „Říkám pravdu.“

„Tyhle vojenský věci jsou složitý,“ řekl Akorth, sundal si přilbu a poškrábal se na břiše. „Zdá se, že to úplně nevyšlo, jak jsi předpokládal, co?“

Godfrey dál seděl na koni, vrtěl hlavou a přemýšlel, co by měl dělat. Musel se vypořádat se situací, kterou neočekával, a neměl žádný záložní plán.

„Půjdeme zpátky?“ zeptal se Fulton.

„Ne,“ slyšel se Godfrey odpovídat, což překvapilo i jeho samotného.

Ostatní se šokovaně otočili a podívali se na něj. Další vojáci se shlukli blíž, aby slyšeli jeho rozkazy.

„Možná nejsem velký válečník,“ řekl Godfrey, „ale ti muži tam dole jsou moji bratři. Oni je odvádí pryč. Nemůžeme se teď otočit a jet zpět. I kdyby to pro nás znamenalo smrt.“

„Zešílel jsi?“ zeptal se salesiánský generál. „Všichni tihle skvělí válečníci, Stříbrní, MacGilovští a silesiánští vojáci – všichni tihle muži nedokázali porazit imperiální vojsko. Proč myslíš, že několik tisíc mužů, našich vojáků, pod tvým velením to dokáže?“

Godfrey se na něj podrážděně otočil. Unavovalo ho, jak o něm neustále někdo pochybuje.

„Nikdy jsem neřekl, že vyhrajeme,“ odvětil. „Říkám jen, že to je správná věc. Já je neopustím. Takže jestli se chcete obrátit a jet domů, prosím. Přepadnu je sám.“

„Jsi nezkušený velitel,“ řekl generál a zamračil se. „Nevíš, o čem mluvíš. Povedeš všechny tyhle muže na jistou smrt.“

„To jsem,“ přisvědčil Godfrey. „To je pravda. Ale ty jsi slíbil, že už o mně nebudeš pochybovat. A já se neobrátím zpět.“

Godfrey popojel několik kroků dopředu na malý pahorek, aby ho všichni jeho muži viděli.

„VOJÁCI!“ zvolal dunivým hlasem. „Vím, že mě neznáte jako zkušeného a osvědčeného velitele, tak jako znáte Kendricka, Ereca nebo Sroga. A je pravda, že nemám jejich dovednosti. Ale mám srdce, aspoň příležitostně. A vím, že vy ho máte také. Vím, že tam jsou naši bratři a jsou v zajetí. A já sám raději zemřu, než abych přihlížel, jak je vlečou pryč, a pak se jako poslušný pes vrátil domů do našich měst a čekal, kdy Impérium vpadne také k nám a všechny nás pobije. Tím si můžete být jisti: jednoho dne nás všechny pobijí. Můžeme padnout teď, dokud stojíme na vlastních nohou a dokážeme bojovat, pronásledovat nepřítele jako svobodní muži. Nebo můžeme padnout v hanbě a bez cti. Volba je na vás. Pojeďte se mnou a ať přežijete nebo ne, vydobudete si slávu!“

Ozval se silný křik jeho mužů, tak nadšený, že to překvapilo i samotného Godfreyho. Všichni pozvedli meče vysoko do vzduchu, což jim všem dodalo odvahu.

Zároveň díky tomu Godfreymu došla skutečná podstata toho, co právě řekl. Svůj projev si nepromyslel předem, prostě se nechal strhnout daným okamžikem. Teď si uvědomoval, že na sebe vzal závazek, a byl svými vlastními slovy šokován. Jeho vlastní odvaha vyplašila i jeho samotného.

Zatímco muži vyskakovali do sedel, chystali si zbraně a připravovali se na závěrečný útok, Akorth a Fulton se přiblížili k němu.

„Napiješ se?“ zeptal se Akorth.

Godfrey shlédl a viděl, že jeho přítel k němu natahuje měch s vínem, a doslova mu ho vytrhl z ruky. Zaklonil hlavu a hltavě pil, dokud téměř všechno víno nevypil, sotva při tom popadal dech. Konečně si Godfrey otřel hřbetem ruky ústa a podal měch zpátky.

Co jsem to udělal? pomyslel si. Vysílá sebe i ostatní bojovat do bitvy, kterou nemohou vyhrát. Přemýšlel vůbec?

„Nemyslel jsem, že to v sobě máš,“ řekl Akorth a surově ho plácl do ramene ve chvíli, kdy Godfrey říhnul. „Pěkná řeč. Lepší než divadlo!“

„Měli jsme prodávat lístky!“ vmísil se Fulton.

„Řekl bych, že máš celkem pravdu,“ uznal Akorth. „Je lepší zemřít na nohou než na zádech.“

„Ale zemřít na zádech taky nemusí bejt tak zlý, pokud jsi v posteli v nějakým bordelu,“ dodal Fulton.

„Hele, hele!“ řekl Fulton. „A co teprve zemřít s korbelem piva v ruce a zakloněnou hlavou!“

„To by rozhodně bylo fajn,“ řekl Akorth a napil se.

„Ale řekl bych, že po nějaký době se to všechno omrzí,“ dodal Fulton. „Kolik korbelů může jeden chlap vypít, kolik ženských zvládne jeden chlap ojet?“

„No, hodně, pokud to správně promyslíš,“ odpověděl Akorth.

„Nicméně tím chci říct, že může být zábava umřít jiným způsobem, ne tím nudným.“

Akorth si povzdechl.

„No, jestli z tohohle všeho vyvázneme živí, budeme mít aspoň pořádný důvod se pořádně napít. Poprvé v životě si to zasloužíme!“

Godfrey se odvrátil, snažil se nevnímat Fultonovo a Akorthovo neustálé tlachání. Potřeboval se soustředit. Nadešel čas, aby se stal mužem a hodil za hlavu bezstarostné žertování a hospodské vtipy. Musel učinit skutečné rozhodnutí, které ovlivní životy skutečných mužů ve skutečném světě. Cítil na sobě tíhu. Nemohl se zbavit myšlenek na to, zda se jeho otec cítil stejně. Zvláštním způsobem tak, jak toho muže nenáviděl, s ním zároveň začal sympatizovat. A dokonce ho, ke svému vlastnímu zděšení, začínal mít rád.

Godfreyho přemohl nával sebedůvěry a zcela zapomněl na nebezpečí, které na něj čekalo. Náhle pobídl koně a s hlasitým výkřikem vyrazil dolů do údolí.

Vzápětí se za ním ozval válečný pokřik tisíců mužů a Godfreyho uši naplnil zvuk kopyt jejich koní, kteří vyrazili za ním do útoku.

Godfrey cítil závrať. S větrem ve vlasech a vínem rychle stoupajícím do hlavy uháněl vstříc jisté smrti a přemýšlel, do čeho se to, pro všechno na světě, vrhl.