Читать книгу Nebe Kouzel - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

Thor se podíval na Gwendolyn. V ruce držel svůj meč a celé jeho tělo se třáslo. Rozhlédl se a spatřil všechny ty tváře, které na něj zíraly v ohromeném tichu. Alistair, Erec, Kendrick, Steffen a spousta dalších lidí, které dříve znal a miloval. Jeho lidé. A přesto teď stál tady, proti nim, meč připravený k akci. Byl na špatné straně bitvy.

Konečně si to uvědomil.

Jako by se mu po Alistaiřiných slovech zvedl závoj před očima a on náhle procitl do jasnosti. Byl přece Thorgrin. Legionář Thorgrin. Bojovník a poddaný Západního království Prstenu. Nebyl imperiálním válečníkem. Svého otce přece nenáviděl a naopak miloval všechny ty lidi tady.

A ze všech nejvíc Gwendolyn.

Znovu se podíval na její tvář a spatřil v ní bezmeznou lásku. Po tvářích jí stékaly obrovské slzy. Polila jej hanba, když si s hrůzou uvědomil, že ji ohrožuje mečem. Dlaň, kterou zbraň svíral, jej okamžitě začala pálit ponížením a lítostí.

Meč zazvonil o zem. Thor udělal krok kupředu a objal Gwendolyn.

Ta se k němu pevně přitiskla a rozplakala se. Ucítil její horké slzy, jak mu stékají po krku. Byl zaplaven výčitkami svědomí, a najednou nedokázal pochopit, jak se to všechno stalo. Předchozí události byly najednou jakoby rozmazané. Všechno, čím si teď byl jistý, bylo jenom to, že byl zase sám sebou a zpátky mezi svými lidmi.

„Miluju tě,“ zašeptala mu do ucha. „A vždycky budu.“

„Miluju tě celou svojí bytostí,“ odpověděl.

Krohn se ozval u jejich nohou a začal Thorovi olizovat dlaň. Jeho pán se k němu sehnul a políbil leoparda na čelo.

„Je mi to líto,“ řekl mu, protože si uvědomil, že jej udeřil, když se Krohn pokoušel bránit Gwendolyn. „Prosím, odpusť mi to.“

Země, která se ještě před chvílí divoce otřásala, se opět uklidnila.

„THORGRINE!“ proťal vzduch náhle výkřik.

Thor se otočil a spatřil Andronica. Ten přistoupil blíže a jeho tvář byla brunátná vzteky. Obě armády v zaraženém tichu sledovaly, co se mezi otcem a synem odehraje.

„Poroučím ti!“ zahřměl Andronicus. „Zab je! Zab je všechny! Já jsem tvůj otec. Ty budeš poslouchat mě a nikoho jiného!“

Tentokrát však Thor na Andronica vzpurně podíval. Něco už bylo jinak. Něco uvnitř jeho mysli se změnilo. Najednou už nedokázal vidět Andronica jako svého otce, člena rodiny, jako někoho, komu se musí zodpovídat a klidně za něj i položit vlastní život. Namísto toho v něm spatřil nepřítele. Monstrum. Náhle k němu necítil žádnou vazbu. A o to méně povinnost za něj položit vlastní život. Naopak, měl na tu osobu nebetyčný vztek. Tady stál ten muž, který nařídil útok na Gwendolyn. Zde byl ten člověk, který pozabíjel jeho krajany a napadl a zle poplenil jeho rodnou zem. Zde byl muž, který se naboural do jeho vlastní mysli a potom jej držel jako rukojmí za pomoci čarodějnictví.

To přece nebyl člověk, kterého by měl milovat. Byla to osoba, která si ze všeho nejvíce zasloužila okamžitě zemřít. To, jestli to byl jeho otec nebo ne, nehrálo roli.

Zaplavila jej obrovská vlna vzteku. Sehnul, zvedl ze země svůj meč a rozběhl se napříč mýtinou. Připravený tu zrůdu zprovodit ze světa.

Výraz Andronicovy tváře hovořil o překvapení, když se proti němu jeho syn s napřaženým mečem rozběhl a o chvíli později sekl vší silou proti jeho hlavě.

Andronicus na poslední chvíli zdvihl svou válečnou sekyru a se zařinčením odrazil Thorovu ránu do strany.

Ten se však ani nezastavil a znovu a znovu dorážel mečem ve snaze císaře zabít. Andronicus však pokaždé sekerou ránu stačil zablokovat. Obě zbraně se neustále za mohutného řinčení setkávaly ve vzduchu a obě armády tomu divadlu jenom přihlížely. S každým úderem létaly do všech stran jiskry.

Thor co chvíli při ráně vykřikl a téměř neustále vrčel. Vynakládal všechny své dovednosti, aby otcovu obranu prorazil. Musel to udělat. Pro sebe, pro Gwendolyn, pro všechny ty, kteří z rukou toho monstra už tolik vytrpěli. S každým tím úderem Thor zároveň sekal i do svého pomyslného spojení mezi ním a císařem. Přál si možnost začít znovu. Přál si zvolit si jiného otce.

Andronicus se jenom bránil. Pouze blokoval Thorovy rány a nesnažil se je oplácet. Očividně nechtěl na syna zaútočit.

„Thorgrine!“ křičel na něj mezi ranami. „Jsi můj syn. Já tě nechci zranit. Jsem tvůj otec. Zachránils mi život. Chci abys žil.“

„A já chci, abys zemřel!“ zařval Thor odpověď.

Bil do Andronicovy obrany znovu a znovu a navzdory jeho mohutné síle zatlačoval císaře zpátky. Ten se stále pouze bránil. Vypadalo to, že snad doufá, že se Thor zase vzpamatuje a vrátí se zpátky na jeho stranu.

Jenže tentokrát se to nestalo. Thor konečně jistě věděl kým je. Andronicova zaklínadla konečně jeho mysl nadobro opustila a Thor by raději zemřel, než aby byl císaři opět vydán na povel a na milost.

„Thorgrine, musíš toho nechat!“ křičel Andronicus. Jiskry zalily jeho tvář, když zablokoval velmi tvrdou ránu. „Donutíš mě tě zabít a já to nechci udělat. Jsi můj syn. Zabít tě by bylo jako zabít sám sebe.“

„Tak se zabij,“ zavrčel Thor. „Pokud to neuděláš, udělám to sám!“

S mohutným výkřikem potom skočil přímo kupředu, ve vzduchu se přetočil a oběma nohama kopnul Andronica tvrdě do hrudi. Císař se zapotácel a padl na záda.

Andronicus zatřepal hlavou, jako kdyby nemohl uvěřit, že se to vážně stalo.

Thor se nad ním rozkročil a napřáhl meč, aby jej dorazil.

„NE!“ ozval se hlas. Zněl odporně, jako kdyby vycházel až z hlubin samotného pekla. Thor se podíval a spatřil, že na mýtinu vstoupil muž. Měl na sobě dlouhou šarlatovou róbu a jeho tvář zakrývala kápě, zpod které se ozýval ten nelidský hlas.

Rafi.

Nějak se mu muselo podařit se ze svého boje s Argonem vymanit. Teď tu stál a paže v širokých rukávech měl rozpažené. Odhalovaly vybledlé, puchýři pokryté paže. Působilo to, jako by jeho pokožka nikdy neviděla slunce. Odněkud z hloubi hrdla se mu ozýval strašný zvuk, připomínající psí vrčení. Když potom otevřel ústa, zvuk sílil a sílil až nakonec naplnil celý okolní prostor. Stromy se začaly chvět a Thora rozbolely uši.

Země se znovu začala otřásat. Thor ztratil rovnováhu. Sledoval směr, kterým ukazovaly Rafiho ruce a spatřil něco, na co už potom do konce života nikdy nezapomněl.

Země se rozdělila na dvě poloviny. Přímo před ním se otvírala větší a větší průrva. Vojáci z obou válčících stran začali ustupovat, aby je propast nepohltila. Někteří však s řevem zmizeli v zdánlivě bezedné průrvě.

V tom z díry přímo před Thorem začalo stoupat jakési oranžové záření, odporné syčivé zvuky a pára.

Objevila se ruka. Byla černá, celá seschlá, neforemná a když se zapřela proti povrchu, Thor s hrůzou sledoval, jak se nad zem zvedá odporná příšera. Její tělo mělo přibližně tvar lidského, ale bylo černé jako bezměsíčná noc, mělo velké rudě zářící oči a dlouhé rudé tesáky. Páteř byla zakončena dlouhým černým ocasem. Celé tělo pokrývaly drobné boule.

Obluda zaklonila hlavu a zařvala podobně jako před chvílí Rafi. Zdálo se, že je to nějaký druh nemrtvého, který byl povolán z hlubin samotného pekla.

Za černivcem se najednou objevil další a potom ještě další.

Brzy jich byly stovky. Vytahovali se svými odpornými pařáty z průrvy. Armáda nemrtvých. Rafiho osobní armáda.

Pomaloučku se připloužili vedle svého nekromanta a otočili se proti Thorovi a ostatním.

Ten zaraženě stál, meč stále napřažený, a hleděl na tu armádu, která se před ním zničeho nic vynořila doslova odnikud. Andronicus se náhle odkulil stranou a rozběhl se zpět ke svým. Zjevně si nepřál Thorgrinovi nadále čelit.

Stovky černivců vyrazily kupředu. Okamžitě zaplavili mýtinu a řítili se na Thora i jeho lidi.

Thor vykřikl a zatočil mečem nad hlavou a hned se střetl s prvním tvorem. Uskočil stranou, máchl mečem a čistě jím příšeře useknul hlavu. Černivec se bez pohybu zřítil k zemi, zatímco Thor se připravil na dalšího.

Ty příšery byly silné a rychlé, ale v boji jeden na jednoho se Thorovi ani ostatním bojovníkům Prstenu nemohly rovnat. Thor se s nimi obratně bil a zabíjel jednoho za druhým. Otázkou však bylo s kolika z nich se bude schopen potýkat zároveň. Brzy jej obklopily stovky nepřátel, útočily na něj ze všech stran a zdálo se, že z průrvy ještě proudí další, aby je posílili.

Ostaní vyrazili Thorovi na pomoc, a tak se brzy ocitl vedle Ereca, Kendricka, Sroga a dalších. Bojovali bok po boku, vzájemně si kryli záda a mnohdy sráželi mocnými údery naprosté prstenské elity dva nebo i tři útočníky na jednu ránu. Jednomu z nich se podařilo dostat se až k Thorovi, chytit jej za paži a zabořit do ní své tesáky. Thor vykřikl náhlou bolestí, otočil se a proklál černivce ranou rovnou do středu hrudi. V porovnání s nepřáteli byl vynikající bojovník, ale už byl raněn a těžko dokázal odhadovat, jak dlouho potrvá, než nad ním početní nepřátele získají převahu.

Ze všeho nejdůležitější však bylo dostat Gwendolyn do bezpečí.

„Odveď ji odsud!“ křičel na Steffena, který rovněž bojoval s jedním černivcem. „HNED!“

Steffen srazil svého nepřítele, chytil Gwen za ruku a táhl ji rychle pryč do řad vlastního vojska, aby ji tak oddělil od bezprostředního kontaktu s nepřáteli.

„NE!“ bránila se Gwendolyn. „Chci tam být s ním!“

Steffen svou práci ale vždy vykonával s býčí houževnatostí. Táhl Gwendolyn napříč MacGilskými řadami, které zastavovaly příval dalších a dalších nepřátel. Thorovi se ulevilo jakmile spatřil, že je jeho milá v bezpečí. Opět se mohl začít zabývat jenom sám sebou a mocně udeřit na černivce.

Pokoušel se probudit svoje druidské síly a bojovat silou své moci stejně jako čepelí svého meče, ale z nějakého důvodu se mu to teď nedařilo. Možná, že byl po dlouhém pobytu v Andronicově a především Rafiho moci příliš vyčerpán a všechny síly se teď napínaly k jeho vnitřnímu uzdravení. Musel bojovat konvenčními zbraněmi jako všichni ostatní.

Po jeho boku se však náhle objevila Alistair a ta s nedostatkem energie neměla sebemenší problémy. Napřáhla dlaně na zástup nepřátel a začala po nich pálit. Její energie byla zdravá a zářící. Světelné koule je zabíjely ve velkém.

Alistair vystřelovala světelné koule do všech stran, kde se nacházeli nějací černivci a Thor najednou pocítil, že energie jeho sestry dodává sil i jemu samotnému. Znovu se pokusil povolat druhou část svého já, která dokázala mnohem více než jenom zručné ovládání sečné zbraně. Další černivec, který se přiblížil, spatřil Thorovu vztyčenou dlaň, zatímco druid se pokusil povolat vítr.

Paží mu projela euforická vlna a v okolí se skutečně zvedla brýza. Několik černivců přímo před ním jí bylo strženo zpátky do rozsedliny.

Kendric, Erec a ostatní po Thorově boku zuřivě bojovali. Každý z nich už zabil mnoho nepřátel. Každou chvílí se nad bitevním polem rozléhaly vítězné pokřiky, které bez výjimky patřily prstenským. Imperiální armáda zatím vše jenom zpovzdálí sledovala a nechávala Rafiho přízraky, aby vykonávali jejich práci za ně a unavovali Thorovy muže. Možná, že se sami zdráhali ke svým pekelným spojencům přiblížit.

Rytíři začali být brzy vyčerpaní a jejich pohyby už byly o poznání pomalejší. Černivci přitom bez ustání proudili z podzemí dál a dál jako nikdy nekončící řeka.

Thor sám záhy zjistil, že ztěžka oddychuje. Ostatní na tom nebyli o nic lépe. Nemrtví se začínali prolamovat jejich liniemi a mnozí muži byli přemoženi a strženi k zemi. Bylo jich příliš mnoho. Všude kolem Thora se stále častěji ozývaly výkřiky raněných mužů, když do nich černivci zabořily své drápy a pily jim přímo v boji krev. S každým vojákem, kterého černivec takto zabil, jakoby zesílil a zmohutněl.

Thor věděl, že musí něco rychle vymyslet. Potřebovali povolat něco hodně mocného, aby tomuto mohli nadále čelit. Potřebovali sílu větší, než měl on nebo Alistair.

„Argon!“ křikl na Alistair. „Kde je? Musíme ho okamžitě najít!“

Podíval se na sestru a viděl, že i Alistair už slábne. V příštím okamžiku se jedna z příšer dostala příliš blízko k ní a tvrdě do ní narazila čenichem. Alistair padla s výkřikem k zemi. Černivec přistál na ní, ale ihned poté se mu do zad zabořilo ostří Thorova meče. Zachránil ji v poslední vteřině.

Podal jí ruku a rychle pomohl zpátky na nohy.

„Argon!“ křičel na ni zoufale. „Je to naše jediná naděje. Musíš ho najít. Hned!“

Alistair přikývla a zmizela v davu.

V tom se přímo u Thora zjevil další černivec, připraven se mu zakousnout do krku, ale naštěstí opodál číhal Krohn. S vrčením po příšeře skočil a vahou svého těla ji přišpendlil k zemi. Ihned mu na zádech přistál další, ale o toho se na oplátku zase postaral Thor.

Podobně se vedlo i Erecovi, který se zuřivě zmítal, ve snaze setřást černivce ze zad. Thor obludu oběma rukama chytil, zvedl ji nad hlavu a potom ji velkým obloukem vrhnul na ostatní. Kendrick zlikvidoval jednoho, ale již se nestačil bránit druhému. Thor vytrhl z opasku svůj nůž a vrhl jej s takovou zručností, že trefil černivcovo oko těsně předtím, než by zabořil svoje drápy do odhaleného Kendrickova boku. V tom šíleném zmatku všude kolem Thor pocítil zvláštní radost z toho, že může zase pomáhat tak slovutným válečníkům, jakými jsou Erec s Kendrickem. Bylo skvělé bojovat znovu po jejich boku a na té správné straně fronty. Bylo skvělé být zase sám sebou a vědět, za co bojuje.

Rafi stále stál na svém místě, ruce široce rozpažené a udržoval vyvolávání aktivní, zatímco další a další černivci proudili z podzemí. Thor dobře věděl, že je přeze všechno hrdinství nedokáží dlouho udržet. Brzy je doslova zaplavila černá vlna nemrtvých těl pokrytých malými boulemi a tlačila je zpět. Thor věděl, že už za pár minut budou všichni jeho lidé i on sám doslova sežráni.

I tak byl ale stále přešťastný, že je zase zpátky na straně dobra.