Читать книгу Nebe Kouzel - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 16

Luanda ležela u Romulových nohou a v děsu sledovala, jak se tisíce imperiálních vojáků valí přes most do Prstenu. Vítězoslavně u toho pokřikovali. Probíhala další mohutná invaze do její domoviny a ona přitom nemohla dělat nic víc, než jenom bezmocně sedět, dívat se a přemýšlet, jestli to není všechno jen a pouze její vina. Nemohla se zbavit pocitu, že nějak neúmyslně přispěla k tomu, že byl Štít znovu vypnut.

Když se podívala na horizont na druhé straně, spatřila tam obrovskou flotilu imperiálních lodí a uvědomila si, že už brzy přistanou u břehů další miliony vojáků. Její lidé tohle nemohou ustát. Prsten byl vyřízený. Všechno bylo ztraceno.

Zavřela oči a zakroutila hlavou, znovu a znovu. V minulosti byly doby, kdy byla tak naštvaná na Gwendolyn a na otce, že si v duchu přála zkázu Prstenu spatřit. Jenže od Andronicovy zrady a způsobu, jakým s ní nakládal, když ji nechal oholit hlavu a sbít ji jako psa před všemi svými lidmi, si všechno důkladně rozmyslela. Uvědomila si, že byla na své cestě k moci strašlivě hloupá a naivní. Teď by dala cokoliv, aby se mohl vrátit její starý život. Přála si, aby se zase vrátil dřívější klid a spokojenost. Už nadále nelačnila po moci a jediné, co si přála teď, bylo přežít, a všechno zase napravit.

Jenže teď, když se dívala na most, uvědomovala si, že už je příliš pozdě. Její milovaná vlast je na pokraji zničení a ona s tím nic nenadělá.

Uslyšela hnusný smích, který byl spíše vrčením, a podívala se na Romula, který s rukama v bok stál opodál a také si to všechno prohlížel. Na tváři mu seděl široký úsměv, kterým odhaloval špičaté zuby. Potom zaklonil hlavu a rozesmál se pořádně nahlas.

Luanda jej chtěla zabít. Kdyby tak teď u sebe měla nějaký nůž, mohla by nenadále vyskočit a vrazit mu jej do srdce. Jenže také věděla, jak mohutný je a jak silné je jeho tělo. Jeho svaly a kůže se zdály být z oceli. Kdoví, jestli by čepel vůbec pronikla dovnitř.

Romulus se na ní podíval a jeho úsměv se přitom změnil v škleb.

„Nadešel čas,“ řekl, „abys zemřela.“

Ozval se chladný zvuk pomalu tasené čepele. Vypadala jako krátký meč, ale na konci se zúžovala do bodce. Byla to ďábelská zbraň a její tvar jasně vypovídal o účelu.

„Budeš velmi, velmi trpět,“ pokračoval klidně.

Když k ní přiblížil zbraň, Luanda zvedla ruce, jako kdyby jimi snad mohla meč zastavit, a přidušeně vyjekla.

Pak se ale stalo něco podivného. Její výkřik burácel jako hromobití. Nebyl to křik vystrašené oběti, ale řev nějakého prehistorického monstra. Okamžitě naplnil celé okolí. Snad nikdy v životě neslyšela nic tak hrozného. Jako kdyby se v ní najednou probudila síla samotného Boha a byl to on, kdo skrz ni teď křičel.

Otevřela oči, rozhlédla a uvědomila si, že zvuk vůbec nevyšel z jejího hrdla. Jenom jej přehlušil.

Romulus rovněž ztuhl a podiveně se rozhlížel po okolí. Podle výrazu jeho tváře si mohla být jistá, že to slyšel také a že se jí nic nezdálo.

Pak se to ozvalo znovu a bylo to ještě horší než předtím. V tom zvuku byla veškerá zuřivost surové přírody a Luanda si uvědomila, o co se jedná.

Drak.

Vtom se oblaka rozlomila a Luanda se zatajeným dechem sledovala, jak se dva obrovští draci snášejí k zemi. Byly to největší příšery jaké kdy viděla a byli tak obrovští, že svými křídly na chvíli zakryli matné zimní slunce. Na celé okolí padl stín.

Romulovi vypadla zbraň z ruky. Otevřel ústa v údivu. Také ještě očividně nikdy nic podobného neviděl. S úžasem oba sledovali, jak se ta monstra snesla až nějakých dvacet metrů nad zem a prolétala kolem. Znovu vykřikli a křídly vytvářeli nad nedalekým lesem takový vichr, že se stromy ohýbaly jako rákos.

Luanda se nejprve přikrčila, protože očekávala, že na ně draci zaútočí. Oni se nad nimi ale jenom přehnali, závan větru ji přitom srazil k zemi, a pokračovali dál. Přes Kaňon. A do Prstenu.

Museli nějak vycítit, že Štít nefunguje. Anebo možná spatřili, že dovnitř proudí vojáci. Každopádně přišli na to, že i oni teď mohou do Prstenu.

Jeden z nich se otočil a zamířil k mostu. Luanda sledovala, jak proletěl těsně nad ním a přitom vydechl oheň.

Ozval se strašlivý řev a most vzplál těly imperiálních vojáků.

Druhý letěl jenom kousek za ním a činil podobně. Potom se ještě několikrát vrátili, až si byli jistí, že zlikvidovali všechny Romulovy muže na mostě. Otočili se zpátky do Prstenu a zaútočili i na ty, kteří most již stihli překonat. Oheň zachvátil celé prostranství u vnitřní strany mostu. Dál se nikdo nedostal.

Během několika málo chvil už na mostě ani v Prstenu žádní Romulovi muži nezůstali.

Ti, kteří ještě na most nevkročili, se teď zastavili uprostřed kroku a neodvažovali se pokračovat. Namísto toho se jich stále větší počet obracel na útěk k lodím.

Romulus rozzlobeně sledoval paniku ve zbytku svých jednotek.

Luanda seděla na zemi a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že tohle je její šance. Romulus byl zaměstnán snahami o uklidnění vlastních vojáků. Rozběhl se k nim a snažil se je zadržet a znovu obrátit proti mostu. Uvědomila si, že má několik drahocenných chvil, aby se pokusila přeběhnout domů. Pokud poběží co nejusilovněji, možná, že se dostane na druhou stranu. A potom, kdo ví. Co když se Štít zase obnoví až přeběhne zpátky dovnitř?

Musela to zkusit a musela to udělat hned.

Rozběhla se tak rychle, že se jí téměř okamžitě roztřásly nohy únavou. Ztěžka oddychovala ale bojovala dál. Studený vítr nad Kaňonem se do ní opřel plnou silou, nutil ji potácet se a do očí jí vháněl slzy.

Běžela ze všech sil, srdce jí bilo až v krku a jediný zvuk, který slyšela, byl vlastní dech, který přehlušoval i kvílení větru. Uběhla dobrých osmdesát metrů po mostě, než za sebou zaslechla první výkřiky.

Romulus si jí určitě právě všimnul.

Potom za sebou na dlažbě mostu uslyšela koňská kopyta. Rychle se blížila. Vyslal jízdní jednotku.

Rozeběhla se co nejrychleji, i když by byla sama přísahala, že už to ani více není možné. Přesto se však její náskok zkracoval. V běhu se vyhýbala stále ještě hořícím tělům imperiánů. Dovolila si ohlédnout se a okamžitě toho zalitovala. Ztratila čas a navíc uviděla, že jezdci mají napřažená kopí a řítí se přímo na ní. Romulus ji hodlal zabít a na způsobu už mu nezáleželo. Zbývalo už jenom několik málo okamžiků, než hroty těch kopí protrhnout kůži na jejích zádech a vysají z ní všechen život.

Před sebou viděla Prsten, už nebyl daleko. Musí to dokázat. Už zbývalo jenom patnáct metrů. Pokud se dostane včas z mostu, třeba skutečně Štít opět začne fungovat a zachrání ji.

Muži už jí dýchali na záda a jí zbývaly poslední kroky. Za sebou slyšela hromobití kopyt jejich koní a vlastní těžký dech. Připravila se na náraz. Už byli jenom kousíček za ní, ale stejná vzdálenost zbývala do cíle.

V zoufalství a z posledních sil se sehnula a oběma nohama se odrazila kupředu, jako kdyby skákala do vody. Neviděla, že v té chvíli vzduch, kde ještě předtím byla její záda, protnul hrot kopí. Tvrdě dopadla na zem a teprve tehdy koutkem oka zbraň zahlédla.

Byla to ale zem. Půda. Nebylo to dláždění mostu. Byla zpátky v Prstenu. Vzduch nad mostem mocně zajiskřil a jezdci i se svými koňmi se v tom výboji ztratili. Špička kopí, která to jako jediná spolu s Luandou stihla, dopadla na zem kousek stranou. Byla uříznutá tak čistě, že by to žádná pila nikdy nedokázala.

Po jezdcích nezůstalo na mostě vůbec nic.

Na druhé straně mostu stál Romulus a všechno sledoval. Teď se bil pěstmi do hrudi a vztekle řval. Byl to řev zoufalství. Řev poraženého.

Luanda ležela na zemi a nemohla popadnout dech. Byla v šoku. Potom se naklonila k zemi a políbila ji. Posadila se, chvíli se vydýchávala a potom se ulehčeně rozesmála.

Dokázala to. Byla v bezpečí.