Читать книгу Moře Štítů - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 15

Gwendolyn stála na zlatém mostě. Svírala jeho zábradlí a dívala se přes okraj dolů. Hluboko dole viděla proud divoké řeky. Divoké dunění vody se neslo až nahoru ke Gwen a dokonce cítila drobné kapky, které k ní stoupaly.

„Gwendolyn, lásko.“

Gwen se otočila a na vzdálenějším konci mostu uviděla Thorgrina. Byl zhruba dvacet stop daleko, usmíval se a vztahoval k ní ruku.

„Pojď ke mně,“ vyzýval ji. „Přejdi řeku.“

Gwen se ulevilo, když Thora spatřila, a pomalu k němu vyrazila. Než ji na místě zmrazil jiný hlas.

„Matko,“ ozvalo se tiše.

Gwen se obrátila a na opačném konci mostu spatřila chlapce. Vypadal na deset let, byl vysoký, se širokými rameny a hrdým výrazem. Měl vznešenou bradu a silné čelisti, oči mu šedivě blýskaly. Přesně jako jeho otci. Měl na sobě krásnou zářivou zbroj z materiálu, který Gwen nepoznala. U pasu se mu houpaly válečnické zbraně. Gwen cítila jeho neskutečnou moc i přes vzdálenost, která je dělila. Nezastavitelnou moc.

„Matko, potřebuji tě,“ řekl chlapec.

Potom napřáhl ruku a Gwen na něj jen ohromeně zírala.

Zůstala stát na místě a očima přebíhala mezi Thorem a jejich synem. Oba jí kynuli rukou a Gwen si připadala zmateně. Nedokázala se rozhodnout, kterým směrem se vydat.

Gwen stála na místě a náhle se pod ní most rozpadl.

Když ucítila, že padá do hlubin, zděšeně vykřikla.

Gwen dopadla do mrazivě chladné vody, která jí okamžitě začala smýkat ze strany na stranu. Převracela ji a převalovala. Gwen se podařilo dostat na hladinu, zalapala po vzduchu, a když se ohlédla, viděla svého syna a manžela, každého na jednom břehu. Oba k ní měli vztažené ruce, oba ji potřebovali.

„Thorgrine!“ vykřikla. Pak zavolala na chlapce: „Můj synu!“

Gwen natahovala ruce, jako kdyby se k nim tak mohla dostat, křičela, ale během chvilky cítila, že padá přes okraj vodopádu.

Když jí zmizeli z dohledu, zděšeně zavřískala. Cítila, že padá stovky stop přímo na ostré kameny dole.

Gwendolyn probudil její vlastní křik.

Celá zalitá studeným potem se zmateně rozhlížela kolem. Přemýšlela, kde vlastně je.

Pomalu jí došlo, že leží v posteli. V tmavé hradní komnatě osvětlené jen plápolajícími pochodněmi na zdech. Několikrát zamrkala a snažila se pochopit, co se stalo. Ještě stále se jí těžce dýchalo. Postupně si uvědomila, že to všechno byl jen sen. Strašlivý sen.

Gwenin pohled se konečně zaostřil a ona si všimla několika sloužících stojících v místnosti. Uvědomila si, že po stranách její postele stojí Illepra a Selese. Přikládaly jí studené obklady na ruce a nohy. Selese jí navíc jemně otírala čelo.

„Šššš,“ tišila ji Selese. „To byl jen sen, má paní.“

Gwendolyn ucítila cizí ruku svírající její dlaň. Když vzhlédla, srdce se jí zatřepotalo radostí. Zjistila, že to je Thorgrin. Klečel po straně postele, držel ji za ruku a oči mu zářily radostí, když viděl, že se probrala.

„Lásko moje,“ vydechl. „Jsi v pořádku.“

Gwendolyn zamrkala a snažila si vybavit, kde byla, proč a jak se dostala do postele a co kolem ní dělali všichni ti lidé. Zkusila se pohnout a břichem jí projela náhlá ostrá bolest – a v tu chvíli si vzpomněla.

„Moje dítě!“ vykřikla nepříčetně. „Kde je? Žije můj chlapeček?“

Gwen zoufale sledovala tváře okolostojících. Thor jí pevně sevřel ruku a široce se usmál. Gwen věděla, že je všechno v pořádku. Cítila, jak ji Thorův úsměv ujišťuje, že se nic neděje.

„Žije, samozřejmě,“ odpověděl Thor. „Díky bohu. A díky Ralibarovi. Ralibar vás sem oba přinesl právě včas.“

„Je naprosto zdravý,“ dodala Selese.

Ticho v místnosti náhle prořízl dětský pláč, a když se Gwendolyn rozhlédla, viděla Illepru, jak v náručí nese dítě. Plačící, zabalené v přikrývce.

Gwendolyn se při tom pohledu ulevilo. Dojetím začala brečet. Hystericky se rozvzlykala, tolik se jí ulevilo, až jí vyhrkly slzy radosti. Dítě bylo v pořádku. Žilo. Ona žila. Přežili to oba. Nějakým způsobem se jim tu noční můru podařilo překonat.

V životě necítila větší vděčnost.

Illepra se k ní sklonila a vložila jí dítě do náručí.

Gwendolyn se posadila a zkoumavě si dítě prohlížela. Když se ho dotkla, připadala si jako znovuzrozená. Cítila jeho váhu, jeho vůni, viděla, jak se na ni dívá. Utěšovala ho a pevně svírala v náručí, zabaleného do přikrývek. Cítila, jak ji zaplavuje vlna lásky k jejímu novorozenému synovi. Vlna vděčnosti za něj. Ani tomu nemohla uvěřit, opravdu měla dítě.

Když jí ho Illepra předala, přestal chlapec náhle plakat. Úplně se zklidnil, otevřel oči a upřel je přímo na Gwendolyn.

Gwen pocítila šok, když se jejich oči setkaly. Dítě mělo Thorovy oči – šedivé, zářivé oči, které vypadaly jako by byly z jiného světa. Zdálo se, že vidí přímo skrz ni. Když do nich Gwen hleděla, připadalo jí to, jako by ho znala z nějaké jiné doby. Jako by ho znala odjakživa.

V tom okamžiku Gwen ucítila, že k němu má pouto, jako nemá k nikomu jinému v životě. Pevně ho sevřela a přísahala si, že ho nikdy neopustí. Prošla by kvůli němu třeba i ohněm.

„Má tvoje rysy, má paní,“ řekl jí Thor s úsměvem. Sehnul se k ní a prohlížel si je oba.

Gwen se musela usmát, i když jí po tváři ještě stékaly slzy. Cloumaly s ní emoce. Nikdy v životě nebyla tak šťastná. Přesně tohle vždycky chtěla. Být s Thorgrinem a jejich dítětem.

„Má tvoje oči,“ odpověděla Gwen.

„Všechno, co mu chybí, je už jen jméno,“ řekl Thor.

„Možná bychom ho měli pojmenovat po tobě,“ pronesla k němu Gwendolyn.

Thor rozhodně zavrtěl hlavou.

„Ne. Je to dítě svojí matky. Má tvoje rysy. Skutečný válečník musí mít ducha svojí matky a dovednosti svého otce. Potřebuje obojí. Bude mít moje dovednosti. A proto by se měl jmenovat po tobě.“

„Co tedy navrhuješ?“ zeptala se.

Thor se zamyslel.

„Jeho jméno by mělo znít podobně, jako tvoje. Syn Gwendolyn by se měl jmenovat… Guwayne.“

Gwen se usmála. Okamžitě si zamilovala, jak to jméno zní.

„Guwayne,“ řekla. „To se mi líbí.“

Široce se usmála a sevřela syna pevně v náručí.

„Guwayne,“ řekla mu.

Guwayne obrátil hlavu a znovu otevřel oči. Pohlédl přímo na ni a Gwen by téměř přísahala, že se na ni usmál. Věděla, že je na to ještě příliš malý, ale zahlédla záblesk něčeho… Byla si jistá, že se mu jméno také líbí.

Selese se sklonila ke Gwendolyn, natřela jí rty jakousi mastí a nechala ji něco vypít. Hustou, tmavou tekutinu. Gwen si okamžitě připadala ještě víc probuzená. Cítila, že stále víc přichází k sobě.

„Jak dlouho jsem tu byla?“ zeptala se Gwen.

„Spala jsi téměř dva dny, má paní,“ odpověděla Illepra. „Celou dobu od velkého zatmění.“

Gwen zavřela oči a pak si vzpomněla. Všechno se jí vrátilo v jedné velké vlně. Vzpomněla si na zatmění, krupobití, zemětřesení… Nikdy dřív neviděla nic takového.

„Naše dítě je předzvěstí velkých činů,“ řekl Thor. „Celé království vidělo, co se děje. O jeho narození se už mluví široko daleko.“

Když Gwen svírala dítě v náručí, cítila, jak se skrz ni rozlévá teplo. Cítila, jak je výjimečný. Celé tělo se jí chvělo, když ho svírala a věděla, že to není jen obyčejné dítě. Přemýšlela, jaká moc mu asi koluje v žilách.

Zamyšleně se podívala na Thora. Byl snad tento chlapec také druidem?

„To jsi tu byl celou tu dobu?“ zeptala se Thora a uvědomila si, že celou dobu byl po jejím boku. Pocítila k němu za to neskutečnou vděčnost.

„Byl, má paní. Přišel jsem hned, jak jsem se o tobě doslechl. Krom minulé noci. To jsem strávil noc u Jezera žalu. Modlil jsem se za tvé uzdravení.“

Gwen znovu vyhrkly slzy. Nezvládala už kontrolovat své emoce. V životě si nepřipadala spokojenější. Držet v náručí dítě jí naplňovalo způsobem, jaký si nikdy nedokázala představit.

I přesto se ale Gwen myšlenkou vrátila k osudovému momentu v Zásvětí. K volbě, kterou byla nucena provést. Sevřela Thorovu ruku a přitiskla si dítě pevněji k hrudi. Chtěla je mít oba na blízku. Chtěla, aby s ní oba byli už napořád.

Přesto věděla, že jeden z nich bude muset zemřít. Znovu se rozplakala, nemohla to zastavit.

„Co se děje, lásko?“ zeptal se Thor konečně.

Gwen zavrtěla hlavou. Nedokázala mu odpovědět.

„Nedělej si starosti,“ řekl jí. „Tvoje matka stále žije. Pokud je to důvod tvého pláče.“

Gwen se náhle rozpomněla.

„Pořád je smrtelně nemocná,“ dodal Thor. „Ale pořád je čas se s ní setkat.“

Gwen věděla, že ji musí vidět.

„Musím ji vidět,“ řekla. „Okamžitě mě k ní odveďte.“

„Jsi si jistá, má paní?“ zeptala se Selese.

„Ve stavu, v jakém jsi, by ses neměla hýbat,“ dodala Illepra. „Tvůj porod byl velmi obtížný a musíš se zotavit. Máš štěstí, že žiješ.“

Gwen neoblomně zavrtěla hlavou.

„Chci vidět svoji matku ještě před tím, než zemře. Vezměte mě k ní. Okamžitě.“