Читать книгу Moře Štítů - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 16

Godfrey seděl uprostřed dlouhého dřevěného stolu v hodovní síni, v každé ruce svíral korbel piva a společně s velkou skupinou MacGilů a McCloudů zpíval. Korbelem narážel do stolu, stejně jako ostatní muži. Všichni se kymáceli sem a tam, do rytmu mlátili plnými korbely a pivo se jim rozlévalo po rukou a po stole. Ale Godfreymu to nevadilo. Hluboce se ponořil do pití a do zábavy, stejně jako každou předešlou noc tento týden, a cítil se dobře.

Po boku mu seděli Akorth a Fulton a když se rozhlédl z jedné strany na druhou, naskytl se mu velice uspokojivý pohled na tucty MacGilů a McCloudů, kteří seděli kolem dokola jednoho stolu, bývalí nepřátelé, nyní všichni sjednoceni na hostině, kterou pro ně uspořádal. Godfreyho to stálo několik dní pročesávání Vysočiny, než se mu povedlo plán uskutečnit. Zpočátku byli muži obezřetní. Ale jakmile Godfrey vyvalil sudy piva a přivedl ženské, začali hosté přicházet.

Začalo to několika málo muži, kteří se neustále měli jeden před druhým na pozoru. Každý z táborů se držel jen na svém konci síně. Jakmile se ale Godfreymu povedlo zaplnit tuhle hodovní síň, posazenou až na samém vrcholu Vysočiny, muži se začali uvolňovat a společně se bavit. Godfrey moc dobře věděl, že žádná návnada nesvede muže dohromady tak spolehlivě, jako pivo.

Co ale definitivně pomohlo zbourat bariéry a z dříve znepřátelených vojsk udělalo bratry, byl okamžik, kdy Godfrey nechal přivést ženy. Využil veškeré své známosti na obou stranách Vysočiny, nechal vyklidit všechny nevěstince a štědře všem ženám zaplatil. Ty nyní společně s vojáky okupovaly hodovní síň, většina z nich seděla mužům na klíně, a muži byli zjevně šťastní. Dobře zaplacené ženy byly spokojené, muži byli spokojení a celou síní se rozléhaly zvuky veselí a radosti, jak se muži přestali zabývat jeden druhým a místo toho se věnovali pití a ženám.

Jak noc postupovala, Godfrey sem tam zaslechl rozhovory mezi MacGilovci a McCloudovci o jejich nově navázaných přátelstvích a plány o tom, jak spolu vyrazí na hlídku. Byl to přesně ten druh vzájemného pouta, jaké ho sem jeho sestra poslala navázat, a Godfrey na sebe byl hrdý, že to dokázal. A také se sám velmi dobře bavil, tváře měl zrůžovělé z přemíry piva. Jak sám brzy zjistil, McCloudské pivo mělo něco do sebe. Na téhle straně Vysočiny bylo silnější a dostávalo se rovnou do hlavy.

Godfrey věděl, že existuje mnoho způsobů, jak posílit armádu, jak svést lidi dohromady a vládnout. Politika byl jeden z nich, vláda byl druhý, prosazování práva byl další. Ale ani jeden z nich nezasáhl muže do srdce. Godfrey, se všemi svými chybami, věděl, jak oslovit obyčejného muže. On byl obyčejný muž. Ačkoli mu náležela ušlechtilost královské rodiny, jeho srdce vždy zůstávalo s masami běžných občanů. Prošel školou drsných ulic a získal zvláštní druh moudrosti, kterou všichni ti rytíři v nablýskaných zbrojích nikdy nepoznají. Byli nad tím vším. A Godfrey je za to obdivoval. Ale, jak si sám Godfrey uvědomoval, být pod tím vším mělo také své výhody. Poskytovalo mu to zcela jiný pohled na lidstvo – a někdy člověk potřeboval oba pohledy, aby lidem zcela porozuměl. Konec konců největší chyby, kterých se kdy králové dopustili, pramenily z toho, že ztratili kontakt s obyčejnými lidmi.

„Ti McCloudi teda uměj pít,“ uznale pronesl Akorth.

„Nezklamali,“ připojil se Fulton, zatímco na stole pro ně přistály další dva korbely piva.

„Tohle pití je moc silný,“ řekl Akorth a hlasitě si odříhnul.

„Vůbec se mi nestejská po domově,“ dodal Fulton.

Godfreyho někdo šťouchl do žeber a když vzhlédl, spatřil několik McCloudských mužů, jak se nebezpečně pohupují, velmi nahlas se smějí a jsou příliš opilí, stejně jako ženy, které si vybrali na dnešní noc. Godfrey postřehl, že tihle McCloudovci jsou mnohem neohrabanější než MacGilovci. MacGilovci byli drsní, ale na McCloudech bylo něco, co je činilo poněkud necivilizovanými. Jak svým znaleckým okem Godfrey prozkoumával místnost, všiml si, že McCloudi drží své ženy pevněji, svými korbely mlátí silněji a hrubě do sebe vzájemně naráží lokty. Na těch mužích bylo něco, co Godfreyho nutilo k ostražitosti, a to i po tom všem, co s nimi prožil. Z nějakého důvodu těm lidem nedokázal plně důvěřovat. A čím více času s nimi strávil, tím více chápal, proč se oba klany rozdělily. Přemýšlel, jestli se někdy skutečně dokáží spojit v jeden.

Všeobecné veselí dosáhlo vrcholu a na stůl přibývalo stále víc a víc korbelů, dvakrát rychleji než předtím, a McCloudovci v pití nezpomalovali, jak už to u vojáků v takových situacích bývá. Místo toho pili naopak ještě rychleji, možná až přespříliš. Godfrey začínal navzdory příjemné zábavě pociťovat značnou nervozitu.

„Myslíš, že chlapi můžou někdy vypít až příliš mnoho?“ zeptal se Godfrey Akortha.

Akorth se ušklíbl.

„Rouhačská otázka!“ vyhrkl.

„Co tě to popadlo?“ zeptal se Fulton.

Ale Godfrey v tu chvíli pozorně sledoval McCloudského vojáka, který byl tak opilý, že sotva viděl, a právě narazil do skupiny svých soukmenovců, které s hlasitým řinčením srazil k zemi.

Na okamžik se vše zastavilo, jak všichni v místnosti obrátili pozornost ke skupince vojáků na zemi.

Povalení vojáci se ale po chvíli postavili zpět na nohy, pokřikovali a smáli se a ke Godfreyho obrovské úlevě zábava pokračovala nerušeně dál.

„Řekl bys, že už mají dost?“ zeptal se Godfrey a začínal uvažovat, jestli to nakonec celé nebyl špatný nápad.

Akorth se na něj nechápavě podíval.

„Dost?“ opakoval. „Copak něco takového existuje?“

Godfrey si všiml, že on sám mluví nezřetelně a jeho mysl nebyla tak ostrá, jak by si byl přál. Přesto cítil, že v místnosti dochází k určité změně, jako kdyby něco nebylo tak, jak má být. Celé to zašlo příliš daleko, jako kdyby se z celé místnosti vytratil veškerý smysl pro sebeovládání.

„Nesahej na ni!“ najednou někdo vykřikl. „Tahle je moje!“

Tón toho hlasu byl temný, nebezpečný a prořízl vzduch tak ostře, že přiměl Godfreyho se otočit.

Na vzdáleném konci síně stál jeden z MacGilských vojáků, hruď výhružně vypjatou, a hádal se s jedním z McCloudovců. McCloudský voják se natáhl, popadl ženu, která seděla MacGilovi na klíně, chytil ji jednou rukou kolem pasu a vedl ji pryč.

„Ta byla tvoje. Teď je moje! Najdi si jinou!“

MacGilův výraz potemněl a voják vytasil meč. Ten známý zvuk proťal vzduch v místnosti a všichni se za ním otočili.

„Řekl jsem, že je moje!“ zakřičel.

Jeho tvář byla jasně rudá vztekem, vlasy se mu leskly krůpějemi potu a spočívaly na něm zraky všech v síni, kteří stáli znehybněni jeho smrtelně vážným tónem.

Všechno se náhle zastavilo a hosté na obou koncích místnosti utichli, jako zmrazení, a sledovali, co se bude dít. McCloudský voják, ohromný svalnatý muž, se zašklebil, chytil ženu a hrubě ji odhodil do strany. Ta v rychlosti vrazila do davu, zakopla a upadla.

McCloudovec se od té chvíle o její osud naprosto nezajímal. Všem bylo zřejmé, že teď už nestojí o tu ženu, ale jediné, po čem v tu chvíli toužil, bylo krveprolití.

McCloudovec vytasil svůj vlastní meč a postavil se čelem.

„Vezmu si za ni tvůj život!“ řekl McCloudovec.

Vojáci na všech stranách ustoupili o několik kroků zpět a vytvořili prostor, ve kterém by mohli muži bojovat. Godfrey viděl, jak napětí v místnosti narůstá. Věděl, že to musí zarazit, než se šarvátka zvrhne v otevřenou válku.

Godfrey přeskočil stůl, překlopýtal přes korbely piva, spěchal napříč místností a vběhl doprostřed kruhu, mezi muže stojící v jeho středu. Pozvedl dlaně a pokoušel se oba rváče udržet na uzdě.

„Pánové!“ vykřikl a téměř se zajíkal. Snažil se soustředit, snažil se donutit se myslet jasně a upřímně teď litoval, že toho za večer tolik vypil.

„Všichni jsme chlapi!“ křičel. „Jsme synové jednoho národa! Vojáci jedné armády! Není potřeba bojovat! Je tu kolem spousta ženských, se kterými se můžete pobavit! Věřím, že ani jeden z vás to tak nemyslel!“

Godfrey se otočil k MacGilskému vojákovi, který dál stál připraven na souboj, svíral meč a mračil se.

„Když se omluví, jeho omluvu přijmu,“ řekl po chvíli MacGilský voják.

McCloudovec chvíli zmateně mlčel, pak se jeho naštvaný výraz náhle změnil a na tváři se mu rozlil úsměv.

„Pak se tedy omlouvám!“ zvolal McCloudský voják a napřáhl ruku.

Godfrey ustoupil, MacGilský voják ji opatrně uchopil a muži si potřásli rukama.

Pak ale náhle McCloudský voják sevřel MacGilskému vojákovi ruku silněji, přitáhl si ho blíž k sobě, pozvedl meč a zabodl mu ho přímo do hrudi.

„Omlouvám se,“ dodal, „že jsem tě nezabil dřív! Ty MacGilská špíno!“

MacGilský voják padl bezvládně k zemi a jeho krev se rozlévala po podlaze.

Byl mrtvý.

Godfrey zůstal šokovaně stát. Byl jen pouhý krok od obou vojáků a nemohl se zbavit pocitu, že je to celé jeho vina. To on přiměl MacGilovce, aby zapomněl na svou obezřetnost. To on se pokusil ve vzniklé šarvátce nastolit příměří. McCloudský voják ho zradil a udělal z něj hlupáka před všemi svými muži.

Godfrey nedokázal jasně uvažovat a v jeho mysli omámené alkoholem se něco zlomilo.

Jediným rychlým pohybem se sehnul, sebral meč mrtvého MacGilovce, napřímil se a probodl McCloudskému vojákovi srdce.

McCloudovec na něj překvapeně zíral, oči doširoka rozevřené v šoku, a pak se mrtvý sesunul k zemi, s mečem stále zabodnutým v hrudi.

Godfrey se zahleděl na svou zakrvavenou ruku a nemohl uvěřit tomu, co právě udělal. Bylo to poprvé v jeho životě, kdy zabil člověka v přímém souboji. Nikdy by nevěřil, že to v něm je.

Godfrey ho neplánoval zabít. Vůbec si to nepromyslel. Byla to nějaká hluboko ukrytá část jeho samotného, která ho v tomto okamžiku překonala. Část, která toužila po pomstě za spáchanou nespravedlnost.

V síni náhle propukl chaos. Na všech stranách muži křičeli a rozzuřeně napadali jeden druhého. Místnost naplnilo řinčení tasených mečů a Godfrey cítil, jak ho Akorth těžce strhnul na stranu těsně před tím, než jeden z mečů těsně minul jeho hlavu.

Další z vojáků – Godfrey si nedokázal vzpomenout kdo a proč – ho popadl a smýkl jím po stole zaplněném korbely piva. Poslední, co si Godfrey pamatoval, bylo, jak klouže po dřevěné desce stolu, hlavou naráží do každého korbelu s pivem, až konečně přistál na zemi a silně se udeřil do hlavy. Přál si, aby byl kdekoli jinde, jen ne tady.