Читать книгу Panování Oceli - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 14

Luandiny ruce se třásly, když krůček po krůčku kráčela přes dlouhý most, klenoucí se nad mlhami Kaňonu. S každým dalším krokem měla pocit, že její starý život končí. Jako kdyby opouštěla jeden svět a vstupovala do jiného. Do konce mostu zbývalo ještě několik kroků a každý z nich jí dával pocit, že je úplně poslední na její zemské pouti.

Na konci mostu na ni čekal Romulus a jeho milionová armáda, nad níž na nebi za neskutečných skřeků kroužily desítky draků. Obludy tloukly svými mohutnými křídly neviditelnou bariéru, nazývanou v Prstenu Štít. Luanda věděla, že až učiní ještě těch posledních pár kroků, opustí tak Prsten a síla Štítu zcela zanikne.

Dívala se svému osudu přímo do tváře. Dívala se na jistou smrt, která přijde z rukou Romula a jeho brutálních mužů. Ale teď už jí to bylo jedno. Všechno, co kdy milovala, už jí stejně sebrali. Její manžel Bronson, muž, kterého milovala víc než celý svět, byl zavražděn – a všechno to byla Gwendolynina chyba. Obviňovala mladší sestru ze všeho, co ji potkalo. Teď ale nadešel čas na její pomstu.

Zastavila se pouhé dva metry od Romula a pohlédla mu zpříma do očí. Prohlíželi si jeden druhého přes neviditelné silové pole. Byl to zvláštní muž, dvakrát tak široký než jakýkoliv jiný. Čistá hora svalů. Svaly na jeho ramenou byly tak masivní, že se v nich téměř úplně ztrácel krk. Jeho tvář, to byla především mohutná čelist a velké černé oči. Přesto byla oproti mohutnému tělu příliš velká. Díval se na ni pohledem draka, který si prohlíží svou kořist a ona ani na vteřinu nepochybovala, že ji při nejbližší příležitosti roztrhá na kusy.

Zírali jeden na druhého v dlouhém, těžkém tichu. Na jeho tváři seděl celou dobu krutý úsměv, ale na okamžik měla pocit, že tam zahlédla i překvapení.

„Nikdy by mě nenapadlo, že tě ještě někdy uvidím,“ řekl jí po chvíli. Jeho hlas byl hrdelní a velmi hluboký. Podivná akustika Kaňonu mu navíc dodávala ještě strašlivější zabarvení.

Luanda zavřela oči a snažila se představit si, že před ní ten netvor vůbec není. Možná, že by bylo nejlepší, kdyby zmizel i celý její život.

Jenže když potom oči otevřela, pořád tam stál.

„Moje sestra mě zradila,“ odpověděla stroze. „A teď je řada na mně, abych zradila já ji.“

Zavřela oči a učinila jeden poslední krok, který již končil mimo most. Vstoupila na vnější okraj Kaňonu.

Jakmile tak učinila, ozval se ostrý zvuk podobný hromu a podél celého Kaňonu proletělo zajiskření, následované mlhami, zdvihajícími se z hlubin. Stoupaly jako velká vlna, aby se potom najednou zase rychle spustily zpět. To byl okamžik, který ji ujistil o tom, že její akce skutečně Štít zničila. Teď už mezi Romulem, jeho gigantickou armádou a Prstenem nestálo nic. A Štít bude podle všeho rozbit navždycky.

Romulus se na ní podíval a ona ten pohled hrdě snášela. Dokonce jej neohroženě opětovala. Uvnitř se třásla strachem, ale byla odhodlána to na sobě nenechat znát. Takovou radost by mu neudělala. Přála si, aby ji zabil, zatímco se na něj vzpurně dívá. Alespoň na to bude moci být hrdá. Jen už aby to bylo za ní.

Jenže Romulus se namísto toho široce usmál a nadále se jí jenom díval do očí. Očekávala, že se místo toho okamžitě vrhne na ni a potom na most.

„Dostals cos chtěl,“ řekla zmateně. „Štít je dole. Prsten je tvůj. To mě teď nehodláš zabít?“

Zakroutil hlavou.

„Nejsi taková, jak jsem si myslel,“ odpověděl a prohlížel si ji. „Možná, že tě nechám naživu. Možná, že si tě dokonce vezmu za manželku.“

Luanda se uvnitř při tom pomyšlení otřásla. Tohle rozhodně nebyla reakce, kterou očekávala.

Zaklonila se a plivla mu do tváře v naději, že jej tím rozzuří a on ji nakonec zabije.

Romulus si však docela klidně její slinu hřbetem ruky z tváře otřel. Luanda se připravila na ránu, která jistě přijde. Čekala, že ji udeří pěstí, jako to udělal už jednou, roztříští jí čelist, nebo něco podobného. On namísto toho jenom přistoupil k ní, chytil ji rukou zezadu za krk a začal ji zuřivě líbat.

Cítila jeho hrubé, podivně tvarované rty. I tady byl samý sval. Na dotek byl více jako had než člověk a tlačil ji k sobě takovou silou, že se sotva dokázala nadechnout.

Konečně se odtrhl – a potom ji vrazil facku tak silnou, že málem upadla.

Zděšeně se na něj podívala. Vůbec nechápala, co to do něj vjelo.

„Svažte ji a veďte ji s námi tak, abych ji měl pořád nablízku,“ poručil. Svá slova téměř ještě ani nedořekl a jeho muži už se hnali rozkazy splnit. Svázali jí provazy ruce za zády.

Romulův obličej se rozzářil radostí. Otočil se ke svým mužům, aby se ujistil, že má pozornost všech. Bylo to zbytečné. Vždycky měl pozornost všech. Potom teatrálně vkročil na most.

Nebyl tam žádný Štít, který by jej zastavil. Stál na mostě a byl naprosto v pořádku a volný.

Spokojeně se zašklebil a potom vybuchl v smích. Svalnatá ramena se mu jenom otřásala. Jeho hurónský smích, smích radosti a triumfu, se v několika ozvěnách proháněl Kaňonem tam a zpátky.

„Je můj!“ křičel Romulus. „Je celý můj!“

Provolání se několikrát vrátilo.

„Muži!“ zavelel. „Kupředu!“

Jednotky se okamžitě daly do pohybu a s bojovým pokřikem, znějícím jako bouře se hrnuly na most. Draci se už chvíli předtím vydali sami na průzkum dosud nepoznaného území. Prolétávali se v mlhách Kaňonu a potom zamířili na druhý okraj. Jejich řev věstil jednu velikou novinu: Prsten už nikdy nebude takový, jako býval.