Читать книгу Panování Oceli - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 15

Alistair ležela v Erecově náručí na zádi mohutné lodi, která se jemně pohupovala na vlnách. Všude kolem se rozprostíral nekonečný oceán. Nemohla se vynadívat na myriády narudlých hvězd, lemujících noční nebe a třpytících se někde strašlivě daleko. Tady na moři to byl skutečně úchvatný pohled. Foukal hřejivý mořský vánek a v jednom kuse ji kolébal ke spánku. Byla spokojená. Když mohla být tady, těsně vedle Ereca, svět se zdál být skvělým místem. Jako kdyby vody tohoto oceánu odmývaly i všechny její problémy. Všechny ty nekonečné překážky, které je v jednom kuse rozdělovaly, už konečně pominuly a její sny se konečně mohly stát skutečností. Byli spolu a už nezůstalo nic, co by je mohlo znovu rozdělit. Vyrazili na cestu na Jižní ostrovy, Erecovy domoviny a až tam budou, tak se za něj provdá. Na světě jenom stěží bylo něco, co by si přála více.

Erec ji k sobě přitisknul a pohladil ji po zádech. Společně se takhle dívali na noční nebe už hodiny a hudební doprovod jim k tomu dělaly mořské vlny, narážející tiše o boky jejich lodi. Alistair se klížily víčka.

Přinutila se ještě neusnout a znovu se zadívala na nebe. Pokaždé se musela podivit, jak obrovský svět vlastně je. Myslela na svého bratra Thorgrina a přemýšlela, kde teď asi je. Věděla, že se vyrazil setkat s jejich matkou. Najde ji? Jaká bude? A existuje vůbec?

Část jejího já si přála se k němu na té výpravě připojit a také se s matkou setkat. Zároveň jí ale už teď chyběl Prsten a přála si vrátit se zpátky domů. Ze všeho nejvíc však cítila vzrušení z brzké budoucnosti. Její život začne psát zcela novou kapitolu, společně s Erecem a na úplně novém místě. Těšila se na setkání s jeho lidmi a až uvidí, jaká jeho domovina ve skutečnosti je. Přemýšlela, kdo asi tak může žít na Jižních ostrovech. Jací jsou tamní lidé? Přijme jej jeho rodina zpět srdečně? Budou šťastní, že si ji přivedl s sebou, anebo s jeho volbou nebudou souhlasit? Budou přát jejich svatbě? Anebo si pro Ereca představovali někoho jiného? Někoho z vlastních řad?

Obávala se především toho, co si o ní jeho lidé pomyslí, až se ukáže pravda o jejích zvláštních schopnostech. Co udělají, až zjistí, že Alistair je druid? Budou se k ní chovat jako k nějaké příšeře, jako tomu bylo na mnohých jiných místech předtím?

„Pověz mi znovu o tvém lidu,“ řekla jemně Erecovi.

Podíval se na ní a potom se obrátil zpět k nebi.

„Co bys chtěla vědět?“

„Více o tvojí rodině,“ odpověděla.

Erec se na notnou chvíli odmlčel, než konečně promluvil:

„Můj otec je brilantní muž. Je králem ostrovů zhruba od chvíle, kdy byl stejně starý, jako já teď. Až zemře, změní to ostrovy navždycky.“

„A další členové rodiny?“

Erec opět chvíli váhal a potom pokýval hlavou.

„Ano. Mám sestru a…bratra,“ řekl váhavě. „Moje sestra a já jsme si byli velmi blízcí, když jsme byli malí. Ale musím tě před ní varovat. Je docela teritoriální a snadno začne žárlit. Nemá ráda cizince a už vůbec ne nové členy rodiny. A můj bratr…“

Odmlčel se.

Alistair jej pobídla.

„Copak?“

„Nejlepší bojovník, jakého jsi kdy viděla. Jenže je mladší než já a odjakživa se se mnou srovnával. On pro mě byl vždy bratrem, ale já byl pro něj především soupeř. Někdo, kdo mu stojí v cestě. Nevím, proč to tak je. Ale je to fakt. Přál bych si, abychom k sobě měli blíže.“

Alistair se na něj překvapeně podívala. Nedokázala si představit, že by Ereca někdo mohl nemít rád.“

„A je pořád ještě takový?“ zeptala se.

Erec pokrčil rameny.

„Neviděl jsem ho od chvíle, kdy jsme byli děti. Tohle je můj první návrat domů. Uběhlo skoro třicet slunečních cyklů. Nemám tušení, co mohu očekávat. Jsem teď už mnohem více Prsteňan. Ale stejně, pokud otec zemře, pak jsem já ten nejstarší. Moji lidé budou chtít, abych jim vládnul.“

Alistair se na chvíli odmlčela, aby nepůsobila příliš zvědavě, ale nakonec jí to stejně nedalo.

„A budeš?“

Znovu pokrčil rameny.

„Není to něco, co by mě zrovna lákalo. Ale pokud si to otec bude přát…nemohu jej odmítnout.“

Podívala se na něj.

„Máš ho hrozně rád.“

Erec přikývl a ve svitu hvězd se mu trochu zaleskly oči.

„Jenom se modlím, abychom tam dorazili ještě včas.“

Alistair přemýšlela o jeho slovech.

„A co tvá matka?“ zeptala se. „Budu se jí líbit?“

Erec se široce usmál.

„Okamžitě tě přijme za vlastní,“ odpověděl, „jakmile uvidí jak moc tě miluju.“

Políbili se a potom se znovu zadívali na noční nebe.

„Pamatuj si prosím jednu věc, má paní. Miluji tě. Víc než všechny ostatní. To je všechno na čem záleží. Moji lidé nám uspořádají tu největší svatbu, která se kdy na Jižních ostrovech slavila. Doslova nás zaplaví radostí. A tebe budou milovat a přijímat úplně všichni.“

Alistair nespustila zrak z hvězd, stiskla Erecovu ruku pevněji a přemýšlela. Nepochybovala o jeho lásce, ale o jeho lidech už si tak jistá nebyla. Vždyť on sám je vlastně téměř neznal. Opravdu ji přijmou tak srdečně, jak Erec říká? Nedokázala o tom být přesvědčená.

Najednou zaslechla zvuk těžkých bot, klapajících o dřevěnou palubu. Otočila se, aby spatřila jednoho muže z posádky, jak kráčí podél boku lodi a přes rameno si nese velikou káď. Zvedl ji nad hlavu a potom ji převrátil přes palubu. Dole se ozvalo šplouchání, jak její obsah dopadl do vody. Následoval další, mnohem silnější zvuk. Jiná ryba nejspíše vyskočila z vody a pustila se do jídla.

Potom přišlo několik ošklivých vrčivých zvuků.

Alistair si blíže prohlédla onoho námořníka. Byl neupravený, neoholený a na sobě měl jenom nuzné hadry. Naklonil se přes okraj zábradlí a rozchechtal se. Potom se otočil a podíval se přímo na ní. Chybělo mu několik zubů. Jeho tvář v sobě měla v měsíčním světle cosi děsivého. Alistair se zachvěla.

„Cos to hodil do vody?“ zeptala se.

„Střeva ryby simka,“ odpověděl.

„Ale proč?“

„Je to jed,“ zakřenil se. „Každá ryba, která to sežere, okamžitě na místě lekne.“

Alistair se zhrozila.

„Ale proč bys ty ryby chtěl zabíjet?“

Muž se usmál ještě více.

„Líbí se mi koukat se jak umírají. Líbí se mi ty skřeky a jak potom plavou břichem vzhůru na hladině. Je to sranda.“

Otočil se a pomalým krokem odcházel pryč zpátky. Alistair se na něj dívala a cítila, jak jí naskakuje husí kůže.

„Co se děje?“ zeptal se Erec.

Podívala se stranou a zakroutila hlavou. Snažila se ten nepříjemný pocit co nejrychleji setřást. Jenže ji neopouštěl. To setkání bylo jako nějaká zlá předtucha, jenom nevěděla čeho.

Nic, můj pane,“ odpověděla.

Uvelebila se zpátky v jeho náručí a snažila sama sebe předsvědčit, že ten chlap je prostě prase a nic víc to neznamená. Jenže někde hluboko uvnitř věděla, že věci vůbec nejsou tak v pořádku, jak by si přála.

*

Erec se vzbudil uprostřed noci s pocitem, že se loď začíná houpat jinak než předtím. Okamžitě věděl, že je něco v nepořádku. Válečník v jeho nitru se probudil a varoval jej jenom vteřinku předtím, než se mělo něco zlého stát. Byl to jeho šestý smysl. Měl jej kam až jeho paměť sahala.

Rychle se posadil a rozhlížel se do všech stran. Alistair tvrdě spala vedle něj. Obloha byla stále ještě úplně temná, loď se pohupovala na vlnách, ale přesto něco nebylo v pořádku. Ve svém okolí však nenašel nic, co by bylo špatně.

Přemýšlel v čem by to mohlo vězet. Jaké nebezpečí na ně mohlo číhat tady uprostřed ničeho? Nebyl to tentokrát jenom špatný sen?

Erec byl však zvyklý svým instinktům důvěřovat, a tak sáhl po meči. Jenže než se stačil byť jenom dotknout jílce, najednou se kolem jeho těla stáhla těžká síť. Byla spletena z toho nejtěžšího lana, jaké kdy viděl, dost těžká na to, aby slabšího muže přišpendlila k zemi. Než se stačil ze sevření vymanit, byla síť pevně utažena.

A potom byl najednou ve vzduchu. Síť vystřelila prudce vzhůru a on v ní zůstal viset jako chycené zvíře. Provazy jej svíraly tak pevně, že se téměř nemohl ani pohnout. Navíc byl nucen se schoulet do těsného klubka. Síť jej vynášela stále výše, až se nakonec zastavil až pod strážním košem na hlavním stěžni, dobrých deset metrů nad palubou.

Jeho srdce se mohlo přetrhnout, když se v úleku snažil zjistit, co se to s ním děje. Dole pod sebou viděl probouzející se Alistair.

„Alistair!“ vykřikl.

Ta jej hledala všude kolem sebe a když se konečně podívala nahoru, zhrozila se.

„ERECU!“ vykřikla zmateně.

Stříbrný již viděl, jak se k ní přibližuje několik námořníků. V rukou měli pochodně. Všichni se podivně usmívali a v jejich očích se jasně zračily jejich záměry.

„Už bylo na čase, aby se o ni taky podělil,“ zavrčel jeden z nich.

„Naučím tuhle princeznu co to znamená být s námořníkem,“ řekl jiný.

Skupinka se rozesmála.

„Až po mně,“ oponoval mu jiný.

„Ne předtím, než si užiju já.“

Erec sebou zmítal, aby se uvolnil, zatímco námořníci se k Alistair přibližovali. Ale bylo to k ničemu. Jeho ruce i nohy byly sevřeny tak pevně, že s nimi nedokázal ani pohnout.

„ALISTAIR!“ křičel zoufale.

Nemohl dělat nic jiného, než sledovat, co se bude dít dole.

Tři z nich najednou skočili na Alistair zezadu. Vykřikla, když ji vytáhli na nohy, roztrhli jí košili a chytili ruce za zády. Pevně ji sevřeli aby se nemohla hýbat, zatímco se několik dalších přibližovalo.

Erec zoufale pátral po kapitánovi. Spatřil jej na horní palubě jak se na všechno dívá.

„Kapitáne!“ křičel Erec. „Tohle je tvoje loď. Udělej s tím něco!“

Muž se na něj jenom podíval a potom se od scény pomaloučku odvrátil. Jako kdyby se na to sám nechtěl dívat.

Erec potom se zděšením viděl, jak jeden z námořníků vytrhl z opasku nůž a přiložil jej Alistair na krk. Dívka vykřikla.

„NE!“ křičel Erec.

Bylo to jako sledovat svoje nejhorší sny a nemoci se z nich probudit. A nejhorší ze všeho bylo, že nemohl udělat vůbec nic, aby tomu zabránil.