Читать книгу Panování Oceli - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 17

Gwendolyn seděla v kočáře, který se kodrcal po nezpevněné cestě v čele dlouhého průvodu lidí, mířícího na západ od Králova Dvora. Byla spokojená s tím, jak rychle a pohotově evakuace proběhla a byla ráda, že až do této chvíle putovali bez úhony. Ani trochu se jí samozřejmě nelíbilo, že musela svoje úzkostlivě vybudované město znovu opustit, ale bezpečnost jeho obyvatel byla mnohem důležitější. Měli před sebou dlouhou cestu vstříc západnímu přechodu přes Kaňon, za nímž se musejí nalodit na lodě a potom plavit přes Tartuvian a nakonec až na Hořejší ostrovy. Byla si jistá, že je to jediný způsob, jak její národ může přetrvat.

Průvod čítal tisíce lidí. Mnozí šli jenom tak pěšky, zatímco jiní jeli podobně jako ona na všemožných povozech. Frkání koní, drnčení dřevěných kol vozů a všudypřítomný hovor tisíců lidí je prozrazovaly už na dlouhou vzdálenost dopředu. Gwen se během pomalé, monotónní cesty utápěla ve vlastních myšlenkách. Guwayna si přitom neustále starostlivě tiskla k tělu a houpala jej. Vedle ní seděl Steffen a Illepria. Ti dva jí dělali společnost po celou cestu.

Podívala se do prachu pod koly vozu a snažila se představit si, že je kdekoliv jinde. Pracovala tak tvrdě, aby své království znovu postavila na nohy, a teď byla tady. Znovu na útěku do bezdomoví. Musela uvést do pohybu nouzový plán kvůli McCloudské invazi – ale především kvůli všem těm proroctvím, Argonovým náznakům a vlastním strašlivým snům. Jenže co když se teď mýlí? Co když to byly jenom obyčejné sny? Pouhé noční můry? S McCloudy si přece dokáží poradit. Co když bude Prsten nakonec v pořádku? Celá tato akce je možná naprosto přehnaná a evakuace všeho živého byla úplně zbytečná. Navíc přece mohla své lidi odvést někam jinam. Proč ne do skvěle osvědčené Silésie? Nemusí je přece hned brát až za moře.

Jenže na druhou stranu tohle může být klidně začátek skutečné a kompletní destrukce Prstenu. A všechno co četla a cítila, naznačovalo tomu, že je ten okamžik nevyhnutelný. Sama sebe ujišťovala, že evakuace byla jedinou rozumnou reakcí.

Podívala se na obzor. Hrozně si přála, aby tu s ní byl Thor. Prohlížela si oblaka plynoucí po obloze a přemýšlela, kde její milý teď právě asi je. Už dorazil do Země druidů? Setkal se s matkou? Doufala, že se k ní zase v pořádku vrátí.

A vezmou se vůbec někdy?

Podívala se na malého Guwayna a viděla v jeho tváři tu Thorovu. Dokonce jeho šedé oči byly stejné. Přitiskla jej k sobě. Pokoušela se prozatím nemyslet na oběť, kterou bude muset přinést v Zásvětí. Může k tomu nakonec dojít? Copak by osud mohl být tak krutý?

„Má paní?“

Trhla sebou leknutím, ale ihned se zase uvolnila, protože to byl jenom Steffen. Otočil se k ní a ukázal na nebe. Teprve teď si všimla, že se průvod zastavil. Vzápětí tak s trhnutím učinil i její kočár. Nechápala, co to kočího napadlo, zastavit bez jejích pokynů.

Zadívala se stejným směrem jako ostatní a s údivem otevřela ústa. Za obzorem vyletěly vysoko k nebi tři šípy. Letěly jeden vedle druhého a jejich hlavice hořely, takže za sebou zanechávaly kouřovou stopu. Vznesly se vysoko nad zem a potom se v ostré křivce zase otočily zpět k zemi. Tři šípy – tři drápy sokola, to bylo přece znamení MacGilů. To mohlo znamenat jedinou věc: vítězství. Už za jejího děda se tento signál používal. Nemohl znamenat nic jiného, než že MacGilové vyhráli.

Ale bylo to možné? Když utíkali, nezdálo se, že by byla jakákoliv naděje na vítězství. Celé město bylo obleženo McCloudy a nezbyl nikdo, kdo by se mohl postavit na hradby.

Vtom spatřila na obzoru vlajku. Byla vytahována stále výše a výše a byla obrovská. Opět se nebylo možné splést. Byl to MacGilský sokol. Králův Dvůr byl opravdu osvobozen.

Na jednu stranu pocítila radost a okamžitě se chtěla otočit a vrátit domů. Zároveň si však znovu připomněla všechny ty Argonovy náznaky a svoje vlastní předtuchy. Hluboko v duši cítila, že i přes toto vítězství je třeba evakuaci provést. MacGilové možná získali zpátky hlavní město, ale to přece neznamená, že je Prsten v bezpečí. Byla si jistá, že se blíží něco mnohem, mnohem horšího a že přesto musí své lidi co nejrychleji odvést do bezpečí.

„Zdá se, že jsme vyhráli,“ konstatoval Steffen.

„Důvod k oslavám,“ provolal Aberthol, který přišel k jejímu kočáru.

„Králův Dvůr je zase náš,“ začali volat běžní lidé.

Odevšad se najednou ozýval jásot.

„Můžeme se vrátit domů!“

Gwen však zarputile kroutila hlavou. Vystoupila z kočáru a přehlédla své lidi. Oči všech se upřely k ní.

„Nevrátíme se!“ řekla hlasem, který nepřipouštěl diskuze. „Už jsme začali s evakuací a budeme se jí držet i nadále. Vím, že Prstenu hrozí mnohem větší nebezpečí, než bylo toto. Musím vás dostat do bezpečí dokud stále máme čas a dokud stále žije naděje.“

Lidé nesouhlasně mručeli a hned několik okolostojících vystoupilo z řady a rozčíleně ukazovalo na obzor.

„Nevím jak to máte vy ostatní,“ prohlásil jeden, „ale pro mě je Králův Dvůr domovem! Je to všechno co znám a miluji! Já se nehodlám kodrcat přes moře na nějaký zmrzlý ostrov, když je naše město bezpečné a v rukou MacGilů! Vracím se zpátky!“

Lidé se souhlasně rozkřičeli, začali otáčet své povozy a přidávat se k revoltě.

„Má paní, mám je zastavit?“ zeptal se Steffen se strachem v očích.

„Slyšíš hlas svého lidu, má paní,“ řekl Aberthol a došel až k ní. „Bylo by bláznovství jim vzdorovat. Navíc na to ani nemáme právo. Je to jejich domov. Je to všechno, co znají. Nebojuj s vlastními lidmi. Neodváděj je pryč bez dobrého důvodu.“

„Ale já mám dobrý důvod,“ odpověděla Gwen. „Žene se na nás pohroma.“

Aberthol zakroutil hlavou.

„Oni si to nemyslí,“ řekl. „Já sám o tobě nepochybuji, jenže pouze králové mají možnost činit plány do budoucna. Masy jednají impulzivně. A ti králové jsou králi právě proto, že je ony impulzivní masy podporují.“

Gwen nervózně přešlápla. Bylo to poprvé, co se lidé vzepřeli jejím příkazům. Mnozí už dokonce odjížděli zpátky k městu. Do této chvíle to pro ni byl naprosto nepoznaný pocit. Ani trochu se jí nelíbil. Je tohle ukázka pořádků, které je v budoucnu čekají? Nejsou náhodou její dny na královském trůně už teď sečteny?

„Má paní, mám vyslat vojáky aby je zastavili?“ zeptal se Steffen.

Najednou měla pocit, že hrbatý přítel je jediným, kdo jí zůstal vskutku loajální. Měla sto chutí na jeho otázku odpovědět kladně. Ale namísto toho se jenom dívala, jak se její průvod rozpadá a z valné části obrací. Věděla, že by taková snaha byla ve výsledku marná.

„Ne,“ řekla slabým, zlomeným hlasem. Nemohla se přitom ubránit pocitu, že se k ní její děti právě obrátily vzpurně zády.

Nejvíce ji bolelo vědomí, že všechny jejich nynější akce povedou jen a pouze k jejich záhubě a ona s tím nedokáže nic udělat. Nedokáže je zachránit.

„Nemohu vzdorovat osudu, který pro ně byl určen.“

*

Gwendolyn následovala své lidi sklíčeně zpět do Králova Dvora. Právě teď projela branou v opevnění a už odsud slyšela zvuky oslav, odehrávajících se na hlavním náměstí. Lidé byli šťastní, tančili, pili a vyhazovali do vzduchu čepice. Mnozí se vraceli do města s takovou pompou, jako kdyby snad oni sami byli onou vítěznou armádou, která porazila nepřítele a teď slavila zasloužený triumf. Milovali to město, to bylo více než jasné. Každý se mohl přerazit, aby mohl osobně poděkovat Legii a Stříbrným.

Jediná Gwendolyn se vracela domů plna úzkosti. I ona však měla radost, že je hrozba zažehnána a že vidí Kendricka i ostatní v pořádku a McCloudy poražené. Také si oddechla, když zjistila, že se jejímu bratru Godfreymu podařilo přežít. Seděl teď nedaleko a nechával si ošetřovat zbrusu novou ránu na hlavě. Další do sbírky.

To však bylo z Gweniných kladných pocitů tak všechno. Nemohla se zbavit dojmu, že se na ně žene něco mnohem horšího, a že by stejně bylo nejlepší se okamžitě zase otočit a odjet odsud co nejdále to jde.

Jenže nikdo nechtěl taková slova poslouchat. Lidé nic nedali na varování, která jim říkala a dál se šťastně hrnuli do milovaného města. Když vstoupila též, měla alespoň radost z toho, že bylo osvobozeno velmi rychle a McCloudové jej nestačili nijak vážně poničit.

„Gwendolyn!“

Otočila se za hlasem a spatřila Kendricka, který právě seskakoval z koně a hnal se k ní. Objali se. Jeho zbroj byla chladná a tvrdá. Illepria se zatím starala kousek od nich o Guwayna.

„Bratře,“ řekla a podívala se do jeho očí, které zářily radostí z vítězství. „Jsem na tebe hrdá. Nejenom, že jsi ubránil město – ty jsi je na hlavu porazil. Ty a tvoji Stříbrní. Jsi dokonalou ukázkou rytířství. Náš otec by byl hrdý.“

Kendrick se usmál a sklonil hlavu.

„Jsem za tvá slova vděčný, sestřičko. Nechtěl jsem nechat ty barbary, aby zničili tvoje, naše a otcovo město. Nebyl jsem na to ale sám. Měla bys vědět, že Godfrey se postavil do čela prvního odporu. Jenom on a hrstka dobrovolníků, z nichž mnozí drželi meče poprvé. A také Legie – všichni ti čerstvě odvedení chlapci je napadli ještě předtím, než jsme my vůbec dorazili.“

Gwen koutkem oka spatřila, že k nim přichází Godfrey. Na tváři mu seděl jeho typický dobromyslný úsměv. Jednou rukou si na hlavě přidržoval zakrvácený obvaz.

„Dnes ses již nadobro stal válečníkem, bratře,“ řekla upřímně a položila mu ruku na rameno. „Otec by byl pyšný.“

Godfrey se rozpačitě usmál.

„Jenom jsem tě chtěl varovat a potom vypadnout,“ řekl.

Usmála se.

„Nakonec jsi ale udělal mnohem víc.“

V davu se objevili Elden, O’Connor a Conven, jimž v patách pochodovali čerství legionáři.

„Má paní,“ oslovil Elden královnu. „Legie dnes bojovala udatně. Bolí mě však, že musím hlásit, že při tom mnozí padli.“

Pohlédla zpátky branou před město a spatřila, že mezi těly pobitých McCloudů leží i spousta legionářů. Dokonce zahlédla i několik Stříbrných. Okamžitě se jí vrátily vzpomínky na bitvu v Silésii. Musela sebrat všechnu kuráž, aby zbaběle neodvrátila zrak.

Nedaleko také spatřila zhruba deset McCloudských zajatců. Stáli tam s rukama svázanýma za zády.

„A co jsou tihle zač?“ zeptala se.

„McCloudští generálové,“ odpověděl Kendrick. „Nechali jsme je naživu. Jsou jediní přeživší z celé armády. Co si přeješ, abychom s nimi udělali?“

Gwendolyn si je dlouze a pozorně prohlédla. Dívala se jim přitom do očí a ani v jednom z jejich pohledů se nesetkala s ničím, co by hovořilo o pokoře. Vzpurně na ni patřili zpět. Věrni McCloudským způsobům nijak nedávali najevo lítost.

Povzdechla si. Byly časy, kdy byla přesvědčená, že mír je odpovědí na všechny problémy Prstenu a že pouze laskavost k vlastním sousedům muže být tou konečnou silou, která je jednou provždy sjednotí. Myslela si, že když k nim bude dobrá, budou se oni k ní na oplátku chovat stejně.

Čím déle však vládla, tím více viděla, že laskavost a štědrost může být mnohdy také vykládána jako slabost a šance získat pro sebe víc. Všechny její snahy o štědrý mír vyústily v překvapivý útok. A navíc v nejsvětější den roku.

Odteď musela být tvrdší. Už si nemohla dovolit onu dobromyslnou naivitu a víru v lidské dobro, které předtím bylo její vladařskou filozofií. Naopak měla stále větší dojem, že jediná skutečná vláda může být dosažena za pomoci oceli.

Kendrick a ostatní čekali na odpověď. Gwendolyn se nadechla.

„Všechny je zabijte,“ řekla.

Všichni vykulili oči v úžasu. Očividně takové rozhodnutí neočekávali. Ne od královny, která vždy zarputile trvala na milosrdenství.

„Slyšel jsem správně, má paní?“ zeptal se Kendrick překvapeně.

Gwendolyn přikývla.

„Slyšel,“ odpověděla. „Až budete hotovi, posbírejte jejich těla a shoďte je z hradeb.“

Otočila se a odcházela pryč, považujíc záležitost za vyřízenou. Neušla ani deset kroků, když se za ní ozvaly výkřiky McCloudů. Otřásla se.

Procházela městem plným padlých, ale zároveň také plným hudby a slavících lidí. Měšťané se vraceli do svých domovů a brzy se zdálo, že se ani nic zlého neudálo. Gwen se na to ale nedokázala dívat s radostí. Naopak byla zděšená.

„Město je opět naše,“ ozval se Kendrick, když ji dohnal.

Gwen ale zakroutila hlavou.

„Jenom na krátkou chvíli.“

Překvapeně se na ni podíval.

„Co tím myslíš?“

Zastavila se a zadívala se mu do očí.

„Viděla jsem proroctví,“ řekla. „Prastaré knihy. Mluvila jsem s Argonem. Měla jsem spousty snů. Řítí se na nás další útok. Je obrovská chyba se sem vracet. Měli bychom se okamžitě zase vydat na cestu.“

Kendrickova tvář zpopělavěla, zatímco Gwen si prohlížela slavící dav lidí. Povzdechla si.

„Jenže lidé to nechtějí slyšet.“

Kendrick zakroutil hlavou.

„A co když se jednoduše mýlíš?“ zeptal se. „Co když těm proroctvím důvěřuješ až příliš? Máme nejlepší armádu na světě. Nic se nemůže dostat přes naše brány. McCloudové jsou poraženi a žádný jiný nepřítel v Prstenu už není. Štít je silný a chrání nás. Také máme Ralibara, ať už je, kde je. Nemáš se čeho bát. My se nemáme čeho bát.“

Gwendolyn ale dál nesouhlasně kroutila hlavou.

„To je přesně chvíle, kdy se musíme bát ze všeho nejvíc,“ odvětila.

Kendrick si povzdechl.

„Má paní, tohle byl jenom hloupý nájezd,“ řekl. „Překvapili nás protože byl Den poutí. Už nikdy nenechám Králův Dvůr podobně nechráněný. Tohle město je pevnost. Nebylo dobyto po tisíc let. A už tu není nikdo, kdo by měl sílu na nás útočit.“

„Pleteš se,“ řekla zatvrzele.

„I kdyby, sama vidíš, že lidé nechtějí jít, sestřičko,“ zjemněl Kendrickův hlas. „Mám tě moc rád, ale teď mluvím jako velitel tvé armády a řádu Stříbrných. Pokud se pokusíš lidi k evakuaci přinutit a dělat něco, s čím nesouhlasí, bude jenom otázkou času, kdy budeš mít na krku vzpouru. Oni žádné nebezpečí nevidí a, abych byl upřímný, ani já tvůj názor nesdílím.“

Gwendolyn se znovu podívala na lidi v ulicích. Věděla, že Kendrick má pravdu. Nebudou ji poslouchat. Vždyť jí nevěřil ani její vlastní bratr.

To všechno jí lámalo srdce.

*

Gwendolyn stála osamocena na nejvyšších ochozech svého hradu, v náručí držela Guwayna a spolu s ním se dívala na dvojitý západ sluncí. V ulicích pod hradem se ozývaly tlumené zvuky oslav. Byl to pouhý začátek velké slavnosti, která se měla naplno rozproudit až po soumraku. Za městskými hradbami viděla magicky osvětlenou krajinu a její oblé kopce. Království budilo dojem vrcholného rozkvětu. Všude kolem byla spousta letního bohatství, nekonečné louky šťavnaté trávy, květin, ovocných sadů a tomu všemu panoval hluboký mír.

Zamračila se a přemýšlela, jaká další temnota by sem mohla přijít. Je možné, že se proroctví McCloudským příchodem už skutečně naplnilo? A díky Kendrickovi a ostatním už bylo zažehnáno? Možná, že má Kendrick nakonec pravdu. Třeba si to všechno opravdu bere až příliš, protože od samého počátku její vlády čelila jenom samým pohromám. Možná to skutečně, jak říkal Kendrick, s opatrností už trochu přehání.

Koneckonců, evakuovat všechny lidi z jejich domovů a vést je přes Kaňon, na lodě a potom na neklidné Hořejší ostrovy byl drastický tah, poslední záložní plán, který měl přijít teprve v okamžiku nevyhnutelné zkázy. Co když zazmatkovala a začala plán uskutečňovat v době, kdy Prstenu ve skutečnosti žádné nebezpečí nehrozilo? Možná, že jednou bude známa jako královna, která zpanikařila.

Povzdechla si a přitiskla k sobě Guwayna. Znovu se sama sebe ptala, jestli se opravdu nechová až příliš paranoidně. Zadívala se na večerní nebe a hledala jakýkoliv náznak, který by ohlašoval příchod Thorgrina. Zoufale se modlila, aby se to stalo brzy. Hledala také Ralibara, ale nespatřila ani jednoho, ani druhého.

Před ní se rozprostíralo nekonečně nádherné, avšak také nekonečně prázdné nebe. Byla zklamaná. Opět se bude muset spoléhat jenom sama na sebe. Teď, když se od ní dokonce i její poddaní, kteří ji od začátku vlády vždy jen a pouze podporovali a brali ji skoro jako polobohyni, odvraceli. Na tohle ji otec nikdy nepřipravoval. Jakou královnou může být, pokud ji v zádech nebude stát celý národ? Bezmocnou.

Zoufale si přála, aby se objevil někdo, kdo ji povzbudí a odpoví na její otázky. Jenže Thorgrin byl pryč a matka také. Jako kdyby ji všichni, které měla ráda, náhle opustili. Stála na rozcestí a neměla potuchy, která cesta je ta správná a na které naopak číhají hladoví vlci.

Zavřela oči a modlila se k Bohu. Všemi silami se snažila se k němu dostat a skutečně s ním promluvit. Nikdy sice nebyla v modlitbách příliš horlivá, ale její víra nebyla slabá. Byla si jistá, že Bůh existuje.

Prosím, Bože. Jsem tak zmatená. Ukaž mi cestu, jak mohu ochránit své lidi. Ukaž mi, jak nejlépe mohu chránit Guwayna. Ukaž mi, jak se stát skvělou vládkyní.

„Modlitby jsou mocnou zbraní,“ ozval se vedle ní hlas.

Nadskočila leknutím, ale zároveň měla obrovskou radost, že ten hlas slyší. Jenom kousíček vedle ní stál Argon. Byl oblečený v bílém plášti s kapucí a v ruce třímal svou druidskou hůl. Namísto na ni se díval přímo do zapajícího druhého slunce.

„Argone, potřebuji poradit. Prosím. Pomož mi.“

„Neustále potřebujeme odpovědi na otázky, které nás trápí,“ odpověděl. „A přesto je dostáváme jenom málokdy. Naše životy musí být prožity a zkušenost nasbírána díky chybám. Nelze vždy odhalovat vlákna budoucnosti.“

„Ale lze alespoň naznačit,“ oponovala Gwen. „Všechna ta proroctví, která jsem četla, všechny ty knihy, historie Prstenu – všechno to odkazuje na nějakou velkou pohromu, která se blíží. Musíš mi to povědět. Stane se to?“

Argon se na ni zadíval a v jeho pohledu se zračila všechna síla právě zapadajícího slunce. Jeho tvář však měla temnější výraz, než jaký u něj kdy spatřila.

„Ano,“ odpověděl.

Jednoduchost a jasnost té odpovědi ji zasáhla. Obzvláště od Argona, který obyčejně mluvil v hádankách.

Gwen se otřásla.

„Přijde to sem? Do Králova Dvora?

„Ano.“

Měla pocit, že se všechen její strach právě zhmotňuje. Celou dobu tedy měla pravdu.

„Bude Prsten zničen?“

Argon neodpovídal, ale potom pomaloučku pokýval hlavou.

„Je tu několik věcí, které ti snad mohu prozradit,“ řekl. „Pokud si tak zvolíš, tohle může být jedna z nich.“

Gwen dlouze a usilovně přemýšlela. Věděla, že Argonova moudrost je nenahraditelná, vždy má svou cenu a také ho může přílišným vyptáváním znovu dostat do problémů, jenže ona tohle potřebovala vědět.

„Pověz mi to, prosím.“

Argon se zhluboka nadechl a znovu se zadíval na obzor. Následovala dlouhá pomlka.

„Prsten bude zničen. Všechno co znáš a máš ráda jednoduše zmizí. Místo, kde teď stojíš nebude ničím víc než jenom hromadou doutnajícího popela. Celý Prsten bude takový. Tvůj národ zmizí rovněž. Blíží se velká temnota. Větší než kterákoliv, která nás v historii kdy potkala.“

Gwendolyn se při těch slovech roztřásla. Jeho zemitý, prastarý hlas pronikal až do hloubi její mysli. Okamžitě věděla, že každé slovíčko z toho, co řekl, je pravda.

„Moji lidé tohle nechápou,“ povzdechla si.

Argon pokrčil rameny.

„Ty jsi královna. Občas je nutné použít sílu. Ne pouze proti nepřátelům. Občas je bohužel třeba to udělat i proti vlastním lidem. Dělej to, co umíš. Nečekej, že s tím pokaždé budou všichni souhlasit. Dokonalá shoda všech není ani možná. Občas se stává, že musíš udělat i něco, za co tě ostatní nenávidí, protože v tom okamžiku nevidí, že to děláš jen a pouze pro jejich dobro. Tvůj otec měl obrovské štěstí, že vládl v dobách míru. Ale ty, Gwendolyn, budeš muset podstoupit mnohem náročnější úkoly: budeš muset vládnout v dobách krize a to nepůjde bez železné pěsti.“

Argon se otočil a odcházel pryč, ale ona jej ještě nechtěla propustit.

„Argone,“ zavolala na něj.

Zastavil se, ale neotočil.

„Pověz mi prosím ještě jednu poslední věc. Zoufale tě prosím. Uvidím ještě někdy mého Thorgrina?“

Druid se dlouhou chvíli ani nepohnul. S každou vteřinou, kdy se to mlčení prodlužovalo, se její srdce tříštilo na menší a menší kousíčky. Přesto však neustále doufala v pozitivní odpověď.

„Ano,“ ozvalo se.

Okamžitě chtěla vědět více.

„Nemůžeš mi povědět nic dalšího?“

Otočil se a smutně se na ní podíval.

„Zapamatuj si, že jsi učinila volbu. Ne každá láska je určena k tomu, aby vydržela navždy.“

Někde vysoko nad nimi se ozval táhlý sokolí křik. Podívala se na nebe.

Potom se hned obrátila zpátky k Argonovi, ale ten už byl pryč.

Přitiskla k sobě Guwayna a zadívala se do ulic města. Dlouze a naposledy. Chtěla si vrýt do paměti ten obraz nádhery, blahobytu a míru. Musela se ho dostatečně nadýchat, dokud tu ještě byl a trval. Než se všechno obrátí v popel. Přemýšlela jaké strašlivé nebezpečí může pod vší tou nádherou třímat a čekat na svou šanci. Potom si ale řekla, že podobné úvahy nemají valný smysl. Už brzy to ostatně všichni uvidí na vlastní oči.