Читать книгу Bratrská Přísaha - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 13

Volusie stála na kamenném balkóně a shlížela dolů na dlážděné nádvoří Maltolisu, které se pod ní rozprostíralo. Hluboko dole viděla roztříštěné princovo tělo. Leželo bez hnutí, údy rozprostřené do všech směrů. Shora vypadal princ tak vzdálený. Tak nepatrný, tak nedůležitý a tak bezmocný. Volusie přemýšlela, jak je to možné, že jen o několik okamžiků dřív to byl jeden z nejmocnějších vládců Impéria. Došlo jí, jak je život křehký. Jaká iluze je moc nad lidmi. A nejvíc si uvědomovala, že teď je z ní skutečná bohyně. Teď měla vládu nad životem a smrtí všech. Teď už ji nemohl nikdo zastavit, dokonce ani mocný princ.

Zatímco dál jen tak stála a rozhlížela se, město se začínalo postupně naplňovat výkřiky tisíců jeho obyvatel, naříkajícího lidu Maltolisu. Dojaté hlasy naplnily nádvoří a pak se nesly vzhůru jako mračno kobylek. Lidé naříkali a brečeli, tloukli hlavami do kamenných stěn, vrhali se na zem jako rozrušené děti a rvali si vlasy z hlav. Volusie si pobaveně uvědomila, že se všichni chovají, jako by snad Maltolis byl dobrým panovníkem.

„NÁŠ PRINC!“ křičel jeden z lidí a jeho zvolání opakovaly zástupy dalších. Všichni spěchali k mrtvému princovu tělu, vzlykali a křečovitě se třásli, když se ho dotýkali.

„NÁŠ DRAHÝ OTEC!“

Městem se náhle rozezvučely zvony. Dlouhé zvonění odrážející se od kamenných zdí města. Jako by jeden zvon povzbuzoval druhý. Volusie uslyšela dunění podrážek a když zdvihla zrak, viděla tisíce maltoliských vojáků pochodujících skrz městské brány přímo na nádvoří. Pochodovali ve dvouřadu a padací brána se rychle zvedala, aby se mohli dostat dovnitř. Všichni mířili přímo k Maltolisovu hradu.

Volusie věděla, že dala do pohybu události, které změní osud tohoto města navždy.

Ozvalo se naléhavé zabušení na silné dubové dveře vedoucí do komnaty. Volusie leknutím nadskočila. Bylo to neustálé bušení tuctu vojáků stojících za dveřmi. Volusie slyšela rachot jejich zbrojí. Slyšela, jak do dveří naráží beranidlem a snaží se dostat do princovy komnaty. Volusie samozřejmě dveře zablokovala. I bez toho byly dveře stopu silné a dokázaly by přežít menší obléhání. Přesto se však jejich panty začaly ohýbat. A s každým novým úderem se ohýbaly stále víc.

Bum bum bum.

Kamenná komnata se otřásla a starobylý kovový lustr visící na dřevěném trámu se divoce rozhoupal. Vzápětí s ohlušující ránou dopadl na podlahu.

Volusie stála na místě a vše v klidu sledovala. Počítala se vším. Samozřejmě věděla, že si pro ni přijdou. Chtěli pomstu – a nikdy by ji nenechali jen tak odejít.

„Otevři dveře!“ vykřikl jeden z princových generálů.

Poznala jeho hlas – byl to vůdce Maltolisových jednotek. Muž bez smyslu pro humor, se kterým se setkala jen krátce. Měl hluboký, drsný hlas – neohrabaný muž, ale zkušený voják. Voják, kterému podléhalo dvě stě tisíc mužů.

Přesto Volusie stála a s klidem sledovala dveře. Nemohli ji vyvést z míry. Trpělivě čekala, až je vyrazí z pantů. Samozřejmě by jim mohla otevřít, ale takové uspokojení jím poskytnout nehodlala.

Konečně se ozvala dunivá rána a dřevěné dveře povolily. Vyletěly z pantů a tucet vojáků se za zvuků řinčícího brnění nahrnul do místnosti. Velitel Maltolisovy armády oděný ve zdobené zbroji vstoupil do místnosti jako první. V ruce svíral zlaté žezlo, které ho opravňovalo velet maltolisské armádě.

Když viděli, že Volusie stojí na místě a nechystá se utéct, trochu zpomalili. Velitel se na ni hluboce zamračil, napochodoval přímo k ní a prudce se zastavil ve vzdálenosti pouhých několika stop.

Hleděl na ni s nenávistí v očích, jeho muži za ním se zastavili. Dodržovali přísnou disciplínu a očekávali další jeho rozkazy.

Volusie klidně stála a s lehkým úsměvem na tváři čekala, co se bude dít. Uvědomila si, že je její postoj překvapil. Velitel vypadal nervózně.

„Co jsi to provedla, ženo?“ položil jí otázku a sevřel v ruce meč. „Vstoupila jsi do našeho města jako host a zabila jsi našeho panovníka. Vyvoleného. Toho, který nemohl zemřít.“

Volusie se na něj usmála a klidným hlasem odpověděla:

„Mýlíš se, generále,“ pronesla. „To já jsem ta, která nemůže zemřít. Což jsem dnes i prokázala.“

Generál zuřivě zavrtěl hlavou.

„Jak můžeš být tak hloupá?“ zeptal se. „Musí ti být jasné, že tě zabijeme. Tebe i všechny tvoje muže. Že nemáš kam utéct, že se nemůžeš dostat pryč. Tvých několik lidí je obklíčeno tisíci našimi lidmi. Jistě jsi musela vědět, že tvůj dnešní skutek tě odsoudí k smrti. Ještě hůř – povede k tvému uvěznění a mučení. K našim nepřátelům se nechováme laskavě, pokud sis toho ještě nevšimla.“

„Samozřejmě, že jsem si všimla, generále, a obdivuji to,“ odpověděla Volusie. „A přesto na mne nevztáhneš ruku. Nikdo z tvých mužů se mě nedotkne.“

Generál znovu zavrtěl hlavou.

„Jsi hloupější, než jsem si myslel,“ pronesl. „Mám zlaté žezlo. Všechny naše armády dělají to, co řeknu. Přesně to, co řeknu.“

„Skutečně?“ zeptala se opatrně s úsměvem na tváři.

Volusie se pomalu obrátila k oknu a vyhlédla ven. Shlédla dolů na princovo tělo, které teď blázni zdvihli na ramena a nesli ho městem jako mučedníka.

Stále zády obrácená ke generálovi si odkašlala a pokračovala.

„Nepochybuji o tom, generále,“ řekla, „že tvoje jednotky jsou skvěle vycvičené. Nebo o tom, že budou následovat toho, kdo drží žezlo. Předchází je jejich slavná pověst. Také vím o tom, že jich je mnohem víc, než mých jednotek. Samozřejmě vím, že odsud není úniku, ale jak vidíš, já se nesnažím utíkat. Nepotřebuji to.“

Zmateně se na ni podíval. Volusie se znovu zadívala na nádvoří a pátrala po známé postavě. V dálce spatřila Kooliana, čaroděje. Stál uprostřed davu a nikoho si nevšímal. Obličej pokrytý bradavicemi měl natočený k balkonu a své zářivě zelené oči upíral na Volusii. Byl oděný ve svém černém plášti, v davu byl nepřehlédnutelný. Ruce měl složené na hrudi, obličej částečně krytý kápí a klidně čekal na její rozkaz. Jako jediný v celém městském chaosu stál na místě a nehýbal se.

Volusie na něj nenápadně pokývla a viděla, že i on kývl – pochopil její znamení.

Volusie se s úsměvem obrátila přímo ke generálovi.

„Můžeš mi teď předat svoje žezlo,“ pronesla, „nebo tě můžu zabít a pak si ho vezmu sama.“

Nevěřícně se na ni podíval, pak zavrtěl hlavou a poprvé za celou dobu se usmál.

„Znám různé blázny,“ řekl. „Jednomu jsem sloužil celé roky. Ale ty… ty jsi opravdu výjimečný případ. Dobrá tedy, pokud si přeješ tu dnes zemřít, staniž se.“

Udělal krok kupředu a tasil meč.

„Tvoji smrt si vychutnám,“ dodal. „Přál jsem si ji už od doby, kdy jsem poprvé uviděl tvoji tvář. Všechna ta arogance – stačí k tomu, aby se z ní udělalo člověku zle.“

Došel až k ní a v tu chvíli se Volusie obrátila. V místnosti se náhle objevil Koolian a stanul po jejím boku.

Generál se na něj zmateně podíval. Nechápal, jak se tak náhle mohl objevit v místnosti. Očividně to nečekal a nevěděl, co si s ním má počít.

Koolian stáhl černou kápi z hlavy a zavrčel. Směšná tvář, až nelidsky bledá, se mu zkroutila, pak náhle obrátil oči v sloup a pomalu pozvedl ruce.

Jakmile to udělal, generál i jeho muži padli na kolena. Řvali bolestí a všichni se chytali rukama za hlavu.

„Přestaň s tím!“ ječel jeden z nich.

Pak jim pomalu začala vytékat krev z uší a jeden po druhém se hroutili na kamennou podlahu, kde zůstali bez hnutí ležet.

Byli mrtví.

Volusie pomalu vykročila kupředu, klidně se sehnula a vzala si zlaté žezlo z generálovy mrtvé ruky.

Pozvedla žezlo do výšky a prohlížela si ho ve slunečním světle. Užívala si jeho váhu v ruce. Líbilo se jí, jak se leskne. Byla to zlověstná věc.

Široce se usmála.

Bylo dokonce těžší, než si představovala.

*

Volusie se zastavila těsně za příkopem vně hradeb Maltolisu. Po jejím boku stál její čaroděj Koolian, její zabiják Aksan a velitel jejích volusijských jednotek, Soku. Společně si prohlíželi ohromnou maltoliskou armádu, která se před nimi shromáždila. Kam až její oko na pouštní pláni dohlédlo, všude stáli muži z Maltolisu, celých dvě stě tisíc. Větší armáda, než jakou kdy dřív viděla. Byl to děsivý pohled.

Vojáci trpělivě čekali, neměli velitele. Všichni se upřeně dívali na ni, na Volusii, která před nimi stála na vyvýšeném pódiu. Ve vzduchu bylo cítit napětí a Volusie věděla, že všichni čekají, co se bude dít. Rozhodovali se, jestli ji zabijí, nebo jestli jí budou sloužit.

Volusie se na ně hrdě podívala a cítila, že se před ní rozprostírá její osud. Pomalu pozvedla zlaté žezlo nad hlavu. Pomalu se otáčela, aby ji viděli na všech stranách. Aby všichni viděli, že drží zlaté žezlo třpytící se ve slunečním světle.

„MOJI LIDÉ!“ vykřikla hlasitě. „Já jsem bohyně Volusie. Váš princ je mrtvý. Já jsem ta, která teď drží žezlo. Já jsem ta, kterou teď budete následovat. Následujte mne a já vám dám slávu, bohatství a vše, po čem vaše srdce touží. Zůstaňte zde a promarníte své životy, nakonec na tomto místě zemřete, ve stínu jeho zdí. Ve stínu mrtvoly velitele, kterému na vás nikdy nezáleželo. Následovali jste ho v jeho šílenství, teď můžete následovat mne za slávou. Do vítězných bitev. Konečně budete mít velitele, jakého si zasloužíte.“

Pak zvedla žezlo ještě výš a rozhlédla se po vojácích shromážděných kolem. Viděla jejich disciplinované pohledy, cítila, že se její osud naplnil. Cítila, že je neporazitelná. Že se jí už nic nemůže postavit do cesty. Dokonce ani tyhle statisíce mužů. Věděla, že se před ní skloní, stejně jako zbytek světa. Viděla to svým vnitřním zrakem. Konec konců, byla přeci bohyně. Žila nad všemi ostatními lidmi. Jakou jinou možnost by měli?

Se stejnou jistotou, jakou si představovala, se pomalu začalo ozývat řinčení zbrojí a pomalu, jeden po druhém, před ní muži poklekali. Jeden po druhém se za rachotu zbroje skláněli, šířilo se to jako vlna. Postupně před ní poklekli všichni.

„VOLUSIE!“ odříkávali všichni měkce, znovu a znovu.

„VOLUSIE!“

„VOLUSIE!“