Читать книгу Bratrská Přísaha - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 16

Alistair si uvědomila, že stojí v podivné krajině, kterou nepoznávala. Byla to nějaká poušť, a když shlédla ke svým nohám, viděla, že se barva pouště změnila z černé na rudou. Přímo před jejíma očima vysychala a praskala. Vzhlédla a viděla Gwendolyn stojící před armádou otrhaných lidí. Byl to snad jen tucet mužů, členů Stříbrných, které Alistair kdysi znala. Všichni měli zkrvavené tváře a rozbité zbroje. V Gwendolynině náručí bylo malé dítě a Alistair cítila, že je to její synovec, Guwayne.

„Gwendolyn!“ vykřikla Alistair, ulevilo se jí, že ji vidí. „Sestro!“

Ale v zápětí se ozval příšerný zvuk, jakoby pleskání milionů křídel. Zvuk byl stále hlasitější a doplňovalo ho hlasité krákání. Obzor potemněl a celé nebe zaplnili havrani letící jejich směrem.

Alistair s hrůzou sledovala, jak se havrani v jednom obřím hejnu snesli dolů a jako obrovská vlna vytrhli Gwendolyn Guwayna z rukou. Skřehotali a vynesli ho vysoko do vzduchu.

„NE!“ křičela Gwendolyn, vztahovala ruce k nebi a rvala si vlasy.

Alistair bezmocně sledovala, jak havrani odnášejí plačící dítě. Nemohla mu nijak pomoci. Pouštní půda dál vysychala a praskala, začala se rozestupovat a Gwendolynini muži jeden po druhém padali do obrovské pukliny.

Jen Gwendolyn zůstala stát, hleděla na Alistair a v očích měla obviňující pohled. Pohled, který si Alistair přála nikdy nespatřit.

Alistair zamrkala a zjistila, že se nachází na obrovské lodi uprostřed oceánu, všude kolem ní se tříštily vlny. Rozhlédla se a viděla, že je na palubě zcela sama. Když se podívala kupředu, uviděla další loď přímo před tou její. Na její přídi stál Erec, sledoval Alistair a spolu s ním na lodi byly stovky vojáků z Jižních ostrovů. Alistair vyděsilo, když si uvědomila, že je Erec na jiné lodi a že se od ní vzdaluje.

„Erecu!“ vykřikla.

Hleděl na ni a vztahoval k ní ruce.

„Alistair!“ volal. „Vrať se ke mně!“

Alistair s hrůzou sledovala, jak se lodě stále vzdalují, Erecovu loď táhl pryč silný proud. Navíc se začala pomalu otáčet, pak se roztáčela stále rychleji a rychleji, Erec k ní stále vztahoval ruce, ale Alistair nemohla nic dělat. Mohla jen sledovat, jak jeho loď stahuje ke dnu obrovský vodní vír. Stahoval ji stále hlouběji, až nakonec úplně zmizela Alistair z dohledu.

„ERECU!“ vykřikla Alistair.

Ozval se další nářek, který zněl skoro jako její vlastní. Když Alistair shlédla, zjistila, že v náručí svírá dítě – Erecovo dítě. Byl to chlapec a jeho nářek se nesl až k nebesům, kde zanikal v ječení větru, deště a umírajících mužů.

Alistair se s křikem probudila. Posadila se a rozhlédla se kolem. Přemýšlela, kde ve skutečnosti je a co se stalo. Těžce oddechovala a pomalu přicházela k sobě. Trvalo jí několik chvil, než si uvědomila, že to všechno byl jen sen.

Vstala, podívala se na praskající prkna paluby a došlo jí, že je stále na lodi. Postupně se rozpomínala: odjezd z Jižních ostrovů, jejich výprava za záchranou Gwendolyn.

„Má paní?“ ozval se něžný hlas.

Alistair se ohlédla a zjistila, že k ní přišel Erec a že na ni upřeně hledí. V očích se mu zračily obavy. Alistair potěšilo, že ho vidí.

„Další noční můra?“ zeptal se.

Alistair přikývla a v rozpacích odvrátila zrak.

„Na moři jsou sny živější než normálně,“ řekl někdo další.

Alistair se obrátila na druhou stranu a zjistila, že tam stojí Strom, Erecův bratr. Pak si všimla stovek dalších mužů z Jižních ostrovů pracujících na lodi a vzpomněla si úplně na vše. Vzpomněla si na jejich odjezd a na to, jak opustili truchlící Dauphine. Že ji nechali na ostrovech, aby je spravovala společně s její matkou. Od doby, kdy k nim dorazila ta zpráva, věděli všichni, že nemají jinou možnost, než plout do Impéria. Že musejí najít Gwendolyn a všechny ostatní z Prstenu. Měli povinnost je zachránit. Věděli, že je to nesplnitelný úkol, ale nikdo nad tím nepřemýšlel. Vydali se splnit svoji povinnost.

Alistair si protřela oči a snažila se vypudit z mysli noční můry. Nevěděla, kolik dní už strávili na širém moři, a když se teď zadívala na obzor, nic moc neviděla. Vše pokrývala hustá mlha.

„Mlha nás pronásleduje už od doby, co jsme vypluli z Jižních ostrovů,“ pronesl Erec, když si všiml, kam se Alistair dívá.

„Doufejme, že to není předzvěst něčeho horšího,“ dodal Strom.

Alistair si něžně pohladila bříško, ujišťovala se tak, že je v pořádku. Že její dítě je v pořádku. Její sen se jí zdál až příliš skutečný. Udělala to rychle a nenápadně. Nechtěla, aby o tom Erec věděl. Ještě mu to totiž neřekla. Jedna její část si přála, aby to udělala – ale druhá její část chtěla počkat na tu nejlepší možnou chvíli, až bude vše tak, jak má být.

Vzala Ereca za ruku, byla ráda, že ho vidí naživu.

„Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ řekla.

Erec se na ni usmál, přitáhl si ji blíž a políbil ji.

„A proč bych neměl být?“ zeptal se jí. „Tvoje sny jsou jen mámením noci. Každá noční můra současně ukazuje člověku, že je v bezpečí. S tebou, s mým bratrem a s mými muži jsem tu ve větším bezpečí, než bych mohl doufat.“

„Alespoň do doby, než se dostaneme do Impéria,“ dodal Strom s úsměvem. „Pak budeme v takovém bezpečí, v jakém jen s malou flotilou můžeme být proti deseti tisícům lodí.“

Strom se při těch slovech usmál, jako by se těšil na nadcházející boj.

Erec vážně pokrčil rameny.

„S bohy stojícími na naší straně,“ řekl, „nemůžeme prohrát, ať už se bude situace jevit jakkoli.“

Alistair si odfrkla a snažila se v tom všem najít nějaký smysl.

„Viděla jsem tebe a tvoji loď, jak ji stahuje vír na dno moře. Viděla jsem tě na té lodi,“ řekla. Málem dodala i tu část o jejich dítěti, ale ovládla se.

„Sny nejsou vždycky tím, čím se zdají být,“ odpověděl Erec. Přesto Alistair dokázala hluboko v jeho očích vyčíst záblesk obav. Věděl, že mívala vidění a respektoval je.

Alistair se zhluboka nadechla a zadívala se na vodu. Věděla, že má Erec pravdu. Všichni byli tady, živí a zdraví. Současně ale ty sny působily tak pravdivě.

Jak stála, pocítila Alistair nutkání znovu si položit ruce na břicho, aby cítila svoje tělo, aby uklidnila sebe sama i dítě, o kterém věděla, že v ní roste. Současně si to ale s Erecem a Stromem poblíž nemohla dovolit. Nechtěla se tak prozradit.

Hluboký měkký zvuk rohu se rozezněl vzduchem a ozýval se přerušovaně každých několik minut. Upozorňoval ostatní lodě na jejich přítomnost v mlze.

„Ten roh nás může prozradit,“ pronesl Strom k Erecovi.

„A komu?“ zeptal se Erec.

„Nevíme, co se může skrývat v mlze,“ odpověděl Strom.

Erec zavrtěl hlavou.

„To je možná pravda,“ odpověděl. „Ale největší nebezpečí teď nejsou naši nepřátelé, ale my sami. Můžeme se vzájemně srazit, tak by se mohla potopit celá naše flotila. Musíme nechat rohy znít, dokud se mlha nezvedne. Celé naše flotila tak komunikuje. Navíc tak máme jistotu, že se ani příliš nerozptýlíme.“

Z mlhy se ozval roh jiné lodi, která oznamovala svoji polohu.

Alistair se dívala do mlhy a přemýšlela. Věděla, že mají před sebou ještě dlouhou cestu. Byli na opačné straně světa, než se nacházelo Impérium. Uvažovala, jak by se jim mohlo podařit dostat se ke Gwendolyn a jejímu bratrovi včas. Přemýšlela nad tím, jak dlouho asi trvalo tomu sokolovi, než k nim se zprávou přiletěl. Dokonce uvažovala, jestli jsou ostatní stále naživu. Přemýšlela, co se asi stalo s milovaným Prstenem. Zemřít tak daleko od domova, v cizí zemi, to bylo opravdu špatné.

„Impérium je na opačné straně světa, můj pane,“ pronesla Alistair k Erecovi. „Bude to dlouhá cesta. Nemůžeš zůstávat stále na palubě. Proč nejdeš do podpalubí a trochu se nevyspíš? Nespal jsi už několik dní,“ řekla a prohlížela si tmavé kruhy pod jeho očima.

Erec zavrtěl hlavou.

„Velitel nikdy nespí,“ odpověděl. „A mimo to, jsme už téměř na místě.“

„Cože, na místě?“ zeptala se zmateně Alistair.

Erec přikývl a zahleděl se do mlhy.

Alistair sledovala směr, kterým se díval, ale sama nic neviděla.

„Balvan,“ odpověděl. „Naše první zastávka.“

„Ale proč?“ zeptala se. „Proč se budeme zdržovat před tím, než se dostaneme do Impéria?“

„Potřebujeme větší flotilu,“ vmísil se do hovoru Strom a odpověděl místo Ereca. „Nemůžeme se postavit Impériu s pár tucty lodí.“

„A na Balvanu najdeš nové lodě?“ zeptala se Alistair.

Erec přikývl.

„Mohlo by to tak být,“ odpověděl Erec. „Na Balvanu mají lodě i muže. Víc než jich máme my. Pohrdají Impériem. A v minulosti sloužili mému otci.“

„Ale proč by ti teď měli chtít pomáhat?“ zmateně se vyptávala Alistair. „Co je to za muže?“

„Žoldáci,“ odpověděl znovu Strom. „Drsní chlapi z drsného ostrova ležícího uprostřed drsného moře. Bojují za toho, kdo nabídne nejvíc.“

„Piráti,“ nesouhlasně pronesla Alistair, když si uvědomila, o co jde.

„Ne úplně,“ odpověděl Strom. „Piráti touží po kořisti. Muži z Balvanu touží po zabíjení.“

Alistair se podívala na Ereca a z tváře mu vyčetla, že je to pravda.

„Je ušlechtilé bojovat za správnou věc po boku pirátů?“ zeptala se. „Po boku žoldáků?“

„Je ušlechtilé zvítězit ve válce,“ odpověděl Erec, „a bojovat za věc, jako je ta naše. Prostředky vedení takové války nejsou vždy tak ušlechtilé, jak by se nám mohlo líbit.“

„Není ušlechtilé zemřít,“ dodal Strom. „A posuzování ušlechtilosti vždy nakonec zůstane na vítězích, ne na poražených.“

Alistair si odfrkla a Erec se k ní obrátil.

„Ne každý je tak ušlechtilý jako ty, má paní,“ řekl. „Nebo tak jako já. Svět tak prostě nefunguje. Války se nevyhrávají ušlechtilostí.“

„A můžeš takovým mužům věřit?“ zeptala se nakonec.

Erec si povzdechl a znovu se zahleděl na horizont. Ruce měl opřené v bok a zdálo se, že nad tím také přemýšlí.

„Náš otec jim věřil,“ odpověděl konečně. „A stejně tak jeho otec před ním. Nikdy je nezklamali.“

„A to znamená, že nezklamou ani tebe teď?“ zeptala se.

Erec si pozorně prohlížel obzor a v tu chvíli se náhle zvedla mlha, vysvitlo slunce a výhled se dramaticky změnil. Teď poprvé po dlouhé době viděli do dálky a Alistair poskočilo srdce, když uviděla pevninu. Daleko na horizontu se tyčil ostrov z pevných útesů stoupajících přímo k nebi. Zdálo se, že na něm není žádné místo, kde by se dalo přistát. Žádná pláž, žádný vstup. Až dokud se Alistair nezadívala pozorněji a nevšimla si oblouku, dveří vytesaných do samotné skály. Oceán je omýval a Alistair si uvědomila, jak ohromný vstup to je. Chránila ho obrovská padací brána. Byla to brána vytesaná přímo do pevného kamene. Nebylo to podobné ničemu, co Alistair dosud spatřila.

Erec zkoumavě hleděl na horizont, zatímco slunce zářilo přímo na obrovské dveře, jako by osvětlovalo vstup do jiného světa.

„Důvěra, má paní,“ odpověděl konečně, „je zrozená z nutnosti, ne z toho, že člověk chce věřit. A je to velmi nejistá věc.“