Читать книгу Bratrská Přísaha - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 14

Godfrey cítil, jak mu vzadu po krku stéká pot, zatímco se choulil uprostřed skupiny otroků, která postupovala klikatými ulicemi Volusie. Snažil se příliš nevyčnívat, aby si ho nikdo nevšímal. Další zasvištění prořízlo vzduch a Godfrey zakřičel bolestí, když mu konec biče dopadl na záda. Otrokyně vedle něj zakřičela ještě mnohem hlasitěji, protože bič mířil především na ni. Mocně ji švihnul přes záda a žena zakřičela, zavrávorala a padala vpřed.

Godfrey se pro ni instinktivně natáhl těsně před tím, než upadla. Ihned si ale také uvědomil, že tím riskuje svůj život. Zotročená žena se postavila a otočila se na něj. V její tváři se zračila panika a strach. A když ho spatřila, oči se jí překvapením rozšířily. Přirozeně nečekala, že vedle sebe uvidí člověka světlé kůže, který tu vedle ní volně kráčí, nespoutaný. Godfrey rychle zavrtěl hlavou a přiložil si prst na rty. Modlil se, aby žena zůstala zticha. Naštěstí jeho nevyřčenou prosbu uposlechla.

Ozvalo se další zasvištění biče a Godfrey vzhlédl a spatřil dozorce, jak si razí cestu průvodem a bezmyšlenkovitě bičují otroky ze všech stran s očividným úmyslem pouze připomenout svou přítomnost. Když se ohlédl, spatřil přímo za sebou vyděšené tváře Akortha a Fultona, jejichž oči kmitaly sem a tam, a hned vedle nich klidné a odhodlané tváře Mereka a Aria. Godfrey byl udivený tím, že tito dva chlapci projevují mnohem větší rozvahu a statečnost než Akorth a Fulton, dva dospělí – i když většinou opilí – muži.

Pochodovali dál a Godfrey vycítil, že se blíží k cíli jejich cesty, ať už to bude cokoli. Samozřejmě věděl, že nesmí dovolit, aby došli až do cíle. Musí brzy něco udělat. Dokázal splnit svůj cíl a proniknout do Volusie, ale teď se musel vysvobodit z téhle skupinky dřív, než budou všichni odhaleni.

Godfrey se rozhlédl a všiml si něčeho, co ihned začal zapracovávat do svého vznikajícího plánu: většina dozorců se nyní shromáždila u přední části konvoje otroků. Samozřejmě, dávalo to smysl. Vzhledem k tomu, že všichni otroci byli spoutaní k sobě, nebylo pochopitelně kam utéct, takže dozorci zjevně usoudili, že zadní část průvodu není třeba hlídat. Kromě těch pár dozorců, kteří ještě stále kráčeli sem a tam podél zástupu otroků a bičovali je, nebyl už nikdo, kdo by je mohl zastavit, když na konci konvoje nenápadně vyklouznou ven. Tak můžou nenápadně utéct a schovat se v ulicích Volusie.

Godfrey věděl, že musí jednat rychle. A přesto se jeho srdce prudce rozbušilo pokaždé, když se snažil odhodlat k tomu troufalému kroku. Mysl mu říkala, že musí jít, ale jeho tělo stále váhalo. Nikdy zrovna nevynikal odvahou.

Godfrey stále nemohl uvěřit tomu, že jsou tady, že se skutečně dokázali dostat za tyto nedobytné zdi. Bylo to jako ve snu – ale ve snu, který se stále víc stával noční můrou. Otupělost po víně pomalu odeznívala a čím víc byl Godfrey při smyslech, tím víc si uvědomoval, jak moc špatný nápad tohle všechno je.

„Musíme se odsud dostat,“ zašeptal naléhavě Merek, když se naklonil kupředu. „Musíme se pohnout.“

Godfrey zavrtěl hlavou a nervózně polkl. Pot ho štípal v očích. Jedna jeho část věděla, že Merek má pravdu, ale druhá část čekala na ten nejpříhodnější okamžik.

„Ne,“ opáčil Godfrey. „Ještě ne.“

Godfrey se rozhlédl a viděl různé typy otroků. Všichni byli spoutaní a dozorci je vlekli ulicemi Volusie. Nebyli mezi nimi jen ti s tmavou pletí. Vypadalo to, že Impérium dokázalo zotročit všechny možné rasy ze všech koutů Impéria – kohokoli, kdo nepříslušel k imperiální rase, kdo nesdílel jejich lesklou žlutou kůži, vysokou postavu se širokými rameny a malé rohy vyrůstající za ušima.

„Na co čekáme?“ zeptal se Ario.

„Když utečeme do otevřených ulic,“ vysvětloval Godfrey, „budeme příliš nápadní. A také by nás mohli chytit. Musíme ještě počkat.“

„Počkat na co?“ naléhal Merek a v jeho hlase bylo slyšet rozčarování.

Godfrey bezděčně zavrtěl hlavou. V tu chvíli mu připadalo, že se jeho plán rozpadá.

„Nevím,“ přiznal.

Zatočili za další roh a hned za ním se jim před očima rozprostřelo celé město Volusia. Godfrey na tu podívanou hleděl v němém úžasu.

Bylo to to nejúžasnější město, jaké kdy viděl. Godfrey byl, coby králův syn, již v mnoha velkých, slavných, bohatých a opevněných městech. Navštívil nejkrásnější města celého světa a pouze několik z nich dokázalo svou krásou a majestátností konkurovat Savarii či Silesii a jen pár skutečně nejhonosnějších měst se mohlo přirovnávat i k samotnému Královu Dvoru. Godfreyho nebylo možné ohromit jen tak snadno.

Ale něco takového ještě nikdy neviděl. Před ním se rozprostírala kombinace krásy, pořádku, síly a bohatství. Především bohatství. První věc, která Godfreyho zarazila, byly všechny ty modly. Po celém městě byly rozmístěné sochy zobrazující bohy, které Godfrey nedokázal rozeznat. Jeden z nich vypadal jako bůh moře, další bůh nebes, další bůh kopců… A kolem nich byly shromážděné hloučky lidí, kteří se jim klaněli. V dálce se nad městem tyčila obrovská zlatá socha sahající až do výšky sta stop. Socha Volusie. Před ní klečely zástupy lidí a hluboce se jí klaněly.

Další věc, která Godfreyho překvapila, byly ulice dlážděné zlatem. Všechno bylo dokonale zářivé a až úzkostlivě čisté. Všechny budovy byly postavené z dokonale opracovaného kamene, každý jednotlivý kámen byl přesně na svém místě. Ulice města se táhly až do nedohledna, zdálo se, že město se rozprostírá po celém obzoru. Ještě více ohromující byly kanály a strouhy, které se vinuly podél ulic, některé v obloucích a jiné v kruzích, přiváděly do města azurově zářivou vodu oceánského přílivu a působily zároveň jako potrubí, jako olej, který udržoval město v chodu. Všechny vodní cesty byly přeplněné zdobenými zlatými loďkami, ve kterých se obyvatelé města pohybovali ulicemi sem a tam.

Město bylo plné světla, které se odráželo od přístavu naplněného nikdy neutichajícím zvukem narážejících vln. Město Volusia mělo tvar koňské podkovy, jejíž strany objímaly městský přístav, a oceánské vlny narážely přímo do zlatých přístavních hrází. Mezi září oceánu, paprsky obou sluncí na obloze a leskem všudypřítomného zlata, Volusia příjemně oslňovala zrak. A toto všechno bylo orámováno dvěma vysokými sloupy tyčícími se nad branou do přístavu, masivními stožáry demonstrujícími sílu.

Godfrey si uvědomil, že tohle město bylo postaveno tak, aby zastrašovalo a vyzařovalo bohatství, a tento účel plnilo velmi dobře. Bylo to město, ve kterém byl patrný pokrok, vyspělost a civilizovanost, a kdyby Godfrey nevěděl, jak krutí jsou jeho obyvatelé, sám by v takovémto městě velmi rád žil. Bylo tak odlišné od všeho, co nabízel Prsten. Města v Prstenu byla postavena tak, aby poskytovala bezpečí a ochranu svým obyvatelům. Byla skromná a pokorná, stejně jako jejich obyvatelstvo. Ale imperiální města byla jiná. Byla otevřená, nebojácná a postavena tak, aby své bohatství stavěla na odiv. Godfrey si uvědomoval, že to dává smysl: imperiální města neměla koho se bát, nehrozil jim útok od žádného nepřítele.

Godfrey zaslechl hluk, který se šířil z míst před nimi, a když došli na konec uličky a zahnuli za roh, před nimi se náhle rozprostřelo rozsáhlé nádvoří, za kterým se nacházel přístav. Bylo to široké kamenné prostranství, hlavní křižovatka celého města, ze které vybíhal tucet ulic do tuctu různých směrů. To vše bylo vidět průzorem pod kamenným obloukem stojícím asi dvacet metrů před nimi. Godfrey věděl, že jakmile jejich průvod projde pod jeho klenbou, budou na otevřeném prostranství, vystaveni tisícům očí společně se všemi ostatními otroky. Pak už nebude možné vyklouznout a zmizet.

Ještě více Godfreyho znepokojil pohled na to, jak se otroci doslova hrnou ze všech možných směrů, ohlašováni svými dozorci, otroci ze všech koutů Impéria, všech možných ras, všichni spoutaní a vlečení k vysoké plošině na břehu oceánu. Na ní byli otroci vystaveni, zatímco bohatí imperiální měšťané si je prohlíželi a předkládali otrokářům své nabídky. Vypadalo to tu doslova jako na tržišti.

Zvedl se hluk a Godfrey sledoval, jak si jeden z imperiálních pánů prohlíží čelist jednoho z otroků s bílou kůží a dlouhými rovnými hnědými vlasy. Pán spokojeně přikývl a dozorce přikročil a spoutal otrokovi ruce. Obchod byl uzavřen. Pak dozorce popadl otroka vzadu za košili, prudce do něj vrazil a shodil ho z plošiny dolů, tváří k zemi. Muž prolétl vzduchem a těžce dopadl a dav propukl v jásot, zatímco několik vojáků přispěchalo, zvedlo otroka na nohy a odvleklo ho pryč.

Z jiného koutu města se objevil další zástup otroků a Godfrey sledoval, jak největšího z nich, zdravého statného muže, o stopu vyššího než byli všichni ostatní, dozorci vystrčili kupředu před zbytek družiny. Jeden z přítomných imperiálních vojáků proti němu pozvedl sekeru a na těle otroka se viditelně napjaly všechny svaly.

Voják ale svou ostrou sekerou přeťal pouta a nádvořím otřásl zvuk kovu dopadajícího na kamennou zem.

Otrok zmateně hleděl na dozorce.

„Jsem volný?“ zeptal se.

Ale několik vojáků k němu přispěchalo, popadli ho za paže a odvlekli ho k podstavci obrovské zlaté sochy představující Volusii, která dominovala přístavu. Její prst ukazoval směrem k moři. Divoké vlny dosahovaly až k ní a rozbíjely se o její nohy.

Dav se seběhl, když vojáci přivlekli vysokého muže až k soše, donutili ho, aby se sehnul, a hlavu mu přitiskly k jejím nohám.

„NE!“ křičel muž.

Jeden z imperiálních vojáků postoupil blíž, znovu napřáhl sekeru a tentokrát vzpouzejícímu se otrokovi usekl hlavu.

Dav shromážděný okolo nadšeně vykřikl a ve stejném okamžiku všichni padli na kolena a klaněli se k zemi, aby uctili sochu, které po nohou stékala ještě horká krev.

„Oběť pro naši velkou bohyni!“ zvolal voják se zkrvavenou sekerou. „Dáváme ti ty nejlepší a nejvybranější plody!“

Dav znovu zajásal.

„Nevím jak ty,“ ozval se Merekův naléhavý hlas, „ale já nehodlám skončit jako oběť pro nějakou modlu. Ne dnes.“

Ozvalo se další prásknutí bičem a Godfrey si uvědomil, že oblouková brána je stále blíž. Srdce se mu rozbušilo, když mu došel význam Merekových slov, a uvědomil si, že má pravdu. Musel něco udělat – a to rychle.

Náhle se Godfrey prudce otočil. Koutkem oka zahlédl pětici mužů s jasně rudými kápěmi, kteří rychle kráčeli ulicí opačným směrem. Všiml si, že mají bílou pleť, jejich ruce i tváře byly bledé a všichni byli menší než mohutní tyrani imperiální rasy. Ihned věděl, kdo to je: Finiáni. Jednou z Godfreyho skvělých vlastností byla schopnost zapamatovat si vyprávění, která slyšel, i když byl opilý. Poslední měsíc pozorně poslouchal příběhy o Volusii, které vyprávěli Sandařini lidé u večerních ohňů. Naslouchal, jak popisují slavné město a jeho historii, jak vyprávějí o všech rasách, které byly zotročeny, i o té jediné, která zotročena nebyla. O Finiánech, jediné výjimce z pravidla. Bylo jim dovoleno žít svobodně, generaci za generací, protože byli příliš bohatí, než aby byli zabíjeni, příliš semknutí, příliš schopní učinit sami sebe nepostradatelnými a vytvořit si až příliš silný vliv. Přesně jak si Godfrey pamatoval z vyprávění, byli snadno rozpoznatelní díky své světlé kůži, zářivě rudým kápím a ohnivě rudým vlasům.

Godfrey dostal nápad. Bylo to teď nebo nikdy.

„Rychle!“ zavolal na své přátele.

Godfrey se otočil a dal se do pohybu. Před zmatenými zraky spoutaných a šokovaných otroků vyběhl ze zadního konce zástupu. Ostatní, jak si s úlevou všiml, ho hbitě následovali.

Godfrey zuřivě běžel, těžké pytle se zlatem, které měl uvázané u pasu, ho tížily a táhly ho k zemi. Ostatní se potýkali se stejným problémem, a když běželi, zlato cinkalo. Pětice Finiánů byla nyní kousek před nimi a na dalším rohu odbočila do postranní uličky. Godfrey se pustil přímo za nimi a modlil se, aby se všichni dokázali dostat za roh, aniž by je spatřilo jediné imperiální oko.

Godfreymu se ozýval v uších tlukot jeho vlastního srdce, a když před sebou spatřil skupinku Finiánů, bez rozmýšlení vyskočil do vzduchu a vrhl se na ně zezadu.

Tři muže dokázal povalit na zem a svalil se mezi ně. Bolela ho žebra, která si narazil při dopadu na tvrdý kámen. Vzhlédl a spatřil Mereka, který následoval jeho příkladu a pustil se do dalšího, Akorth se vrhl k zemi a zaklekl jednoho z ležících mužů a Fulton se vrhl na posledního, toho nejmenšího z celé skupinky, ale ke Godfreyho očividné nelibosti minul a teď se jen bezmocně a s hlasitými bolestnými výkřiky válel na zemi.

Jednoho z mužů Godfrey omráčil ranou pěstí a dalšího pevně držel, ale při pohledu na to, jak nejmenší muž utíká pryč směrem od nich a chystá se zahnout za nejbližší roh, začal propadat panice. Koutkem oka ale zahlédl Aria, který se klidně postavil, sehnul se k zemi, zdvihl kámen, chvíli si ho prohlížel a potom ho hodil za utíkajícím mužem.

Perfektně mířený hod zasáhl Finiána přímo do spánku přesně ve chvíli, kdy se chystal odbočit. Muž padl k zemi a Ario, který pochopil Godfreyho plán, se k němu rozeběhl, svlékl mu kápi a sám se do ní začal oblékat.

Godfrey, který stále ještě zápasil s jedním z Finiánů, se konečně dokázal postavit na nohy a ostrým úderem lokte do tváře muže omráčil. Akorth popadl svého soupeře za košili a dvakrát s ním prudce škubl, takže muž se pokaždé praštil do hlavy o kamennou zem a rovněž upadl do bezvědomí. Merek jednoho ze zbývajících mužů škrtil tak dlouho, dokud i ten neztratil vědomí, a pak se odvalil k poslednímu z Finiánů a přitiskl mu na krk nůž.

Godfrey se chystal na Mereka zavolat, aby to nedělal, ale než to stačil udělat, předběhl ho silný hlas, který prořízl vzduch:

„Ne!“ zavelel drsný hlas.

Godfrey vzhlédl a spatřil Aria, jak zamračeně stojí nad Merekem.

„Nezabíjej ho!“ přikázal Ario.

Merek mu opětoval zamračený pohled.

„Mrtví nemluví,“ řekl Merek. „Nechám ho jít a všichni zemřeme.“

„Na tom nezáleží,“ opáčil Ario, „nic ti neudělal. Nezabiješ ho.“

Merek se vzdorovitým výrazem se pomalu postavil na nohy a přikročil k Ariovi.

„Jsi o půlku menší než já, hochu,“ zuřil Merek, „a já mám nůž. Nepokoušej mě.“

„Možná jsem o půlku menší,“ odpověděl Ario klidně, „ale jsem dvakrát rychlejší. Přibliž se ke mně a já ti ten nůž vytrhnu z ruky a podříznu ti s ním krk dřív, než vůbec dokončíš výpad.“

Godfrey byl touto scénou ohromen, především proto, že Ario byl dokonale klidný. Připadalo mu, že se na něj dívá jen ve snu. Ario nemrkal, nepohnul jediným svalem a mluvil tak klidně, jako by šlo o nejtriviálnější rozhovor, jaký si dokázal představit. Jeho slova díky tomu zněla ještě přesvědčivěji.

Merek musel dospět ke stejnému názoru, protože se ani nepohnul. Godfrey věděl, že musí rychle zasáhnout a potyčku ukončit.

„Náš nepřítel není tady,“ řekl Godfrey, přispěchal ke chlapcům, chytil Mereka za zápěstí, ve kterém svíral nůž, a stáhl mu ho dolů. „Nepřítel je tam venku. Když budeme bojovat mezi sebou, nebudeme proti němu mít žádnou šanci.“

Naštěstí si Merek nechal říct a zastrčil nůž.

„Pospěšte si,“ pokračoval Godfrey. „Všichni. Svlékněte jim šaty a oblečte si je. Teď jsme Finiáni.“

Svlékli všem Finiánům jejich jasně rudé kápě a oblékli se do nich.

„Tohle je směšné“ řekl Akorth.

Godfrey si ho prohlédl a všiml si, že má příliš velký pupek a je příliš vysoký. Kápě mu byla malá a vyčnívaly mu zpod ní kotníky.

Merek se uchechtl.

„Měl sis dát o jeden džbánek piva míň,“ řekl.

„Já si tohle nevezmu!“ protestoval Akorth.

„Nejdeme na módní přehlídku,“ prohlásil Godfrey. „Byl bys radši, aby nás odhalili?“

Akorth s nespokojeným mručením ustoupil.

Godfrey stál a prohlížel si jejich pětičlennou skupinku oblečenou do rudých kápí, stojící uprostřed nepřátelského města, obklopena nepřáteli. Věděl, že jejich šance jsou přinejlepším velmi malé.

„A co teď?“ zeptal se Akorth.

Godfrey se otočil a pohlédl směrem ke konci uličky, která vedla do města. Věděl, že nadešel čas.

„Pojďme se podívat, co je na té Volusii tak úchvatného.“