Читать книгу Přistání - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 10

Spěchali do velícího střediska. Jak se blížili ke vchodu, bylo bušení stále hlasitější. Kevina by zajímalo, čím do těch dveří, kdo bušil – vždyť za nimi byla ještě přechodová komora.

Luna vypadala ustaraně.

„Co se děje?“ zeptal se Kevin.

„Co když jsou to vetřelci, nebo proměnění?“ zeptala se. „Co když loví přeživší?“

„Proč by to dělali?“ zeptal se Kevin, ale ucítil vlnu strachu. Co když má Luna pravdu? Co když se dostanou dovnitř?

„Protože já bych to tak udělala, kdybych byla na jejich místě,“ odpověděla Luna. „Sebrala bych všechno a postarala se, aby nezůstal nikdo, kdo by se mohl bránit nebo mstít. Zabila bych každého, kdo by se mi postavil do cesty.“

Jako už po několikáté vyděsila Kevina Luna svojí temnou stránkou. I tak ale cítil strach, který se za jejími slovy skrýval. I on ho měl. Co když se dostali do bezpečí jen, aby zjistili, že vlastně v bezpečí nejsou?

„Zjistíme, kdo je tam venku?“ zeptal se Kevin.

Luna ukázala na temné obrazovky. „Už od včera nevidíme vůbec nic.“

„Ale tady bylo jen vysílání ze světa,“ nedal se Kevin. „Musí tu být… nevím, nějaké bezpečnostní kamery nebo něco.“

Určitě tam byly. Vojenská výzkumná základna přece nemohla být slepá a neřešit, co se děje kolem. Začal mačkat tlačítka a snažil se zjistit, které to všechno uvede do chodu. Většina obrazovek nereagovala. Signál z okolního světa byl buď něčím blokovaný, nikdo už nevysílal, nebo… kdo ví. Luna také zkusila několik tlačítek i když ji Kevin podezříval, že ani ona sama neví, co vlastně dělá. Stejně jako on.

„Ať je to, kdo je to, nevím, jestli ho pouštět dovnitř,“ řekla Luna. „Může to být kdokoli.“

„To může,“ přikývl Kevin, „ale co když je to někdo, kdo potřebuje naši pomoc?“

„Možná,“ pronesla Luna, ale nezněla nijak přesvědčeně. „Ať je to, kdo je to, do těch dveří mlátí fakt silně.“

To byla pravda. Kovové dunění se neslo chodbami dlouhou ozvěnou. Šlo vždy o tři rány a Kevin si jen pomalu uvědomoval, že rozestupy mezi ránami mají určitý vzor.

„Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké,“ řekl.

„Myslíš SOS?“ vydechla Luna.

Kevin vykulil oči.

„Myslela jsem, že to znají všichni,“ řekla. „Já si z morseovky asi víc nepamatuju.“

„Takže je to někdo, kdo má problémy?“ zeptal se Kevin a při té myšlence ucítil nový příval strachu. Neměli by pomáhat místo toho, aby takhle váhali? Na jedné klávesnici si všiml obrázku kamery. Stiskl ho a na obrazovkách se objevily záběry z bezpečnostních kamer kolem základny.

„Tamhle,“ ukázala Luna na jeden ze záběrů. Kevin nevěděl, na co se soustředit. „Pusť mě k tomu.“

Stiskla nějaká tlačítka a záběr se objevil na víc obrazovkách.

Kevin nevěděl, co čekal – hordu lidí ovládanou vetřelci, vojáka, který věděl o téhle základně a probojoval se k ní přes mimozemšťany? Dost možná něco takového, ale určitě ne dívku v jeho věku, která v pravidelném rytmu bušila do dveří zbytkem nějaké značky.

Měla sportovní postavu, tmavé, na krátko ostříhané vlasy a provokativní piercing v nose. Kevin viděl, že má hezký obličej. Vlastně moc hezký, pomyslel si. Současně si ale uvědomil, že by asi dívka neměla radost, kdyby jí to řekl. Měla na sobě tmavou mikinu s kapucí a na ní ještě koženou bundu, která jí byla očividně moc velká. Na nohou rozedrané džínsy a trekingové boty. Na zádech nesla malý batoh, jako kdyby opravdu byla na túře v horách, ale podle toho, jak vypadala, se zdálo, že spíš utíká z domova. Oblečení totiž měla tak špinavé, až se zdálo, že byla venku dávno před příchodem vetřelců.

„Tohle se mi nelíbí,“ pronesla Luna. „Proč se dovnitř snaží dostat jen jedna holka?“

„Nevím,“ řekl Kevin, „ale asi bysme ji měli pustit.“

Dávalo to přece smysl, nebo ne? Pokud žádala o pomoct, měli by to alespoň zkusit, že? Dívka se teď dívala přímo do kamery, a i když neslyšeli žádný zvuk, bylo jasné, že nemá zrovna radost, když je zavřená venku.

Luna něco stiskla a teď už dívku slyšeli díky vnějším mikrofonům.

„…pustit dovnitř! Ty věci tu pořád ještě jsou! Určitě!“

Kevin se zadíval na jinou obrazovku a opravdu na ní viděl nějaký pohyb. Pohyb lidí, kteří se pohybovali sice pomalu, ale s jasným cílem. Bylo očividné, že se jich zmocnili vetřelci.

„Měli bysme ji pustit dovnitř,“ řekl Kevin. „Nemůžeme ji nechat venku.“

„Nemá masku,“ podotkla Luna.

„A?“

Luna zavrtěla hlavou. „A pokud nemá masku, jak je možné, že ji ty výpary neproměnily? Jak můžeme vědět, že není jednou z nich?“

Jako kdyby je dívka slyšela. Přiblížila se ke kameře a doslova na ně upřela oči.

„Vím, že tam jste,“ řekla. „Viděla jsem, že se ta kamera pohnula. Hele, nejsem jedna z nich. Jsem normální. Podívejte se!“

Kevin se jí zadíval do očí. Měla je vykulené a tmavě hnědé. Hlavní ale bylo, že její zornice byly normální. Ne bílé, jako u vědců, kterých se zmocnily výpary z kamene nebo u jeho matky, která na něj čekala doma…

„Musíme ji pustit dovnitř,“ prohlásil Kevin. Pokud ji necháme venku, dostanou ji.“

Na obrazovce skutečně bylo vidět postavy ve vojenských uniformách, jak se přibližují.

Rozběhl se k přechodové komoře a v ruce svíral klíč od doktorky Levinové. Za dveřmi čekala dívka, zatímco vojáci začali zrychlovat.

„Dovnitř, rychle!“ vyhrkl Kevin. Zatáhl dívku dovnitř. Neměli času nazbyt. Zatáhl za dveře a věděl, že jakmile se zavřou budou v bezpečí. Vytvoří přehradu mezi nimi a proměněnci.

Dveře se nedovřely.

„Pomoz mi,“ křikl Kevin na dívku. Táhl ze všech sil, cítil, jak jsou dveře těžké. Dívka se chopila madla a ze všech sil zabrala.

Vojáci se stále přibližovali, teď už běželi. Jediné, co mohl Kevin dělat, bylo soustředit se na dveře. Jen díky tomu potlačil strach, nepustil je a neutekl.

Konečně se dveře pohnuly a se zaskřípěním se zavřely. Kevin slyšel duté cvaknutí, se kterým zapadly na místo a zarachocení automatického zámku.

„Spouštím dekontaminační proceduru,“ pronesl elektronický hlas stejným tónem, jako když se tu Kevin s Lunou objevili poprvé. Pak se ozvalo syčení vzduchu hnaného přes filtry bunkru.

„Ahoj, já jsem Kevin,“ představil se. Měl pocit, že by v takovou chvíli měl říct něco dramatičtějšího, ale nenapadlo ho, co by to mělo být.

Dívka chvíli mlčela, jako by si se zpožděním uvědomila, že Kevin nejspíš čeká na odpověď. „Já jsem Chloe.“

„Rád tě poznávám, Chloe,“ pronesl Kevin.

Tiše si ho prohlížela, jako by ho odhadovala. Zdálo se, že se chystá utéct. „Jo, jasně.“

Otevřely se druhé dveře přechodové komory. Luna už na ně čekala a usmívala se svým nejpříjemnějším úsměvem, i když původně protestovala proti tomu, aby Chloe pustili dál.

„Ahoj,“ pronesla a podala Chloe ruku. „Já jsem Luna.“

Chloe se na ni podívala, ale ruku jí nepodala. Jen pokrčila rameny.

„Tohle je Chloe,“ pronesl místo ní Kevin.

Chloe téměř bez zájmu přikývla a opatrně se rozhlížela.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala se nakonec.

„Žádní ostatní nejsou,“ odpověděla Luna. „Jsme tu jen my. Já a Kevin.“

Udělala krok ke Kevinovi, jako by chtěla ukázat, jaký jsou tým. Dokonce mu položila ruku na rameno.

„Jen vy dva?“ zeptala se Chloe. Posadila se do jedné z židlí velitelského střediska. Zavrtěla hlavou. „Taková dálka a jste tu jen vy dva.“

„Odkud jsi sem přišla?“ zeptal se Kevin.

„Na tom nesejde,“ pronesla Chloe, aniž by se na něj podívala.

„Myslím, že na tom docela sejde,“ štěkla Luna. „Jen tak se tu ukážeš a chceš, abysme ti věřili?“

Chloe se na ni chladně podívala, znovu pokrčila rameny a pak odešla z místnosti. Kevin ji následoval. Hlavně kvůli tomu, že kdyby za ní šla Luna, nejspíš by došlo k velké hádce. A také proto, že na Chloe bylo něco zajímavého. Bylo toho tolik, co o ní nevěděl.

„Nemusíš mě sledovat,“ odsekla Chloe, když si všimla, že za ní Kevin jde chodbou.

„Myslel jsem, že bych tě tu provedl,“ řekl. „Víš… jestli chceš.“

Chloe znovu pokrčila rameny. Zdálo se, že má různé způsoby, jak krčit rameny. Tohle pokrčení nejspíš znamenalo, že jí to nevadí. Kevin si nebyl jistý, co si o ní myslet.

„Prohledávali jsme to tu od chvíle, kdy jsme se sem dostali,“ řekl Kevin. „Je tu kuchyně a skladiště. Taky nějaké sprchy. Tady je ložnice, ve které jsme spali. Jestli chceš, vyber si postel. Já spím tamhle a Luna taky.“

Chloe si vybrala postel na opačné straně místnosti.

„Ne, že bych vám nevěřila,“ řekla, „ale neznám vás a…“ Zavrtěla hlavou, aniž by větu dokončila. Měla přitom podivný výraz.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Kevin.

„Jo, dobrý,“ štěkla Chloe, ale pak jako by si uvědomila, co udělala. „Jsem v pohodě. Jen jsem se o sebe nějakou dobu starala sama. Myslím, že mám trochu problém se otevřít ostatním.“

„Jasně,“ řekl Kevin a ustoupil ke dveřím. „Můžu jít pryč, jestli nechceš—“

„Utekla jsem z domova,“ řekla Chloe. Kevin doslova zamrzl na místě.

„Cože?“

„No… už předtím, než přišli mimozemšťané,“ pokračovala Chloe. „Moje matka na mě pořád jen řvala a taťka… no, něco se stalo a všichni mi tvrdili, že jsem šílená… každopádně mám na severu bratrance. Říkala jsem si, že pokud se k němu dostanu, bude to dobrý. A pak přišli mimozemšťané.“

Kevin měl pocit, že mu neříká všechno, ale nechal to být. Podle toho, jak často se odmlčela se mu zdálo, že jde o něco hodně bolestivého. Jako kdyby si myslela, že když o tom nebude mluvit, všechno zmizí. Sám to moc dobře znal. Bylo to stejné, jako když se tvářil, že je zdravý a doufal, že tak zmizí jeho nemoc.

„Jak jsi dokázala přežít?“ zeptal se.

„Dělala jsem, co jsem musela,“ pronesla Chloe defenzivně. Znovu vypadala poněkud vyděšené. „Počkej, ty myslíš, když se všichni ostatní změnili? Asi… asi to bylo jen štěstí. Byla jsem daleko od všech ostatních, když se to stalo. Prý to byl nějaký plyn nebo co, ale když jsem se dostala ven, viděla jsem jen lidi, co vydechovali nějaký hnus na ostatní.“

„Když ses dostala ven?“ nechápal Kevin.

„Jeden řezník mě zamkl. Prý že jsem ho chtěla okrást.“

Zamkl ji někde, kam se nedostaly výpary? A znamenalo to, že už on ani Luna nepotřebují masky?

„Bude to dobré,“ řekl Kevin.

Chloe zase jen pokrčila rameny. „Ty jsi ten kluk z televize, že? Když ses představil jako Kevin, nedošlo mi to, ale teď tě poznávám. Proto jsi tady? Zavřeli tě na bezpečném místě, protože jsi ten kluk, který ví o mimozemšťanech?“

Kevin zavrtěl hlavou a znovu se k ní přiblížil. „Nezavřeli mě tady. Doktorka Levinová mi dala klíče od bunkru pod výzkumným centrem NASA, ale tam jsme se nedostali. S Lunou jsme museli najít tenhle.“

Chloe přikývla. „Luna… je tvá přítelkyně?“

Tohle byla věc, kterou si vždy všichni mysleli. Kevin nechápal proč. Zdálo se mu samozřejmé, že s Lunou nikdy chodit nebude.

„Je to má kamarádka,“ odpověděl. „My dva… tedy…“

Bylo zvláštní, jak snadné bylo mluvit o vetřelcích, ale když přišlo na něj a Lunu…

„Divný,“ prohlásila Chloe. „Chci říct, že vypadáš jako fajn kluk. Já bych tě rozhodně neměla jen za kamaráda. Zajímalo by mě—“

Kevin nezjistil, co by ji zajímalo, protože v tu chvíli se od dveří ozvalo nucené zakašlání. Když se Kevin ohlédl, uviděl Lunu, jak je probodává pohledem.

„Jen mě zajímalo, proč vám to trvá tak dlouho,“ řekla a nezněla vůbec nadšeně. Vypadala… jako by snad žárlila. Kevinovi to nedávalo smysl, protože se přece nic nestalo, a navíc mezi nimi nic nebylo. Nebo ano?

„Ahoj, Luno,“ vyhrkl Kevin. „Chloe mi o sobě zrovna vyprávěla.“

„Jo, určitě,“ pronesla Luna. „Možná by mohla povyprávět i mně. A možná, že bysme mezitím mohli zkusit vymyslet, co dál.“

***

Zamířili do kuchyně, protože ani jeden z nich ještě nesnídal. Kevin vyrazil pro zásoby do skladiště, i když si nebyl jistý, jestli má nechat Lunu s Chloe o samotě.

Vybral balíček, který tvrdil, že se v něm skrývají borůvkové palačinky. Když se k dívkám vrátil, obě mlčely. Což bylo poněkud zvláštní – Luna totiž téměř nikdy nemlčela.

„Našel jsem borůvkové palačinky,“ řekl.

„Super,“ prohlásila Luna. „Miluju borůvkové palačinky.“

„Taky je mám ráda,“ pronesla Chloe, i když měl Kevin pocit, že to říká jen kvůli Luně.

„No, nevím, jestli budou dobré,“ poznamenal Kevin.

Brzy si to ověřili. Palačinky chutnaly jako něco, co bylo zabalené mnohem déle, než by mělo být. I tak ale byli všichni tolik hladoví, že se rozhodli je sníst.

„Jak ses o tomhle místě dozvěděla?“ zeptal se Kevin Chloe během jídla.

„Můj táta… jeho prací bylo… že věděl spoustu věcí,“ pronesla. Nic víc ale nedoplnila. Kevin předpokládal, že kdyby se místo něj zeptala Luna, nedozvěděli by se ani tohle.

„Takže jsi sem vyrazila a bušila jsi do dveří, dokud jsme tě nepustili dovnitř?“ zeptala se Luna. Kevin měl pocit, že se jí to zdá nepravděpodobné.

„Někam jsem jít musela,“ pronesla Chloe.

„Zajímalo by mě, jestli jsou nějaká další taková místa. Jestli se někomu podařilo se ukrýt,“ pronesl Kevin dřív, než se Chloe s Lunou stihla pohádat. Chtěl, aby spolu ty dvě vycházely.

„Pokud jsou taková místa, nemůžeme se s nimi spojit,“ prohlásila Luna. „Nemáme signál pro obrazovky a všechno komunikační vybavení je na nic, když nevíme, s kým se chceme spojit.“

„Možná, že je jen neumíte použít,“ pronesla Chloe.

Luna ji probodla pohledem.

„Stejně tu můžeme zůstat, jak dlouho budeme potřebovat,“ řekla Luna. „Jsme tu v bezpečí. Už jsme se o tom s Kevinem bavili včera.“

To byla pravda a Kevinovi to v tu chvíli připadalo uklidňující. Ale co dál? Opravdu mohli všichni tři po zbytek života zůstat zavření v bunkru?

„Možná bych o něčem věděla,“ řekla Chloe, zatímco žvýkala palačinku.

„Jen tak prostě o něčem víš?“ zajímala se Luna. „Ze stejného zdroje, jako ses dozvěděla o tomhle bunkru?“

Kevin měl pocit, že Luna Chloe z něčeho podezírá. Vzhledem k tomu, že Chloe nic neprovedla, chtěl jí věřit, ale Luna měla zřejmě jiný názor.

Chloe odložila vidličku. „Slyšela jsem o něm od lidí, které jsem potkala. Došlo mi, že tohle bude blíž a bude to bezpečnější, ale pokud tu nikdo není…“

„Jsme tu my,“ opravila ji Luna. „A jsme tu v bezpečí.“

„Jsme?“ obořila se na ni Chloe a zadívala se na Kevina, jako by čekala, že něco řekne. „U Los Angeles by měla být skupina, která pomáhá uprchlíkům se shromáždit a zůstat v bezpečí. Říkají si Přeživší.“

„Takže chceš, abychom šli do Los Angeles a našli je?“ zeptala se Luna.

„A jaký je tvůj plán? Sedět tady a čekat, až se všechno spraví?“

Kevin klouzal pohledem z jedné dívky na druhou a snažil se přijít na to, jak je uklidnit.

„Máme dost jídla, abychom tu přežili a možná se nám podaří zprovoznit rádio. Nemůžeme jen tak jít ven, když tam může být úplně cokoli.“

Chloe zavrtěla hlavou. „Bude to jen horší. Věř mi.“

„Mám ti věřit?“ zeptala se Luna. „Vždyť tě ani neznáme. Zůstaneme tady.“

Kevin tenhle tón znal až moc dobře. Znamenalo to, že Luna neustoupí.

„To se podívejme, jak si tahle hezká tvářička myslí, že to tu vede,“ štěkla Chloe.

„Nic o mě nevíš,“ pronesla výhružným tónem Luna.

Kevin vlastně ani nechápal, proč se hádají. Snažil se, aby ho do toho nezatáhly, ale zdálo se, že se bude muset ozvat.

Vstal, aby něco řekl, ale zarazil se, protože ucítil pronikavou bolest v hlavě. Ucítil něco, co nevnímal už celé dny.

„Kevine?“ ozvala se Luna. „Jsi v pořádku?“

Kevin zavrtěl hlavou. „Myslím… myslím, že se blíží další vysílání.“