Читать книгу Přistání - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 11

Kevinovou myslí znovu blikotala čísla. Mihotala se rychle za sebou, jako kdyby se mu snažila vypálit do mozku. Byly téměř příliš rychlé na to, aby bylo možné si je zapamatovat, ale Kevin věděl, že to musí zkusit. Zkusil si je zapamatovat…

Probral se. Zamrkal a viděl nad sebou palandu. Hlava ho bolela, jako by ho někdo praštil, ale Kevin věděl, že se nic takového nestalo. Byla to bolest z toho, jak se jeho tělo snažilo zpracovat mimozemský signál. Marně se snažilo udržet ho. Kevin ucítil něco vlhkého na horním rtu a když si na něj sáhl, zjistil, že krvácí z nosu.

„Na,“ ozvala se Luna a podala mu kapesník.

„Díky,“ odpověděl Kevin.

Chloe ho sledovala z druhé strany postele, jako kdyby tvořil bariéru mezi ní a Lunou.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se. „Co se stalo?“

„Už jsem ti řekla, co se stalo,“ pronesla Luna. Kevin v jejím hlase slyšel podráždění.

Chloe zavrtěla hlavou. „Chci to slyšet od něj.“

Kevin polkl. „Myslím… myslím, že bude další vysílání.“

„Říkala jsem ti to,“ pronesla Luna se sebeuspokojením. Pak se znovu zadívala na Kevina. „Počkej, ty myslíš, že bude další?“

Kevin si nebyl jistý. Dřív si jistý býval.

„Nebyla tam žádná slova,“ odpověděl. „Jenom samá čísla.“

„Stejně jako poprvé,“ pronesla Luna.

Kevin přikývl a pokusil se posadit. Když zamrkal, viděl ta čísla poměrně jasně. Jako by mu je někdo vypálil do víček, ať už chtěl nebo ne.

„Takže takhle se to děje?“ zeptala se Chloe nadšeně. „Ty svým mozkem zachycuješ vysílání?“

„Spíš náznaky,“ pronesl Kevin, „přímo to vysílání zachycuje NASA svými radioteleskopy. A já to umím přeložit.“

„To je… super,“ pronesla Chloe.

Bylo snadné zapomenout na to, že jsou lidé, kteří tohle všechno slyší poprvé.

„Není to nic zábavného,“ poznamenala Luna. „Sama vidíš, co to s Kevinem dělá. A taky jsi viděla všechny problémy, které to způsobilo… nejen to, že jsou tu vetřelci. Vyhrožovali nám, snažili se nás zabít. Lidé Kevinovi nevěřili. Víš, jaké to je, když ti nevěří a ty přitom říkáš pravdu? Když ti říkají, že jsi cvok?“

Chloe se tvářila stále navztekaněji, ale když Luna domluvila, nic neřekla.

„Jo,“ pronesla nakonec měkce. „Vím, jaké to je.“

Přešla k jiné posteli a posadila se na její roh. Kevin viděl, že si poklepává prsty na stehno, jako by chtěla říct, ještě něco dalšího, ale neudělala to. Kevin by se jí zeptal, ale místo toho promluvila Luna.

„Takže nás čeká další zpráva?“ zeptala se. „Další vysílání od mimozemšťanů?“

Kevin přikývl. „Ne od těch, kteří nás napadli. Tohle vypadá spíš na ty druhé. Ty, kteří se nás pokoušeli varovat.“

„Myslela jsem si to,“ řekla Luna. „Vždyť co by nám teď chtěli říct ti útočníci? Vzdejte se a nechejte se zničit, bídní pozemšťané? Odpor je marný? Co by to bylo za vetřelce, kdyby se takhle vytahovali, když už stejně vyhráli?“

„Dělají to všichni,“ zamumlala Chloe. Pak vstala a vyrazila pryč.

Luna se jejím směrem zašklebila. „Co je to s ní?“

Kevin zavrtěl hlavou. „Netuším. Mám pocit, že než se dostala sem, stalo se jí něco ošklivého.“

„Myslíš něco horšího, než že náš svět zabrali vetřelci?“ zeptala se Luna. „Nebo horšího než týpek s nožem na tiskové konferenci?“

„Nevím,“ zopakoval Kevin. Měl pocit, že by měl za Chloe vyrazit, ale neměl na to dost sil. A navíc by tím jenom naštval Lunu.

„Myslela jsem, že ti to řekla,“ prohlásila Luna. „Každopádně se zdálo, že si spolu vážně hezky povídáte, než jsem se objevila.“

Znovu zněla téměř žárlivě, ale proč by žárlila? Musela vědět, že Kevin je její nejlepší kamarád a nic víc, ne? Teď se ale zdálo, že by Luna chtěla být něco víc než kamarádka, přesto Kevin nevěřil, že by se něco takového mohlo stát.

„Vlastně mi toho moc neřekla,“ pronesl Kevin. „Jen to, že utekla.“

„Zdá se, že v tom je opravdu dobrá,“ pronesla Luna jedovatě.

„Luno,“ zavrtěl hlavou Kevin. „Mohla bys aspoň zkusit být na ni milá? Víš, já nechápu, proč se na ni zlobíš. Čekal jsem, že spolu budete vycházet.“

„Protože jsme obě holky?“ zeptala se Luna.

„Ne!“ vyhrkl Kevin. „Spíš proto, že jste obě…“ Snažil se přijít na ta správná slova. Tvrdé? Chloe tak rozhodně vypadala. Luna sice ne, ale Kevin věděl, že taková je.

„Nemáme nic společného,“ prohlásila Luna. „Podle ní jsem jen hezká tvářička.“

V jejím podání to znělo jako urážka.

„No, vždyť—“

„Nech toho,“ zarazila ho Luna. Pak se odmlčela. „Dobře. Budu milá. Když už jsme tu všichni zavření v bunkru, asi budeme muset vycházet. Dělám to ale jen kvůli tobě, ne kvůli ní.“

„Díky,“ pronesl Kevin.

„Pokud je tu nový signál, nebudeme moct zůstat v bunkru, že?“ V Lunině podání to znělo jako naprostá samozřejmost. Pro ni to tak možná bylo. Luna vždycky dokázala něco vymyslet. Dost často vymýšlela plány, jak se dostat do ještě většího maléru.

Kevin nad tím zatím nepřemýšlel, ale Luna měla asi pravdu. Když tu bylo nové vysílání, museli přijít na to, co znamená, a to mohli udělat jen na jednom místě.

„Nejspíš budeme muset zpátky do institutu,“ řekl Kevin.

„I když se nám posledně jen o vlásek podařilo zmizet?“ zeptala se Luna. „Ani nevíme, čeho se ta zpráva týká, nebo jestli nám k něčemu bude, když už vetřelci stejně vyhráli. Mohlo by to být jen něco ve smyslu moc nás to mrzí, varovali jsme vás.“

„Co když je to ale něco jiného?“ odporoval Kevin. „Vážně si myslíš, že by nám posílali zprávu přes celý vesmír jen kvůli tomuhle?“

„Ne, to asi ne,“ zatvářila se teď Luna vážně.

„Co když našli způsob, jak vetřelce porazit, nebo jak jim zabránit v ovládání lidských těl?“ pronesl Kevin. „Co když nám prozradí, jak to všechno zvládnout? Musíme se tam vrátit. Nebo alespoň já. Pro tebe bude bezpečnější, když—“

„Jestli to řekneš, tak tě praštím,“ zarazila ho Luna. „Samozřejmě, že jdu s tebou.“

„Ale já myslel, že—“

„Myslel sis, že mě tady necháš a sám si užiješ takovou zábavu?“ obořila se na něj Luna.

Kevin zavrtěl hlavou. „Myslel jsem to tak, že jsme konečně v bezpečí. Myslel jsem, že bys tu raději zůstala. Já tam musím, abych přeložil zprávu, ale nikdo jiný— au!“

Rychle si promnul místo na paži, kam ho Luna praštila pěstí.

„Varovala jsem tě,“ řekla se širokým úsměvem, který prozrazoval, že ji to ani trochu nemrzí. „Jdu s tebou, protože někdo ti musí pomoct před proměněnci. A navíc pokud najdeme způsob, jak jim nakopat za to, co nám provedli, chci o tom vědět.“

Tohle bylo na Luně to skvělé. Nevzdávala se ani když to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Bojovala by s čímkoli, dokonce i s mimozemskou invazí.

„Už jsem ti někdy řekl, jak jsi úžasná?“ zeptal se Kevin.

„To mi říkat nemusíš,“ zakřenila se Luna. „Vím to i sama. Popravdě máš štěstí, že jsi můj kamarád.“

„Pravda,“ pronesl Kevin. Na okamžik se zatvářil vážně. „Pokud se tam máme vrátit, budeme potřebovat plán.“

„Budeme potřebovat zásoby,“ prohlásila Luna a začala odpočítávat na prstech. „Budeme potřebovat jídlo, možná nářadí, abysme se dostali dovnitř, masky…“

„Chloe tvrdí, že výpary už jsou pryč,“ podotkl Kevin.

„A jak to může vědět?“ odporovala Luna. „Dobře, možná má pravdu, ale raději bych si ty masky vzala. Pro jistotu. A ty jí řekneš, že tam jdeme.“

„Možná bude chtít s námi,“ poznamenal Kevin.

Luna se zašklebila. „Nejspíš to bude lepší, než kdybysme ji tu nechali a doufali, že nás pak pustí zpátky. Začnu připravovat zásoby. Ty jdi za ní.“

***

Kevin procházel chodbou podzemního komplexu a hledal Chloe. Než ji ve spleti chodeb našel, chvíli mu to trvalo. Nakonec ji ale uslyšel někde vepředu.

„To nemůžu… to nemůžu…“

Kevin opatrně nakoukl do místnosti a spatřil Chloe, jak sedí na podlaze skladiště. Kolem ní byly rozházené předměty. Nezdálo se, že by tam byly náhodou. Jako by rukou smetla všechno z jedné z polic. Měla hlavu složenou v dlaních a jako by plakala.

„Chloe?“

Vzhlédla a rychle si setřela slzy, jako by se bála, že je Kevin použije proti ní.

„Jsem v pohodě,“ řekla, než se Kevin stihl na něco zeptat. „Jsem v pohodě.“

„Já říkal, že jsem v pohodě, když se mě lidé ptali na moji nemoc,“ pronesl Kevin a posadil se vedle ní. „Většinou to tak nebylo.“

„Já jsem jen… rozrušená… někdy,“ pronesla Chloe a Kevin předpokládal, že to slovo zvolila opravdu pečlivě, protože určitě mohla vybrat i jiné. „Někdy dělám věci, aniž bych o nich moc přemýšlela. I proto mi říkali, že jsem cvok.“

„Nemyslím, že jsi cvok,“ ujistil ji Kevin.

Chloe si povzdechla. „Neznáš mě. Přišel jsi sem, abys viděl, jak moc jsem magor?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ vyhrkl Kevin. „My… já… myslím, že se musíme vrátit zpátky do NASA. Podle toho, co jsem viděl, by mohla přijít další zpráva a mohla by být důležitá.“

„Ty chceš jít zpátky do města? Někam, kde jich může být plno?“ zeptala se Chloe. „To… to nedává smysl. Můžeme jít kamkoli. V Los Angeles jsou Přeživší, na severu mám bratrance…“

„Musíme to udělat,“ ujistil ji Kevin. „Luna připravuje zásoby a pak vymyslíme plán, jak se tam bezpečně dostat. Můžeš zůstat tady, jestli chceš. Nemusíš chodit s námi, pokud ti to připadá moc nebezpečné.“

„Nechceš mě s sebou?“ zeptala se Chloe a zněla stejně rozrušeně, jako před chvílí vypadala.

„Nic takového jsem neřekl,“ odpověděl Kevin.

„Ale myslel jsi to tak, nebo ne?“ štěkla na něj Chloe.

„Ne,“ odpověděl Kevin. „Jen jsem myslel, že nebudeš chtít jít. Sama jsi říkala, že to může být nebezpečné.“

Chloe pokrčila rameny. „To je jedno.“

„Chloe,“ pronesl Kevin. „Nechtěl jsem—“

„To je jedno,“ zopakovala Chloe dutým hlasem. „Dělej si, co chceš. Je mi to jedno. Prostě jdi a pracuj na těch blbých přípravách.“

„Chloe—“

„Jdi!“ štěkla.

Kevin odešel a doufal, že pokud nechá Chloe chvíli o samotě, budou si o tom všem moct promluvit později. Tak to přece lidé dělali, nebo ne? Mluvili spolu o všem možném.

Teď ale věděl, že by měl pomoct Luně s přípravou zásob na cestu. Budou toho potřebovat opravdu hodně. Od benzínu do auta, které čekalo venku, přes oblečení po mapy. Narazil na dveře označené slovem „Zbrojnice“ – když je ale zkusil otevřít, byly zamčené. Možná to bylo dobře. Pochyboval, že by se s Lunou dokázali prostřílet skrz hordy proměněných nezávisle na tom, kolik by měli zbraní. A navíc se mu příčila myšlenka, že by měl střílet na svoji matku, Luniny rodiče nebo kohokoli z institutu.

Pořád ještě nad tím přemýšlel, když z řídící místnosti zaslechl zvuk poplachu.

Kevin se tam rozběhl a doufal, že jde o planý poplach nebo nějakou chybu, ale hluboko uvnitř věděl, že to tak nebude. Věděl přesně, kdo za ten poplach může a nechtěl ani přemýšlet nad tím, co tam asi vyvádí.

Když vběhl do místnosti, uviděl Chloe. Mačkala tlačítka na počítačích a z očí se jí koulely slzy. Bušila do klávesnice, jako kdyby tím mohla něco vylepšit.

„Chloe, co to děláš?“ obořil se na ni Kevin.

„Nemusím poslouchat, co mi říkáš. Nemusím poslouchat nikoho,“ prohlásila odhodlaně. „Nemůžeš mě tu držet. Musím se dostat ven!“

„Nikdo tě tu nechce—“

„Myslela jsem, že se ti líbím. Myslela jsem, že bys mohl být můj kamarád, ale jsi jako ostatní. Jdu pryč. Nemůžeš mě zastavit!“

Stiskla nějaké další tlačítko a zvuk poplachu se změnil. Z reproduktorů se rozléhal počítačový hlas.

„Zahájena nouzová evakuace. Otvírám dveře. Spořádaně opusťte základnu.“

„Co?“ vydechl Kevin. „Chloe, co jsi to udělala?“

„Co to vyvádí?“ vykřikla Luna, když vběhla do místnosti. Měla přes rameno batoh, do kterého očividně shromažďovala zásoby. Jak spěchala, ani ho nezavřela. Netvářila se nijak vesele.

Pořád ale vypadala lépe než Chloe. „Chtěli jste mě tu nechat, jako nějakého… vězně,“ prohlásila současně vztekle, úzkostlivě i vyděšeně. „Nenechám se tu zavřít. Půjdu za bratrancem. Zjistím, co se s ním stalo. A pak se přidám k Přeživším.“

Kevin viděl, jak se otevřely dveře přechodové komory. Šokovalo ho, když se současně otevřely i její druhé dveře a cesta ven tak byla otevřená. Kevin viděl silnici, stromy a co bylo horší, blížící se postavy.

Chloe téměř okamžitě proběhla ven. Kevin byl příliš šokovaný na to, aby se pokusil ji zastavit a Luna si rychle nasazovala masku, protože si očividně nebyla jistá, jestli je vzduch venku v pořádku nebo ne.

„Kevine, dveře!“ zaječela Luna a rozběhla se k nim. „Musíme je zavřít.“

Kevin přikývl. „To zvládnu.“

Nebo v to spíš doufal. Viděl postavy na druhé straně, jak se blíží k otevřeným dveřím. Bylo jich víc, než by čekal. Vždyť je přece vetřelci někam odváželi. Byli tam vojáci i turisté, celé rodiny, které se pohybovaly podivně ztuhle, ale koordinovaně.

Kevin mačkal tlačítka na klávesnici a doufal, že tak zvrátí to, co se právě stalo. Zdálo se ale, že je to úplně zbytečné. Vždyť vůbec nevěděl, jak fungují zdejší systémy. Nic nebylo jasně označené a navíc předpokládal, že nouzové otevření dveří ani nemělo jít jen tak zvrátit. Vždyť pak by lidé zůstali uvěznění uvnitř. Bušil do klávesnice a doufal, že se něco stane.

Nic nepomohlo. Dveře zůstaly otevřené a proměněnci se stále blížili.

Přicházeli si pro ně.

Kevina děsila myšlenka na to, co se stane, až se postavy dostanou k bunkru.