Читать книгу Přistání - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

„Běž!“ zařval Kevin, když se lidé, které vetřelci proměnili, přiblížili k bunkru. Luna se řídila jeho rozkazem a vyrazila hlouběji do chodeb tak rychle, až měl Kevin co dělat, aby jí stačil.

V utíkání byli dobří. Kdykoli měli problémy kvůli tomu, že byli někde, kde by být neměli, vždycky se jim podařilo utéct. Ať už je sledoval kdokoli. Nebo téměř vždy. Minimálně v polovině případů. Tentokrát ale šlo o víc než jen napomenutí od dospělých.

Slyšel dusot jejich nohou, očividně je pronásledovali bunkrem. Neozýval se žádný jiný zvuk, pouze hluk bot dopadajících na beton. Pronásledovatelé nekřičeli, nevřeštěli ani na ně nevolali, aby se zastavili. Z nějakého důvodu to takhle bylo ještě děsivější.

„Tudy!“ vykřikla Luna, která pořád mířila hlouběji do základny. Proběhli kolem zbrojnice a tentokrát by si Kevin přál, aby měli nějakou zbraň. Potřebovali ji totiž k tomu, aby se v jednom kuse dostali ven. Protože ale žádnou neměli, museli se spokojit s tím, že převrhávali cokoli, co se jim dostalo pod ruku, nebo že postupujícím proměněncům strčili do cesty úklidový vozík. Občas se jim podařilo i zavřít některé dveře. Podle hluku Kevin poznal, že některé překážky zabraly, ale nezdálo se, že by to jejich pronásledovatele nějak zvlášť zpomalilo.

„Buď tiše,“ zašeptala Luna a stáhla Kevina do další chodby. Zpomalili a šli po špičkách. O chvíli později se kolem prohnal dav turistů a vojáků. Očividně je ovládali vetřelci.

„Jak to, že jsou tak rychlí?“ zašeptal Kevin a snažil se popadnout dech. Zdálo se mu to nespravedlivé. Člověk by řekl, že před mimozemskou invazí půjde alespoň utéct.

„Vetřelci zřejmě využívají jejich svaly do posledního kousku,“ pronesla Luna, „a je jim jedno, jestli se unaví nebo jestli jim ublíží. Asi jako když nějaká babka zvedne auto.“

„Babky dokážou zvednout auto?“ zajímal se Kevin.

Luna pokrčila rameny. Vzhledem k plynové masce, kterou měla přes obličej, se nedalo říct, jestli si dělá legraci nebo ne. „Viděla jsem to v telce. Už ses vydýchal?“

Kevin přikývl, i když to nebyla tak docela pravda. „Kam půjdeme? Jestli nejsou úplně hloupí, nechali někoho u vchodu.“

„Tak použijeme ten druhý,“ pronesla Luna.

Nouzový východ. Kevin tolik přemýšlel nad bunkrem zamořeným vetřelci, že na něj úplně zapomněl. Kdyby se k němu dostali, možná by měli šanci. Mohli by se dostat k autu a vyrazit do NASA.

„Připravený?“ zeptala se Luna. „Dobře, jdeme.“

Plížili se chodbami a z nějakého důvodu pro ně bylo horší to, že proměněnce neviděli, než kdyby je přímo pronásledovali. Byli tak tiší, že mohli být za každým druhým rohem. Mohli na ně čekat, aby se jich zmocnili. A co by se stalo pak, to ani—

„Běž!“ vykřikla Luna, když se ji zpoza rohu pokusil někdo chytit. Podařilo se mu to. Cizí ruka sevřela Lunino triko. Kevin se vrhl kupředu a vší silou do ní praštil.

Sevření povolilo a Kevin s Lunou utíkali dál. Náhodně kličkovali a snažili se tak zbavit pronásledovatelů. V přímém směru by neměli šanci, takže se snažili využít bunkr a probíhat někudy, kudy by je proměněnci nemohli pronásledovat.

„Tamhle je,“ vyhrkla Luna a ukázala do jedné z chodeb.

Kevin jí musel věřit, protože právě teď si připadal tak ztracený, že ani netušil, kudy by se měl vrátit do řídící místnosti. Vrhl se do chodby za Lunou a pak za nimi zabouchl dveře. Sebral hasicí přístroj a pokusil se jím zablokovat dveře. Měl pocit, že proti síle lidí ovládaných vetřelci to ale nic nezmůže.

Teď už stačilo nouzový východ jen otevřít.

Kevin se chopil kruhové kliky a pokusil se jí otočit. Nic se nestalo. Držela na místě, jako by byla se dveřmi svařená. Zkusil to znovu, klouby prstů mu zbělely, tak pevně kliku svíral.

„Co kdybys mi pomohla?“ obrátil se k Luně.

„Zdálo se mi, že to chceš zvládnout sám,“ odsekla Luna zpoza plynové masky. Pak ale zkusila zabrat i ona. Klika se ani nehnula.

„Zaber, sakra,“ zavrčela.

„Dělám, co můžu,“ ujistil ji Kevin.

„No, pokud nechceš požádat o pomoc někoho z proměněných, budeš se muset snažit víc. Zabereme na tři. Jedna…“

Od dveří, které se Kevin snažil zabarikádovat se ozval rachot.

„Tři!“ vykřikl a zabral ze všech sil. Luna udělala totéž. Na kruhové klice doslova visela vší vahou.

Když se od zabarikádovaných dveří ozvala další rána, pohnula se klika. Rychle jí začali točit a bezpečnostní dveře se otevřely. Kevina bolely všechny svaly, ale konečně se to podařilo. Luna se vrhla do průlezu, ani nečekala, až ji k tomu Kevin vyzve. Ten se vrhl za ní a pro jistotu za sebou zavřel dveře. Doufal, že si jejich pronásledovatelé neuvědomí, kam zmizeli.

Prostor za dveřmi byl velice úzký. Opravdu se v něm dalo jen prolézat. Kdyby s Lunou byli dospělí, možná by se do něj ani nevešli. Takhle ale pokračovali kupředu po všech čtyřech. Spěchali ke dveřím na druhé straně. Tyhle naštěstí nebyly zaseklé a otevřely se naprosto hladce. Před Kevinem a Lunou se rozprostírala horská krajina.

„Musíme být opatrní,“ zašeptala Luna, když s Kevinem vystoupila z tunelu. „Pořád ještě můžou být kolem.“

A taky byli. Kevin viděl postavy pohybující se vzhůru do svahu, nejspíš se chtěly dostat k přednímu vstupu do bunkru. Naštěstí bylo kolem dost stromů, takže se mezi nimi dalo pohodlně skrýt a zůstat tak mimo dohled.

S Lunou pokračoval směrem vzhůru a snažil se zjistit, kde přesně skryli auto doktorky Levinové. Pokud se jim k němu podaří dostat, mohli by ujet proměněncům a dostat se do NASA.

Kevin si ho všiml o kousek dál. Bylo přesně tam, kde ho nechali. Plížil se k němu… a v tu chvíli si všiml Chloe, jak vybíhá ze zatáčky. Pronásledovala ji dvojice turistů pohybující se v podivně tiché synchronizaci. Očividně byli proměnění. A co hůř, doháněli ji.

„Musíme jí pomoct,“ vyhrkl Kevin.

„Po tom, co provedla?“ štěkla na něj Luna. „Zasloužila by se stát jednou z nich. Nejspíš by s ní pak bylo i míň problémů.“

„Luno…“

„Jen chci říct, že si naprosto nezaslouží naši pomoc,“ pronesla Luna.

Proměnění lidé už ji téměř měli.

„To máš asi pravdu,“ přikývl Kevin a vyrazil kupředu. „Ale stejně jí pomůžu.“

Zamířil ke Chloe a ani ho moc nepřekvapilo, když si všiml, že Luna běží s ním.

„Dělám to kvůli tobě, ne kvůli ní,“ pronesla Luna.

„Jasně,“ řekl Kevin a ještě zrychlil.

„A ty se přestaň usmívat,“ pokračovala Luna. „Dělám to jen proto, že kdybych ti nepomohla, zvetřelcovali by tě.“

„Zvetřelcovali?“

„Lepší slovo vymyslím později,“ ušklíbla se Luna.

Téměř už byli u Chloe. Jeden z proměněnců se po ní natáhl, ale Kevin s Lunou byli rychlejší. Chytili ji a strhli stranou mezi stromy. Vzhledem k prudkému svahu to bylo riskantní, ale vyplatilo se to. Jeden z proměněných totiž proletěl kolem a padal někam dolů.

„Vrátili jste se pro mě,“ vyhrkla Chloe. „Vy—“

„Radši sklapni a utíkej,“ štěkla Luna. „Auto je tamhle.“

Druhý turista jim byl v patách. Pohyboval se s vytrvalostí vlka pronásledujícího laň. Kevin nechtěl přemýšlet nad tím, jak takové pronásledování obvykle končí, takže se raději dál proplétal mezi stromy.

Proměněnec po něm hmátl, ale Kevinovi se podařilo uhnout. Překvapilo ho, když si všiml Chloe, jak k muži přiběhla z boku, narazila do něj a srazila ho tak ze svahu dolů. Zakřenila se, ale Kevin se zachvěl. To tělo možná zrovna ovládali vetřelci, ale pořád někomu patřilo a pokud ho ten někdo má získat zpátky, nejspíš by ho raději měl bez zlámaných kostí.

„Dovnitř!“ křičela Luna. Byla už u auta a zrovna nasedala na místo řidiče.

Kevin s Chloe se dostali dovnitř právě ve chvíli, kdy Luna otočila klíčkem. Kevin slyšel, jak tiše nadává. Okamžik mu trvalo, než si uvědomil, proč. Auto nestartovalo. Vydávalo nějaké chrčivé, kuckavé zvuky, ale krom toho se nic nedělo, ať už se Luna snažila sebevíc.

Kevina se začal zmocňovat strach. Ne, že by se při útěku před proměněnci nebál, ale začínalo to být horší. Rozhlédl se a pátral po pohybu kolem. Pokud by se blížili proměněnci, chtěl to vědět. A nešlo jen o ty, kteří spadli ze svahu, určitě tu byli i další. Zdálo se, že jsou vždycky nějací další.

„Nestartuje,“ vyhrkla Luna.

„Jasně, že ne,“ pronesla Chloe. „Zahltila jsi to.“

„Jako kdybys to uměla líp,“ štěkla Luna.

Zdálo se, že nastávající hádka by trvala příliš dlouho a byla příliš hlasitá. Že by tu všichni byli dost dlouho na to, aby přišli další proměněnci. Kevin už je viděl pohybovat se mezi stromy.

„Musíme jít,“ pronesl. Zdálo se mu, že někteří už jsou opravdu blízko. „Musíme hned jít.“

Vyskočil z auta a dívky ho se zaváháním následovaly. Společně ale zmizeli mezi stromy právě ve chvíli, kdy se k autu v tiché, koordinované mase, dostali vojáci, turisté, správci parku i rodiny. Někteří proměněnci se rozhlíželi. Kevinovi se zdálo, že snad čenichají. Spěchal pryč.

„U auta se asi dlouho nezdrží,“ hádal Kevin. „Musíme vymyslet něco jiného.“

„Na parkovišti je spousta aut,“ pronesla Chloe.

Luna si odfrkla. „Nemáme k nim klíčky.“

„Já klíček nepotřebuju. Snažila jsem se nastartovat, když se ke mně dostali tam ti dva.“ Pořád zněla, jako by se chtěla hádat, ale Kevinovi záleželo jen na tom, aby se všichni dostali pryč.

„Musíme být tiše,“ pronesl a dívky se na něj podívaly, jako kdyby řekl něco, co je jim naprosto jasné. Společně se plížili kupředu a propracovávali se k parkovišti pro návštěvníky. Zdálo se, že na něm zrovna nikdo není.

„Tu blbou masku si klidně můžeš sundat,“ pronesla Chloe směrem k Luně. „Už jsem říkala, že ať bylo ve vzduchu cokoli, je to pryč. Nebo se snad bojíš?“

Poslední poznámkou Lunu dostala. Ta si masku prudce strhla.

„Nebojím se,“ řekla. „Jen nejsem hloupá.“

„Musíme najít nějaké auto,“ přerušil Kevin vznikající hádku.

Měli z čeho vybírat. Návštěvníci parku měli očividně různý vkus, protože tu byly minivany, SUV, moderní auta, stará auta. Prostě všechny druhy, barvy a—

„Tamto,“ pronesla Chloe a ukázala na jeden pickup, který vypadal tak opotřebovaně, až Kevina překvapilo, že je ještě pojízdný. Loupala se z něj barva a na mnoha místech byl očividně rezavý. „To zvládnu nastartovat.“

Přešli k němu a ukázalo se, že jedno okénko je pootevřené. Chloe ho stlačila, protáhla jím ruku a otevřela dveře zevnitř.

„Nepřijde ti divné, že tohle všechno umí?“ zeptala se Luna Kevina.

Chloe se ohlédla přes rameno. „Ne všichni máme super život, krásko.“

Kevin byl téměř rád, že se v dohledu objevila skupina pomalu postupujících proměněnců. Očividně je hledali.

„Rychle,“ vyhrkl, „dovnitř!“

Nastoupili a snažili se co nejvíc skrčit. Chloe na sedadle řidiče dělala něco s dráty zapalování. Zdálo se, že jí to trvá neskutečně dlouho.

„Myslela jsem, že to umíš,“ zašeptala Luna.

„Chtěla bych vidět tebe,“ štěkla Chloe.

„Hlavně abys nás dostala do NASA,“ pronesla Luna.

Chloe zavrtěla hlavou. „Jedeme do Los Angeles.“

„Do San Francisca,“ opravila ji Luna.

„Los Angeles,“ odsekla Chloe.

Kevin věděl, že by měl zasáhnout, protože pokud by mlčel, ty dvě by se nejspíš hádaly ještě ve chvíli, kdy by se proměněnci objevili těsně u auta.

„Prosím, Chloe, tu zprávu potřebujeme slyšet. A… no, pokud to nebude k ničemu, tak možná můžeme vyrazit do Los Angeles. Společně.“

Chloe se na okamžik odmlčela. Kevin se odvážil vykouknout ven. Doufal, že se rozhodne rychle, protože skupina proměněnců se blížila.

„Nejspíš jste mi tak trochu zachránili život,“ pronesla Chloe. „Dobře.“

Pokračovala v práci se zapalováním. Motor škytl. Kevin znovu vykoukl a viděl, že si jich proměněnci všimli. Dívali se směrem k jejich autu asi tak, jako se kočka dívá na myš.

„Ehm… Chloe?“

Proměněnci se rozběhli.

„Dokážeš to, nebo ne?“ zeptala se Luna.

Chloe neodpověděla. Dál si hrála s dráty. Motor zakašlal a vzápětí hlasitě zaburácel.

„Vidíš! Říkala jsem, že—“

Přerušil ji náraz jedné z postav do boku auta. Okamžitě se po nich začala sápat.

„Dostaň nás odsud!“ zařval Kevin a Chloe přikývla.

Auto poskočilo kupředu. Chloe očividně bylo jedno, jestli přejede nějakého proměněnce. Ti se teď hemžili kolem auta. Jeden voják se vrhl přímo před auto. Chloe ani nezpomalila. Chřupnutí, které se při nárazu ozvalo, bylo nechutné. Voják se odrazil od kapoty a několikrát se překulil. To už ale byli pryč.

Nebo skoro pryč. Po horské cestě nemohli jet zrovna rychle. Zvlášť, když hrozilo, že narazí na opuštěná auta, která zůstala stát na místě, kde se jejich majitelé proměnili. Chloe se mezi nimi proplétala docela zručně, přesto je ale zpomalovaly natolik, že je proměněnci téměř doháněli.

„Nevzdávají to,“ pronesla Luna, když se podívala dozadu.

„Neunaví se a nezastaví,“ prohlásila Chloe. Něco v jejím hlase naznačovalo, že s tím má nehezkou zkušenost. „Držte se.“

Kevin se zapřel o palubní desku. Pickup zrychlil a Chloe se obratně proplétala mezi opuštěnými vozy. Kevin si byl jistý, že každou chvíli do některého narazí. Nějakou náhodou se to ale nestalo. Chloe trhala volantem ze strany na stranu a pickup se zmítal sem a tam.

Jen tak tak, že nesjeli z cesty. Kevin přemýšlel, co by bylo horší – jestli havárie, nebo chycení vetřelci. Chloe v tom nejspíš měla jasno, protože nezpomalila. Řítila se s nimi po cestě dolů z kopce a Kevin si všiml, že proměněnci pomalu zůstávají v dálce.

„Dokázali jsme to,“ vydechl. „Přežili jsme.“

Luna ho objala. Kevin přes její rameno viděl, jak se v tu chvíli zatvářila Chloe.

„Teď už se jen musíme dostat do města, na místo, ze kterého jsme jen tak tak utekli a zachytit zprávu od hodných mimozemšťanů. A nenechat se přitom chytit těmi zlými,“ konstatovala Luna.

Když to řekla takhle, zdálo se to téměř nesplnitelné. Kevin si nedokázal představit, jak by se mohli dostat do NASA v jednom kuse, ale nějak to zvládnout museli.

Byli jedinou nadějí světa.