Читать книгу Klenot Pro Šlechtu - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 11

Emeline následovala Ashu, Vincenta a ostatní vřesovišti za Pramenem. Pevně svírala Coru za předloktí, aby se v mlze, která z vřesovišť stoupala, vzájemně neztratily.

„Dokázaly jsme to,“ vydechla Emeline. „Našly jsme Kamenov.“

„To spíš Kamenov našel nás,“ podotkla Cora.

Na tom něco bylo, vzhledem k tomu, že je obyvatelé Kamenova zachránili před popravou. Když Emeline zavřela oči, měla pocit, že stále cítí oheň hranice, na které měla uhořet. Štiplavý dým, který se jí dral do nosu. Nelíbilo se jí to ani trochu.

„A navíc,“ pokračovala Cora, „myslím, že abychom něco našly, musely bychom to nejdřív vidět.“

Líbí se mi tvoje zvířátko, ucítila Emeline Ashinu myšlenku. Vždycky tolik mluví?

Žena, která působila dojmem jednoho z kamenovských velitelů nezastavovala. Její dlouhý kabát klouzal po vřesu, široký klobouk ji chránil před padající vlhkostí.

Ona není žádné zvířátko, odpověděla Emeline. Původně to chtěla říct nahlas, aby ji Cora slyšela. Pak si ale uvědomila, že bude lepší, když to neuslyší.

Proč se jinak starat o někoho Normálního, když ho nemáš jako domácí zvířátko? zeptala se Asha.

„Ashy si nevšímej,“ pronesl Vincent nahlas. Byl vyšší než ony dvě, doslova se nad nimi tyčil. I přes svoji výšku a ohromnou čepel, která připomínala spíš řeznický sekáček, byl přátelštější než Asha. „Nechce se jí věřit, že by někdo bez našeho nadání mohl zapadnout. Naštěstí nejsme všichni takoví. A co se týká mlhy, chrání nás. Ten, kdo má vůči Kamenovu nepřátelské úmysly v ní bloudí a Kamenov nikdy nenajde. Ztratí se.“

„A ty, kdo nám chtějí ublížit, můžeme lovit,“ pronesla Asha, a ne zrovna příjemně se usmála. „Už tam ale budeme. Mlha se za chvíli zvedne.“

A skutečně, po několika krocích jako by vstoupili na rozlehlý ostrov obklopený mlhou. Ostrov byl rozhodně větší než Ashton. Rozhodně nebyl ale tak zastavěný. Zdálo se, že tady převládá normální krajina s poli, na kterých lidé pěstovali zeleninu. O něco dál byl asi po ramena vysoký kámen usazený před příkopem. Na Emeline nepůsobil jako orientační bod, ale spíše jako nějaké obranné opatření. V tu chvíli také ucítila záchvěv moci a zamyslela se, jestli za tím vším není něco víc.

Na dohled také byly řady kamenných a do země napůl zapuštěných domů se střechami z rašeliny a drnů. Některé byly kulaté a působily prastarým dojmem. Uprostřed všeho byl velký kamenný kruh plný lidí.

Konečně našly Kamenov.

„Pojďte,“ vyzvala je Asha a zamířila ke kruhu. „Musíme vás představit a postarat se, aby vás někdo nezabil jako náhodné vetřelce.“

Emeline ji chvíli sledovala a pak se obrátila k Vincentovi.

„To je vždycky taková?“ zeptala se.

„Většinou je ještě horší,“ odpověděl Vincent. „Ale pomáhá nám s ochranou. Pojďte, obě byste měly vidět svůj nový domov.“

Zamířily ke kamenné vesnici. Ostatní je následovali, někteří odbíhali pozdravit přátele na polích.

„Vypadá to na opravdu nádherné místo,“ pronesla Cora. Emeline byla ráda, že se jí tu líbí. Sama si nebyla jistá, co by dělala, kdyby se její přítelkyně rozhodla, že Kamenov nakonec nebude jejím útočištěm.

„Taky je,“ kývl Vincent. „Nejsem si jistý, kdo to tu založil, ale brzy se tu začali shromažďovat takoví, jako jsme my.“

„Ti, kdo mají moc,“ pronesla Emeline.

Vincent pokrčil rameny. „Tak to říká Asha. Osobně tohle místo raději považuji za domov pro ty, kdo nemají kam jinam jít. Obě jste tu vítané.“

„Prostě jen tak?“ zeptala se Cora.

Emeline předpokládala, že její podezřívavost má hodně co do činění s tím, na co už na cestě narazily. Zdálo se, že téměř každý, koho potkaly, je chtěl buď okrást, zotročit nebo jim provést něco ještě horšího. Musela uznat, že i ona by byla podezřívavá. Na druhou stranu tohle ale byli lidé, jako ona sama. Chtěla jim věřit.

„Z nadání tvé přítelkyně je jasné, že je jednou z nás, zatímco ty… pocházíš z Domu nechtěných?“

Cora přikývla.

„Vím, jaké to je,“ pronesl Vincent. „Vyrostl jsem na místě, kde mi tvrdili, že za svoji svobodu musím zaplatit. Stejně tak i Asha. Zaplatila krví. Proto cizím moc nevěří.“

Emeline si uvědomila, že v tu chvíli myslí na Kate. Zajímalo by ji, co se se Sophiinou sestrou stalo. Podařilo se jí najít Sophii? Byla také na cestě do Kamenova nebo se pokoušela dostat do Ishjemme? Netušila, jak by to mohla zjistit. Mohla ale doufat.

Zamířily k vesnici a následovaly Vincenta. Na první pohled to možná vypadalo jako normální vesnice, ale při bližším zkoumání si Emeline všímala rozdílů. Viděla runy a značky vyryté do kamení i dřeva staveb. Cítila vibrace tuctů lidí s nadáním na jednom místě.

„Je tu takové ticho,“ pronesla Cora.

Jí to tak možná připadalo, ale věděla, že tu probíhá množství hovorů. Lidé ale komunikovali přímo myšlenkami. Zdálo se, že je to tu stejně běžné, jako mluvit nahlas. Možná ještě běžnější.

A nešlo jen o tohle. Už viděla, co umí místní léčitel – Tabor. Lidé tu ale měli i jiná nadání. Nějaký chlapec hrál skořápky, aniž by se jich dotknul. Byl tu muž, který rozsvěcel svíce, aniž by k tomu potřeboval pomůcky. Dokonce tu byl kovář, který pracoval bez ohně. Zdálo se, že kov reaguje přímo na jeho dotek.

„Každý máme nějaký dar,“ pronesl Vincent. „Nashromáždili jsme vědomosti, abychom mohli pomáhat těm, kdo nemají nadání.“

„Líbila by se ti Sophia, naše přítelkyně,“ pronesla Cora. „Zdálo se, že byla téměř všemocná.“

„Skutečně mocní jedinci jsou výjimeční,“ prohlásil Vincent. „Ti, kteří vypadají nejsilnější, jsou často ti nejvíce svázaní.“

„A přesto se vám daří vyvolávat mlhu, která se rozprostírá na míle daleko,“ podotkla Emeline. Věděla, že na to nestačí jen trocha moci. Právě naopak.

„To děláme společně,“ odpověděl Vincent. „Pokud zůstanete, nejspíš budeš muset přispět, Emeline.“

Pokynul ke kruhu uprostřed vesnice. Seděli tam lidé na kamenných sedátkách. Emeline cítila moc, která kruhem vířila, i když se zdálo, že nikdo nic nedělá, že všichni jen zírají do prázdna. Jedna z postav vstala, vypadala neskutečně unaveně. Vyšla z kruhu a vystřídal ji jiný vesničan.

To by Emeline nikdy nenapadlo. Nejmocnější z nich získávali svoji moc vysáním síly odjinud. Slyšela o čarodějnicích, které vysávaly lidské životy. Sophia nejspíš získávala moc ze samotné země. Vzhledem k tomu, kým byla, to dokonce dávalo smysl. Tohle ale… tohle byla vesnice plná lidí, kteří společně odevzdávali svou moc, aby byla něčím víc než jen součtem jednotlivých částí. Jakou sílu by společně dokázali stvořit?

„Podívej, Coro,“ pronesla a ukázala kupředu. „Oni chrání celou vesnici.“

Cora vykulila oči. „Oni… může to dělat kdokoli?“

„Kdokoli, kdo má jen špetku moci,“ odpověděl Vincent. „Kdyby to zkoušel někdo bez nadání, buď by se nestalo vůbec nic, nebo…“

„Nebo?“ zeptala se Emeline.

„Nebo by to z něj vysálo život. Není zrovna bezpečné to zkoušet.“

Emeline viděla, jak se přitom Cora zatvářila, ale její výraz se rychle změnil. Příliš ji zaměstnávalo rozhlížení se po vesnici. Jako by se snažila přijít na to, jak to všechno funguje.

„Pojďte,“ vyzval je Vincent. „Tímhle směrem je prázdný dům.“

Zavedl je ke stavení s kamennými stěnami. Nebylo nijak velké, ale pro dvě přítelkyně bylo velké až dost. Když Vincent otevřel dveře, ozvalo se hlasité zavrzání. Emeline předpokládala, že to spraví. Když se naučila řídit vůz a člun, naučí se i jak spravit dveře.

„Co tu budeme dělat?“ zeptala se Cora.

Vincent se usmál. „Budete tu žít. Naše farmy produkují dost jídla a my ho sdílíme s každým, kdo pomůže s prací ve vesnici. Všichni pomáhají tak, jak můžou. Kdo umí pracovat s kovem nebo dřevem s ním pracuje. Buď z něj tvoří nebo ho prodává. Ten, kdo umí bojovat, brání vesnici nebo loví. Uplatní se tu každé nadání.“

„Celý život jsem líčila šlechtu, která se chystala na bály a plesy,“ pronesla Cora.

Vincent pokrčil rameny. „No, jsem si jistý, že se něco najde. I my tu slavíme. Najdeš si způsob, jak zapadnout.“

„A když budeme chtít odejít?“ zeptala se Cora.

Emeline se rozhlédla. „Proč by někdo chtěl odcházet? Ty přece taky nechceš, nebo ano?“

Pak udělala něco nemyslitelného a ponořila se do mysli své přítelkyně, aniž by se jí zeptala. Cítila v jejích myšlenkách pochybnosti, ale také naději, že bude vše v pořádku. Cora si přála, aby mohla zůstat. Jen si nechtěla připadat jako zvíře v kleci. Nechtěla být znovu v pasti. To Emeline chápala, uklidnilo ji to. Cora se chystala zůstat.

„To nechci,“ prohlásila Cora, „ale… musím vědět, že to celé není jen trik. Že tu nebudeme jako ve vězení. Chci vědět, že jsem skutečně svobodná, nejen na oko.“

„Jsi volná,“ ujistil ji Vincent. „Doufáme, že zůstanete, ale pokud budete chtít odejít, nebudeme vám bránit. Jen vás požádáme, abyste udržely naše tajemství. Díky utajení je Kamenov v bezpečí. Chrání nás lépe než mlha a naši válečníci. Nechám vás, abyste se tu usadily. Až budete připravené, dojděte do domu uprostřed vesnice. Flora se tam stará o jídelnu a obě dostanete najíst.“

Odešel a nechal Emeline s Corou, aby se rozhlédly po svém novém domově.

„Je to tu malé,“ pronesla Emeline. „Vím, že jsi zvyklá na život v paláci.“

„Jsem zvyklá na život v koutech paláce,“ podotkla Cora. „V porovnání se skříní nebo prázdným výklenkem je to tu obrovské. Ale budeme na tom muset zapracovat.“

„Zapracujeme,“ prohlásila Emeline a už se rozhlížela, co by mohla změnit. „Přešly jsme půl království. Tohle stavení si rozhodně vylepšíme.“

„Myslíš, že sem Sophia nebo Kate někdy přijdou?“ zeptala se Cora.

Emeline si kladla téměř stejnou otázku. „Myslím, že Sophia bude mít moc práce v Ishjemme,“ odpověděla. „Pokud měla štěstí, podařilo se jí najít rodinu.“

„A ty jsi našla svoji. Tedy skoro rodinu,“ podotkla Cora.

To byla pravda. Lidé kolem ní sice možná nebyli pokrevní příbuzní, ale mohli by být. Ve vnějším světě k nim ostatní cítili stejnou nenávist. Museli se skrývat stejně jako ona. A teď si vzájemně pomáhali. Téměř to odpovídalo definici rodiny.

A z Cory to tím pádem dělalo rodinu také. Emeline se nelíbilo, když na to Cora zapomínala.

Objala ji. „Tohle může být rodina pro nás obě. Alespoň si to myslím. Obě tu můžeme svobodně žít. Obě tu můžeme být v bezpečí.“

„Líbí se mi myšlenka, že jsem v bezpečí,“ pronesla Cora.

„Mně se líbí myšlenka, že už nebudu muset chodit po království a pátrat po tomhle místě,“ odpověděla Emeline. Měla už dost cestování. Vzhlédla. „Máme teď střechu nad hlavou.“

Po tak dlouhé cestě jí to připadalo jako skutečný luxus.

„Máme střechu nad hlavou,“ souhlasila Cora. „A máme rodinu.“

Bylo zvláštní to říct po tak dlouhé době. Znamenalo to hodně. Znamenalo to víc než hodně.