Читать книгу Klenot Pro Šlechtu - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

Vdova královna Mary z rodu Flambergů seděla v přijímacím pokoji a snažila se potlačit zuřivost, která hrozila, že každým okamžikem propukne naplno. Zuřila kvůli tomu, jak ji v posledních dnech zahanbovali, zuřila, protože ji tělo zrazovalo stále víc. Dokonce i teď vykašlávala krev do krajkového kapesníčku. A ze všeho nejvíc zuřila, protože ji neposlouchali její synové.

„Princ Rupert, veličenstvo,“ oznámil jí sloužící, když její nejstarší syn vplul do pokoje. Tvářil se jako by se mu měla klanět snad i ona sama.

„Pogratuluješ mi k mému vítězství, matko?“ zeptal se.

Vdova se přinutila promluvit co nejmrazivějším tónem. Jen to jí zabránilo se na něj z plných plic rozkřičet. „Je zvykem uklonit se královně.“

Alespoň to Ruperta trochu zarazilo. Zadíval se na ni se směsicí šoku a vzteku v očích. Pak se krátce uklonil. Dobře, jen ať si uvědomí, kdo tu ještě pořád vládne. V posledních dnech se zdálo, že na to úplně zapomněl.

„Takže ty bys chtěl, abych ti pogratulovala, je to tak?“ zeptala se královna.

„Zvítězil jsem!“ vyhrkl Rupert. „Vytlačil jsem nájezdníky. Zachránil jsem království.“

V jeho podání to znělo, jako by za vítězstvím stál jen on sám. Jako by vyrazil na výpravu jako ze starých časů. Takové časy ale byly dávno pryč.

„Tím, že jsi provedl svůj bezohledný plán a zavrhl ten, který jsme vybrali,“ pronesla královna.

„Ale vyšlo to!“

Vdova se ještě stále snažila udržet svůj vztek na uzdě. Alespoň prozatím. Přesto to bylo každým okamžikem těžší.

„A ty si myslíš, že strategie, kterou jsem zvolila, by nevyšla?“ obořila se na něj. „Myslíš si, že by se útočníci nerozbili o naši obranu? Myslíš si, že budu hrdá, když jsi způsobil takový masakr?“

„Zmasakroval jsem naše nepřátele a ty, kdo s nimi nechtěli bojovat,“ odporoval Rupert. „Myslíš si, že jsem neslyšel zkazky o tom, co jsi provedla ty, matko? O vraždách šlechticů, kteří podporovali Dansy? O tvé dohodě s církví Maskované bohyně, podle které může vraždit kohokoli prohlásí za kacíře?“

Rozhodně nehodlala nechat svého syna, aby tyhle věci stavěl do jedné roviny. Nehodlala se bavit o věcech, které byly v minulosti nezbytné, s klukem, který v té době byl ještě v plenkách.

„To je něco úplně jiného,“ řekla. „Lepší možnost tehdy nebyla.“

„Teď taky nebyla lepší možnost,“ štěkl Rupert.

„Měli jsme možnost nezmasakrovat naše lidi,“ odpověděla vdova chladně. „Možnost nezničit některé z nejcennějších polností. Zatlačil jsi Novou armádu zpět, ale náš plán ji mohl úplně rozdrtit.“

„Sebastianův plán byl hloupý. Chápala bys to, kdybys nebyla tak slepá ke všem jeho chybám.“

Čímž se dostali k dalšímu důvodu královnina vzteku. Důležitějšímu důvodu. Zatím ho nezmínila jen proto, že se bála, že se neudrží.

„Kde je tvůj bratr, Ruperte?“ zeptala se.

Pokusil se o nevinný tón. Mělo mu ale být jasné, že takhle si na ni nepřijde.

„Jak to mám vědět, matko?“

„Ruperte, Sebastiana naposled viděli v přístavu, kde hledal loď plující do Ishjemme. Ty sám jsi ho tam potkal a zajal. Myslíš si, že nemám své špehy úplně všude?“

Sledovala ho a viděla, jak se snaží vymyslet, co říct. Tvářil se přitom úplně stejně jako když byl malý kluk. Snažil se najít ta správná slova, díky kterým by přesvědčil ostatní, aby si mysleli to, co chtěl on.

„Sebastian je na bezpečném místě,“ pronesl nakonec.

„Čímž chceš říct, že jsi ho uvěznil. Vlastního bratra. Na to nemáš právo, Ruperte.“ Záchvat kašle poněkud otupil její slova. Nevšímala si krve, která se objevila.

„Myslel jsem, že budeš šťastná, matko,“ řekl. „Konec konců se přeci snažil uprchnout z království potom, co zničil svatbu, kterou jsi ty naplánovala.“

To sice byla pravda, ale nic to neměnilo. „Kdybych chtěla, aby Sebastiana zastavili, nařídila bych to sama,“ řekla. „Okamžitě ho propustíš.“

„Jak si přeješ matko,“ pronesl Rupert. Královna z jeho slov ale opět cítila neupřímnost.

„Ruperte, ujasníme si to. To, co jsi dnes provedl, ohrožuje nás všechny. Jen tak poroučíš armádě? Bez povolení uvězníš následníka trůnu? Jak si asi myslíš, že se na to bude dívat Šlechtická rada?“

„Ať všichni puknou vzteky!“ vykřikl Rupert. „Mám jich všech už plné zuby.“

„To by nám nijak neprospělo,“ pronesla královna. „To už jsme zjistili v občanských válkách. Musíme pracovat společně s nimi. A to, že se chováš, jako by ti všechno patřilo, mi dělá starosti, Ruperte. Musíš si uvědomit, kde je tvé místo.“

Viděla, jak se ho zmocňuje vztek. Už ho nemaskoval jako dřív.

„Mám být následníkem trůnu,“ řekl.

„Následníkem trůnu je Sebastian,“ štěkla královna. „Ty… ty budeš mít místo guvernéra horských krajů. Je nutné zabránit výpadům na jih. Možná, že život mezi pastevci a farmáři tě naučí pokoře. Nebo možná ne, ale pořád budeš dost daleko odsud a já snad zapomenu na to, jak moc mě rozčiluješ.“

„Nemůžeš—“

„Můžu,“ přerušila ho královna. „A protože odporuješ, nebudou to horské kraje a nebudeš guvernér. Půjdeš do Blízkých kolonií a budeš asistentem mého vyslance. Pravidelně mi o tobě bude podávat hlášení a ty se nevrátíš dřív, než budu mít pocit, že jsi připravený.“

„Matko…“ začal Rupert.

Vdova ho zarazila pohledem. Pořád to ještě dokázala, i když ji tělo pomalu zrazovalo.

„Promluv ještě jednou a udělám z tebe úředníka ve Vzdálených koloniích,“ štěkla. „A teď zmiz. Očekávám, že se tu Sebastian do večera ukáže. On je následníkem trůnu, Ruperte. Na to nezapomínej.“

„Věř mi, matko,“ pronesl Rupert, když odcházel. „Nezapomněl jsem.“

Vdova čekala, než zmizel a pak luskla prsty na nejbližšího sloužícího.

„Musím vyřešit ještě jednu nepříjemnost. Přiveďte Milady d’Angelicu. Pak zmizte.“

***

Když se objevil strážný, Angelica na sobě stále ještě měla svatební šaty. Vyzval ji, aby se dostavila ke královně. Nedal jí možnost se převléknout, místo toho ji téměř odtáhl do přijímacího pokoje.

Angelice se královna zdála neskutečně vyčerpaná. Možná, že už brzy zemře. Při té myšlence Angelica zadoufala, že se Sebastian najde co nejdřív. Musí ho přinutit, aby si ji vzal. V sázce toho bylo až příliš, nemohla si dovolit ho nezískat pro sebe, i přes pocit zrady, který v ní narůstal potom, co utekl od oltáře.

Udělala pukrle a pak poklekla, když si uvědomila, že ji královna probodává pohledem. Stará žena rozechvěle vstala, čímž jen podtrhla rozdíly v jejich postavení.

„Vysvětli mi,“ vyzvala ji, „proč ti právě neblahopřeji ke sňatku s mým synem.“

Angelica si dovolila pohlédnout na ni. „Sebastian utekl. Jak jsem měla tušit, že uteče?“

„Protože jsem myslela, že nejsi úplně hloupá,“ opáčila královna.

Angelica při těch slovech ucítila záchvěv vzteku. Tahle stařena si s ní moc ráda hrála. Ráda se dívala, kam až může zajít. Už brzy ale bude Angelica v pozici, kdy stařenu nebude potřebovat.

„Udělala jsem vše, co bylo v mých silách. „Svedla jsem ho.“

„Očividně ne dost dobře!“ vykřikla královna a udělala krok kupředu a udeřila Angelicu do tváře.

Angelica napůl vstala a pak ucítila silné ruce, které ji zatlačily zpět do kleku. Strážný očividně zůstal za ní. Měl jí připomenout, jak bezmocná je. Angelica náhle ucítila strach.

„Kdybys mého syna svedla opravdu pořádně, nesnažil by se dostat do Ishjemme,“ pronesla královna klidnějším hlasem. „Co je v Ishjemme, Angelico?“

Angelica polkla a bezmyšlenkovitě odpověděla. „Sophia.“

To jen povzbudilo královnin vztek.

„Takže můj syn dělal přesně to, v čem jsi mu ty měla zabránit,“ pronesla královna. „Řekla jsem ti, že žiješ jen proto, abys mu zabránila ve sňatku s tou holkou.“

„Neřekla jsi mi ale, že je to nejstarší dcera Dansů,“ pronesla Angelica, „ani to, že ji považují za právoplatnou vládkyni království.“

Tentokrát Angelica přijala královninu facku s klidem. Bude silná. Najde způsob, jak se vykroutit. Najde způsob, jak srazit tuhle ženskou na kolena. Ještě není konec.

„Já jsem právoplatnou vládkyní tohoto království,“ pronesla královna. „A můj syn nastoupí na trůn hned po mně. Pokud si ji ale vezme, dostane se zpátky ten její druh. Království bude stejné, jako dřív. Znovu by tu vládla magie.“

To byla jedna z mála věcí, ve kterých se s ní Angelica shodla. Neměla ráda lidi, kteří jí mohli vidět do myšlenek. Kdyby královna viděla do její mysli, nejspíš by ji na místě probodla dýkou.

„Překvapuje mě, že tohle všechno víš,“ pronesla královna.

„Mám v Ishjemme špeha,“ odpověděla Angelica, za každou cenu chtěla ukázat, že je užitečná. Pořád ještě měla karty, se kterými mohla hrát. „Místního šlechtice. Jsem s ním v kontaktu už nějakou dobu.“

„Takže kuješ pikle s cizí mocí?“ zeptala se královna. „S rodinou, která mě nenávidí?“

„Tak to není,“ odporovala Angelica. „Pátrám po informacích. A… možná jsem už vyřešila problém se Sophií.“

Na to královna neodpověděla. Jako by se chystala něco udělat, ale Angelica toho využila, aby pokračovala.

„Endi najal vraha, aby ji zabil,“ pronesla Angelica. „A i já jednoho najala, kdyby to nevyšlo. I kdyby tam Sebastian dorazil, Sophia by tam na něj nečekala.“

„Nedorazí tam,“ pronesla královna. „Rupert ho uvěznil.“

„Uvěznil?“ zeptala se Angelica. „Musíš—“

„Neříkej mi, co musím!“

Královna se jí podívala do očí a Angelica v tu chvíli ucítila nezměrnou hrůzu.

„Chováš se jako proradná zmije. Už od samého začátku,“ pronesla královna. „Pokusila ses vmanipulovat mého syna do svatby s tebou. Pokusila ses získat výhody na účet mojí rodiny. Jsi žena, která najímá zabijáky a špehy. Žena, která zabíjí ty, kdo se jí staví do cesty. Myslela jsem, že dokážeš zaujmout mého syna tak, aby zapomněl na tu holku. Jen díky tomu jsem to všechno přešla.“

„Nejsem o nic horší než ty,“ nedala se Angelica. Ještě, než domluvila, věděla, že udělala chybu.

Královna kývla a strážný už hrubě zvedal Angelicu na nohy.

„Dělala jsem jen to, co bylo nutné pro zachování rodiny,“ prohlásila královna. „Každá smrt, každý kompromis, to vše jen aby mé syny nezabil někdo jiný, kdo lačnil po moci. Někdo jako ty. Staráš se jen o sebe a zemřeš kvůli tomu.“

„Ne,“ vydechla Angelica, jako by to slovo mělo moc ji zachránit. „Prosím, dokážu to napravit.“

„Měla jsi dost možností,“ pronesla vdova. „Jestli si tě můj syn nevezme dobrovolně, nebudu ho nutit žít s takovou zrůdou, jako jsi ty.“

„Šlechtická rada… má rodina…“

„Ano, jistě. Nejspíš ti nebudu moct dát Olověnou masku,“ přikývla královna. „Ale jsou i jiné způsoby. Právě tě opustil snoubenec. Královna se k tobě nezachovala příliš laskavě. Když nad tím tak přemýšlím, měla jsem si všimnout, jak rozrušená jsi byla, tak zranitelná…“

„Ne,“ vydechla znovu Angelica.

Královna se podívala na strážného za Angelicou. „Vezmi ji na střechu a shoď ji dolů. Ať to vypadá, jako by spáchala sebevraždu ze žalu nad ztrátou Sebastiana. Pozor, ať tě nikdo nevidí.“

Angelica se snažila škemrat o milost, snažila se vyprostit, ale strážný byl příliš silný. Pozadu ji táhl z místnosti. Udělala tak jedinou věc, kterou ještě nezkusila a začala ječet.